Dva měsíce v blázinci – část 2. - Oddělení 24

Touto dobou před rokem jsem byl hospitalizován na uzavřeném oddělení 22 Psychiatrické kliniky brněnské fakultní nemocnice v Bohunicích a balil jsem si věci na cestu na otevřené oddělení o dvě patra výš.

Než se ale pustím do vyprávění o tom, jak to v takovém blázinci subjektivním pohledem pacienta vlastně vypadá, je třeba zdůraznit, že pokud jste nečetli mé předchozí články Osmnáct let dlouhá cesta do blázince a Dva měsíce v blázinci – část 1. - Oddělení 22, je třeba, abyste si je přečetli. Toto povídání na ně bezprostředně navazuje a počítá s tím, že čtenář je s předchozím vyprávěním obeznámen. Stejně, jak bylo řečeno posledně, i nyní platí, že se nebudu rozepisovat o spolupacientech a že vše, co píši, je subjektivní reflexe, nikoli objektivní pojednání o současném stavu české psychiatrie.

---

V úterý 14. 10. 2014 jsem se s hromadou všech těch krámů, co jsem měl s sebou, přestěhoval na otevřené psychoterapeutické oddělení 24 a byl jsem pln očekávání, jakou novou zkušenost mi to přinese.

Některé změny byly do očí bijící hned na první pohled: Většina pacientů působila úplně jiným dojmem, než na dvaadvacítce. Nebyli skleslí, spíše působili až příliš „nabuzeně“, ten dojem ale mohl vzniknout díky kontrastu s dojmy z uzavřeného oddělení. Na oddělení nebyla kuřárna – závisláci na tabáku (mě nevyjímaje) nemají jinou možnost, než seběhnout čtyři patra a pak zase pěkně zpátky, což ze zdravotního hlediska není vůbec na škodu, protože to logicky vede ke snížení spotřeby cigaret.

Podstatnou a příjemnou změnou oproti uzavřenému oddělení je, že vám nikdo nezakazuje „nebezpečné“ věci, takže můžete mít legálně opasek, sluchátka, nabíječku i holení. I zde třikrát denně „ve frontě na prášky do propasti padá čas“ (Mňága a Žďorp), ale nikdo nekontroluje, jestli jste léky opravdu spolkli. Platí zde zákaz konzumace alkoholu a nelegálních drog, což se, aspoň teoreticky, kontroluje (a načapání vede k ukončení pobytu na oddělení). V době osobního volna můžete chodit libovolně po areálu, jednou týdně můžete požádat o proustku mimo areál a na víkendy můžete odjet a to bez doprovodu. Jediné, co je přísnější, než na dvaadvacítce, je četba po večerce - to hodně kontrolují a buzerují kvůli tomu, ale šikovný čtenář brzy zvládne umění nenápadné četby pod peřinou tak, aby světlo nebylo ze dveří vidět. Celkově vzato lze říci, že se zde pacient v prvních chvílích cítí jako rovnocenný partner, zvláště v kontrastu s uzavřeným oddělením, ale je to do značné míry iluze.

V povídání o dvaadvacítce jsem přirovnal uzavřené oddělení k „reálnému socialismu“. Měl-li bych aplikovat stejnou logiku na čtyřiadvacítku, pak bych ji přirovnal k neoliberálnímu kapitalismu s východoasijskými rysy (ve smyslu firemně-týmového kolektivismu). Zatímco na uzavřeném oddělení je spousta času a málo svobody, zde je hodně svobody, ale velmi málo času k jejímu smysluplnému využití.

Program začíná v sedm budíčkem a rozcvičkou, z níž ale není velký problém se ulít, protože ji vede pacient, který to dostal za úkol, a personál přítomen není. Rozcvička se koná v přízemí budovy v tělocvičně, podstatné je nebýt v té době na oddělení. Moje „rozcvička“ spočívala ve dvacetiminutové fotografické procházce po areálu nemocnice.

