Dva měsíce v blázinci – část 1. - Oddělení 22

7. 10. 2015 21:28:48
Touto dobou před rokem jsem byl hospitalizován na uzavřeném oddělení pro léčbu afektivních poruch Psychiatrické kliniky brněnské fakultní nemocnice v Bohunicích. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost.

Než se ale pustím do vyprávění o tom, jak to v takovém blázinci subjektivním pohledem pacienta vlastně vypadá, je třeba ujasnit tři věci:

1) Pokud jste nečetli můj minulý článek Osmnáct let dlouhá cesta do blázince, tak si jej prosím přečtěte. Toto povídání na něj bezprostředně navazuje a počítá s tím, že čtenář je s předchozím vyprávěním obeznámen.

2) Toto vyprávění by bylo asi zajímavější, kdybych detailně psal o lidech, které jsem tam potkal, a jejich někdy smutných, někdy tragikomických osudech. Jenže to si z pochopitelných důvodů nemohu dovolit. Proto budu občas v tomto směru vágní a budu se velice snažit, aby na základě mého vyprávění nebylo možné nikoho identifikovat. Prosím, nechtějte po mně v komentářích, abych vám napsal víc o svých tehdejších spolupacientech, nemohl bych takovému přání vyhovět.

3) Tento text (a ty, které budou následovat) je je třeba chápat jako subjektivní reflexí mého pobytu na třech konkrétních odděleních na podzim roku 2014 – nelze jej proto považovat za objektivní reportáž o těchto odděleních a už vůbec z ní nelze vyvozovat jakékoli zásadnější závěry o podobě současné lůžkové psychiatrické péče v České republice. Přesto věřím, že například potenciálnímu pacientovi může toto vyprávění pomoci vytvořit si jistou představu o tom, co jej v takovém blázinci čeká a na co je třeba se připravit.

---

Nuže: Bylo úterý 30. září a já jsem v doprovodu své bývalé ženy Lucienne s papíry od své psychiatričky v ruce dorazil na příjem Psychiatrické kliniky. S sebou jsem měl spoustu věcí, především knih různých žánrů a zaměření a několik filmových fotoaparátů a filmů. Počítal jsem s tím, že na vycházkách budu fotit a chtěl jsem mít po ruce aparáty s filmy pro nejrůznější světelné podmínky. Jak se posléze ukázalo, bylo naprosto zbytečné tahat s sebou tolik krámů.

Na příjmu mi dali k podepsání nějaké papíry, podepsal jsem je bez čtení – beztak jsem neměl jinou možnost než tam jít. Podstatné je, že jsem si v té chvíli vůbec neuvědomoval, že jdu a uzavřené oddělení - a co to vlastně znamená.

Nemohu vlastně říci, jaké jsem měl první dojmy, protože jsem v době svého nástupu nebyl ve stavu, kdy bych se chtěl a mohl nějakými dojmy vůbec zabývat. Podstatné je, že zdravotní bratr mi zkontroloval zavazadla, zabavil věci, které jsou dle jakéhosi manuálu (předpokládám) pokládány za nebezpečné (foťáky taky), ukázal mi kde je kuřárna a zavedl mě do pokoje, kde jsem byl pátým pacientem na přistýlce (během pár dní ale tři pacienti odešli a jeden přišel, takže jsem měl posléze dva spolubybydlící). Pak si mě vyzvedl doktor Barteček, mladý, sympatický a velmi kompetentně působící lékař, udělal se mnou učebnicový anamnestický rozhovor a celé to uzavřel tím, že mi udělají kompletní diagnostiku, tedy psychologické testy, rozbory krve atd., a pak se uvidí, co se mnou dál. Kromě toho se rozhodl postupně vysadit některé z té pestré směsky psychofarmak, které jsem v té době užíval, protože v aktuální kombinaci se posilují jejich nežádoucí účinky a ty žádoucí se naopak mohou vzájemně rušit. Znělo to rozumně (a bylo to rozumné).

