Michel Houellebecq [mišel uelbek], ročník 1958, je nejvýraznější a nejkontroverznější postavou francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských spisovatelů, zjednodušeně označované za “depresivní“.
Česká premiéra divadelní adaptace Houellebecqova románu Elementární částice, kterou napsali Jan Mikulášek a Dora Viceníková a kterou režíroval Jan Mikulášek, byla v Divadle Reduta 26. 2. 2010.
Děj: Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů – suchého vědce Michela a sexuálního štvance Bruna – Houellebecq výstižně a se suchým humorem vykresluje život střední generace. Síla textu spočívá především v jeho hyperrealistické rovině, autorově smyslu pro detail a pro humor, vypravěčské gradaci stejně jako v urputnosti, s níž karikuje dnešní svět.
Tolik oficiální materiály. A teď slíbená reflexe:
První, co mne na představení upoutalo (a co mne upoutávalo celou dobu), byly scéna, kostýmy a hudba, které mi (režijně spojeny v dokonalou jednotu) evokovaly filmy Davida Lynche. “Lynchovský“ symbolismus ve spojení s autorovým hyperrealismem: kombinace vpravdě dechberoucí! Nebudu popisovat, co je na scéně k vidění, vyznělo by to příliš suše. Je třeba to vidět a zažít. Scéna je oživena precizní a vpravdě hypnotizující choreografií – zvláště během těch částí hry, které zobrazují děj nikoli popisnou, nýbrž symbolickou formou. Pokud jste četli knihu a myslíte si, že nepotřebujete vidět představení, mýlíte se. Ke srovnání se ještě dostanu, nicméně ta audiovizuální přidaná hodnota stojí za pozornost sama o sobě.
Druhá věc, které si hned všimnete, jsou “hlášky“. Jeden brilantní a k diskusi pobízející postřeh za druhým. Myslel jsem si, že jsem cynik. Nejsem. Houellebecqův cynismus je tak sarkastický, že je místy až neuvěřitelný a působí jako póza, jíž také zřejmě je. A přesto nutí k zamyšlení. Víceméně totéž platí o ději, který je pitoreskní směsicí různých situací a karikuje mnohé jevy naší společnosti – včetně Houellebecqova zhnusení postmoderní evropskou civilizací. To vše navíc rafinovaně odvádí pozornost od toho, co je opravdu důležité. Divákovi to dojde poté, co v druhém dějství past sklapne.
Po celé první jednání jsem se dobře bavil a současně si uchovával jistý nadhled. A tím se dostáváme k dalšímu, zcela zásadnímu, aspektu představení: Druhému dějství. A teď budu muset něco naznačit a tím vás možná připravím o moment překvapení. I když to pohnutí pak asi ucítíte stejně. Pokud bych měl celou hru vystihnout jednou větou, zněla by: Poté, co skončí fraška, nastane tragédie. Teprve druhé dějství, v kontrastu k prvnímu, totiž dává tomu všemu velmi neradostný smysl. Naznačuje, že pokud se rozhodneme postavit se absurditě života a prožít něco skutečného, něco, v čem se budeme opravdu angažovat, pokud se rozhodneme opustit bezpečí cynického odstupu, můžeme nakonec ztratit vše. Je to to, čeho se Houellebecq bojí a co jej nutí skrývat se za depresivně-sarkastickou pózou? Možná. V každém případě citlivějšího diváka druhé dějství celkem spolehlivě odrovná.
Postřeh: To, jestli se zapíšete do dějin jako jeden z nejvýznamnějších velikánů lidstva nebo zda se v nich ztratíte jako zcela bezvýznamná figurka, nevypovídá nic o vašem lidství a nikterak to nesouvisí s kvalitou vašeho života.
Nakonec všichni umřeme. Smrt a ztráta patří k nejdůležitějším tématům hry. Stejně jako existenciální úzkost z promarněného života, ze stáří, ze stavu nemilovanosti. Život je příliš krátký a promeškáme-li vhodnou chvíli, můžeme pak už jen litovat. A to je všechno?