Následuje snídaně a pak komunita, kdy se řeší takové věci, jako je žádost o vycházky mimo areál nemocnice a žádost o „opušťák“ na víkend, žádosti o rozhovor pacienta s psychologem nebo lékařem, připomínky k chodu oddělení, zazní informace ze strany personálu, a k tomu se přidá určeným pacientem přečtená zpráva z tisku, přečtení osobní úvahy jednoho z pacientů atd. Na uzavřeném oddělení byla komunita také, ale jen dvakrát týdně a kratší, víceméně jen formální.

Celé se to tváří tak, že je to vedeno pacienty, kteří si sami volí samosprávu, což je rozdělení úkolů na každý týden – kdo bude vybírat a číst zprávu z tisku, kdo bude zalívat kytky, utírat stoly atd., a kdo bude této „samosprávě“ v daném týdnu šéfovat a kdo ho bude zastupovat. Člověk, který je zvyklý bojovat proti ideologické manipulaci, okamžitě celý tento systém prokoukne – pravomoci delegované na pacienty jsou zcela bezvýznamné a jedná se jen o iluzi spolusprávy (o nějaké samosprávě ani nemluvě). Nicméně se mi zdá, že významná část pacientů to brala dost vážně. Mně to bylo spíš k smíchu.

Vraťme se k programu: Po komunitě je relaxace vedená někým z personálu (psycholog, sestra...) a pak se jde do dílen (člověk má tak akorát čas dát si cigáro).

O dílnách jsem psal posledně, takže jen dodám, že na oddělení 22 se do nich chodí 2x denně – dopoledne i odpoledne (pokud není pacient zařazen do psychoskupiny, jež bývá ve stejný čas), což je fajn, protože odpoledne může člověk dokončit to, co dopoledne rozpracoval. Na oddělení 24 také platí, že jednu dílnu může člověk navštívit nanejvýš desetkrát a pak musí přejít do jiné (pokud se mu tam nelíbí, může přejít do jiné po pěti návštěvách). Smyslem je, aby vyzkoušel různé věci, což je myslím v pořádku.

Po dílnách je půl hodiny volna a pak oběd. Posledně jsem se o nemocničním jídle nerozepsal, učiním tak nyní: Vyžádal jsem si vegetariánskou dietu (veganská nebyla možná) a byl jsem povětšinou spokojen; pokud mě paměť neklame, obvykle si na svá jídla nestěžovali ani masožrouti. Je ovšem pravda, že osobně na jídlo nekladu žádné přehnané nároky.

Po obědě zase chvíle volna (někdy jsem ji využil k navštívení zahrady za budovou, kde jsem především fotil sochu matky s dítětem) a pak následovaly odpolední dílny nebo psychologická skupina. S tou nemám žádnou zkušenost, protože mi bylo řečeno, že skupina není určena pro lidi s depresí. Pak je ovšem otázka, jaký má smysl být s depresí na psychoterapeutickém oddělení a nemít možnost účastnit se psychoskupiny. Ale co už – aspoň jsem se mohl vyřádit v dílně. Po dílnách zase pauza tak akorát na cigáro a šup do další aktivity, tentokrát vedené studenty psychologie z Masaryčky: tanečně-pohybová terapie, arteterapie, biblioterapie, kognitivní trénink – každý den (kromě pátku a víkendu) něco. Pacienti, kteří chodí na skupinu, nemají tyto aktivity povinné, takže na ně vesměs nechodí.

Upřímně řečeno pohybová terapie pro mě byla utrpením, protože prostě nejsem ten typ člověka, který je schopen a ochoten vyjadřovat pohyby těla své pocity a emoce, zvláště pak před ostatními, a opravdu nemám zájem s tím v půlce života začínat. Tím nechci říci, že bych to nějak shazoval – pro někoho jiného to může mít ohromný přínos a spoustu pacientů to bavilo, ale můj šálek čaje to prostě není. Naštěstí šlo vycouvat z věcí, které jsem opravdu nechtěl dělat, což byly, když o tom tak přemýšlím, co se tanečně-pohybové terapie týče, vlastně všechny, takže jsem tam posléze už jen seděl a koukal se, ale i tak bych byl v té době raději jinde.

