MDMA („extáze“) a léčba posttraumatické stresové poruchy

Posttraumatická stresová porucha (PTSP či PTSD, z angl. Posttraumatic Stress Disorder) patří k vážným duševním onemocněním, které významným způsobem snižují kvalitu života postiženého. Jedná se o patologickou dlouhodobou reakci na traumatický prožitek. Mohla by MDMA pomoci odstranit bariéry a eliminovat úzkost a strach spojený se vzpomínkami na zážitek, který nemoc vyvolal?

Poruchu může vyvolat například zážitek z války, ohrožení života, znásilnění, přírodní katastrofa, apod. Onemocnění se vyznačuje poruchami spánku, úlekovými reakcemi, depresemi nebo snovými reminiscencemi prožitého traumatu. Nemocný se v myšlenkách k traumatu neustále vrací, těžce snáší situace, které mu zážitek připomínají, často se stane problémovým uživatelem alkoholu či jiných drog. Jedná se mimochodem o dosti nákladné onemocnění, jehož léčba a pracovní neschopnost s ním související stojí zdravotní pojišťovny nemalé peníze. Toto onemocnění bývá léčeno psychiatricky (antidepresivy) a psychologicky. V druhém případě se ovšem vyskytuje překážka v podobě neochoty pacienta vrátit se k (často vytěsněnému) zážitku, který trauma způsobil.

Právě zde by MDMA mohla, coby entaktogen, pomoci odstranit bariéry a eliminovat úzkost a strach spojený se vzpomínkami na zážitek, který nemoc vyvolal. Zní to rozumně a zkušenosti terapeutů, kteří na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let MDMA tímto způsobem používali (předpoklad, že by tato substance mohla mít terapeutický potenciál poprvé vyslovil v roce 1972 Alexander Shulgin na základě vlastní zkušenosti), nasvědčují, že by tato látka skutečně mohla pomoci. Poté, co byla tato látka kriminalizována, její použití v psychoterapii i klinické testování nepřipadaly v úvahu. K mírné změně došlo až v novém tisíciletí, kdy badatelé, kteří splnili náročné požadavky regulačních orgánů, získali souhlas k testování MDMA na nemocných, kteří splňují kritéria středně těžké až těžké posttraumatické stresové poruchy a podstoupili alespoň jednu léčbu, která nebyla účinná.

Nejvýznamnějším badatelem v této oblasti se stal Dr. Mithoefer, který – pod finanční záštitou Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies (MAPS) – provádí od roku 2004 klinické testování. Jedná se o dvojitě slepé studie kontrolované placebem, tedy polovina pacientů dostane neúčinnou látku a ani zúčastnění lékaři nevědí, kdo dostal účinnou látku a kdo placebo (obvykle na to ale rychle přijdou…). Navzdory námitkám metodologického charakteru nelze popřít, že terapeutická sezení s MDMA jsou účinnější než sezení s placebem, a že zúčastněné subjekty vykazují zlepšení svého zdravotního stavu. Konkrétně 83% (10 z 12) pacientů, kterým se dostalo psychoterapie pod vlivem MDMA, reagovalo na tuto terapii kladně; z těch, kdo dostali placebo, jen 25% (2 z 8). Neprojevily se žádné nežádoucí účinky.

Ve Španělsku se tímto výzkumem zabýval Jose Carlos Bouso, jehož politické tlaky donutily ukončit studii předčasně, takže z plánovaných 29 subjektů studie byla provedena léčba jen u šesti. Neprojevily se u nich žádné nežádoucí účinky a MDMA se ukázala fyziologicky i psychologicky bezpečnou.

Můžeme namítnout, že testovaných subjektů je stále ještě příliš málo, a že negativa tohoto typu léčby by se mohla projevit později, nicméně kritika, která se na tento výzkum zaměřuje, na mne působí spíše hysterickým dojmem. Poukazuje se na neurotoxicitu MDMA, objevují se hlasy, že již jediná dávka může způsobit poškození mozku nebo dokonce zabít, že pacient může v budoucnu chtít MDMA zneužívat, apod. K tomu lze říci jen jediné: Opravdu tomu ti kritikové věří?