Když už jsme u těch léků: Na antidepresivech jsem od léta roku 2002, když jsem se začal psychiatricky léčit. Pro neznalé je třeba podotknout, že antidepresiva nejsou žádné „veselé pilulky“ a že léky proti úzkosti, například populární Lexaurin, nejsou antidepresiva. Smyslem antidepresiv je vytvořit v mozku podmínky, jaké panují ve zdravém mozku, nic víc. To chce čas, proto trvá často i několik týdnů, než lék zabere (nebo než je možné říci, že nezabírá), a proto je třeba užívat je pravidelně i po odeznění potíží (v případě lidí s reaktivní depresí je možné lék po nějaké době postupně vysadit, u lidí trpících bipolární poruchou nebo rekurentními depresemi je obvykle nutné užívat léky celoživotně). Pokud by antidepresiva užíval zdravý člověk, rozhodně mu to náladu nezlepší a projeví se nanejvýš nežádoucí účinky. Problém je, že psychiatrie nepatří k těm nejexaktnějším oborům moderní medicíny. Neexistuje způsob, jak na základě nějakých biologických testů určit, který lék je pro daného pacienta nejlepší, a u některých léků dokonce není dodnes jasné, jak vlastně fungují (to platí zejména pro Lithium). Takže hledání vhodného léku nebo vhodné kombinace léků probíhá metodou pokus-omyl a uvážíme-li, že vyzkoušení jednoho léku trvá cca měsíc, může být počátek psychiatrické léčby hotové martyrium. Psychiatr obvykle začíná moderními léky s malými nežádoucími účinky a pokud nezaberou, sáhne po těch starších – účinnějších, ale také nevybíravějších a více zatěžujících organismus. Tak tomu bylo i v mém případě. Bohužel se někdy také stane, že některý z léků, který pacientovi pomáhá a patří k těm starým, z trhu zmizí. To se stalo i mně – od jara 2013 přestal být dostupný Noveril a museli jsme s doktorkou hledat náhradu. Patrně se to podepsalo na dalším zhoršení mého tehdejšího stavu. Nicméně je třeba podotknout, že většině pacientů pomohou moderní antidepresiva a dokonce často hned napoprvé. Ale dosti již o lécích, vraťme se do blázince.

Oddělení 22 není na první pohled příliš vábné. Působí dosti omšele a kuřárna je doslova doupě. Pokud jde o kuřárnu, existuje tam rafinovaný rozpis kdy je a kdy není otevřená, smyslem toho je zabránit pacientům, aby tam proseděli nonstop celý den, což je rozumné.

Vzhledem k tomu, že se jedná o smíšené oddělení, jsou zde k nalezení více či méně ztracené duše obojího pohlaví.

První den jsem po absolvování anamnestického rozhovoru prostě jen ležel na posteli, četl si a snažil jsem se nepřipouštět si šok z nového prostředí. Ten se ale záhy dostavil – jednak v důsledku kontaktu s tolika lidmi, doslova nebylo kam se schovat, jednak v důsledku toho, že jsem nemohl jít ani na chvíli ven. Je třeba si uvědomit, že to, co mi v posledních měsících pomáhalo přežít, byly dlouhé osamělé fotografické procházky, útěšné chvíle, kdy jsem vypadl z nesnesitelného prostředí svého bytu, bloumal městem nebo zelení a fotografoval. Být najednou zcela zavřený bylo téměř nesnesitelné. Jedinou možností, jak se dostat ven, bylo v doprovodu návštěvy nebo, poté, co mi to bylo schváleno, v rámci skupinové vycházky se sestrou na zahradu nebo (rovněž skupinová) procházka se sestrou po areálu spojená s nákupem. Nic z toho samozřejmě nemohlo nahradit procházku osamělou, tichou a kontemplativní, ale bylo to pořád lepší než nic. A tak jsem obvolával přátele a prosil je o návštěvu – a musím přiznat, že v tom hrála roli vypočítavá touha aspoň na dvě hodiny vypadnout z prostor oddělení.

Vycházky na zahradu byly povětšinou vyplněny hraním kuželek, což se mi docela zalíbilo, a kromě toho jsem měl příležitost, byť na značně omezeném prostoru, aspoň chvíli osamoceně bloumat a dělat melancholické fotky starým Zenitem 11 (který jsem si, spolu s opaskem, vždy před vycházkou vyzvedával v sesterně).

