Dva měsíce v blázinci – část 3. - Oddělení XII, stanice 23

Před rokem jsem strávil dva měsíce v blázinci. Zkušenosti ze dvou oddělení Psychiatrické kliniky v Bohunicích byly pozoruhodné, ale čekala mě ještě jedna, naštěstí poslední, zastávka – jeden takový pěkný domeček v Černovicích.

Než se ale pustím do poslední části svého vyprávění o svých zkušenostech z blázince, respektive blázinců, je třeba (pro nové čtenáře) zdůraznit, že pokud jste nečetli mé předchozí články Osmnáct let dlouhá cesta do blázince a Dva měsíce v blázinci – část 1. - Oddělení 22 a Dva měsíce v blázinci – část 2. - Oddělení 24, je třeba, abyste si je přečetli. Toto povídání na ně bezprostředně navazuje a počítá s tím, že čtenář je s předchozím vyprávěním obeznámen.

Stejně, jak bylo řečeno posledně, i nyní platí, že se nebudu rozepisovat o spolupacientech a že vše, co píši, je subjektivní reflexe, nikoli objektivní pojednání o současném stavu české lůžkové psychiatrie. Vlastně v tomto případě to platí ještě mnohem víc než v předchozích vyprávěních, protože pobyt na Stanici 23 byl natolik psychedelickou zkušeností, že mé vzpomínky a hodnocení mohou být - a patrně i do značné míry jsou - zkreslené. Všechno mohlo být ve skuečnosti jinak.

Navíc je třeba zdůraznit, že toto povídání se týká jedné konkrétní "stanice" Psychiatrické nemocnice Černovice, přičemž těchto stanic jsou tam desítky a každá je jiná. Nelze je tedy vztáhnout na PN Černovice jako celek.

Toto upozornění je určeno i těm, kdo by na mě případně chtěli podávat žalobu.

- - -

Nuže: Ve středu 19. listopadu jsem se zmatkem v hlavě a touhou přečíst si obsah zapečetěné obálky, jíž jsem dostal do ruky, naposledy sešel čtyři patra před kliniku, kde na mě už čekal bratr. Vydali jsme se k parkovišti, povídali si, všechno bylo tak nějak normální a já jsem si naivně myslel, že jsem dobře připraven na pobyt na „polouzavřeném“ oddělení, ať už to znamenalo cokoli, protože jsem měl sluchátka dobře ukrytá v balíčku papírových kapesníků...

Pokud jde o techniku, tak jsem si ostatně trochu polepšil – o tom jsem se zapomněl posledně zmínit: Koupil jsem si na Aukru levný tablet od jakéhosi polského prodejce, byl to dost šmejd, ale dalo se s tím připojit na síť pomocí mobilního internetu, dívat se na filmy (konkrétně jsem si stáhl seriál Hříšní lidé města pražského a pár starších českých filmů; trpím totiž nezvladatelnou dabingofóbií a na filmy s titulky by se na tom koukalo špatně) a poslouchat hudbu. Hodně jsem v té době poslouchal album Horowitz Plays Chopin: Volume 2 a zažíval přitom takřka extatické stavy. Chopin v podání Vladimira Horowitze se stal neodmyslitelnou součástí mé strategie přežití v Černovicích (a od té doby ostatně už ani nedokáži poslouchat Chopina v jiné než Horowitzově interpretaci).

Ale to jsem odběhl. Takže jsme s bratrem dorazili do Psychiatrické nemocnice Černovice, kde jsem prošel centrálním příjmem v hlavní budově a pak jsme se vydali k pěkně vypadajícímu decentnímu domečku v rohu areálu. Bráchovi se líbil – ten má ostatně coby realiťák s domy bohaté zkušenosti.

Zazvonili jsme a otevřela nám sestra. Představil jsem se a dal jí papíry.

„Tohle všechno je vaše?“ zeptala se stroze a ukázala na mou bagáž.

„No, jo...“

„Co v tom máte?“

„Knížky, oblečení a tak...“ zamumlal jsem.

„Nepřipadá v úvahu. Ani byste to tady neměl kam dát.“

Tak jsem otevřel pojízdný kufr, vyndal z něj tři knížky a Zeiss Ikon Box Tengor, krabicový fotoaparát ze začátku 30. let, a jeden svitkový film (druhý už byl rozfocený uvnitř).

