Příběh Šestého (povídka)

"Příběh Šestého" je nejspíš moje vůbec nejstarší povídka, jež se, byť v nepůvodní podobě, dochovala do současnosti. Její první verze byla napsána v roce 1992, poté byla několikrát upravena.

V roce 1993 (?) tato povídka vyšla ve fanzinu Scripta Damonis, v roce 1998 (v jiné podobě) ve fanzinu Zbraně Avalonu. Poté jsem ji před lety ještě jednou upravil, respektive napravil nejkřiklavější stylistické prohřešky, ale z nějakého důvodu jsem ji nepublikoval online. Tak činím až dnes, vůbec poprvé. Berte prosím v potaz, že jde o noční můrou inspirovaný příběh zrozený v mysli sedmnáctiletého kluka. Dnes už bych to takto nenapsal, ale přesto myslím, že má své kouzlo a zaslouží si připomenutí.

---

Příběh Šestého

"Lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přichází na celý svět. Neboť mocnosti nebeské se zachvějí."

Luk. 21,26

Bezcílně jsem bloumal ulicemi města. Mrholilo, studený listopadový vítr si pohrával s houstnoucí mlhou a hlavou se mi honily myšlenky na smrt.

"Následujte mne," ozvalo se za mnou, když jsem zamyšleně hleděl přes zábradlí mostu.

S úlekem jsem se otočil a spatřil tmavovlasého muže. Naše pohledy se střetly a jeho černé neproniknutelné oči zcela ochromily mou oslabenou vůli.

"Následujte mne."

Jeho hlas mi duněl v uších jako desítky zvonů. Neschopen pohybu jsem hleděl do studní černých očí. Rozšiřovaly se. Následujte, následujte, následujte... Oči a pečlivě artikulující ústa.

Přikývl jsem na souhlas a šel s ním. Kráčeli jsme mlčky a strach, jenž bych v takové situaci nejspíš pociťoval, nahradila podivná euforie. Po nějaké době, netroufám si ji odhadnout, jsme vstoupili do lesa za městem. V takřka úplné tmě jsem neviděl ani na krok, ale můj společník znal cestu nazpaměť. Došli jsme na rozlehlou mýtinu, uprostřed které se rýsovala mohutná bizarní stavba, o níž jsem nikdy před tím neslyšel a dokonce jsem byl přesvědčen, že tam včera ještě nestála. Vyvolávala dojem nesmírného stáří. Tmavá, s gotickými prvky, postrádala však eleganci tohoto stavebního stylu. Působila těžkopádným a děsivým dojmem. Vešli jsme dovnitř. Těžké okované dveře se za námi tiše, naprosto bezhlesně, zavřely. Za mdlého svitu plynových lamp jsme kráčeli po starých kamenných schodech. Krok. Další. Matné plamínky a tiché syčení. Ten výstup se mi zdál delší a důležitější než celý můj dosavadní život. Nakonec můj průvodce odbočil a prošli jsme dlouhou tmavou chodbou do velké kruhové místnosti, kde kromě těžkých šarlatových závěsů, kryjících velká okna, nebylo vůbec nic.

Ten, jenž mne přivedl, mi znovu ukázal svou tvář. Poprvé od rozhovoru na mostě. Ve slabém světle lampy nabyl jeho obličej podivného, děsivého vzhledu. Mihotavé stíny zdůrazňovaly nelidské rysy té tváře. Ale nebyla to jen hra světla a stínu. Ztrácel lidskou podobu. Ruce se měnily v křídla, nohy se zkrátily v pařáty zakončené ostrými drápy. Jeho kůže zfialověla, oděv zmizel a oči se mu rozzářily jedovatě zeleným svitem. Chtěl jsem utíkat, ale vůle už dávno neovládala mé tělo. Stál jsem přikován na místě, když na mne upřel svůj pronikavý zrak. Proudila do mne energie. Síla nutná pro přeměnu. Metamorfóza začala, hrůza se měnila v radost z pocitu nesmírné moci.

Bez bolesti jsem se stal stejnou bytostí jako on, fágem.

Pohybem mi naznačil, ať počkám a zmizel v dlouhé tmavé chodbě. Vše mi najednou připadalo naprosto  přirozené. Za chvíli se vrátil a přivedl ostatní. Rozhrnuli těžké závěsy a do místnosti proniklo lomenými oblouky oken světlo úsvitu.

