V první řadě (autobiograficko-existenciální skica)
Západ SlunceJaroslav A. Polák
Věděl, že si nedokáží pomoci, jsou v první řadě a ať už v této chvíli prožívají cokoli, nutí je to pozvedat hlavy a zírat do modři odpoledního dubnového nebe, stejně jako on byl nucen mít klidný výraz a mířit na zírající lidi fotoaparátem. Kdyby nebyl skryt za objektivem, možná by byl také křečovitý nebo dokonce vyděšený, ale on za objektivem skryt byl, a byl to, jako ostatně vždy, velmi příjemný a bezpečný úkryt.
Byl krásný den, teplý a jasný, ale nebylo vedro a vál mírný svěží vítr. Slunce kreslilo ze světel a stínů krásné, možná až trochu kýčovité kreace na zdech ruiny starého kláštera. Samy o sobě by si zasloužily péči fotografa, ale dnes ne, dnes tu byl kvůli Tomu snímku, fotografii, na kterou už několik let čekal, fotce, která svou dokonalostí a atmosférou nechá diváka bez hlesu.
Fotografoval už pár let, podařilo se mu několik desítek fotografii, jež přinejmenším stály za zmínku a lokální výstavu, ale „Svatý grál“, po němž toužil, stále nepřicházel.
Znovu a znovu si říkal, že musí být pokorný a trpělivý, ale přesto čas od času doufal, že tahle fotka už by to konečně mohla být. Nebyla. „Ach, malicherný slavomame!“ povzdychl si vždy, když dílo, do nějž vkládal naděje, bylo zase jen dobré. Na druhou stranu si říkal, že kdyby příliš brzy náhodou trefil vysněnou fotografii a pak se jí sám nemohl dalším dílem vyrovnat, bylo by to mnohem horší.
Ale dnes, dnes to vyjde. Věděl to. Věděl to stejně, jako kdysi, když se učil střílet z luku a v jednu chvíli prostě věděl, že se trefí do černého, že je to nevyhnutelné. A trefil se, protože to bylo nevyhnutelné, mimo jiné i proto, že tam tehdy nebyl přítomen nikdo, kdo by to ocenil.
V lukostřelbě nepokračoval, ale když začal fotografovat, postupně si vypěstoval, zcela spontánně a nezamýšleně, určité zenbuddhistické dovednosti. Vždy, když držel fotoaparát a byl připraven pořídit snímek, prohloubil se mu dech, vyprázdnila mysl a – jakkoli byl jinak dosti neurotický – zcela se uklidnil. Neobával se, že právě dnes ten pravý okamžik propásne; věděl, že fotografie, kterou pořídí, bude perfektní.
Čekal, lidé se stále dívali vzhůru, čas pomalu plynul a bylo krásně.
Ještě před pár minutami přemítal o bratrovi s rodinou, probíjejícími se spolu s dalšími lidmi, včetně několika jeho přátel a známých, snad Kazachstánem ve snaze dostat se do jihovýchodní Asie, myslel na lidi, s nimiž se nerozloučil, na osamění, v němž žil celé ty roky, na to, co v životě vykonal a co nevykonal, na promarněné příležitosti, nenaplněné touhy, nešťastnou lásku, prostě na všechny ty věci, jež člověku v takové chvíli přijdou na mysl.
Když se dozvěděl, že mu, stejně jako většině obyvatel planety, zbývá necelý půlrok života kvůli patnáctikilometrové tmavé hoře, která se na kolizní kurz se Zemí dostala bůhví odkud a letí třicetkrát rychleji než vystřelená kulka, jeho první myšlenkou bylo, že je to dobře, že všechna ta bolest, jež na něj znovu a znovu dotírala, už brzy skončí. Vzápětí se za tu myšlenku zastyděl – možná bylo pro něj dobré, že jeho život má nyní jasně definovanou a nepříliš dlouhou perspektivu, ale opomenout utrpení, jež to způsobí jiným, považoval za trestuhodné.