„Coto je?“

„Historický fotoaparát.“

„Na co to potřebujete?“

„Na focení, je to můj koníček.“

Pak jsem vyndal skicák, anilinky, tužky a štětce.

„A tohle?“

„Rád si maluju...“

„No dobře.“

Další dva fotoaparáty a sbírku knížek vhodných pro různé příležitosti, včetně kompletního sešitového díla H. P. Lovecrafta jsem v kufru nechal. Z prózy jsem zvolil Kafkův zámek.Chyba! Měl jsem vzít toho Lovecrafta. Byl by případnější. Další dva fotopaparáty (Altix V a Exu 1a, mi v následujících dnech přivezla Lucienne).

Tak nějak to bylo. Bylo to rychlé.

Bratr převzal kufr s tím, že mi ho přiveze, až mě pustí domů.

U dveří, když se sestra nedívala, předvedl pěkně smíšené signály: Zakroutil hlavou a řekl, že to snad bude dobrý, ale bylo znát, že ani jemu se tohle uvítání moc nelíbilo, což mi posléze potvrdil.

Následoval pohovor se sestrou. Ptala se mě na různé věci, moc si toho nepamatuji, bylo to rychlé a nevlídné. Zaujalo mě, že se mě zeptala, jestli jsem věřící. To v Bohunicích nezjišťovali. Řekl jsem, že jsem evangelík a výslech pokračoval. Všechno to bylo takové divné, ledově chladné, nepřátelské. Říkal jsem si, že je to třeba jen tato sestra a tak, ale úplně mi běhal mráz po zádech.

Nemohl jsem se ubránit srovnání s Bohunicemi. Ať už to tam bylo jakékoli, tak bylo znát, že personál má o pacienty opravdový zájem. Jistě, i tam byly lepší a horší sestry atd., ale všechny byly doslova zlaté oproti dojmu, který jsem zakoušel nyní.

Pak mně sestra ukázala můj pokoj. Byl dvojlůžkový, malý, ale docela útulný. Dal jsem si věci do skříně a seznámil se se svým spolupacientem, který, mírně řečeno, nepůsobil zrovna bystře.

Ještě téhož dne jsem absolvoval rozhovor s doktorkou Péťovou, který působil úplně stejně jako rozhovor se sestrou. Bylo to chladné, neosobní a někdy v jeho průběhu jsem si uvědomil, že mám strach, že se bojím na cokoli zeptat, že chci jen všechno odkývat a udržovat „low profile“, být pokud možno neviditelný. Přesto jsem se odhodlal zeptat, zda by byli ta hodní a pustili mě v neděli dopoledne na bohoslužbu (konec konců když už se ptali na tu víru, proč toho nevyužít?) s tím, že bych se vrátil do oběda. Doktorka řekla, že se uvidí v pátek.

Běhal mi z celého toho rozhovoru mráz po zádech a přitom se nic objektivně zlého nedělo – doktorka mi nijak nevyhrožovala, nijak mě nešikanovala, neudělala nic špatného, na co by se dalo poukázat. V takové chvíli pak člověk rychle začíná pochybovat o své vlastní příčetnosti.

„Nic se mi neděje, tak proč mám kurva takový strach?“ ptal jsem se sám sebe.

Byl to strach, že si mě tam nechají, strach, že budu zcela podřízen jakési chladné a lhostejné cizí moci, a byl to zároveň strach zcela iracionální – vždyť přinejhorším jsem mohl kdykoli odejít na revers. Dodnes tomu moc dobře nerozumím. Možná skutečně vše hodnotím hůř, než jaké to doopravdy bylo a já jsem tam chytil nějakou psychózu...

Když mi pak doktorka Péťová řekla, že, jak již vím, dle Bohunic netrpím rekurentní depresí, ale poruchou osobnosti, což je důvod proč mi nezabírají léky, a že potřebuji psychoterapii a naučit se zvládat stres, nedokázal jsem se ani zeptat, jakou že to poruchou osobnosti vlastně ráčím trpět.

Doktorka si zjevně myslela, že mi v Bohunicích sdělili výsledky testů, které jsem absolvoval na dvaadvacítce, jenže ono to tak nebylo: Psycholožka se v interpretaci testů vůbec o těchto věcech nezmínila, pouze mluvila o tom, že jsem v některých osobnostních ukazatelích mimo normu (což samozřejmě vím i bez testů).