Arteterapie byla celkem fajn – něco nakreslit a pak k tomu něco asociovat mě baví. Biblioterapie byla nudnější, než bych čekal, ale byla celkem snesitelná – povídat si o příbězích a postavách z knížek a filmů a dávat je do nějakých souvislostí s vlastními problémy je v zásadě dobrý nápad, problémem bylo, že ostatním se do toho moc nechtělo a navíc šlo povětšinou o pacienty, kteří nečetli a co se filmů týče, dávali přednost „dílům“ typu Ordinace v růžové zahradě (většina kulturně vybavenějších pacientů chodila na skupinu a pro ně nepovinnou aktivitu vynechávali). Kognitivní trénink byl pro mě osobně nudný, protože laťka byla prostě nastavena příliš nízko na to, aby to pro mě bylo přínosné. Na druhou stranu samotná myšlenka zařadit trénování kognitivních schopností do programu psychiatrického oddělení rozhodně dobrý nápad je.

Po skončení těchto aktivit se studenty nastaly vytoužené cca dvě hodiny před večeří. Ty jsem obvykle vyplnil fotografickou procházkou spojenou s návštěvou kavárny v hlavní budově, kde jsem si dával výbornou ženšenovou kávu, občas jsem tam poseděl s některými spolupacienty. Pokud jde o ty fotografické procházky, měl jsem párkrát problémy s ostrahou. Když jsem byl tento rok v bohunické nemocnici (doprovázel jsem kamarádku), dokonce jsem musel dát foťák do batohu, protože si jej hned všimli a šli po mně. Absurdní je, že kdyby chtěl člověk udělat v areálu kompromitující fotky pacientů, nevezme si zrcadlovku, nota bene filmovou, ale použije diskrétně mobilní telefon. Já jsem samozřejmě pacienty nefotil, alespoň zblízka ne.

Musím říci, že po celodenním programu už jsem toho měl fakt plné brejle, ale kdybych pak měl večer možnost v ústraní odpočívat s knihou nebo jít na delší procházku, dalo by se to zvládnout dost dobře. Problém byl, že systém nejenže simuloval běžný pracovní den – asi vám došlo, že smysl toho zápřahu mimo jiné zjevně spočívá v přípravě pacienta na standardní pracovní vytížení – ale i večerní zábavu. Ano, skutečně je to tak – na čtyřiadvacítce se večer po „práci“ chodí „za kamarády do hospody“! Každý večer je po večeři od sedmi do cca půl deváté vždy nějaká aktivita spočívající ve společné zábavě pacientů pod vedením sestry. Říká se tomu „socioklub“. Hrají se společenské hry, povídá se o tom, jak kdo zvládá různé typy problematických situací, ve čtvrtek se volí samospráva a nacvičuje písnička, která se pak zpívá v pátek na komunitě. Opět – spoustu klientů to bavilo, ale asi tušíte, že jsem z toho moc na větvi nebyl, protože utahaný introvert to nijak zvlášť neocení.

Největší bizarnost mě potkala hned druhý den ve středu. Po náročném dni (první takový zápřah za dlouhou dobu) jsem kolem deváté po večerních lécích konečně zalehl s knížkou do postele, začetl se do filosofického eseje a vtom se před půl desátou rozletěly dveře pokoje a rozjuchaná „předsedkyně samosprávy“ zahalekala, že je večerní relaxace. Odvětil jsem, že večerní relaxaci právě provozuji a jestli je to povinné. Bylo. Když pak sestra za zvuku jakési instantní relaxační hudby „podmanivým“ hlasem říkala „Uvolníme celé tělo...“, bylo mi fakt líto, že k obědu nebyla hrachová kaše, protože bych si v té chvíli nejraději hlasitě uprdl a okomentoval to slovy „Promiňte, já jsem se uvolnil...“. Tahle relaxace je z nějakého nejasného důvodu naštěstí jen ve středu.

Program doplňují sezení s přiděleným psychologem a případně rozhovory s lékařem, jež probíhají povětšinou v době, kdy se chodí na dílny.

