Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nohavica

29. 08. 2016 21:20:28
Je Nohavica buran v hávu básníka nebo básník v hávu burana? Budu se jej zastávat nebo jej odsoudím? Nebo je to celé trochu složitější?

* * *

„Kdo nemá v občance ten musí mít pod čepicí
a kdo nemá pod čepicí ten ať pije slivovici
dáš si jednu velkou a máš opici
a to je chvíle na písničky Jaromíra Nohavici“
(Psohlavci)

Když jsem se poprvé setkal s Nohavicovým textem „Arab mi šahá na babu...“, bylo to během dovolené a internet v mobilu mi neumožňoval shlédnout příslušný záznam z koncertu. Snad i proto jsem se v první chvíli ne snad zhrozil, ale trošku jsem posmutněl, že básník, který kdysi složil sloky...

„Rozcuchaná holčičko z Bangladéše
už tě nikdo nikdy neučeše
jsi moje nejsmutnější loňská fotka
láska je vyprodána
láska je vyprodána
a já jsem bolest potkal“
(Nový rok)

...dokáže napsat tak necitlivou pi... tominu. Jenže posléze mi došlo, že Nohavica přece vždycky, kromě krásné poesie, psal i úplné pitominy, někdy tak trapné, že jsem se až trochu styděl (třeba Hotely), nicméně jako odlehčení od vážných témat na koncertech obvykle fungovaly, možná právě díky kontrastu s vyspělou poesií Nohavicových velkých písní. V duchu jsem si tedy představil, jak asi Nohavicova rýmovačka na koncertě zněla a když jsem si to pak konečně pustil, zjistil jsem, že jsem to odhadl správně. Prostě mám Nohavicu naposlouchaného opravdu důkladně. „Araba barabu“ prostě nelze srovnávat s písní „Nový rok“, ale spíše s výše uvedenými „Psohlavci“.

Tím se ovšem stává pitominou, možná ještě větší, otázka, co tím Nohavica vlastně myslel. Na tuto otázku ostatně už dávno odpověděl:

„SILNICI OBSADILA POLICIE NAPOSLEDY PROMÍJELA ŘIDIČŮM VAROVNÉ BLIKÁNÍ
Proč musí každá sebeblbší píseň mít nějaké poslání“
(WWW.IDNES)

A vskutku: „Arab mi šahá na babu“ žádné poslání mít nemusí - a taky nemá. Je asi tak stejně uvědomělou propagací xenofobie jako je song „Napil jsem se vody, je mi zle“ propagací alkoholismu.

Zde bychom mohli skončit, ale to bychom zůstali na povrchu. Ano, Nohavica píše krásné verše i hovadiny, nadčasové vhledy do lidské duše i bezvýznamné hudební komentáře s jepičím životem, berte nebo nechte bejt.

Jenže část kritiků hovoří o tom, že by folkový zpěvák měl být uvědomělý, svědomí národa, něco jako byl Dylan atd., a poukazují na skutečnost, že Nohavica tohle není. No, tož to mají pravdu, Jaromír Nohavica není uvědomělý angažovaný folkový zpěvák a rozhodně není svědomím národa. Nikdy někým takovým nebyl a nikdy se za někoho takového nevydával. Často právě naopak:

„Sbírám svou odvahu ona je schoulená v blátě
malinký vrcholek obrovských ledových ker
oči mám bolestí podlité
kde je kde je můj spasitel
který mi řekne jsi hrdina a ne dezertér
který mi řekne jsi hrdina a ne dezertér“
(Hrdina nebo dezertér)

„stojím před výlohou vidím jen svůj obrys
skleněný a matný
nejsem dobrý nejsem špatný
já jsem dobrý a i špatný“
(Podzemní prameny)

„Nikdy jsem nebyl tak sám jako teď
veliká pýcha vystavěla zeď
nikdy jsem nebyl tak sám jako teď“
(Jako jelen, když vodu chce pít)

A opět bychom zde mohli skončit konstatováním, že Jaromír Nohavica není svědomím národa a uvědomělým folkařem, ale že v prvé řadě není povinen někým takovým být.

Položme si ale otázku, kým tedy Jaromír Nohavica je, a pomozme si srovnáním s básníkem, který svědomím národa skutečně a neoddiskutovatelně byl – Karlem Krylem.

Srovnáme-li minulorežimní písňovou tvorbu obou autorů, uvědomíme si, jak obrovský rozdíl mezi nimi byl, i když oba na první pohled dělali totéž – kritizovali zahnívající normalizační režim. Jenže Nohavica ve své k režimu kritické tvorbě empaticky reflektoval pocity, které většina lidí v té době zažívala, zatímco Kryl odhaloval režim jako takový v jeho nahotě, a činil tak objektivisticky, nelítostně, krutě, leckdy cynicky a místy až poněkud odtažitě (ovšemže s výjimkou Bratříčka).