Pokud šlo o něj, neměl ze smrti strach, myšlenka na ni mu navozovala pocity blízké trémě, byla to jakási ambivalentně vzrušující kombinace fascinace a smutku spojená s úzkostí v existenciálním smyslu. Pokud jde o představy o životě po smrti, přišla-li na to téma řeč, vždy říkal, že v osobní posmrtný život nevěří, ale nebyla to úplná pravda. Ve skutečnosti ne smrt sama, ale představa osobního posmrtného života mu naháněla hrůzu. Ne snad, že by jej tížily mučivé obavy z možnosti, že skončí v pekle – neměl o Pánu Bohu až tak špatné mínění jako představitelé té takřka nesnesitelné a tolik viditelné a samolibé podoby či snad karikatury křesťanství, jakou představují fundamentalisté libovolného směru. Děsila jej sama možnost jakéhokoli osobního posmrtného života, už jen ta představa mu připadala jistým, obtížně uchopitelným způsobem perverzní.
Proto ho, a tentokrát ovšem s vědomím skutečnosti, že to není nejlepší zpráva pro jeho blízké, osobně potěšilo, když deset dní před dopadem proletěla světem zpráva, že dle měření radioteleskopů má asteroid s přesností plus mínus pár kilometrů namířeno na na malé město vzdálené dvacet kilometrů na jihovýchod od krajské metropole, kde žil. Věděl už v té chvíli, že se tam vydá, i když ve skutečnosti místo dopadu zahrnuje v tomto případě nějakých padesát kilometrů všemi směry a dokonale okamžitá smrt by jej potkala i kdyby zůstal doma. Nicméně ten iracionální pocit „Když už, tak ať mi to spadne přímo na hlavu!“ byl neodolatelný.
Od skutečnosti, že zemře nejrychlejší možnou smrtí, jaká může být smrtelníkovi dopřána, tedy že mnohem dříve, než budou moci proběhnout v jeho mozku jakékoli procesy, bude mozek i se zbytkem těla rozdrcen na atomy, zahřát na padesát tisíc stupňů, vtlačen do zemského pláště a následně rozprášen do stratosféry, si sliboval především to, že pakliže se přeci jen bude po smrti něco dít, bude nepochybné, že se nejedná o halucinace umírajícího mozku, ale o něco skutečného. V některých věcech měl rád jasno.
Nicméně pro jeho bratra a přátele, kteří byli odhodláni dožít se postapokalyptického věku, to dobrá zpráva nebyla.
„Jeďte na východ a rychle, než to dojde ostatním a cesty se ucpou,“ zavolal tehdy bratrovi a přátelům. „Když se dostanete do centrální Asie, najdete si tam úkryt na přežití několika dní po dopadu, a pak zamíříte k Tichému oceánu, máte alespoň hypotetickou šanci to přežít.“
V duchu si říkal, že to, co právě činí, není z etické pozice, jíž zastával, úplně košer, protože protežoval jednu skupinu lidí před ostatními. Nicméně tak učinil a ten fakt akceptoval.
„Opravdu nepojedeš s námi?“ ptal se tehdy bratr.
Ovšemže ne. Proč také? V novém světě by byl bez léků jen chcípák a navíc bez praktických znalostí a dovedností, které by mohly být druhým k užitku. Nestyděl se za to. Byl spokojený s tím, že je intelektuál a že tak i zemře. Pokud se civilizace nakonec rozvine tak, že začne potřebovat filosofy, jistě se nějací najdou.
„Ne, já jsem spokojený, že budu sedět v první řadě,“ odvětil. Když odjížděli, stavili se u něj a rozloučili se. Dojalo ho to. Popřál jim šťastnou cestu a zdůraznil, že nesmějí ztratit ani minutu.
Ve skutečnosti jim poskytl již předtím hodně užitečných rad – v duchu si říkal, že je dost dobrý teoretik, co se přežití globální katastrofy týče. Díky jemu se podařilo bratrovi a přátelům získat náskok pokud jde o pořízení strategických zásob, zbraní, nafty a dieselových automobilů, které se obejdou bez elektroniky. Zvolený a připravený úkryt nedaleko od města však nakonec zůstane nevyužit.