Můj pobyt na oddělení začal samozřejmě úvodními rozhovory. Oddělení šéfuje MUDr. Cejpková, působila na mě kompetentním dojmem, ale rozhodně méně charismaticky než MUDr. Barteček z dvaadvacítky. Pak jsem se rozkoukával, seznamoval s programem i s pacienty a hlavně využil možnosti jít ven. Druhý den jsem už ale musel rovnýma nohama skočit do nabitého programu povinných aktivit. Přejít z pomalého tempa uzavřeného oddělení na toto otevřené bylo tedy dosti náročné, nicméně jsem to prvních 10 dní zvládal celkem dobře. Než ale budu pokračovat v osobním vyprávění o tom, jak se to všechno nešťastně zvrtlo, napíši něco o pacientech, respektive především o pacientkách, protože ty zde tvoří odhadem dvě třetiny až tři čtvrtiny osazenstva.

Oddělení samo se na webových stránkách představuje takto: „Psychoterapeutické oddělení 24 je zaměřeno na léčbu psychiatrických diagnóz z okruhu neurotických poruch. Součástí oddělení je také specializovaná jednotka pro léčbu poruch příjmu potravy. Mezi nejčastěji léčené diagnózy patří kromě poruch příjmu potravy úzkostně-depresivní poruchy, reakce na stres a poruchy přizpůsobení.“

Možná, kdybych si to předem přečetl, laskavě bych doktoru Bartečkovi sdělil, že toto patrně pro mě nebude. Na oddělení převládaly neurotické ženy všech věkových kategorií a anorektičky. To doplňovali muži všech věkových kategorií a s rozmanitými problémy, čtyři z nich, včetně mě, s depresí. Zatímco na dvaadvacítce převládala zádumčivá atmosféra, zde byla ve vzduchu takřka permanentně hysterická exaltovanost místy prokládaná dramatickými krizemi. Když o tom tak přemýšlím, řekl bych, že program oddělení je, co se převládající klientely týče, nastaven nejspíš správně. Nabízí určitý řád, pravidelnost a den vyplněný víceméně smysluplnými aktivitami, které pacientovi pomáhají obnovit zdravé sebevědomí a schopnost řídit svůj život. Zdá se ostatně, že to opravdu fungovalo, i když „slzičky“, „Díky všem, všem, všem!“, „Bez vás bych to nedokázala!“ a „Budete mi tak chybět!“ v podání odcházejících pacientek po úspěšně absolvované léčbě si coby starý cynik dovolím brát poněkud s rezervou. Mimochodem: Největší a nejautentičtější vnitřní bolest jsem vnímal u anorektiček a opravdu doufám, že jim pobyt na oddělení pomohl. Nějak se mi nepodařilo s nimi navázat kontakt, takže opravdu nemohu říci, jak pobyt na oddělení vnímaly.

Ale nechci to ani zesměšňovat – nervové zhroucení následkem stresu, úzkostná porucha a další podobná onemocnění jsou závažná a dovedou člověku šeredně zkomplikovat život. To, že si člověk přizná, že na ně sám nestačí, a vyhledá pomoc, je hodno uznání a podpory. Pokud jde o mentální anorexii, tak zde se nesmí zlehčovat vůbec nic, je to onemocnění, na které se umírá.

Takže rozhodně nezpochybňuji smysluplnost programu na oddělení 24, jen jsem od počátku cítil, že to asi opravdu není to, co potřebuji. Očekával jsem, že na psychoterapeutickém oddělení budu mít šanci prohloubit míru poznání sebe sama i své nemoci, že dostanu možnost hovořit o nezhojených ranách v duši a dostanu nějaké nové smysluplné podněty jak s nimi pracovat, ale místo toho jsem byl „trénován“ na normální život, což je věc, kterou v období remise prokazatelně zvládám (a tudíž se to nemusím učit) a co v období depresivní fáze nezvládám kvůli depresi, nikoli proto, že bych to neuměl. A tak byl vyhraněný introvert, který donedávna trpěl zničující depresí, která se výrazně zmírnila teprve před pár dny, přímo heideggerovsky „vržen“ do výše popsaného prostředí a přemýšlel, jak mu tohle má sakra pomoci a jestli ho to nezlomí, protože to zlepšení bylo opravdu velmi čerstvé a velmi křehké. Můj mladý kamarád z dvaadvacítky se na otevřené oddělení přistěhoval hned další den a patrně lépe než já pochopil, že tohle pro něj není – po necelém týdnu odešel na revers. Já jsem si ale říkal, že se možná mýlím a pokud mi toto oddělení bylo doporučeno, možná to mělo rozumný důvod a já bych tomu měl dát šanci.