Nohavica zpíval o symptomech, Kryl zpíval diagnózu. Obojí bylo důležité, ale nelze to zaměňovat. Dokonce i Krylovy písně v Nohavicově podání mi znějí, když o tom tak přemýšlím, vysloveně nepatřičně, snad ještě nepatřičněji, než v Landově, a to už je co říct.

„Okresní inspektor Vlček má vilu dům a byt
takové nic a jak si krásně žije
já musel sedm roků bez koupelny žít
proto ať žije anarchie

Když tátu vyhodili máma brečela
že nedokázal převléct vlastní kabát
a to mám někde na dně duše docela
třeste se trůny knížat a hrabat
Říkají mi
dobráci za koryty
není tak zle
ovšem musíte pochopiti

Já zpívám
dejte mi do ruky mávátko
a řekněte jak volat sláva
já už si najdu ten správný směr
a budu mávat mávat mávat“
(Nohavica: Mávátka)


„Lešení skrývá paranoiu fasád,
žvanění tupců místo rozhovoru,
než v klidu zdechneš, nezbývá než nasát,
utopit zbytek odvahy a vzdoru.
Vyplníš jméno, místo narození
a sumu cifer, jež se nepřiznává,
tak už to bývá, když se někdo žení,
tak už to bývá, když se někdo vdává.
(...)
Mlčení skrývá paranoiu žití,
mlčíš a zdobíš okna pro oslavu,
víc nežli duše platí živobytí
v tekutých píscích gubernijních mravů.
Z bouřlivé vášně letmé pohlazení,
němota padá na zamrzlou vodu,
gumový kotouč bije do hrazení
a jen pár týdnů zbývá do rozvodu.“
(Kryl: Tekuté písky)


Po převratu se Nohavica obrátil k subjektivitě a zatímco Kryl ještě stačil pobouřit národ (stále aktuální!) písní Demokracie, Nohavica v téže době ve svém albu Mikymauzoleum řešil subjektivní a existenciální témata (a v albu Tři čuníci úplné blbosti). Opět připomínám, že to není špatně – Nohavica není Kryl a nemusí jím být. Nohavica odhaluje, někdy i s předstihem, symptomy, pocity lidí, jejich obavy, malá i velká dramata, ale jde do pocitů, ne k jejich společenskému zdroji. Pokud už zabrousí do zdánlivě objektivistické společenské kritiky, nechá se opět unášet pocity a střílí vedle (například v písni Kupte si hřebeny, v níž se děsí relativního volebního úspěchu KSČM, a neuvědomuje si, jak marginální záležitost to ve skutečnosti byla).

Kryl byl prorok, Nohavica je zrcadlo.

A zrcadlo není a nemůže být uvědomělé.

Po Nohavicovi nelze požadovat sebereflexi kritického intelektuála (tu lze ovšem požadovat po některých intelektuálech z řad filosofů či sociologů, kteří se zapletli s praktickou politikou a začali se topit v kompromisech politického pragmatismu!). Nohavicu je třeba číst – a to jak jeho velké verše, tak jeho přihlouplé veršovánky – jako odraz pocitů panujících ve společnosti, či, marxisticky řečeno, jako základnu odrážející se uměleckou formou v nadstavbě. Nohavica tím nic nemyslí, prostě reflektuje pocity a nálady, které jej obklopují. Někdy citlivě, jindy se jimi nechává vysloveně strhnout. A protože je subjektivistický, hraje na dlouhou tenkou existenciální strunu.

"Jako břímě které nechci
a dál nesu bez úspěchu
jako ptáci ach tak lehcí
lehčí člověčího dechu
jako první nadechnutí
jak poslední probuzení
jako noc již mlčet nutí
jako láska které není

Taková je ve mně tíseň
taková je tíseň ve mně
nezmění se nezmění se
dokud klavír hraje temně
takové jen písně umím
takové jen písně umím
jinak světu nerozumím
(Dlouhá tenká struna)

„Bojím se Hollywoodu
a pádů na dno
bojím se že tu budu
dýl než je radno

Bojím se lesních vos
nahoty za dne
bojím se toho čeho bál se Daidalos
že můj syn spadne

Bojím se islámu
špinavých prachů
bojím se o mámu
bojím se strachu“
(Strach)

To nejsou slova proroka, to je umělecky vyspělá reflexe současné všednodennosti.

Nohavica není čistý. Zapletl se, ušpinil se, zpytuje svědomí, trpí různými strachy, bojí se o svou duši. Není hrdina ani dezertér – je tak trochu obojí, stejně tak je básník i buran, soucitný člověk, ale i trochu rasista, dobrý a i špatný, prostě docela normální člověk, který toho hodně prožil, a má dar vtělit své zkušenosti do často velmi působivé poezie. Nechceme-li to po většině lidí, a neměli bychom to chtít, nechtějme ani po lyrickém básníkovi, aby byl kritickým myslitelem a nesuďme jej jako kritického myslitele. A už vůbec netrvejme na tom, aby byl svědomím národa – to je role, která se člověku stane stejně jako Boží povolání k proroctví - a obvykle to není právě šťastný úděl.