Zmatený a rozhozený jsem zbytek dne věnoval průzkumu svého nového „domova“ a pocit hrůzy, který jsem cítil, se dále stupňoval. Znáte ten typ hororů, v nichž je na první pohled všechno zdánlivě v pořádku, ale pod povrchem číhá cosi zlověstného a nelidského, přičemž hrdina začíná postupně tušit, že něco není v pořádku, ale nedokáže to definovat? Tak přesně tento pocit jsem na tomto místě hned zpočátku prožíval. Procházel jsem útulnými, byť poněkud stísněnými prostorami stanice 23, díval se do vyhaslých očí a zpomalených pohybů většiny pacientů, cítil z nich zvláštní kombinaci zamlklosti a temné energie bublající pod povrchem a nemohl se zbavit dojmu, že toto místo je „zombieland“. Zde musím poznamenat, že jsem nikdy životě neměl problém s paranoiou. Opravdu. Jsem naopak člověk důvěřivý, někdy až naivní, a stihomam je to poslední, co by mě trápilo. Na třiadvacítce jsem měl konečně možnost osobně zažít, jaký je to pocit.

Upřímně řečeno pokud jde o řekněme objektivní podmínky pobytu na oddělení, jsou vcelku příjemné. U sebe můžete mít všechno kromě holení a nikdo nic nekontroluje. Odpoledne můžete jít na samostatnou vycházku po areálu nemocnice, jen se musíte každou hodinu na oddělení ohlásit. Tyto vycházky nemají nárokové všichni pacienti, ale vlastně nevím o nikom, kdo by je v té době neměl. Jednou týdně můžete jít na procházku mimo areál a nemusíte se po hodně hlásit. Pacienti, kteří jsou zde hospitalizováni delší dobu, dostávají jednodenní „opušťák“ z pátku na sobotu a po ještě delší době na celý víkend.

Program je minimalistický. V sedm ráno povinná rozcvička, dopoledne relaxace vedená sestrou a po ní tuším, že hodinová, práce v dílnách. Já jsem chodil do výtvarné (nebo jak se jmenovala ta, kde se malovalo), a opravdu ji nelze srovnat s tou v Bohunicích. Zatímco v Bohunicích vůbec nepřipadá v úvahu, aby se pacient věnoval omalovánkám, v Černovicích to byla běžná praxe. Většina pacientů vybarvovala políčka v předtištěných vzorech a jediným smyslem té aktivity patrně bylo, že se pacient na chvíli zabaví. Ono to ostatně ani jinak nešlo – počet přítomných pacientů na jednu pracovnici, jež na to celé dohlížela, byl obrovský. To, že jsem požádal o vodovky a čisté papíry, pro ni bylo vítaným osvěžením. I mé spolupacienty zaujalo, že se nevěnuji omalovánkám, a pokusil jsem se je přesvědčit, že malovat podle vlastní fantazie je mnohem větší zábava. Trpělivě mě vyslechli, pak uchopili pastelky a pokračovali ve vybarvování políček.

Každý večer je „biblioterapie“ spočívající v tom, že zvolený pacient něco předčítá z knížky, kterou si vybere (což opravdu není biblioterapie, ale co už...), a večerní komunita, kde se rozdělují úkoly, čtou bezvýznamné zprávy z tisku a zpívá písnička, což je opravdu bláznivé, protože aspoň v době, kdy jsem tam byl, z toho vzniklo vždy cosi na způsob „zpěvu“ pářících se koček. Kdybych měl srovnat „komunity“ na těch třech odděleních, kde jsem byl, tak na dvaadvacítce mi ta sešlost připadla v podstatě jako nutná formalita, kterou chtěli mít všichni (pacienti i personál) co nejdříve za sebou, a na čtyřiadvacítce jako poněkud absurdní divadlo, které ale všichni brali strašně vážně. Komunita na stanici 23 byla prostě z jiného světa, zcela bizarní. Narážím zde na meze sdělitelnosti, tohle prostě mělo atmosféru dávných „freak shows“ a některých povídek E. A. Poea. Pacienti – na rozdíl od těch bohunických – na mě v té chvíli opravdu působili jako „blázni“ předvádějící se před lhostejně se tvářícím personálem.