Srovnám-li představení s knižní předlohou, dospívám k závěru, že každé dílo má své přednosti. V knize se dočteme množství pozoruhodných úvah, na než ve hře logicky není místo a jsou vypuštěny nebo nahrazeny uměleckou zkratkou. Na druhou stranu kniha postrádá sevřenost a údernost představení. Za sebe mohu říci, že doporučuji jak knihu tak představení, přičemž je dle mého názoru lepší začít divadelním představením.
Přistupme k hereckým výkonům. Jsou výborné. Jmenovitě je třeba vyzvednout oba hlavní protagonisty v podání Jiřího Vyorálka (Bruno) a Václava Vašáka (Michel). Hrají s nasazením a zcela přesvědčivě. Zde bych poznamenal: Jiří Vyorálek je skvělý, ale Bruno je mnohem vděčnější postava, než autistický Michel. Václav Vašák mne dokázal přesvědčit o tom, že se uvnitř Michela něco děje i když to nedává najevo, to vření syrových emocí doplňujících hyperracionalitu tam bylo cítit. Výborná je i Petra Bučková (Annabelle), která dojemným způsobem pojala bezradnost, kterou Annabelle prožívá, spojenou s narůstajícími pocity marnosti. Stejně tak uvěřitelná je i Christianne v podání Evy Novotné, zvláště mě zaujal přerod Christianne z vyhaslé ženy v ženu, která se ještě jednou rozhodne opravdu žít. Ostatní postavy ve hře vystupují více stylizovaně a umožňují tím zmíněným čtyřem hlavním postavám vyniknout – což ovšem neznamená, že by jejich role nevyžadovaly velkou dávku kumštu. Nicméně, a nejsem jediný, kdo na to poukázal, poněkud ruší mládí herců – aby bylo učiněno věrohodnosti zadost, měli by být představitelné hlavních rolí o cca 10 let starší. Ale nelze říci, že by tento fakt nějak významně rušil.
Co dodat? Elementární částice jsou strhujícím představením, jež v divákovi zanechá stopu a rozhodně stojí za vidění.
Česká premiéra divadelní adaptace Houellebecqova románu Elementární částice, kterou napsali Jan Mikulášek a Dora Viceníková a kterou režíroval Jan Mikulášek, byla v brněnském Divadle Reduta 26. 2. 2010.
Děj: Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů – suchého vědce Michela a sexuálního štvance Bruna – Houellebecq výstižně a se suchým humorem vykresluje život střední generace. Síla textu spočívá především v jeho hyperrealistické rovině, autorově smyslu pro detail a pro humor, vypravěčské gradaci stejně jako v urputnosti, s níž karikuje dnešní svět.
Tolik oficiální materiály (viz také web hry). A teď slíbená reflexe:
První, co mne na představení upoutalo (a co mne upoutávalo celou dobu), byly scéna, kostýmy a hudba, které mi (režijně spojeny v dokonalou jednotu) evokovaly filmy Davida Lynche. “Lynchovský“ symbolismus ve spojení s autorovým hyperrealismem: kombinace vpravdě dechberoucí! Nebudu popisovat, co je na scéně k vidění, vyznělo by to příliš suše. Je třeba to vidět a zažít. Scéna je oživena precizní a vpravdě hypnotizující choreografií – zvláště během těch částí hry, které zobrazují děj nikoli popisnou, nýbrž symbolickou formou. Pokud jste četli knihu a myslíte si, že nepotřebujete vidět představení, mýlíte se. Ke srovnání se ještě dostanu, nicméně ta audiovizuální přidaná hodnota stojí za pozornost sama o sobě.
Druhá věc, které si hned všimnete, jsou “hlášky“. Jeden brilantní a k diskusi pobízející postřeh za druhým. Myslel jsem si, že jsem cynik. Nejsem. Houellebecqův cynismus je tak sarkastický, že je místy až neuvěřitelný a působí jako póza, jíž také zřejmě je. A přesto nutí k zamyšlení. Víceméně totéž platí o ději, který je pitoreskní směsicí různých situací a karikuje mnohé jevy naší společnosti – včetně Houellebecqova zhnusení postmoderní evropskou civilizací a jejím přehnaným a neurotizujícím důrazem na individualismus, seberealizaci a hedónismus. To vše navíc rafinovaně odvádí pozornost od toho, co je opravdu důležité. Divákovi to dojde poté, co v druhém dějství past sklapne.