Zde se musím podělit o jednu důležitou skutečnost: Pobytem v takovém zařízení se zcela změní vaše priority a vnímání času. Jeden kamarád mi slíbil návštěvu. Od dvou hodin jsem byl jak na trní, nadskočil jsem pokaždé, když zazvonil zvonek, ale pokaždé to byl někdo jiný. Nakonec jsem mu po hodině napjatého čekání zavolal, a kamarád se omluvil, že musí vyzvednout dceru ze školy a že to dnes nestíhá a přijde jindy. Řekl jsem, že to je v pohodě, ale nebylo to v pohodě. Pociťoval jsem to jako strašnou zradu. Prošvihl jsem kvůli tomu vycházku se sestrou a to znamenalo, že se ten den už nedostanu ven a můžu jen smutně koukat z okna, což jsem zvláště ty první dny dělal dost často. Já vím, že z hlediska člověka „zvenku“ to bylo zcela banální, ale člověk „uvnitř“ takové věci vnímá úplně jinak. Proto pokud někomu slíbíte návštěvu v blázinci, zvláště pak na uzavřeném oddělení, přijďte a přijďte včas. Člověk, za kterým jdete, patrně počítá každou minutu...

Dalším zdrojem „kulturního šoku“ byly absurdity. Máte-li namířeno do blázince, zvláště pak jedná-li se o uzavřené oddělení, je záhodno se na ně připravit. Já zde popíši některé z absurdit oddělení 22 v Bohunicích, ale je jasné, že jiná oddělení mají na skladě i jiná překvapení. Konec konců z vyprávění spolupacientů, kteří byli jinde, vyplývá, že ta dvaadvacítka je v zásadě naprosto pohodové a uvolněné místo.

Nuže: Na tomto oddělení u sebe nesmíte mít opasek, nabíječku k telefonu (beztak zásuvky na pokojích nefungují, ale telefon si můžete nechat nabít na sesterně), sluchátka libovolného druhu, cokoli skleněného nebo keramického, holicí potřeby libovolného druhu, jakékoli léky a samozřejmě zbraně, nože, nůžky atd. To zní celkem rozumně, dokud vám nedojde, že na oddělení smíte mít boty s tkaničkami (já jsem měl tenisky s novými a opravdu festovními dlouhými a širokými tkaničkami), šňůry k roletám jsou vesměs z poctivého umělého vlákna s bezpochyby vynikající nosností, na toaletních skříňkách jsou tenká skleněná zrcadla a okna jsou z úplně obyčejného tabulového skla... Prostě jakmile mi byly odebrány věci, které by mohly posloužit k případné sebevraždě, okamžitě jsem všude kolem viděl nepřeberné množství variant, jak se sprovodit ze světa. Viděl bych je i kdybych neměl na sebevraždu ani pomyšlení, je prostě jaksi zákonité, že mysl takto zareaguje, a pacienti, kteří měli alespoň průměrnou inteligenci, mi tuto skutečnost potvrzovali. Dokonce jsem se naivně snažil na nedostatky oddělení upozornit s tím, že některé věci by bylo snadné napravit, třeba nahradit šňůrky od rolet provázky s menší nosností.

„My jsme na to vedení upozorňovali,“ odvětil mi zdravotní bratr. Bylo jasné, že jakákoli vlastní aktivita personálu je v tomto směru vyloučena, možná ale nikoli kvůli nedostatku ochoty, ale z institucionálních příčin.

Podobně absurdní zážitek jsem měl s holítkem. Vypůjčil jsem si je ze sesterny, oholil se, a když jsem je nesl zpět, zkoumavě jsem je prohlížel v opravdu hlubokém zamyšlení, jak by krucinál bylo možné s něčím takovým spáchat sebevraždu. Nic kloudného mě nenapadlo a to mám v tomto směru hodně bujnou představivost. Pohlédl jsem vážně na zdravotního bratra a otázal se: „Napadá vás nějaký způsob, jak by se s tímhle dala spáchat sebevražda?“

„To byste se divil, co už jsem tu viděl, a vy o tom ani nepřemýšlejte!“

Inu, věřím, že viděl ledacos, nicméně výzva nepřemýšlet o sebevraždě holítkem je podobná výzvě nemyslet na růžového slona. Dodnes jsem v tomto směru nic nevymyslel, tedy samozřejmě kromě zjevného faktu, že nařízení ohledně holení pochází z dob, kdy převládaly žiletky. Podobné je to se sluchátky. Každý, kdo měl v ruce typická sluchátka k empétrojce, ví, jak chatrná věc to je. Nemohu stoprocentně vyloučit, že by se s jejich pomocí (v případě zvláště kvalitního výrobku) bylo možné oběsit, ale já bych dal rozhodně přednost tkaničkám nebo té šňůře od rolety.