Stálo nás tam v ranním tichu šest. Jeden se rozběhl a vyskočil oknem do volného prostoru. Létal zcela samozřejmě a s uchvacující elegancí. Fascinovaně jsem jej sledoval, když mi ten, jenž mne přivedl, naznačil, že mám letět také. Váhal jsem jen chvíli, rychle se mi podařilo překonat zbytky instinktivních zábran, během několika okamžiků jsem se ocitl ve vzduchu a dlouho jsem se pak nemohl nabažit této znovunabyté schopnosti. Moje letu přizpůsobené tělo ladně vířilo vzduchem v dokonalých křivkách. Poznal jsem vítr tak, jako žádný z lidí. Létali jsme dlouho, bez únavy, celé hodiny. Věční létavci nad tváří světa. Až za soumraku jsme se opět shromáždili v kruhové místnosti.

"Je na čase, abychom se představili, Šestý fágu. Jsem První a jsem vůdce a velekněz této společnosti. Jsem Ten, který přivádí." Cítil jsem posvátnou úctu, všichni kolem ji cítili.

Nehovořili jsme jazykem lidí.

Nemysleli jsme myšlenkami lidí.

Náš svět nebyl světem lidí.

Fágové.

S tichou radostí jsme cvičili pod jeho vedením; rychlý let, otočky, střemhlavé pády. Po několika dnech zcela zmizely dávné problémy a starosti. Jak čas plynul, létal jsem se stále větší lehkostí.

Za temných nocí jsem bloudil domem a objevoval jeho tajemství. Skrytá zákoutí, hrobku ve sklepení, rozsáhlou knihovnu a v ní tisíce knih. Na čestném místě tam leželo pět útlých v kůži vázaných svazků. Jazyku, jímž byly napsány, jsem však nerozuměl.

"Jsou to příběhy fágů. Až přijde čas, porozumíš, až přijde čas, napíšeš svůj," odpověděl mi První.

"A kdo je, Mistře, pohřben ve sklepení?"

"Mágové, Šestý, mágové, kteří nás povolali."

Kamenné stěny se tiše chvěly. Proudila z nich síla. Neviditelný proud energie spojoval každého z nás s domem. A my ji lačně sáli a s její pomocí kroužili oblohou. Čas plynul.

První často odcházel, někdy i na celé dny, a my si procvičovali naučené akrobatické finesy.

Jednoho rána, za zpěvu ptáků, kdy jsme osamoceni létali jen pro krystalicky čistou radost z nejdokonalejšího pohybu, se stalo něco tak strašného, že vzpomínka na ten okamžik mi zůstane navždy vypálená do paměti jako katův cejch.

Tři z nás již létali v paprscích ranního slunce. Už jsem stál na římse připraven skočit, ale v tu chvíli jsem spatřil, jak z lesa vychází starý muž a vede za ruku malé dítě. Se vzrůstajícím neklidem jsem je sledoval, pronásledovala mne neodbytná předtucha, že se brzy stane něco hrozného. Příchozí cosi zašeptal malému do ucha a ukázal na oblohu. Chlapec se zahleděl do vzduchu na úchvatné siluety mých přátel. Pak zkameněl. Ale ne tak, jak si to lidé obvykle představují. S posledním výkřikem, jenž mu vyšel z hrdla, se pomalu, jako v příšerném snu, proměnil ve dva hrubé kusy kamene. Menší - hlava, větší - trup s údy.

Děda se s nářkem vrhl k pozůstatkům chlapečka. Začal křičet. Spílal nám do sluhů ďáblových a vrahů. Dlouhé minuty nám hrozil zaťatou pěstí. Poskakoval, křičel, hrozil, klesl na kolena, s úžasem zíral na kameny. Pak odešel. Menší kámen vzal s sebou.

Zhroutil jsem se. Ostatní se mě dlouho a marně snažili uklidnit. Stál jsem mezi kamennými stěnami svého pokoje a myšlenky mi zmateně vířily hlavou. O ďáblu, pekle, šílenství, pravděpodobnosti, desítkách kamenů na okraji mýtiny, snech a nočních můrách.

Velekněz se vrátil večer. Tiše ke mě přistoupil a díval se mi do očí. Pak začal šeptat svým hypnotizujícím hlasem: "Nejsi již člověkem, Šestý. Jsi Létající, prvotní forma, materializovaná idea absolutního lovce. Stal ses fágem. Zapomeň na svůj zdánlivý původ. Oni jsou jen naší představou. Naším snem. Snem fágů. Nedokáží odolat pohledu na krásu Létajících. Proto se mění ve formu, jež to snese. V kámen. Ten stařec je nějak výjimečný, snad má příliš málo představivosti, nebo ji má naopak neuvěřitelně silnou. Takových je málo. Možná nás tu již viděl a přivedl vnuka, aby se též pokochal tím pohledem. Ale stejně jsou všichni jen našim odrazem. Nejsou důležití, nejsou důležití, nejsou důležití, nejsou..."