On se spokojil jen se zásobami na několik zbývajících měsíců pro sebe a kočky, a s drahým fotoaparátem pořízeným na úvěr ve chvíli, kdy ještě obchodníkům nedocházelo, že peníze nemají vůbec žádnou perspektivu a tudíž ani hodnotu. Posléze jim to došlo a trh se hbitě přeorientoval směrem k tradičnímu výměnnému obchodu, přičemž došlo k velkému přehodnocení ceny nejrůznějších věcí. Vláda, překvapivě rychle a efektivně, zavedla přídělový systém na základní potraviny a další nutné komodity. To bylo ve době, kdy lidé v Česku doufali, že „to spadne“ někde daleko. V okamžiku, kdy přišla zpráva o přesném místu dopadu, společnost zkolabovala; prakticky každý už se staral jen o sebe a své blízké, a nezbyl nikdo, kdo by zajišťoval veřejné služby, jež do té chvíle stát udržoval. Výpadek elektřiny nastal o dva dny později. Město potemnělo a v noci skýtalo těm, kteří zůstali, velkolepý pohled na hvězdné nebe.
Město se vylidňovalo. Lidé prchali z celé Evropy, nicméně pravděpodobnost jejich přežití byla minimální. Většina lidí mohla stejně dobře zůstat doma a ušetřit si nepohodlí spojené se snahami dostat se pryč.
Někteří zůstali a našli se i lidé, kteří putovali naopak směrem k očekávanému místu dopadu. Nebyl jediný, kdo zatoužil sedět v první řadě. Nezůstal však nikdo, s kým by doopravdy chtěl sdílet poslední minuty své existence. Věděl, že bude třeba, aby byl sám, jen on, fotoaparát a poslední snímek před zánikem. V tom měl zcela jasno. Nechtěl se v té chvíli s někým držet za ruku či se dokonce objímat nebo dělat něco podobně sentimentálního. Nebo možná chtěl, ano, v jednom případě by chtěl, ale už dlouho se usilovně cvičil v praxi nepřát si nemožné. Fotografování ho změnilo. Stával se víc a víc pozorovatelem a stále méně účastníkem dění a mezilidských vztahů. Mnohem lépe vnímal svět kolem sebe a přitom se z něj stahoval, bylo to, jako by se chtěl stát neviditelným.
Současně však prohloubil svou zvláštně introvertní lásku k lidem jako takovým. Trval také na tom, že lidé na jeho fotografiích mu nejsou jen prostředkem, v tomto případě prostředkem k vytvoření nebo pokusu o vytvoření uměleckého díla, ale i – kantovsky řečeno – cíli sami o sobě; snažil se druhým ukazovat lidství v jeho nejrůznějších podobách. A také sobě: Na většině jeho streetfotografií nebylo poznat, zda je dotyčný levičák nebo pravičák, věřící nebo ateista, Čech nebo cizinec; a tak mohli tito lidé na něj i na druhé působit nezatížení škatulkami, předsudky a dalšími myšlenkovými schématy. Připadalo mu to důležité.
Město bylo v těch posledních dnech, poté, co odezněly první dva dny davového šílenství, jež přečkal v bezpečí domova, tiché – jako by zadrželo dech; obchody vydrancované, po ulicích bloumali staří lidé, kteří neměli sílu ani chuť utéct, a lidé, kteří to z nejrůznějších důvodů vzdali a často hledali úlevu v alkoholu. Malé skupinky lidí v kostelích a modlitebnách prosili Boha, aby katastrofu odvrátil. Malověrní, říkal si v duchu. Bůh to dopustil a o tom se nediskutuje. Přečtěte si Jóba! Ale nahlas se jim nesmál. Přiznával každému právo vypořádat se s tím po svém. Každý žije jak umí. Jen Svědkové Jehovovi, kteří byli po oznámení blížící se srážky ve svém živlu, mu svým nefalšovaným nadšením a snahou „zachránit“ co nejvíc lidí před soudným dnem trochu lezli na nervy. Ale ani jim se nevysmíval.