Dvakrát týdně (pokud si dobře vzpomínám, mám to zamlžené) je vizita, jež spočívá v tom, že pacienti stojí ve frontě a postupně předstupují před lékařku a personál (mimochodem: V Bohunicích na otevřené čtyřiadvacítce vizity nejsou, nahrazuje je komunita, na uzavřené dvaadvacítce navštěvuje lékař se svou svitou pacienty na pokojích ve dnech, kdy není komunita, a je to docela příjemné).

Pokud jde o frontu na prášky, tak ta zde funguje jinak: Pacienti čekají v jídelně a jsou vyvolávání sestrou. Léky nesmějí brát do dlaně ale do k tomu určeného kalíšku (který nesmí ztrait) a musejí je před sestrou nejen zapít a spolknout, ale někdy i vypláznout jazyk na důkaz, že je vskutku pozřeli.

Stanice 23 spadá pod Psychoterapeutické oddělení (XII) a sama se prezentuje jako „stanice pro mužskou i ženskou klientelu se zaměřením na diagnostiku a léčbu akutních, subakutních či exacerbovaných forem psychických poruch, indikovaných především k psychoterapeutické léčbě s podpůrnou farmakoterapií. Dále detoxifikace na vyčleněných lůžkách pro ženskou klientelu.“ Nicméně žádnou psychoterapii jsem tam nezaregistroval (vyjma asi půlhodinového informativního rozhovoru s psychologem) a „podpůrná farmakoterapie“ mi připadala velmi vydatná. Anekdotické, ale trefné srovnání s psychoterapeutickým oddělením 24 v Bohunicích:

„Pokud nebudete moci usnout, zkuste autogenní trénink.“ Odd. 24, Bohunice.

„Pokud nebudete moci usnout, přijďte si pro injekci.“ Stanice 23, Černovice.

(Obě věty na obou místech přesně v tomto znění skutečně z úst personálu zazněly.)

Kuřárna na oddělení není, chodí se kouřit do malé oplocené zahrádky, což je v pohodě. Ještě zmíním jídlo – a tento poznatek se zřejmě týká celých Černovic: Je možné mít vegetariánskou dietu, ale je hrozná. Je to vlastně totéž, co mají ostatní, ale místo masa je rozvařené a nijak dál neupravené sójové maso. Jak jsem psal dříve: Nejsem vybíravý, ale tohle se eklovalo i mně. Jinak ale myslím, že standardní masová jídla jsou zřejmě... standardní.

Co se pacientů týče, byla tam taková podivná směska různých lidí, pro které jinde asi nebylo místo. Významná část klientely měla problém se závislostí na alkoholu, jedno děvče pak na pervitinu. Co se dalších pacientů týče, vlastně pořádně nevím, s čím vším tam byli. Jedna pacientka tam byla s nezáměrně vytvořenou závislostí na prášcích na spaní a „léčili“ ji koňskými dávkami Diazepamu. Pomohl jsem jí najít smysluplnější cestu, jak se s tímto problémem vypořádat a díky tomu nelituji, že jsem se na tom bizarním místě ocitl.

Člověk tam vídal všelicos. Například permanentně nakrklého muže, do kterého by patrně stačilo lehce šťouchnout a někoho by přizabil, jenž vysedával na zahradě s většinou zadku vyhřezlého z kalhot (z výše uvedeného důvodu ho na to patrně nikdy nikdo neupozornil) či mého spolubydlícího pouštějícího si na mobilu porno a masturbujícího přes tepláky, jenž v pravou chvíli odběhl na záchod a po chvíli se vrátil s blaženým výrazem ve tváři a zasněně pravil: „To je krása!“

V předchozím povídání jsem přirovnal uzavřené oddělení k „reálnému socialismu“ a otevřené k „neoliberálnímu kapitalismu s asijskými rysy“. K čemu však přirovnat toto místo, to opravdu netuším – tak divnou dystopii v reálném světě asi ještě nikdo nikdy neuskutečnil.

Ale posuňme se v příběhu o kousek dál. Druhého dne jsem sebral odvahu a zeptal se doktorky Péťové, jakou že poruchu osobnosti to vlastně ráčím mít. Odvětila mi, že prý smíšenou. Aha.