Ale nepřesvědčil mne. Otočil jsem se k němu zády. Má snad pravdu? O lidském rodu. O světě. Ne, tomu jsem nemohl uvěřit. Přes něco takového jsem se nedokázal přenést. Ta událost ve mě znovu probudila člověka. Stále jsem měl před očima to drobné tělo měnící se v kámen. Toužil jsem uniknout, abych varoval všechny nevinné, kteří by mohli dopadnout stejně. Musel jsem se odvážit činu, před nímž mě První varoval, a vzdálit se z dosahu moci domu, přetrhnout neviditelné vlákno, jež mne k němu poutalo. Ta představa. Odtržení. Příslib bolesti a ztráty. Nebylo to snadné, ale přesto jsem se už příští noci rozhodl. Stál jsem sám v kruhové místnosti; ostatní bloudili po domě a nevěnovali mi pozornost. Rozhrnul jsem šarlatový závěs, úplněk ozářil místnost.

Snad jsem si mohl vybrat k útěku méně jasnou noc, ale čekání by jistě oslabilo mé odhodlání. Vyskočil jsem a letěl nízko nad zemí, abych se nezranil, až se mi po přervání vlákna vrátí lidská podoba. Příliš jsem se však pohroužil do vlastních myšlenek. Kdosi mne nečekaně uchopil za nohu a strhl k zemi. Poznat útočníka nebylo těžké - byl to sám Mistr. Nemilosrdně po mě vyjel skalpely svých pařátů. Rozedral mi kůži na zádech, nezachytil mě však. Bez váhání jsem se otočil a oplatil mu stejnou zbraní. Obratně uhnul, ale zpomalilo ho to. Skutečný boj by pro mě jistě skončil špatně, využil jsem tedy náskoku a pokračoval ve zběsilém letu.

Záblesk a temnota. Náraz. Bolest. Krvácel jsem z několika hlubokých ran a krev, jež z nich vytékala, byla lidská. Jak nádherné mi připadaly vlastní dech i ta bolest. Fágové nedýchají a necítí bolest ani únavu. To všechno jsem znovu cítil a opájel se tím pocitem, nemělo to však trvat dlouho.

Končila noc a Jitřenka ohlašovala blížící se úsvit. Sotva jsem se zvedl, stál První opět přede mnou ve své lidské podobě. Usmíval se. Na rozdíl ode mne byl elegantně oblečen a držením těla mi připomínal mou vlastní nemohoucnost. Zasmál se a změnil podobu. Vypadal jako zpustlý bezdomovec, jeden z těch, které raději obejdeme po druhé straně chodníku. Ochraptělým hlasem se zachechtal a znovu se změnil. Stál zde jako milionář v luxusním obleku. A měnil se dál: krásná dívka, dělník, římský legionář, šaman, punker, důstojník, tváře slavných i neznámých, tisíce podob, lidé z různých dob i míst. Metamorfózy se zrychlovaly. Zmateně jsem jej sledoval a přestal se soustředit. Podoby splývaly, začal se smát a ten zvuk vycházel z rozmazaného obrazu neustále proměny. Chladivým ránem zněl ďábelský chechot děsící vše živé, smích připomínající člověku věci horší než smrt. Svět se se mnou zatočil a upadl jsem do mdlob.

Na kraji silnice mne probudil nepříjemný podzimní déšť. Pamatoval jsem si cestu večerní ulicí a most. Víc nic. Zděšeně jsem se rozhlížel po okolí. Jsem případ pro psychiatra, přišlo mi na mysl. Vydal jsem se náhodně zvoleným směrem. Třásl jsem se chladem a bolestí.

Nakonec jsem došel na kraj města. Potácel jsem se ulicí. Prázdnou ulicí. Zakopl jsem o kámen. "Kde se tady k čertu vzal!" Velký podlouhlý kus kamene. A menší u něj. Rozhlédl jsem se. Povalovalo se tam víc takových dvojic. Vzpomínky vpochodovaly do mé mysli jako vojsko plenící dobytou zemi. Staly se mi utrpením, provázeny tím děsivým smíchem netvora s tisíci tváří, velekněze hrůzy, Prvního.