Ty dva dny, během nichž čekal, než se zklidní blázinec, který v městě zavládl, strávil četbou Burroughsovy knihy Západní země; byla to jedna z knih, kterou si před smrtí opravdu chtěl přečíst. Knihy v něm vyvolávaly intenzivní záchvaty bolestné nostalgie – byl obklopen stovkami knih, které dosud nepřečetl a které už nikdy nepřečte. Kdybych ty peníze tehdy raději dal chudým, udělal bych lépe, říkal si při pohledu na ně. Ten pocit ohledně nepřečtených knih nebyl ničím novým, jen se vzhledem k okolnostem vystupňoval. I v době, kdy se ještě o blížící se katastrofě nic nevědělo, si byl vědom toho, že nemá šanci všechny knihy, jež si pořídil a ještě pořídí, stihnout přečíst.
A vlastně, přišlo mu na mysl v těch posledních dnech, k čemu by mi teď bylo, kdybych je přečetl třeba všechny, pakliže bych to nemohl zužitkovat ve své tvorbě?
Po pravdě řečeno měl hned několik nápadů na myšlenkově pronikavé eseje a také napsal několik – soudil, že pěkných – melancholických a cynických trojverší ve stylu japonských haiku. Co ale s tím, nebylo-li možné se o to podělit? I kdyby ještě bylo možné publikovat na internetu, což vzhledem k výpadkům elektřiny a dalších služeb možné nebylo, kdo a proč by dnes četl nějaké filosofické statě? Změnilo se však v tomto ohledu něco doopravdy? Konec lidstva a všeho, co jím bylo vytvořeno, byl nevyhnutelný vždy, jen byl odložen na neurčito. Nicméně vzhledem k situaci přinejmenším přestala mít smysl jedna z maxim, jíž se jinak snažil řídit: Žij, jako bys měl zítra umřít, a studuj, jako bys měl žít věčně.
Dva dny před dopadem se vydal navštívit přítele básníka, který se rozhodl v Brně zůstat, a podělil se s ním o svá trojverší, čímž dosáhl, že jejich existence měla alespoň nějaký, byť prchavý, smysl. Ale co když jej napadne nějaké skvělé trojverší nebo zajímavá myšlenka pár vteřin před smrtí? Bude mít nějakou hodnotu? Má dílo hodnotu samo o sobě, nebo pouze v interakci s jeho příjemcem? I těchto otázkách s přítelem hovořili; a také o mnohých jiných. Shodli se na tom, že bez ideje Boha asi není možné dát takovému dílu smysl, což ovšem platí i o dílech, jež nevznikla ve stínu svého blízkého zničení, protože z hlediska věčnosti bude nakonec zničeno vše. Není však postulování Boha jen zbožné přání, a nemá snad pravdu Bertrand Russell, že smyslem života je prostě marné, ale heroické vzdorování přírodní nutnosti?
Podobné otázky lze položit i pokud jde o mravní jednání – má smysl mravně jednat ve chvíli, kdy není třeba brát v potaz sankce? Věřil, že ano, a byl navíc přesvědčen, že lidská důstojnost, respektive její zachování, má mnohem větší cenu než přežití, a to bez ohledu na to, zda budeme či nebudeme postulovat Boha, neboť je to právě schopnost překročit rámec biologických imperativů žít a rozmnožovat se, co nás vyděluje z přírody a činí lidskými.
Od doby, kdy se dozvěděl o brzkém konci civilizace, jak ji známe, a možná i lidského druhu vůbec, si, tak jako mnoho jiných, kladl otázku po tom, co je doopravdy důležité. Spousta věcí pro něj rázem ztratila smysl, mimo jiné i usilování o lepší a spravedlivější svět postavené na marxistických východiscích. Ne snad, že by tato východiska neměla mít v postkatastrofické společnosti svou platnost, ale okolnosti se natolik změní, že aplikaci všemožných společensko-filosofických koncepcí bude muset někdo vytvořit na základě těch či oněch konkrétních podmínek, jež nastanou a až nastanou. Prostě nemělo smysl se marxismem dále zabývat. Byl tedy rád, že mu zůstal aspoň Kant a existencialisté, kteří byli ostatně vzhledem k nadcházejícím událostem naopak aktuálnější než kdykoli předtím.