Smíšená porucha osobnosti je, jak jsem posléze z různých důvěryhodných zdrojů zjistil, univerzální diagnoza přidělovaná lidem, s jejichž problémy si psychiatři nevědí moc rady a potřebují celou věc nějak elegantně smést ze stolu. Možná i ty, milý čtenáři, aniž to tušíš trpíš smíšenou poruchou osobnosti. Oč tu jde: Pokud se člověk, například v mém případě, chová v určitých situacích trochu jako narcis, v jiných je poněkud úzkostný, občas má sklon strkat před problémy hlavu do písku (rys vyhýbavé osobnosti), občas cítí nechuť požádat o pomoc a chce vše vyřešit sám (rys schizoidní osobnosti) a někdy hystericky vypění atd., ale v žádné z těchto charakteristik nedosahuje vyloženě extrémních poloh, může být diagnostikován jako člověk se smíšenou poruchou osobnosti. Jak jsem napsal výše: Tohle všechno o sobě samozřejmě už dávno vím, mimo jiné i díky dlouholeté psychoterapii a sebezkušenostní práci, a tu lépe, tu hůře s tím umím nějak nakládat. To, co mě pobouřilo, byla skutečnost, že na to, že jsem neurotický a v určitých směrech podivínský, byly svedeny všechny mé problémy a že při diagnostice vůbec nebyla vzata v úvahu kromě testů i moje osobní historie, i když ji psycholožka na dvaadvacítce měla k dispozici.

Otázky, jež se nabízely, ale které jsem v dané chvíli neměl komu položit, zněly: Jak je možné, že jsem se smíšenou poruchou osobnosti a špatnou odolností vůči stresu úspěšně fungoval do svých 21 let? Jak je možné, že jsem měl dlouhá období remise, kdy jsem zvládal stres bez jakýchkoli následků? A jak je možné, že období remise několikrát začaly v době, kdy jsem byl naopak vystaven velkému stresu?

Předběhnu: V tomto roce jsem začal navštěvovat nového psychoterapeuta, dr. Miroslava Petrželu, který je plně kvalifikován i jako diagnostik, a ten na základě mé anamnézy usoudil, že moje nemoc rozhodně má i další příčiny a nedá se vysvětlit pouze osobnostními zvláštnostmi. Smíšená porucha osobnosti nevylučuje bipolární poruchu ani rekurentní depresi.

Ve čtvrtek kolem osmé večer, necelou hodinu po večerních lécích, jsem si četl Seneku a najednou jsem zjistil, že se naprosto nemohu soustředit a cítil jsem se divně, nepřirozeně unavený a zmatený, jakoby přiotrávený, trápila mě lehká nevolnost, bylo to jako bych byl opravdu hodně dlouho vzhůru a padal na mě spánek, kterému jsem nakonec podlehl.

Pak přišel pátek. Přes den jsem se cítil dost unavený, ale nepřikládal jsem tomu váhu. Podařilo se mi odchytit doktorku a zeptat se jí, zda mi tedy povolí tu bohoslužbu. Nadšeně se netvářila, to se nicméně netvářila, alespoň co já vím, nikdy, ale souhlasila. Říkal jsem si, že to s těmi negativními pocity třeba přeci jen přeháním a prostě mi jen hrabe a měl bych se uklidnit. Na večerní komunitě jsem si coby roli pro příští týden zvolil předčítání v rámci „biblioterapie“. Malý výběr ze Senecových listů může být koneckonců alespoň pro někoho z pacientů přínosný.

Přišel večer, dostal jsem do kalíšku večerní léky, poctivě jsem je spolkl, ono s nimi ani nic jiného beztak dělat nešlo, a zhruba kolem osmé se mi opět začal, stejně jako předchozího večera, vypínat mozek. I v tomto stavu mě pochopitelně napadla souvislost s večerními léky. Rozhodl jsem se proti tomu bojovat a maloval jsem anilinkami psychedelické obrázky. Moc příjemný „trip“ to ale na mou věru nebyl.

V sobotu ráno jsem zaspal a byl jsem zmatený. Po snídani jsem se zeptal sestry, jestli mi nedávají nějaký nový lék. Řekla, že to musím probrat v pondělí s doktorkou, a místní zdravotní bratr se přitom dost divně tlemil. Působilo to jako scéna z nějakého nezávislého surrealisticky laděného filmu.

