Děsivé důsledky nekonečného vesmíru

Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii... se skutečně, do slova a do písmene!, odehrál celý příběh Hvězdných válek, jak jej známe z filmů a seriálů. Je to nutná pravda - pokud je vesmír nekonečný.

A nejen to, pokud je vesmír nekonečný, existuje nekonečno předalekých galaxií, v nichž Darth Vader právě v tomto okamžiku říká Lukovi „Jsem tvůj otec.“ Zní to bláznivě, ale není těžké dokázat, že tomu nemůže být jinak. Nejprve si ale definujme, co míním nekonečným vesmírem.

Bylo by zajímavé v této souvislosti spekulovat třeba i o paraleních vesmírech, multiversu a podobně, ale není to třeba. Sama představa, že náš vesmír, tento konkrétní vesmír, v němž žijeme, je prostorově nekonečný, bohatě stačí, aby nám při domýšlení důsledků této hypotézy běhal mráz po zádech. Nejprve je ale třeba říci, že náš vesmír ve skutečnosti nekonečný být nemusí - a bylo by docela útěšné zjistit, že není. I v případě, že by byl konečný, byl by neohraničený - stejně, jako je neohraničený povrch koule. Ale měl by konečný objem, tím pádem i konečný počet částic a nic z toho, o čem budu psát dál, by nebylo nutné a dokonce ani pravděpodobné - bez ohledu jak monstrózně velký by vesmír byl. 

Ale pokud vesmír nekonečný je, znamená to, že v něm existuje/odehrává se všechno, co není vyloučeno zákony logiky a přírodními zákony, jakkoli nepravděpodobné to je. Máte-li k dispozici nekonečný počet částic a nekonečný prostor, pak se v něm nevyhnutelně zrealizuje každá možnost a zrealizuje se nekonečněkrát – tuto základní myšlenku přejímám z knížky Johna D. Barrowa Kniha o nekonečnu (recenze zde) a dále ji rozvíjím. V malém to lze snadno testovat: Pokud desetkrát po sobě hodíte mincí, je velmi nepravděpodobné, že vám pokaždé padne panna. Ale budete-li to zkoušet od rána do večera několik dní, je takřka jisté, že se vám taková série nakonec podaří.

Takže pokud přírodní zákony vysloveně nezakazují existenci midichlorianů a možnosti s jejich pomocí působit na dálku a provádět všechny ty kejkle, které jediové a sithové provádějí, a nezakazují ani možnost nějaké formy hyperprostorového cestování (je samozřejmě možné, že něco z toho přírodní zákony principiálně neumožňují, ale - kdo ví?), pak v nekonečnu předalekých galaxií se právě teď odehrávají Hvězdné války, snad jen s tím rozdílem, že výbuchy ve vakuu nejsou slyšet. A kromě toho se v nekonečnu dalších předalekých galaxií odehrávají všechny logicky možné varianty těchto příběhů, takže existuje nekonečný počet Luků, kteří propadli Temné straně Síly.

To všechno je jistě zajímavé, ale až tak moc se nás to nejspíš nedotýká. Méně efektní, ale o dost mrazivější je představa, že právě v této chvíli existuje nekonečný počet oblastí, „bublin“ o velikosti pozorovatelného vesmíru, které jsou zcela identické s „bublinou“, horizontem, v jehož středu jsme my, a v každé z nich je Jaroslav Polák identický se mnou a píše tento článek, a pokud to právě čtete, existuje nekonečný počet vašich variant, právě čtoucích tuto úvahu. Některé mé varianty ve vzdálených, opravdu velmi vzdálených, galaxiích se právě rozhodly, že se na to vykašlou a článek nedopsaly (a nekonečné množství vašich variant teď čte něco jiného). Jiné v něm udělají více či méně podstatné změny a nekonečný počet mých já právě v této chvíli trefil šlak.