Poslední den vstal časně, čekala jej dlouhá šestihodinová pěší tůra na jihozápad. Trasu si již pečlivě naplánoval. Vzal s sebou jen něco k pití, trochu jídla, cigarety, mapu, kompas a fotoaparát. Rozloučil se s kočkami, dal jim jíst a vyrazil na svou poslední cestu. Pravidelným krokem kráčel městem, vyhýbal se opuštěným automobilům a občas i troskám a rozkládajícím se lidským tělům; už nezbyl nikdo, kdo by pohřbíval. Za městem bylo překážek již méně a krajina působila klidně a mírumilovně. Cestou, jen tak pro radost, fotil výjevy, které ho zaujaly.
Když dorazil k ruinám kláštera, na kraji cílového městečka, bylo tam už dost lidí. Věděl, že tam budou, sraz byl domluven na sociálních sítích krátce poté, co předpokládané místo dopadu vešlo ve známost. Po pravdě řečeno celou záležitost sám inicioval a jeho myšlenka získala poměrně slušnou popularitu.
Část z přítomných tvořily dvojice nebo skupinky, část z nich byli osamělci jako on sám. Neměl potřebu navazovat s kýmkoli kontakt nebo dokonce zjišťovat, zda není přítomen někdo z jeho známých. Zůstal stranou, tak, aby měl všechny v odpovídajícím dosahu teleobjektivu.
Pohlédl na hodinky – měl ještě dvě hodiny k dobru. Ulehl do trávy, zapálil si cigaretu, hleděl do krásné modré oblohy a rozjímal. Bylo mu dobře. Věděl, že už nikdy nebude muset řešit žádná etická dilemata, trýznivě postávat na životních křižovatkách a marně toužit po nedosažitelném. Zde všechno skončí, už žádná spalující vnitřní bolest, už žádné trýznivé výčitky svědomí, jen nic. Věděl, že mnoho dalších lidí čeká spousta utrpení, ale nyní už nemohl nikomu jakkoli pomoci.
Hodinky tiše píply a upozornily jej, že zbývá posledních pět minut. Vstal, spustil fotoaparát, nastavil parametry, zaostřil a udělal několik zkušebních snímků, přesunul se o kus dál a opět udělal zkušební snímek. Výsledná kompozice vypadala dobře. Našrouboval na objektiv šedý filtr, aby odfiltroval záři, jež dvě vteřiny před dopadem krajinu zaplaví. Musel počítat s tím, že to bude podobné, jako kdyby fotil přímo do slunce. Vše měl již předem vyzkoušené. Čekal.
Najednou se, tiše a bez varování, nicméně na vteřinu přesně, obloha rozzářila jasněji než slunce. Lidé hledící vzhůru instinktivně zavřeli křečovitě oči a pozvedli ruce, aby si je ochránili. On oslněn nebyl – pořídil si za tím účelem klobouk se širokou krempou a tmavé brýle. Stiskl spoušť. Filtr odvedl dobrou práci stejně jako objektiv; v okamžiku se v elektronickém hledáčku objevil náhled snímku desítek lidí s hlavami vykloněnými vzhůru a zakrývajícími si oslněné oči, to vše ve žlutooranžové záři a na pozadí ruin starobylého kláštera.
Usmál se.
Byla to skvělá fotka.
Jaroslav POLÁK
Horizonty událostí (skica)
„Proč mě někdy nepozveš na návštěvu?“ zeptala se s lehce šibalským výrazem v její pěkné tváři a já si v té chvíli opravdu nebyl jist, jaké přísliby se za tou zdánlivě nevinnou otázkou mohou skrývat.
Jaroslav POLÁK
Její krásný oči (skica)
„Víš, že máš fakt krásný oči?“ řekl jsem. Bylo to banální, ale byla to pravda. Měla krásné hnědé oči s duhovkami připomínajícími letokruhy vzácných cizokrajných stromů.
Jaroslav POLÁK
Zamyšlení nad celníkem a farizejem
Biblické zamýšlení nad známým podobenstvím o upřímnému pokání výběrčího daní a sebestřednosti náboženského profesionála.
Jaroslav POLÁK
Názorové bujení
Každému se čas od času udělá názor. Takový člověk má většinou potřebu se vymáčknout, obvykle na veřejnosti. Zpravidla to není hezký pohled, ale dá se to taktně přejít.