V Bohunicích (na obou odděleních) bylo zcela v pořádku zeptat se sestry na léky. Konkrétně jsem na čtyřiadvacítce měl jednoho dne mezi léky nezvyklý modrý prášek. Zeptal jsem se na to, sestra se podívala znovu do rozpisu léků a omluvila se mi – místo Prothiadenu mi tam omylem dala Prothazin. To se samozřejmě může stát a celá záležitost by nestála za zmínku, kdybych nezažil tak šílený kontrast v Černovicích.

Neodvážil jsem se s ní přít – bál jsem se, že bych tím mohl ohrozit tu přislíbenou bohoslužbu v neděli – a kdo ví, co ještě...

Sobota líně a unaveně uplynula, blížil se večer a já jsem opravdu nechtěl znovu prožít to „vypínání mozku“ z posledních dvou dní.

Znovu jsem VELMI zdvořile požádal sestru, zda by mi mohla ukázat, jaké beru léky. Odmítla s tím, že to nemůže a že o tom mám říct v pondělí doktorce, protože pořádek musí být.

Měl jsem strach, který přecházel v paniku, volal jsem kamarádce, která mi připomněla, že jsem přežil i horší věci, ale stejně mi bylo na nic. Když mi pak sestra nasypala do kalíšku léky, snažil jsem se v té rychlosti zahlédnout nějaký, který tam nepatří, ale barvou se žádný neodlišoval a já je prostě musel spolknout.

Tentokrát jsem bedlivě pozoroval, co se se mnou děje a dělal si poznámky, které jsem následně zveřejnil pro úzký okruh přátel na Facebooku:

„Je 45 minut po večerních lécích. Před deseti minutami nastala tíže v nohou přecházející v celkovou malátnost a pocit horka. Dýchání se poněkud ztížilo. Následovala duševní ochablost, soustředění, třeba na napsání tohoto statusu, vyžaduje opravdu hodně síly. Mé rozpoložení se ale nezlepšilo ve smyslu "veselých pilulek", jako by tomu bylo po Lexaurinu nabo Neurolu, cítím se naopak mizerněji. Myslím, že mé podezření, že mi dávají nějakou sračku, je velmi důvodné, je-li tomu tak již potřetí. Ale proč mi to proboha dělají? Existuje nějaký, třeba i zvrhlý důvod, proč zdrogovávat pacienta, který nemá problém se spánkem a netrpí neklidem? CHCI PRYČ!“

Pak jsem šel raději spát.

A přišla neděle. Dopoledne jsem byl na bohoslužbě v Červeném kostele a bylo to fajn, jen jsem musel odejít dřív, protože se protáhla kvůli křtu. Zbytek dne jsem strávil pečlivým promýšlením, jak se z toho blázince dostat pryč. Samozřejmě jsem mohl odejít na revers, ale to by se nemuselo dobře vyjímat v mých papírech, bál jsem se o neschopenku a důchod. Možná i toto byla jen paranoia, když na to přijde, a nic by to neovlivnilo, kdo ví. Byl jsem na třiadvacítce pátý den a připadalo mi to jako věčnost; vše, co bylo předtím mizelo jakoby v mlze. Zlý sen, u něhož si nepamatujete, kdy začal a co mu předcházelo, a u něhož netušíte, kdy a jak skončí. Byl jsem zmatený a rozhozený, paranoidní a asi i psychotický. Věděl jsem, co musím udělat. Musel jsem udělat to, v čem jsem měl dlouholetou praxi, ale i tak to byla obrovská výzva: Předstírat příčetnost. Dělal jsem to už mnohokrát, ale tentokrát bylo třeba věrohodně předstírat příčetnost před personálem psychiatrického oddělení.

Přišel večer a s ním další dávka léků. Když už jsem v těch posledních dnech četl Senecu, řekl jsem si, že k tomu přistoupím stoicky. Čekal jsem, až se dostaví známé symptomy, ale nedostavily se. Cajk! Možná ten můj VELMI zdvořilý dotaz ohledně léků přeci jen přinesl oficiálně nepřiznané ovoce.