A tak jsem v pátek dorazil na „opušťák“ domů s pocitem „konečně víkend!“ a byl jsem rád, že jsem z toho blázince (sic!) aspoň na chvíli vypadl a mám svatej klid. Doma bylo uklizeno – Lucienne a její pomocnice vykonaly vskutku herkulovskou práci a změnily ten Augiášův chlév na místo k žití, což bylo úžasné. Tedy: Oné pomocnici se podařilo vyhodit i věci, které neměla, třeba krásně uspořádanou (nikoli mnou, ale mou kamarádkou účetní) složku obsahující papíry k daním za poslední čtyři roky, ale když se kácí les...

Vůbec se mi v neděli nechtělo zpátky, abych řekl pravdu. Nicméně jsem pokračoval v léčbě. Týden to byl náročný, cítil jsem, že každodenní program zvládám s jistými obtížemi, ale byl jsem odhodlán se podřídit autoritě, jež rozhodla, že je to pro mě dobré. Tvořil jsem v kreativní dílně jednu koláž za druhou a věřil jsem, že jsem v zásadě na dobré cestě.

Největší trápení mi už od počátku mého pobytu působila liška Živa. Od paní, která se jí ujala, nepřicházely dobré zprávy. Živa sice měla k dispozici celý samostatný pokoj, kde ji nikdo nerušil, dostávala jídlo i čerstvou vodu atd., ale nesla to nesmírně těžce. Na paní vrčela a nenechala na sebe sáhnout, jedla málo a celý den se schovávala ve skříni. Ta představa pro mě byla nesnesitelná, a tak jsem si řekl že když už mám doma uklizeno, můžu ji vzít zpět. Konec konců bude-li sama, ale s kočkami, které bude moci prohánět, u mě doma, je to pořád lepší, než situace, ve které je. Samozřejmě to současně představovalo nezanedbatelné riziko, že doma spáchá nějakou škodu vyžadující rychlý zásah a nikdo nebude kompetentní přítomen, ale byl jsem to kvůli ní ochoten risknout. Takže jsem se s paní domluvil, že si v pátek Živu vyzvednu. Hodně jsem se bál toho, že mě Živa už nepřijme, že se bude u mě doma chovat jako u té paní atd., ale doufal jsem, že si postupně zase zvykne.

Pak přišel pátek.

Naobědval jsem se, sbalil si věci na vyprání a vyrazil na autobus. Přišla mi nějaká esemeska, přečetl jsem si ji a pak jsem si všiml, že je tam ještě další, z noci, které jsem si nevšiml. Paní mi v ní sdělovala, že je jí to hrozně líto, ale že její soused odpálil na zahradě rachejtli, Živa se lekla, s rozběhem (lišky mají úžasnou akceleraci) skočila do zavřeného okna a zabila se (zlomila si vaz o to okno). Pohltila mě prázdnota. Pamatuji si, že jsem to zavolal Lucienne, ta se mě ujala a doprovodila mě domů, vůbec vlastně nevím, co jsem ten víkend dělal, kromě toho, že jsem skenoval koláže.