Jaroslav POLÁK
Kratochvilné vyprávění
„Tak s tím těžkým ublížením na zdraví to bylo asi takhle,“ povídal ten chlápek poté, co jsem mu objednal slíbeného ferneta.
Jaroslav POLÁK
Buďme více lidmi
Dlouhou dobu jsem na blog nic nenapsal, protože na téma „koronavirus“ psalo leckde mnoho povolanějších, a jiná témata mi připadla aktuálně nepodstatná. Myslím však, že nastal čas přijít s troškou do mlýna...
Jaroslav POLÁK
Vytěžování smrti
Zemře někdo slavný, spadne letadlo, padnou vojáci v Afghánistánu... a začne to, čemu říkám mediální vytěžování smrti. A ptám se, je to opravdu nutné?
Jaroslav POLÁK
Proč po nás Bůh chce, abychom byli cudní, a co to vlastně znamená?
Včera zveřejnila Eman Ghalebová úvahu o tom, co pro ni znamená tradiční šátek a podělila se i o zkušenosti muslimských žen, které byly z pragmatických důvodů donuceny se jej vzdát. Má to širší souvislosti...
Jaroslav POLÁK
Všichni tady chcípneme
Část mladých lidí si bolestně uvědomuje, že se patrně nedožije stáří, a snaží se burcovat mocné, aby začali konat. Jsem pesimista. Dnešní děti se stáří nedožijí.
Jaroslav POLÁK
Svatodušní dopis bratrům ateistům a sestrám ateistkám
Češi nejsou ve své většině národem ateistů, ale pohanů. Nicméně i ateistů je u nás celkem dost a rád bych se s nimi, ale samozřejmě i s kýmkoli dalším, podělil o malé vyznání.
Jaroslav POLÁK
Ucho jehly: O hodnotě člověka a víře v seberealizaci
Lidé pozdního kapitalismu umírají vyčerpáním ve frontách na Everestu. Lidé pozdního kapitalismu vůbec dělají spoustu velmi podivných věcí a trpí poměrně zvláštními představami. Například vírou v seberealizaci.
Jaroslav POLÁK
Co by se měl Milion chvilek pro demokracii naučit od Lenina
Musím říci, že hnutí Milion chvilek chápu. Také je mi protivné, že nám vládne trestně stíhaný oligarcha, který nepotřebuje žádný program, jen dobře zaplacené PR oddělení. A laciná hesla.
Jaroslav POLÁK
Žízeň
Dnes jsem měl ve snu žízeň a došlo mi, mimo jiné, jak možná vznikla mýtická představa o krutém potrestání Tantala... A jaký to má vlastně metaforický přesah.
Jaroslav POLÁK
Východiska a důsledky náboženské etiky Lva Nikolajeviče Tolstého
Jak jsem v minulosti slíbil, budu zde sdílet seminární práce, které vznikly v rámci mého studia evangelické teologie na ETF UK. Zde je první z nich. ;-) Poznámky odkazují na zdroje, jiné důležité informace neobsahují.
Jaroslav POLÁK
Důsledky zákazu různých zbraní o ohledem na různé typy vrahů
Nedávno jsem narazil na snahu EU prosazovat silnou regulační legislativu ohledně nožů, což mě přimělo k hlubšímu a obecnějšímu zamyšlení na téma regulací a různých druhů zbraní.
Jaroslav POLÁK
Objevování Marrákeše - (foto)reportáž z výletu
V září 2018 jsem prokrastinoval u vyhledávače levných letenek. A vida: Bratislava-Marrákeš, leden, zpáteční, cca 1500Kč, úterý až sobota. Nikdy jsem nebyl ta daleko. Začíná mě to zajímat...
Jaroslav POLÁK
Když dva dělají totéž, je to totéž
Afghánec ve Vídni osahával během silvestrovské noci ženy, včetně Švýcarky, která si to ale nenechala líbit a zlomila mu nos. Celý incident vzbudil i u nás vlnu spravedlivého rozhořčení vůči agresorovi a sympatií vůči té ženě.
Jaroslav POLÁK
Kdo je můj bližní?