Buďme rádi, že mezi sebou máme výjimečného básníka a nedávejme Nohavicovi zprava i zleva povýšenecky uvědomělé facky – to bychom museli povýšenecky fackovat většinu národa a to (tj. elitářství) opravdu není dobrý způsob, jak měnit věci k lepšímu.

Autor: Jaroslav A. Polák | pondělí 29.8.2016 21:20 | karma článku: 39.61 | přečteno: 5500x

Další články blogera

Jaroslav A. Polák

Computer Chess – pozvání do subžánru numblecore

Mám rád podivné a bláznivé filmy, zvláště pokud jsou inteligentní a rafinované. Snímek Computer Chess (2013) k nim bezesporu patří jak svým námětem, tak zpracováním.

17.1.2017 v 18:37 | Karma článku: 10.14 | Přečteno: 258 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Sorry, děcka, ale pro vás ten sen není… (zamyšlení nad filmem Rich Hill)

Dokumentární film Rich Hill, mapující život tří dospívajících kluků z ukázkového Zapadákova na americkém Středozápadě, klade závažnou otázku: Má dnes ještě smysl mluvit o „americkém snu“?

16.1.2017 v 19:24 | Karma článku: 13.71 | Přečteno: 766 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Loučení se s prací na elektrošroťáku (text a fotky)

Po roce končím své angažmá coby dělník recyklace elektroodpadu a vydávám se na další cestu. To je dobrá příležitost k (nejen) fotografické rekapitulaci.

28.12.2016 v 21:06 | Karma článku: 21.22 | Přečteno: 958 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Zážitková spiritualita...

Zážitek je v současné době stejně lukrativní komoditou, jako věc, a není tudíž divu, že lidé dnes tolik kladou důraz na zážitek i v souvislosti se spiritualitou či vírou. Nicméně se často jedná o druh modloslužebnictví.

25.12.2016 v 19:41 | Karma článku: 12.14 | Přečteno: 672 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Vladimír Koliandr

Nejen Čtyři dohody, ale i Hóoponopono vás změní

Při psaní odpovědi na dotaz p. Zátureckého v diskusi „Vy se vyznáte ve filozofii a berou Vás Čtyři dohody?? “, jsem si uvědomil, že to může zajímat i někoho dalšího, tak to mírně upravené a doplněné předkládám jako článek.

24.3.2017 v 14:55 | Karma článku: 7.52 | Přečteno: 218 | Diskuse

Karel Sýkora

Rusko, země neomezených možností... :-)

Rusko, oficiálním názvem Ruská federace je s rozlohou 17 102 345 km2 největší stát světa. Zahrnuje značnou část východní Evropy a téměř celou severní Asii.

24.3.2017 v 9:52 | Karma článku: 7.65 | Přečteno: 179 |

Karel Sýkora

O naději – kázání Dalimila Staňka v olomouckém sboru Církve bratrské

Církev bratrská je protestantská, reformovaná a evangelikální církev, která vznikla roku 1882 sloučením Svobodné evangelické církve české (založena 1868) a Svobodné reformované církve (založena 1880).

23.3.2017 v 23:24 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 |

Karel Sýkora

The Art Story

The Art Story is an educational non-profit organization founded in 2009 to demystify Modern Art and further art appreciation.

23.3.2017 v 9:25 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 29 |

Helena Herynková

Jestli odejdeš, nenech se hlavně zabít

Příběhy z válečného období nejsou vždy plné jen smutku. I v letech, kdy zuřila první světová válka, se odehrávaly příběhy velké vášně, lásky a složitých vztahů. Takovým je i příběh Jestli odejdeš, britské autorky Adele Parks.

23.3.2017 v 9:11 | Karma článku: 3.07 | Přečteno: 111 | Diskuse
Počet článků 577 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1150

Narodil jsem se 5. března 1975 v Brně, kde také žiji. Zajímám se o filosofii, religionistiku, fotografování a literaturu. Jsem sluníčkář a pravdoláskař. Politicky se hlásím k neautoritářské marxistické levici, duchovně k liberálnímu křesťanství, inspirují mě ale také směry jako judaismus či zen. Z historických osobností ctím najmě proroka Zarathuštru, Sókrata, Ježíše Nazaretského, Immanuela Kanta, Karla Marxe, Karla Čapka a Carla Sagana.

Jsem členem Českobratrské církve evangelické. Nejsem členem žádné politické strany.


Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Twitter
- Facebook
- Flickr (fotografie)

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.