V neděli jsem se vrátil do toho rozjuchaného cvokhausu a cítil jsem veliký žal a v hlavě tupé prázdno. Nejhorší bylo, když jsem se snažil celou věc vysvětlit lékařce a psycholožce a cítil jsem, že pořádně nechápou, co se ve mně děje, jako by se ptaly (ač to neřekly), „Proč z toho děláte takovou vědu?“ Nebyly schopny pochopit, že Živa nebyla něco jako oblíbená akvarijní rybička, nechápaly všechno to dobré a zlé, co jsem s Živou a kvůli ní prožil, ty probdělé noci, kdy zlobila a nebyla k zastavení, ale i hry a škádlení a ňufání, nechápaly, že jsem se naučil její hlasové projevy a pak jsem na ni věrohodně po liščím prskal a ona tomu rozuměla, nechápaly, že Živa byla bytostí tak blízkou vlastnímu dítěti, jak jen zvíře může být. Nechápaly to přesto, že tohle všechno jsem jim řekl. A tak mě, když jsem prosil o trochu úlevy pokud jde o povinné kolektivní aktivity, konkrétně ty odpolední terapie se studenty a večerní „sociokluby“, nekompromisně „poslaly do práce“, protože „je to prostě součást terapeutického programu“. Po dalších pár dnech jsem byl zhruba tam, kde jsem byl před nástupem do blázince – v těžké depresi, zcela bez energie a zájmu, povinné aktivity jsem se snažil nějak přetrpět a znovu jsem se začal nutkavě zaobírat myšlenkami na sebevraždu. Spolupacienti mi lezli na nervy někdy až neskutečně a uzavíral jsem se před nimi, čemuž napomohlo to, že jsem byl sám v dvojlůžkovém pokoji, což skýtalo jistou úlevu, a noc co noc jsem se z okna díval na velký zářící billboard Kooperativy s nápisem A RAKEV JE V PLÁNU, což mělo jisté tragikomické kouzlo.

Vydržel jsem to tak dalších 14 dní a bylo mi hůř a hůř, terapeutický režim zjevně nezabíral a jediné, co mě těšilo, byla práce v dílně – z kreativní jsem přešel do výtvarné a začal malovat. Malování mi dělalo dobře a umožňovalo mi vyjádřit bolest, kterou jsem prožíval. Ve výtvarné dílně se střídaly dvě zdravotní  sestry – jedna z nich, mladé děvče, tam mívala své canisterapeutické fenky (pitbula a čivavu!), což bylo fajn a vždy jsem jim věnoval část svého času, zvláště té pitbulce, v níž se úžasně snoubila tělesná síla s laskavostí, nicméně pokud jde o práci s pacienty, neuměla je opravdu dobře motivovat a povzbudit k práci, druhá, věkem po třicítce, tam byla jen občas, vždy nekompromisně vypínala rádio a pouštěla jazz a skutečně se pacientům na úrovni věnovala, což na mě vždy zanechalo hluboký dojem. Škoda, že tam nebývala častěji. Malování mě chytlo natolik, že jsem si nakonec koupil anilinky, štětce a skicáky a občas jsem si maloval i sám na pokoji. Přestože nemám žádné malířské ambice, rozhodl jsem se v tomto článku podělit o svou tehdejší tvorbu. Berte ta dílka prosím s rezervou, tvořil jsem je hlavně pro sebe a sem je dávám hlavně pro dokreslení atmosféry.

Jediná další věc, která mě těšila, byli havrani, kteří v listopadu přiletěli v ohromných hejnech a doslova okupovali celý areál nemocnice. Den co den jsem se chodil dívat na ta nádherná Boží stvoření a poslouchat jejich zpěv a bylo to pro mě jako setkání s věčností. Většina pacientek i pacientů z nich měli „depky“, ale já jsem je miloval. Věnoval jsem jim jednu z úvah, které jsem četl na komunitě (je to takový sešit, který se jmenuje Černý Petr, a každý den ho dostane jiný pacient a něco tam napíše), ale velký úspěch to nevzbudilo. Inu, když se lidé na něčem shodnou, třeba na tom, že havrani jsou depresivní, tak s tím nikdo nic nenadělá.

A tak jsem absolvoval 14 dní a dva víkendy doma. Během toho druhého víkendu jsem se pevně rozhodl, že budu chtít zpět na uzavřené oddělení, protože tenhle režim mi opravdu nepomáhal, jen můj stav zhoršoval, a nikdo mi v jeho rámci nebyl ochoten nabídnout to, co jsem věděl, že potřebuji (a oč jsem také aktivně žádal) – zpomalit a odpočinout si.