Jak rozumět podobenství o milosrdném Samaritánovi? Co vlastně znamená v biblickém smyslu "milovat" a co "bližní"? Je cizinec našinec?
Jaroslav POLÁK
O milosrdném muslimovi
V návaznosti na milou a povzbuzující Parabibli Alexandra Fleka, která odvážně zasahuje Ježíšův příběh a myšlenky do našich současných českých reálií a umožňuje tak podívat se na staré texty z nové perspektivy, přidávám...
Jaroslav POLÁK
Pánbůh je tady prostě pro všechny stejně
Na Facebooku Alexandr Flek již několik let zveřejňuje parafráze, tj do moderních pojmů a reálií zasazených přetlumočení, důležitých biblických míst v rámci projektu ParaBible. Nechal jsem se inspirovat a napsal jsem...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 606
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1349x
Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Flickr (fotografie)
Seznam rubrik
- Filosofování
- Společnost a politika
- Recenze
- Psychologie a terapie
- Poesie a próza
- Rozhovory
- Galerie
- Humor
- Osobní
- Nezařazené
Oblíbené knihy
- Miloslav Ransdorf: Není všem dnům konec
- Ludwig Wittgenstein: Filosofická zkoumání
- Principia Discordia
- Tomáš Baránek: Jak sbalit ženu 2.0
- Andrzej Sapkowski: Zmije
- Muammar Kaddáfí: Escape to Hell and Other Stories
- Boris Rafailov: C. G. Jung v zrcadle filosofie
- Jean Grondin: Úvod do hermeneutiky
- Don DeLillo: Bod Omega
- Nová dobrodružství Sherlocka Holmese
- The Words of Desmond Tutu
- ZEN 1-4 - Sborníky z přelomu 80. a 90. let
- Martin Buber: Temnota Boží
- Greg Egan: Axiomat
- Greg Egan: Město permutací
- Martin Oliva: Civilizace moravského paleolitu a mezolitu
- Radim Bělohrad: Osobní identita a její praktická hodnota
- Sierra Dawn: Písně větru
- Lucius Annaeus Seneca: Výbor z listů Luciliovi
- Ray Bradbury: Kaleidoskop a jiné povídky
- Jan Skácel: Básně II.
- Martin Heidegger: O pravdě a Bytí
- Joseph T. Hallinan: Proč děláme chyby
- Necronomicon podle Murahawy
- Jan XXIII.: Pacem in terris
- A. Mooreová, E. Ripleyová: Kapesní průvodce posmrtným životem
- V. V. Majakovskij: Vladimír Iljič Lenin
- Milena Hübschmannová: Můžeme se domluvit. Šaj pes dovakeras.
- William James: Pragmatismus-Nové jméno pro staré způsoby myšlení
- Jozef Karika: Na smrť
- David Flusser: Ježíš
- G. W. F. Hegel: Fenomenologie ducha
- Ray Bradbury: Zen a umění psát
- Darrell Schweitzer: Každý z nás je legenda
- Sv. Jan od Kříže: Výstup na horu Karmel
- Haroun Tazieff: Schůzky s ďáblem
- Georgij Valentinovič Plechanov: O úloze osobnosti v dějinách
- Richard A. Lippa: Pohlaví - Příroda a výchova
- Clifford D. Simak: Město
- Ľuboš Blaha: Matrix kapitalizmu - Blíži sa revolúcia?
- William S. Burroughs: Nahý oběd / Nova Express
- Vítězslav Gardavský: Bůh není zcela mrtev
- The Gathas of Zarathustra: Hymns in Praise of Wisdom
- Wilhelm Weischedel: Zadní schodiště filosofie
- Klára Látalová: Bipolární afektivní porucha
Co právě poslouchám
- the Pogues - a Pair of Brown Eyes - psychedelický irský punk!
- Maanam
- Lyapis Trubetskoy
- The H. P. Lovecraft Historical Society - A Very Scary Solstice
- Пикник
- Jablkoň
- Muzaiko - Esperanta Retradio
- Master's Hammer - Vracejte konve na Místo
- Hungry Ghosts - I Don't Think About You Anymore But, ...