Pár dní jsem se zaobíral těmito absurditami, ale nakonec mě osvobodil kamarád lékař, který na část úvazku pracuje i v Bohunicích (ne na psychiatrii). Řekl: „Tady přece vůbec nejde o bezpečí pacientů. Oni si jen chrání vlastní zadek. Kdyby ses oběsil na svém opasku, mají problém, protože něco zanedbali, když se oběsíš na erární šňůře od rolety, tak s tím přece nemohli nic dělat.“ A přesně tak to samozřejmě je. Proto pokud budete v blázinci a skálopevně se rozhodnete odejít z oddělení i ze světa jednou provždy, nepřidělávejte personálu potíže a využijte erární vybavení!

Když už jsme u toho, co na dvaadvacítce u sebe nesmíte mít: Nesmíte mít kafe. Tedy – smíte mít kafe uložené v kuchyňce a po obědě si je nechat zalít horkou vodou. Ale jindy ne. Žádné ranní kafe. Prvních pár dní mi to bylo jedno, ale jak se mi udělalo trochu líp, připadla mi ranní cigareta bez kávy jaksi neúplná. Důvod, proč pacienti u sebe nemohou mít kávu, je v zásadě rozumný – kofein je psychoaktivní substance a kdyby pacienti nekontrolovatelně pili kávu, zvláště pak odpoledne a večer, mohli by mít problémy se spánkem atd. Ale protože jsem opravdu to ranní kafe chtěl (možná i potřeboval), nechal jsem si od návštěvy přinést další (samozřejmě instantní), tentokrát ale ne ve sklenici, ale zamaskované v krabičce od sušenek. V kuřárně teče z kohoutku velice horká voda, takže cajk! Samozřejmě to tak dělali i někteří další spolupacienti. Když už jsme u té kuřárny, je třeba zmínit žebrání o cigarety. Docházelo k němu. Na druhou stranu přesto, že něco takového lze na takovém místě očekávat, nebylo to zase tak hrozné. V době, kdy jsem tam byl, se to týkalo především dvou žen, které se doslova lísaly a prosily o „půjčení cigarety“ s tím, že až budou mít, tak vrátí, což samozřejmě nikdy neudělaly. Tohle laciné pokrytectví mě na celé věci štvalo nejvíc. Pár cigaret jsem jim dal, ale když jsem se pak zatvrdil, byl jsem pochopitelně ten největší hajzl. Kromě toho tam byli pacienti, kteří občas o cigaretu poprosili a nehráli žádné divadélko, s těmi jsem se rád podělil, a našli se i tací, kteří když pak měli, skutečně špinku vrátili.

Pokud jde o to pašování, domnívám se, že konkrétně na oddělení, kde jsem byl, by snad bylo možné propašovat i samopal. Nejvíce kontrolují při příjmu (ale stejně přehlédli opasek a nožík na klíčích, ten jsem odevzdal sám, opasku si všimli až čtvrtý den), pokud jde o věci přinesené návštěvou, tak nanejvýš letmo mrknou do tašky a zeptají se, jestli tam není něco skleněného. Takže budete-li třeba chtít poslouchat po večerce hudbu na sluchátkách, tak si ty špunty prostě schovejte do krabičky sirek a nikde se s nimi neproducírujte.

V tomto směru zde prostě forma zcela zvítězila nad smyslem a je naprosto zbytečné se kvůli tomu rozčilovat. Takže pokud půjdete na uzavřené oddělení, vezměte si kalhoty, které vám nebudou bez pásku padat, sluchátka a instantní kafe si propašujte, a pokud jste jako já, nezapomeňte na baterku (ta je legální), abyste si mohli číst pod peřinou.