Přímo nade mnou letělo to, čím jsem byl nedávno i já. Na okamžik jsem měl pocit, že se začínám měnit v kámen, ale nestalo se tak. Kdo jsem, že na mne jejich vražedná moc nepůsobí? Proč nemohu být svobodným chladivým kamenem? Podivil jsem se té myšlence. Opravdu jsem chtěl raději zemřít?

Nejbližší dům mi poskytl úkryt. Rozbil jsem prosklené vstupní dveře, abych mohl vejít. Uvnitř vládlo ticho, prostupovalo mou myslí a děsilo mne. Zapnul jsem rádio. Místní stanice už mlčely, ale ty vzdálenější ještě vysílaly desítky nedůležitých zpráv nebo banální písničky. Poznal jsem, jak fatálně jsem podcenil moc Prvního. Někdo však přece musel zůstat! Vzal jsem si nějaké suché oblečení, prošel dům. U okna ležely tři dvojice kamenů. Podle velikosti dvě děti a dospělý. Co se zde asi odehrálo? "Mami, pojď se podívat! Tam ve vzduchu něco...." Ach Bože.

Co nejrychleji jsem opustil dům a vyběhl zpět na ulici k nejbližšímu autu. Ležely v něm natěsnány čtyři dvojice kamenů. Snad rodina. Chystali se k odjezdu? Nepodařilo se mi je odstranit. Další vůz byl naštěstí prázdný. Otevřené dveře jako by mne zvaly. Překročil jsem kamenné torzo a nasedl. Roztrhanými mraky právě vyhlédlo slunce. Jel jsem pomalu, musel jsem se vyhýbat zkamenělým lidem a rozbitým automobilům, hledal jsem očima někoho živého. Na křižovatkách stále ještě svítily semafory. Ulicí se valily chuchvalce dýmu, stále více domů zachvacoval požár. Z jedné továrny ječela siréna - kdo ji asi zapnul? Nakonec jsem musel zastavit, centrem se nedalo projet. Ale než se vracet, pokračoval jsem raději pěšky. Málem jsem přišel o život, když se přede mnou zhroutily zdi jednoho ze starších domů ve středu města. V ještě planoucích troskách žhnuly rozpálené kameny. Běžel jsem dál.

Když jsem se nakonec dostal na západní předměstí umírající metropole, ulice se opět poněkud uvolnily a pokračoval jsem v cestě jedním z mála provozuschopných aut.

Člověk přede mnou. Je to vůbec možné?

Pomalu kráčel mezi troskami. Zastavil jsem, abych jej varoval před netvory. Ne, ten mou výstrahu nepotřeboval. Stál jsem tváří v tvář tomu starci, jenž i mou vinou přišel o vnuka. Znovu jsem měl před očima jeho zoufalé výkřiky a hrozící pěst. Otevřel jsem dveře a pokynul mu, aby nasedl. Snažil jsem se mu všechno vysvětlit, mluvil jsem rychle a nesouvisle, ale zdálo se, že mi rozumí. Neustále jsem zdůrazňoval, že si musíme pospíšit a varovat ostatní svět před tou hrůzou. Souhlasil a my vyjeli ven, do míst, kde už bylo vraků méně a my mohli pokračovat rychleji. Slunce zapadalo, občas se na obloze objevila létající stvůra.

"Zastav!" Tichá slova mne přiměla k sešlápnutí brzdy. Starý muž vystoupil a začal se smát. Znal jsem ten smích. Ten nepopsatelný jásot pekel, radostné výkřiky hrůzných temnot, ničící rozum.

"Neunikneš mi, i kdybys odešel z tohoto světa. Neunikneš. Já jsem plynoucí do hlubin, věčný fág, Jitřenka krásy neustávající proměny. Přivedl jsem to dítě, abych roztříštil tvou duši na kusy a poskládal ji podle pravého vzoru. Jsi se mnou navždy svázán, se mnou a s Domem. Copak nechápeš odkud jsi čerpal moc, jež ti dala dar letu? Je to síla pramenící z duší zkamenělců. Začíná nová éra, Šestý."

Pak jsem znovu vnímal přeměnu v létající stvůru, v rozsévače kamenné smrti. Změnila se i má duše a vzápětí jsem pocítil ten vzrušující, překrásný pocit, který může přinést jedině let, dlouhý let nad stíny potemnělé krajiny.

Nyní uložím svůj příběh k ostatním na čestné místo velké knihovny Domu. Je zatím poslední. A nejkratší. Když tady tak v tichu naslouchám, zdá se mi, jako bych cítil záchvěvy mocností nebeských.

Šestý