V pondělí byla vizita. Čekal jsem ve frontě, byl jsem nervózní jak před státnicemi, ale když jsem se konečně dostal na řadu, sehrál jsem svůj part dobře. Všechno jsem doktorce odkýval, řekl jsem, že se už cítím normálně a asi už není třeba, abych tady zabíral místo někomu, kdo by zdejší péči potřeboval víc. Doktorka se zeptala, kdy bych asi tak chtěl odejít. Říci, že hned teď, mi nepřipadlo jako dobrý nápad, tak jsem klidně odvětil, že jsem přislíbil to předčítání a jestli se tak můžeme domluvit, odešel bych v pátek. Doktorka s tím souhlasila. Pak mi řekla, že se dozvěděla, že jsem měl nějaké pochybnosti ohledně léků, ale že se dívala, a žádné jiné léky než ty, co beru, jsem určitě nedostával. Odvětil jsem, že jsem si to asi vsugeroval a že včera večer už jsem se cítil normálně, takže o nic nejde.

A bylo to. Nyní již bylo třeba jen chovat se do pátku navenek normálně, což s jasnou perspektivou konce pobytu v tomto šaškecu nebylo zase tak těžké.

Následující dny jsem věnoval zejména malování, fotografickým procházkám (mimochodem: Na rozdíl od Bohunic v Černovicích nikdo fotografování v areálu neřeší.), setkáním s návštěvami a posedávání v místní kavárně pro pacienty (velmi sympatické zahulené doupě s kávou a čajem za desetikačku). Večer jsem pacientům předčítal Senecu a ve čtvrtek pak, na rozloučenou, svůj text „Zvuky ticha“. Personálu jsem se snažil co nejvíce vyhýbat.

Potom přišel pátek, sbalil jsem se, rozloučil s některými spolupacienty, do schránky určené pro anonymní dotazník spokojenosti jsem vložil čistou A4, a nechal se bratrem odvézt domů.

Samozřejmě mi ve skutečnosti vůbec nebylo dobře a napůl žertem jsem prohlásil, že snad půjdu do Bohunic na Krizák, abych se z toho zážitku vzpamatoval. A říkal jsem si, jak hrozná ta třiadvacítka byla.

Ale byla doopravdy tak hrozná? Dlouho, vlastně ještě před napsáním tohoto textu, mi to tak připadalo, ale pak jsem si přečetl toto:

„Uvnitř žilo 53 mužů a tři nezletilí chlapci. Do buněk se vešly jen postele, žádný stůl nebo židle, teprve po příchodu lidí z kanceláře veřejného ochránce práv začali zaměstnanci tábora obyvatelům buněk honem vydávat aspoň polštáře. Plácek mezi ubikacemi byl zoufale malý, něco přes sto metrů – tedy o velikosti středně velkého bytu. (…) Prostor byl shora překryt svařovaným pletivem, které leželo přímo na střechách buněk, což úzkostný dojem z prostředí ještě umocňovalo. (…)

Zavření lidé se mohli umýt jen ve studené vodě, na holení nebo stříhání nehtů mohli zapomenout, topení se dalo v chladném podzimním počasí pustit jen mezi půl devátou večer a půlnocí. Muži si navíc stěžovali na chování policie a soukromé bezpečnostní agentury, konkrétně na to, že je personál postrkuje, odplivuje si před nimi a zastrašuje je přístrojem, jenž připomíná paralyzér. Každý večer je kontrolují policisté, někteří v helmách a kuklách, s sebou mají psy. Když si přece jen někdo troufne k lékaři, je areálem tábora veden v poutech.“

Opravdu mám důvod stěžovat si na prostředí, které jsem ve skutečnosti mohl kdykoli opustit, kde tím nejhorším aspektem byl chlad a nezájem personálu, ale kde jsem mohl jít na procházku, vysprchovat se v teplé vodě, debatovat s přáteli na internetu, přijímat návštěvy a volat kamarádce, když mi bylo ouzko? Vždyť je to vlastně směšné!

Zvláště když uvážíme, že citovaný text není popisem zacházení s vězni v severokorejském koncentráku, ale reportáží ze Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové, tedy popisem dění, které je v naší „civilizované“ zemi, jak vidno, naprosto myslitelné. Podívám-li se na svůj pobyt na čtyřiadvacítce touto optikou, tak to byl vlastně jen obyčejný „opruz“.

Pokračování (epilog) příště.