- Dimmu Borgir
- Česká velvyslankyně v Sýrii: Je tohle ještě žurnalistika?
- Diablo Swing Orchestra
- Lače manuša
- Majk Spirit
- Deva Premal
- Cartel de Santa
Oblíbené stránky
- Ray Caesar -galerie magického, barokně laděného surrealismu
- Zdzislaw Beksinski (1929-2005) - galerie výjimečného umělce!
- STREET ART UTOPIA 106 of the most beloved Street Art Photos
- Václav Klaus Looking at Things
- The Monster Engine - Realistické podoby dětských kreseb!
- Astronaut v moři - nabídka kvalitní nekomerční literatury!
- P3RSP3CTIV3 - úžasný krátký retrocyberpunkový film!
- Petice a manifest na ochranu křoví
- Olia Pishchanska - Úžasné atmosférické konceptuální fotografie
Oblíbené články
- 24 znamení, že se celá Amerika začíná podobat Detroitu
- dopsáno: Jaroslav Polák: Poznámky k Humově teorii kauzality
- Café Zapatista - Nabídka Anarchistického černého kříže
- File Sharing Is Now an Official Religion In Sweden
- Luboš Dvořák: Církevní restituce – řekněme hlasitě - nejde to!
- Gerald Celente: EU se zhroutí v 90 dnech
- Demence českého národa (Český národ je plný nenávistných idiotů)
- Roman Sikora: Co všechno jsme zapomněli - BRILANTNÍ ČLÁNEK!
- Jan Macháček: Statisíce měsíčně pro poradce a kapitalismus
- Co je ACTA? Dokonale shrnující a velmi depresivní video.
- Pravičáci jsou méně inteligentní než levičáci, zjistila studie
- Athens, the long night of February 12: “burning and looting..."
- Jak to skutečně bylo s romskou stranou a uprchlým pokladníkem
- Zemědělství umírá jako sociální výdobytky naší země
- Piotr Czerski: My, děti Sítě
- Jan Keller: Společnost nesouměřitelnosti - přednáška na YouTube
- Cesty, které vedou do záhuby - zamyšlení Fidela Castra
- Slyšeli jste to? Bohatí Romové berou dávky. Psali to v Právu!
- Téměř polovina Američanů má potíž vydělat na základní životní...
- Normalizace tu ještě neskončila, tvrdí historik Michal Pullmann
- Ondřej Lánský: Kdo zneužívá sociální dávky?
- Die Welt varuje před návratem komunistů, tvrdí čeští lháři
- Masová privatizace přivedla postkomunistické země na mizinu
- V Česku začínají řádit profesionální tuneláři
- Jak Obama ví - Zamyšlení Fidela Castra, 27. dubna 2012
- Ivan Štampach: Ekonomie se zbláznila - Deník Referendum
- Místo, kde se v bolestech rodí český bulvár
- František Nevařil: Hospodaření zločinných komunistů
- Jsme v prdeli.Klus,Xindl X,Koller a Poláková veršují o politice
- Slavoj Žižek: Zahraňme se před zachránci
- Pavel Novák: Den daňové svobody prizmatem nejen ČRo
- Miloslav Ransdorf: Husovo odvolání ke Kristu
- Ožebračování těch nejpotřebnějších
- Tribun: Mlhy nad Sýrií
- Křesťané proti zákonu o církevním majetku
- Karel Dolejší: Atentát na svatýho Václava, čili Netopýr
- Přetrhnutý lístek zavedeným stranám nijak neuškodí
- Pavla Kopecká: Bibli spálit, korán taky (?)
- Vladimír Kapal: U Ratha nejde o sedm milionů, ale o 260 miliard
- Ivan Štampach: Dnešní vánoce
- Jaroslav Achab Haidler: Ježíšek u Jobů
- Jan Čulík: O Palachovi a lidech, co se upalují dnes
- Unuděný flákání vyrůstá na troskách střední třídy
- Dr. Jusuf Al-Qaradawi: Kultura tolerance v islámu
- Jak vyrobit dezinformaci aneb romské děti chtějí žít z dávek
- David Corn, John Pilger: Kanonizovaná baronesa, krvavý Pol Pot