Musíme si navíc uvědomit, že  mnohé léky běžně předepisované v psychiatrických indikacích – a nejedná se o jednorázové použití, ale o dlouhodobé užívání – mohou vyvolat velmi vážné trvalé následky (například některá účinná neuroleptika či třeba Lithium), mnohé jsou značně toxické a nebezpečné při předávkování atd. V případě MDMA se bavíme o jednorázovém použití drogy, kterou jinak běžně užívají každý víkend desetitisíce lidí po celém světě, přičemž úmrtí a vážné zdravotní obtíže se ani zdaleka neblíží úmrtím a obtížím spojeným s užíváním alkoholu. A to ještě poznamenejme, že zdravotní obtíže v souvislosti s "extází" často plynou z nekvalitně připravené drogy, obsahující i jiné substance než MDMA. Bavíme se o jednorázovém použití MDMA za přítomnosti lékaře, sestry a psychoterapeuta, přičemž pacient je před užitím důkladně vyšetřen! Opravdu si tváří v tvář výše zmíněné kritice připadám jako v "Absurdistánu".

Pravda bude spíš někde jinde. Jak ve svém článku správně poznamenává Amy Turner, problém spočívá v tom, že velké farmaceutické firmy nestojí o to, aby se někomu ulevilo po užití jediné pilulky. Jakékoli jediné pilulky. Jejich zisky jsou vytvářeny léky, které je třeba užívat dlouhodobě, nejlépe celoživotně. Těžko proto můžeme doufat, že podpoří výzkum, o němž je zde řeč, nebo že proti němu alespoň nebudou lobbovat. Antidepresiva – jakkoli skutečně zkvalitňují život mnoha vážně nemocných pacientů – jsou také dobrý byznys a přijít o množství pacientů, u nichž jsou indikovány, obchodu nesvědčí. Doufat v současné situaci ve zdravý rozum či humanitní ideály je asi nesmyslné.

Může MDMA pomoci i v jiných psychiatrických indikacích? Domnívám se, že ano, a to především v těch, které příznivě reagují na psychoterapeutickou léčbu a u nichž lze smysluplně pátrat po vyvolávající příčině. Podobně jako psilocybin by i MDMA mohla pomoci umírajícím pacientům vyrovnat se s blížící se smrtí. U klinických depresí, bipolární poruchy, schizofrenií a dalších vážných nemocí bych byl spíše skeptický.

Podstatné je, že za pokus to určitě stojí a rizika spojená s tímto pokusem o léčbu jsou dle mého názoru nižší než rizika spojená s mnoha jinými druhy léčby lege artis. Myslím, že MDMA má v psychoterapii své místo, a že může být v této oblasti užitečnější než halucinogeny, protože její účinky jsou předvídatelnější, droga odstraňuje psychické bloky, nehrozí u ní halucinace a paranoia, atd.

Současně je ale třeba zdůraznit, že MDMA sama o sobě posttraumatickou stresovou poruchu neléčí – funguje jako katalyzátor či facilitátor terapeutické práce. Proto je třeba se vyvarovat pokusů o „samoléčbu“ touto drogou. Bez dobrého terapeuta je to prostě jen rekreační droga, která může být, zvláště pak při příliš častém užívání, vzhledem ke své neurotoxicitě i zdraví nebezpečná (což samozřejmě v nemenší míře platí i o alkoholu), nic víc.

Literatura/zdroje

Mithoefer MC, Wagner MT, Mithoefer AT, Jerome I, & Doblin R (2010). The safety and efficacy of {+/-}3,4-methylenedioxymethamphetamine-assisted psychotherapy in subjects with chronic, treatment-resistant posttraumatic stress disorder: the first randomized controlled pilot study. Journal of psychopharmacology (Oxford, England)

Online: http://www.maps.org/mdma/ptsdpaper.pdf

José Carlos Bouso, B.Sc.; Rick Doblin, Ph.D.; Magí Farré, M.D., Ph.D.; Miguel Ángel Alcázar, Ph.D. & Gregorio Gómez-Jarabo, Ph.D. (2008) MDMA-Assisted Psychotherapy. Using Low Doses in a Small Sample of Women with Chronic Posttraumatic Stress Disorder. Journal of Psychoactive Drugs, volume 40(3).

Online: http://www.journalofpsychoactivedrugs.com/Articles/Bouso%20403.pdf

Turner, A. Ecstasy is the key to treating PTSD. Online:http://www.mdma.net/therapy/ptsd-treat.html (populárnější text)

Stránka projektů týkajících se MDMA na stránkách Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies (MAPS): http://www.maps.org/research/mdma/

Kritický článek:

MDMA for PTSD: The first peer-reviewed clinical trial reporthttp://scienceblogs.com/drugmonkey/2010/07/mdma_for_ptsd_the_phase_i_tria.php

Tento článek byl původně zveřejněn v Magazínu Legalizace. 

O tomto eseji můžete diskutovat přímo pod článkem,

nebo též ZDE (anonymně, ale jen slušně a k věci).