Vzdálenosti, mezi oblastmi, jež jsou kopiemi, třeba i nepřesnými, té naší „bubliny“, jsou nepředstavitelně velké (už jenom ta „bublina“ je nepředstavitelně velká, když na to přijde), ale kalkulujeme-li s nekonečnem, nehraje to roli. Znovu opakuji: Pokud máte k dispozici nekonečný počet rekombinací, nastanou všechny, jež nastat mohou. To mimo jiné také znamená, že mohou nastat libovolně dlouhé sekvence krajně nepravděpodobných, ale možných událostí. Existují světy, v nichž každý den vyhrávám jackpot v loterii (taková sekvence by mimochodem ve skutečnosti nebyla moc dlouhá, protože krach loterijní společnosti by byl jejím nutným následkem), či světy, v nichž dojde v globální populaci alternativní Země v jediném okamžiku ke spontánní remisi rakoviny u všech nemocných. Obyvatelům takové planety by to jistě připadlo jako zázrak, ale ve skutečnosti by šlo jen o nutné uskutečnění krajně nepravděpodobné události. Nejsou pak vůbec zázraky, jedná-li se o ty, které nejsou v rozporu s přírodními zákony, ale jen s pravděpodobností (například zázračná uzdravení), prostě nutným důsledkem skutečnosti, že v nekonečném vesmíru k nim někde prostě dojít musí? Bylo by to vlastně elegantní vysvětlení různých podivných a nepravděpodobných událostí či třeba údajně magických či parapsychologických schopností některých jednotlivců.

Člověka z toho jímá závrať, ale existují i děsivější aspekty nekonečného vesmíru: Pakliže se někde musí zrealizovat i ta nejnepravděpodobnější možnost, existují světy, v nichž po přečtení tohoto článku spácháte sebevraždu nebo naopak někoho zcela bezdůvodně zavraždíte, prostě uděláte něco zcela šíleného, absurdního, něco, o čem víte, že byste to nikdy neudělali. Ale opravdu byste to neudělali? Nebo by to neudělala naprostá procentuální většina vašich variant, ale jejich malý zlomek by to udělal? Toto by mimo jiné bylo zase docela elegantní vysvětlení případů, kdy někomu „rupne v bedně“ a bez zřejmého důvodu udělá něco zcela nepochopitelného. A takové případy se, jak víme, stávají. Nejsou časté, ale stávají se.

Zničující důsledky nekonečného vesmíru pro to, čemu obvykle říkáme „svobodná vůle“, jsou nabíledni. Na druhou stranu se můžete utěšovat tím, že ta vaše verze, které „ruplo v bedně“, je přeci jen v nějakém ohledu odlišná, protože i náhlý nepochopitelný čin má nějaké, třebas obtížně dohledatelné, kauzální příčiny. Přírodní zákony skutečně mohou vylučovat možnost určitých událostí. Jenže: Nejste vy právě tou verzí, jíž v hlavě tiká časovaná bomba? Nejsem takovou verzí já?

Bylo by možné namítnout, že i v nekonečném vesmíru bude každá "věc" jedinečná svým okolím, protože svým umístěním v prostoru nemají žádné dvě "věci" stejné okolí (i kdyby se to okolí lišilo až za hranicemi pozorovatelného vesmíru). Bylo by tedy principiálně možné například jednotlivé naše "dvojníky" odlišit (byť v mnoha případech jedině z "boží perspektivy"). Nicméně na existenci těchto "dvojníků" samotných, včetně identického okolí, které na ně má vliv (tj. pozorovatelného vesmíru), to nic nemění, a patrně tedy ani na vyznění mých úvah.

Myšlenka nekonečného vesmíru mne fascinovala už jako dítě, pouhá snaha představit si to mi způsobovala pocit závratě – a to jsem o celé věci uvažoval jen pokud jde o prostor, o fakt, že za každým horizontem je něco dalšího – a nemá to konce. Domýšlení důsledků této představy, jak to činím v tomto článku, tuto závrať stupňuje až k nevolnosti. Na nekonečnu je vskutku cosi perverzního a doufám, že náš vesmír, ač obrovský a bez hranic, nekonečný není. Jenže to mi okamžitě navozuje myšlenku na ony paralelní světy, na nekonečné množství vesmírů coby bublin v multiversu. A jsme tam, kde jsme byli, protože v tom případě bychom zde měli nekonečné množství konečných vesmírů, jako je ten náš, a nekonečné množství vesmírů, jež se jen malinko liší atd.

Myslím, že si znovu přečtu nějaké Lovecraftovy povídky a novely, abych tyto znepokojivé představy zahnal únosnou mírou děsu, protože opravdu nechci, aby se mi v noci zdálo o Borgesově Babylónské knihovně.

- - -

Pozn. Třetí odstavec odspodu byl doplněn dodatečně.