Nahlaste také všechny léky, které užíváte, byť i jen podle potřeby jednou za (uherský) rok. To je nesmírně důležité a bez ohledu na to, v jak strašném stavu jste, když vás přijímají, mějte toto nachystané, protože pak je velice těžké na tom něco měnit. Příklad, který se stal mně: Nahlásil jsem, že na bolesti hlavy beru podle potřeby 30 kapek Algifenu, ale zapomněl jsem nahlásit, že když mě občas rozbolí záda, užívám Ibalgin. Když mě pak rozbolela záda, sestra mi ten Ibáč nemohla dát, protože ho neměla v seznamu léků, které užívám. Mám podezření, že kdybych při příjmu nahlásil, že v případě bolesti zad beru třeba čtyři Tramaly, nikdo by ani nemrkl a klidně by mi je pak dali, ale to asi trochu přeháním. Prostě: Jdete-li do blázince – na jakékoli oddělení – zrekapitulujte si, jaké všechny léky berete včetně těch, které užíváte jen čas od času. Nespoléhejte se na zdravý rozum osazenstva té instituce, taková jsou pravidla a oni jsou nuceni jim dát před zdravým rozumem přednost.

Celkově vzato bych to oddělení přirovnal k údobí „reálného socialismu“. Omezená svoboda pohybu, různé absurdní zákony, z nich některé je ale snadné obejít (jen je důležité se tím nechlubit), spousta volného času, ale málo možností, jak jej vyplnit (prostředí je rozhodně snesitelnější pro introverta), ale také všezahrnující „sociální péče“ – člověk opravdu může hodit starosti za hlavu, o vše nezbytné se postará instituce, člověk nemusí myslet vůbec na nic, pokud nechce. Pro člověka zdravého nebo trpícího nějakou neurózou by toto prostředí mohlo být nesnesitelné, ale pacientovi v těžké depresi rozhodně přináší úlevu.

Jací vlastně byli pacienti na tomto oddělení? Byli různí. Mladí, staří, středního věku, chytří i hloupí, ze všech sociálních vrstev, většinou pohroužení do sebe a jen pomalu zapřádající hovor na kuřárně. Našly se ale i dvě výjimky v podobě manických pacientek, jedna z nich byla mimochodem nevývratně přesvědčena, že jsem lékař v přestrojení.

Je těžké o spolupacientech psát, i když bych rád, ale opravdu nechci nikoho poškodit. Přesto zmíním cca pětašedesátiletého penzistu, který vlastnil úspěšnou menší firmu, má milující ženu, děti, na které může být pyšný, krásná vnoučata a finančně je za vodou, protože má kromě důchodu i stabilní příjmy z investovaného majetku. Člověk, o němž by běžný člověk řekl onu, lidmi s depresí tak nenáviděnou, větu „Z čeho ON proboha může mít depresi?“ A měl ji. Nedokázal se z ničeho radovat, ani ze své rodiny, přestal být schopen práce, zažíval trýznivé pocity a přemýšlel o sebevraždě. Když jsem na oddělení nastoupil, měl za sebou už tuším třináct elektrošoků. Během mého pobytu absolvoval ještě tři další. Po každém z nich zapomněl jména svých spolupacientů na pokoji a musel se zeptat, kde je záchod. Také přišel kvůli šokům o několik zubů (na svůj věk měl záviděníhodný chrup), protože roubík holt vždycky nesedne správně. Musel požádat přítele, aby mu udělal účetní uzávěrku firmy, jejíž činnost ukončil, přestože dřív by to pro něj nebyl sebemenší problém. Nyní vůbec netušil, jak se to dělá. Po každém šoku byl zmatený, ale druhý den už byl v pohodě. Byl za ty šoky vděčný – bez ohledu na poškození paměti a ztracené zuby – protože se po mnoha letech konečně cítil lépe. Elektrokonvulzivní terapie mimochodem probíhá v úplné anestezii a není to tak „hororové“, jak si někteří lidé představují, zejména pod vlivem některých slavných děl světové kinematografie.

A pak tam k nám přišel mladý muž kolem dvaceti let, s bipolární poruchou se léčí od začátku adolescence. Přišel z JIPky, pokusil se o sebevraždu léky, ale bylo to spíš takové flirtování se smrtí. Říkal jsem si: „Jó chlapče, ty se Smrtí zatím jen flirtuješ, to já s ní už plánuju svatební cestu...“ To jsem byl ještě hodně na sračky. Spřátelili jsme se, měli jsme společné zájmy a dobře se nám spolu povídalo. Ale to přátelství nevydrželo. Zde je vhodné vložit další instruktážní vsuvku:

V každé takové instituci vám mimo jiné sdělí, že navazování intimních vztahů mezi pacienty je zakázáno nebo se krajně nedoporučuje. Má to svůj smysl a platí to analogicky i pro přátelské vztahy, řekl bych. Realita toho místa je zdeformovaná, nepřirozená, a je logické, že lidé, kteří k sobě mají prostorově blízko a sdílejí podobný úděl, snadno navážou přátelský vztah. Řekl bych, že ty milostné vztahy jsou spíše vzácné, ale vzhledem k mým zkušenostem i vzhledem k informacím od dalších lidí, jenž byli léčeni na psychiatrii, musím říci, že ani přátelský vztah nemusí přežít střet s realitou běžného, „velkého“, světa. To, co funguje v rámci mikrokosmu psychiatrického oddělení, leckdy může fungovat právě jen v rámci tohoto mikrokosmu. Tím neříkám, že by se měl člověk v blázinci svých spolupacientů nějak stranit, ale měl by toto vést v patrnosti, aby pak nebyl zbytečně zklamán.

Koncem prvního týdne mého pobytu přivezli na oddělení sedmnáctileté děvče z ústavní péče. Asi jen na pozorování kvůli sebepoškozování a takovým těm věcem, co lidé v tomto věku dle mého pozorování dělají docela běžně a osobně to nepokládám samo o sobě za velké drama. Nicméně dívka měla velmi pohnutou osobní historii, jak jsem posléze zjistil, a bylo mi z toho moc smutno. Byla plachá a působila ustrašeně. Můj mladý spolupacient se jí začal věnovat a já jsem se občas přidal. Když se druhý den při společném povídání poprvé usmála, bylo mi po mnoha letech poprvé opravdu hezky. Třetí nebo čtvrtý den ji pak odvezli zase pryč... Svým způsobem jsem se do ní čistě platonicky a bez jakýchkoli postranních úmyslů zamiloval a měl jsem radost, že se cítí lépe, i když jsem věděl, že ji čeká ještě dlouhá a místy zřejmě dost bolestná cesta. Ve skutečnosti toho nemáme moc společného, ale občas si i dnes napíšeme přes Facebook a já jsem rád, že je v pořádku.

Možná i díky tomu se mi během prvního víkendu na dvaadvacítce udělalo lépe. Roli ale hrála bezesporu také úprava léků a změna prostředí. Najednou jsem nemusel na nic myslet, o nic se starat, dívat se do příchozí pošty a odpovídat na maily (nebo trpět výčitkami, že nemám sílu je ani přečíst), nemusel jsem řešit jídlo ani přemýšlet, jestli jsem si ráno vzal léky nebo ne... Prostě jsem vypnul a nechal ostatní, ať se o mě starají a řídí můj život. Neměl jsem žádný přístup k internetu. Ne snad, že by to bylo zakázané, můj mladý spolupacient měl chytrý telefon a pořád s někým komunikoval přes Facebook, ale i kdybych takové zařízení měl, nebyl by dobrý nápad se v té době aktivně spojovat s vnějším světem. Aspoň pro mě ne.

Tak či onak se mi o víkendu ulevilo a byl to zvláštní pocit – cítit se najednou dobře. Člověk, který to neprožil, si asi nedokáže úplně představit ten pocit; je to analogické úlevě od dlouhotrvající bolesti, ale k tomu se přidává pocit, že teď už bude všechno lepší, pocit naděje do budoucna. Já jsem samozřejmě měl četné zkušenosti z minula a věděl jsem, že ten stav je velice křehký a že deprese může číhat doslova za nejbližším rohem, nicméně psychika v takové chvíli nechce slyšet sýčkování. Přesto jsem se v hodnocení svého stavu držel co nejvíc při zemi.

Stále přemýšlím o tom, jak tato úleva od deprese ovlivnila mé psychologické testy, které jsem zčásti dělal ještě v hluboké depresi a zčásti po výrazném zlepšení. Přinejmenším v jednom případě došlo k tomu, že jeden test ukazoval silné sebevražedné sklony a druhý ne.

To testování mě bavilo. Testování mě baví vždycky, zvláště pak inteligenční testy, které pokládám za výzvu a okamžitě se u nich probouzí můj soutěživý duch. Potěšilo mě, že pořád ještě nejsem úplně blbý, že umím podávat vysoce nadprůměrné výkony pokud jde o používání pracovní paměti, verbální inteligenci, všeobecný kulturní a historický přehled a řešení některých logických hádanek, na druhou stranu jsem opět propadl pokud jde o mentální rotace (lidská schopnost otáčet mentálními reprezentacemi v mysli – neboli: „Který tvar z těchto šesti zapadne do tohoto tvaru?“ Brrr!)