Po celé první jednání jsem se dobře bavil a současně si uchovával jistý nadhled. A tím se dostáváme k dalšímu, zcela zásadnímu, aspektu představení: Druhému dějství. A teď budu muset něco naznačit a tím vás možná připravím o moment překvapení. I když to pohnutí pak asi ucítíte stejně. Pokud bych měl celou hru vystihnout jednou větou, zněla by: Poté, co skončí fraška, nastane tragédie. Teprve druhé dějství, v kontrastu k prvnímu, totiž dává tomu všemu velmi neradostný smysl. Naznačuje, že pokud se rozhodneme postavit se absurditě života a prožít něco skutečného, něco, v čem se budeme opravdu angažovat, pokud se rozhodneme opustit bezpečí cynického odstupu, můžeme nakonec ztratit vše. Je to to, čeho se Houellebecq bojí a co jej nutí skrývat se za depresivně-sarkastickou pózou? Možná. V každém případě citlivějšího diváka druhé dějství celkem spolehlivě odrovná.
Postřeh: To, jestli se zapíšete do dějin jako jeden z nejvýznamnějších velikánů lidstva nebo zda se v nich ztratíte jako zcela bezvýznamná figurka, nevypovídá nic o vašem lidství a nikterak to nesouvisí s kvalitou vašeho života.
Nakonec všichni umřeme. Smrt a ztráta patří k nejdůležitějším tématům hry. Stejně jako existenciální úzkost z promarněného života, ze stáří, ze stavu nemilovanosti. Život je příliš krátký a promeškáme-li vhodnou chvíli, můžeme pak už jen litovat. A to je všechno?
Srovnám-li představení s knižní předlohou, dospívám k závěru, že každé dílo má své přednosti. V knize se dočteme množství pozoruhodných úvah, na než ve hře logicky není místo a jsou vypuštěny nebo nahrazeny uměleckou zkratkou. Na druhou stranu kniha postrádá sevřenost a údernost představení. Za sebe mohu říci, že doporučuji jak knihu tak představení, přičemž je dle mého názoru lepší začít divadelním představením.
Přistupme k hereckým výkonům. Jsou výborné. Jmenovitě je třeba vyzvednout oba hlavní protagonisty v podání Jiřího Vyorálka (Bruno) a Václava Vašáka (Michel). Hrají s nasazením a zcela přesvědčivě. Zde bych poznamenal: Jiří Vyorálek je skvělý, ale Bruno je mnohem vděčnější postava, než autistický Michel. Václav Vašák mne dokázal přesvědčit o tom, že se uvnitř Michela něco děje i když to nedává najevo, to vření syrových emocí doplňujících hyperracionalitu tam bylo cítit. Výborná je i Petra Bučková (Annabelle), která dojemným způsobem pojala bezradnost, kterou Annabelle prožívá, spojenou s narůstajícími pocity marnosti. Stejně tak uvěřitelná je i Christianne v podání Evy Novotné, zvláště mě zaujal přerod Christianne z vyhaslé ženy v ženu, která se ještě jednou rozhodne opravdu žít. Ostatní postavy ve hře vystupují více stylizovaně a umožňují tím zmíněným čtyřem hlavním postavám vyniknout – což ovšem neznamená, že by jejich role nevyžadovaly velkou dávku kumštu. Nicméně, a nejsem jediný, kdo na to poukázal, poněkud ruší mládí herců – aby bylo učiněno věrohodnosti zadost, měli by být představitelné hlavních rolí o cca 10 let starší. Ale nelze říci, že by tento fakt nějak významně rušil.
Co dodat? Elementární částice jsou strhujícím představením, jež v divákovi zanechá stopu a rozhodně stojí za vidění.