V pondělí 10. listopadu jsem tedy doktorce Cejpkové sdělil, že jsem v opravdu hrozném stavu, že se chci zabít a že chci na uzavřené oddělení. Ona mi na to řekla, že zpět na dvaadvacítku už nemůžu, protože už jsem téměř vyčerpal dobu, po kterou mohu na psychiatrické klinice v Bohunicích být (maximum je 8 týdnů, víc jim pojišťovna neproplatí) a že mi najde místo v Černovicích. Dohodli jsme se, že do té doby budu zproštěn všech povinných aktivit kromě dílen, a tak začal můj pobyt na otevřeném oddělení v „úsporném režimu“. Byla to veliká úleva nemuset se účastnit povinné komunikace s lidmi. Místo ní jsem se procházel po areálu, maloval si nebo četl.

Měl jsem už sbaleno, ale můj odjezd se stále odkládal a nakonec byl odložen až na další týden. Nevadilo mi to. Na víkend domů jsem samozřejmě coby čekatel na uzavřené oddělení se sebevražednými myšlenkami nesměl (což dává smysl). Někdy v sobotu, tedy šestý den „úsporného režimu“ mi konečně začalo být lépe. Nebyla to rozhodně úplná remise a ani zlepšení srovnatelné s tím, které jsem po týdnu zažil na dvaadvacítce, ale ta tíha, která mě drtila, přeci jen polevila. Což dokazuje, že můj instinkt ohledně toho, že si potřebuji odpočinout a nikoli „režimově trénovat“, byl naprosto správný, tedy že nejlepší způsob, jak aktivizovat depresivního introverta je nesnažit se ho aktivizovat, ale dát mu prostor, ať si v klidu najde své vnitřní zdroje. Také mě potěšilo, když mi psycholožka, jež se mnou pracovala, řekla, že se co se mě týče asi fakt zmýlili a že ke mně měli přistupovat jinak. Mimochodem: Celou dobu jsem sledoval další dva depresivní spolupacienty na oddělení a nevšiml jsem si, že by jim daný způsob léčby jakkoli pomáhal. Bohunická čtyřiadvacítka se prostě pro léčbu klinické deprese nehodí.

V pondělí jsem pak doktorce Cejpkové řekl, že se už cítím lépe a že bych to u nich mohl už „doklepat“ a to včetně povinných aktivit, ale to už nebylo možné. V úterý 18. listopadu jsem se dozvěděl, že další den jedu na „polotevřené“ oddělení 23 (správně stanice 23) do Černovic. A že se tam mám přesunout po vlastní ose, protože sanitku nedostanu. Naštěstí mi vyšel vstříc brácha a přislíbil mi odvoz.

Přišla středa. Rozloučil jsem se s pacienty – vlídně, ale bez „slziček“ – a šel převzít zdravotní dokumentaci v zapečetěné obálce, jíž jsem měl předat v Černovicích. Měl jsem takové tušení, že coby pacient mám právo do těchto papírů nahlédnout (ve skutečnosti však v tomto případě zákon ukládá přítomnost osoby určené poskytovatelem zdravotní služby, to jsem tehdy nevěděl), ale nechtěl jsem provokovat a tak jsem obálku neotevřel. Doktorka Cejpková mi na rozloučenou řekla něco, co mě totálně vykolejilo: „Víte, pane Poláku, u vás je to tak, že nepotřebujete léky, ale psychoterapii.“ V té chvíli jsem nevěděl, co na to říci, a navíc před nemocnicí už čekal brácha a nechtěl jsem jej zdržovat, protože je to velmi zaměstnaný člověk, takže jsem se nezeptal, jak to do prdele vlastně myslí a se zmatkem v hlavě opustil psychiatrickou kliniku v Bohunicích. V té chvíli jsem vůbec netušil, že ať už jsem na dvou bohunických odděleních prožil cokoli, to skutečné peklo mě teprve čeká. V té chvíli bylo „23“ jen číslo, ale už za pár hodin se mělo stát symbolem noční můry.

Pokračování příště.