Kromě toho jsem musel odpovědět asi na 600 různých otázek mapujících všechno možné a nemožné a také jsem dělal Rorschachův test, kde jsem v těch flecích viděl pavouky, netopýry, démony a lovecraftovské scenérie (slovo „lovecraftovský“ jsem musel objasnit).

Přišel druhý týden. Cítil jsem se už lépe, pochopil jsem záludnosti oddělení a přizpůsobil se jejich poněkud absurdní logice, a byl jsem zvědav, co bude dál. Doktor Barteček mi sdělil, že na základě všech testů nedoporučuje šoky, protože by mi vymazaly paměť a to by byla škoda, ostatně se navíc už cítím lépe, takže se bude pokračovat ve změně medikace a začnu chodit do dílen, respektive do dílny, kterou si vyberu, pokud tam ovšem bude volno. Tak jsem se přihlásil do kreativní dílny a začal tam tvořit koláže, což bylo velmi uspokojující.

Příchod války (koláž)
Příchod války (koláž)

O dílnách: Jsou k dispozici čtyři: Keramická, ta je obvykle nejvíc žádaná a jak lze tušit, tvoří se tam z hlíny s možností výtvor vypálit, opatřit glazurou atd., Výtvarná, zaměřená na kreslení a malování, je tam celkem slušný výběr barev, a případně tvoření ozdobných krabiček, práce se sklem a kdo ví co ještě, Kreativní, v níž lze pracovat se dřevem, tvořit skulptury z papíru nebo dělat koláže, a Zahradnická, jež se odbývá většinou venku, ale když je špatné počasí, tvoří se tam různé věci z přírodních materiálů. Panuje tam báječná atmosféra. Já jsem po dobu svého pobytu navštěvoval dílnu kreativní, kde byla senzační sestra, která mě seznámila s dílem britského streetartového umělce Banksyho, a výtvarnou. Jednou jsem byl v keramické a jednou v zahradnické. Myslím, že všechny mají cosi do sebe a patří k tomu nejlepšímu, co psychiatrická klinika v Bohunicích může nabídnout. Realizovat se tam může jak člověk uměleckého ražení, tak i člověk dávající přednost řemeslnému typu práce. Na oddělení 22 se chodí na dílny každý den dopoledne na 90 minut a vždy jsem se moc těšil.

Ten týden uplynul velmi příjemně a v pátek jsem konečně dostal možnost odejít pryč na víkendový „opušťák“. To funguje tak, že osoba blízká si pacienta vyzvedne, převezme za něj odpovědnost a v neděli odpoledne jej zase v pořádku vrátí. Předpokládá se, že pacient stráví víkend s touto osobou, většinou jde samozřejmě o příbuzného. Mě si vyzvedla moje bývalá žena Lucienne, ale já jsem hrdě odmítl být celou dobu pod kontrolou a tak jsme se rozdělili a já jsem šel k sobě domů. Byla to dost krutá srážka s realitou. Pozdravil jsem se s kočkami a rozhlédl se po té spoušti, která mě doma uvítala. I to ošumělé oddělení 22 vypadalo ve srovnání se stavem mého bytu, jemuž jsem v posledních měsících nevěnoval žádnou pozornost, doslova krásně. Rychle na mě začalo všechno padat a celý jsem se roztřásl. Pokusil jsem se dát nějak dohromady, podívat se na internet co je nového, napsat něco povzbuzujícího na Facebook atd., ale vůbec jsem se necítil dobře. V sobotu jsem pak volal Lucienne, jestli zbytek víkendu nemůžu strávit u ní. To se také stalo. Lucienne navrhla, že jí dám k dispozici těch pár peněz, co mi ještě zbylo, za které najme někoho na úklid a společně dají můj byt aspoň trochu do pořádku. Tak se posléze také stalo a bylo to od ní moc hezké. V neděli jsem si zašel na bohoslužbu do Červeného kostela, chvíli si popovídal s farářkou, sešel se na Mendláku s Lucienne a pak jsem v jejím doprovodu zamířil zpět do blázince.

Hned v pondělí mě čekala nová zpráva: Doktor Barteček řekl, že mi doporučuje přesun na otevřené psychoterapeutické oddělení 24 (v téže budově o dvě patra výš), kde na sobě budu moci dále pracovat. Souhlasil jsem, byl jsem ochoten podřídit se čemukoli, co mi bude navrženo, a otevřené oddělení slibovalo samostatné procházky a snad i nějaké zajímavé aktivity. Jak se posléze ukázalo, nebyl to dobrý nápad, ale to v dané chvíli nemohl nikdo vědět.

A tak jsem se v úterý, čtrnáctý den mého pobytu v na psychiatrické klinice, sbalil a přestěhoval o dvě patra výš. Hned na první pohled bylo zřejmé, že je to úplně jiný blázinec...

Pokračování příště.

Autor: Jaroslav POLÁK | středa 7.10.2015 21:28 | karma článku: 32.43 | přečteno: 7846x

Další články blogera

Jaroslav POLÁK

Horizonty událostí (skica)

„Proč mě někdy nepozveš na návštěvu?“ zeptala se s lehce šibalským výrazem v její pěkné tváři a já si v té chvíli opravdu nebyl jist, jaké přísliby se za tou zdánlivě nevinnou otázkou mohou skrývat.

6.4.2022 v 11:11 | Karma článku: 6.96 | Přečteno: 416 | Diskuse

Jaroslav POLÁK

Její krásný oči (skica)

„Víš, že máš fakt krásný oči?“ řekl jsem. Bylo to banální, ale byla to pravda. Měla krásné hnědé oči s duhovkami připomínajícími letokruhy vzácných cizokrajných stromů.

4.4.2022 v 21:58 | Karma článku: 12.56 | Přečteno: 391 | Diskuse

Jaroslav POLÁK

Zamyšlení nad celníkem a farizejem

Biblické zamýšlení nad známým podobenstvím o upřímnému pokání výběrčího daní a sebestřednosti náboženského profesionála.

13.2.2022 v 15:38 | Karma článku: 9.85 | Přečteno: 395 | Diskuse

Jaroslav POLÁK

Názorové bujení

Každému se čas od času udělá názor. Takový člověk má většinou potřebu se vymáčknout, obvykle na veřejnosti. Zpravidla to není hezký pohled, ale dá se to taktně přejít.

9.2.2022 v 10:00 | Karma článku: 6.22 | Přečteno: 151 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Tereza Ledecká

IQ tykve ?

Jednou v Básnících se Štěpán Šafránek zeptal pana profesora, "Jak člověk pozná, že je blb?" Pamatujete, co mu na to odpověděl? "Chytrej člověk to nepozná nikdy, a blbci je to jedno!" Tak vám přeju, ať nikdy nedojdete poznání...

28.3.2024 v 14:15 | Karma článku: 11.68 | Přečteno: 198 |

Lucie Svobodová

Magor

Přátelé, širší rodina - každý reagoval na mé členství odlišně. Někteří na mě neustále křičeli, že jsem magor. Jiní si to pravděpodobně také mysleli, ale rozhodli se nechat si to pro sebe.

28.3.2024 v 8:59 | Karma článku: 12.44 | Přečteno: 1265 | Diskuse

Vlastík Fürst

Pravopis máš hrozný, ale piš dál!

Jaké máte vzpomínky na svá školní léta? Měli jste také svého oblíbeného učitele - učitelku? Nebo jste dokonce byli platonicky zamilovaní do vaší kantorky - kantora?

27.3.2024 v 14:30 | Karma článku: 22.33 | Přečteno: 465 | Diskuse

Tereza Ledecká

Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

20.3.2024 v 23:29 | Karma článku: 10.92 | Přečteno: 297 |

Jiří Kačír

Recenze hry Baldur's Gate 3 a nových pravidel D&D 5E

Baldurs Gate 3 je RPG hra postavená na pravidlech Dungeons & Dragons, konkrétně na jejich nejnovější verzi 5E. Oproti verzím 3.5 a 4.0, které se používaly někdy od roku 2000 až do teď, se ve verzi 5E provedla spousta změn.

17.3.2024 v 13:41 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse
Počet článků 606 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1346

Narodil jsem se 5. března 1975 v Brně, kde také žiji. Zajímám se o pravoslaví, filosofii, religionistiku, fotografování a literaturu. Politicky jsem demokratický levičák. Nenápadně jurodivý.

Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Twitter
- Facebook
- Flickr (fotografie)

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

více

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...