Kumiko, the Treasure Hunter (2014), film až nesnesitelně krásný a bolavý současně, nabízí sugestivní a neotřelý vhled do světa duševní nemoci. Současně je to snímek, který normální člověk bez příslušného klíče nemusí pochopit.
Dám vám ten klíč.
Nejprve si ujasněme, čím tento film amerického nezávislého filmaře Davida Zellnera není. Není to absurdní a nesmyslné drama o mladé japonské ženě, která zhlédla film Fargo a rozhodla se najít poklad, který jeden z hrdinů tohoto kultovního snímku bratrů Coenových zahrabal do sněhu. Je to zcela realistický film o absurdním dramatu, jímž dokáže být každá vážná duševní nemoc.
Devětadvacetiletá Kumiko žije sama na předměstí Tokia, pracuje jako „office girl“ v typické japonské firmě a trpí vážnou duševní nemocí (pravděpodobně depresivní typ schizoafektivní poruchy). Ne snad, že by to bylo ve filmu explicitně řečeno. Je to zobrazeno: Vidíme nepořádek, lhostejnost k jídlu, panické stavy při komunikaci s lidmi, slyšíme zastřenou řeč a nikdy, nikdy nespatříme úsměv. Kdo má oči k vidění, vidí ženu trpící těžkou depresí a bludem. Bludem o pokladu zahrabaném ve sněhu kdesi na okraji Farga v Minnesotě...
Klíčem k porozumění Kumiko je přijetí faktu, že si nepočíná nelogicky. Jen pravidla jejího světa nejsou stejná jako pravidla zdravých lidí. Pro mě osobně nebylo těžké předvídat chování hlavní hrdinky – pravidla jejího světa jsou mi dobře známa. Ten, komu známa nejsou, může přijmout její příběh jako formu zasvěcení.
Nevývratné přesvědčení o existenci pokladu a možnosti, ba přímo nutnosti jeho nalezení, je pro Kumiko sebezáchovné a destruktivní současně. Je to jediná věc, která ji drží při životě ve světě lidí, kteří ji nedokáží pochopit – včetně, a především, její matky. Jak má odpovídat na otázky, zda už konečně má přítele, jak plánuje svou kariéru, nebo prostě jen jak se má? Musí lhát, protože v dané situaci prostě neexistuje způsob, jak sdělit pravdu. Kumiko si samozřejmě uvědomuje, že její zaměstnání je ohroženo, vnímá náznaky, že pokud se rychle něco nezmění, bude nahrazena, ale její stav jí neumožňuje to řešit. Proto se upíná ke svému vnitřnímu světu, ke svému pokladu. Nemůže jinak – je to jediná věc, která jí v její bezútěšné realitě dává smysl. A nejedná se o žádnou metaforu, žádné podobenství – takto to u duševního onemocnění opravdu být může, člověk opravdu může být bezvýhradně přesvědčen o něčem, co se z hlediska zdravého člověka jeví jako zjevně absurdní a nepřijatelné.
Hrdinčin sen se přiblíží naplnění ve chvíli, kdy dostane k dispozici kreditní kartu svého šéfa. Kumiko té příležitosti využije velmi cílevědomě: V dlouhé dojemné scéně opouští svého jediného společníka – poněkud apatického králíka Bunza, jenž je jejím jediným skutečným poutem se starým světem, a odlétá do světa nového.
Přílet do Minnesoty představuje významný dějový předěl, kdy opouštíme japonský svět formalizovaných mezilidských vztahů a striktních genderových norem, a ocitáme se ve světě mnohem větší spontánnosti i ochoty pomoci. Je to chvíle, kdy se divák po vší té bezútěšnosti první poloviny filmu nadechne a nabude naděje, že se snad najde někdo, kdo té nešťastné duši dokáže pomoci. Jenže bariéra mezi ní a zdravými lidmi se zdá být příliš vysoká...
Zde končí první část analýzy děje. Její pokračování bude následovat (pod trailerem), ale možná se budete chtít na film nejprve podívat, aniž byste znali jeho rozuzlení. Proto nyní odbočím k jiným aspektům snímku. Příběh se drží klasické a osvědčené výstavby dramatu podle Gustava Freytaga. Dosud jsme se zabývali expozicí, kolizí, krizí a začátkem peripetie. Je pozoruhodné, jak báječně toto osvědčené vypravěčské schéma funguje a jsem scénáristovi vděčný, že – ačkoli se jedná o nezávislý film – se nedopouští v tomto smyslu žádného experimentování. Originalita spočívá v příběhu samotném, ne v jeho formě. Ačkoli jde o film americký, je vizuálně inspirovaný tím nejlepším z japonské filmové estetiky – dlouhé záběry kladoucí důraz na dokonalé sladění barev a působivé kontrasty působí až pohádkově, mysticky, a vhodně zdůrazňují osamělost hrdinky ve velkém světě. Člověku přijde na mysl Červená karkulka, vidí-li hrdinku s červenou kapucí a pestrobarevnou dekou kolem ramen bloudící ztichlým zasněženým lesem. Atmosféru dokresluje sugestivní, ale nevtíravá hudba, která na sebe nepoutá pozornost a je zcela ve službách příběhu.
Hlavními motivy příběhu jsou samota, útěk a bloudění. Kumiko nedokáže po delší dobu snést lidskou blízkost a tak znovu a znovu utíká. Před lidmi i před realitou. A jakkoli se zdá, že její vysněný poklad jí udává směr, nepřestává bloudit. Ukrytý poklad není směrovkou, ale bludičkou, jak už to v případě bludů ostatně bývá.
Tvůrci filmu, David Zellner a jeho bratr Nathan, odvedli vynikající práci, která ve mně zanechala hluboký dojem. Jsem si však vědom toho, že některým divákům, troufám si říci, že buď méně náročným, nebo neschopným uvěřit vnitřní realitě hlavní hrdinky, může připadat nelogický a absurdní. Rovněž milovníci akce si v tomto případě rozhodně nepřijdou na své. Pokud se však do Kumiko opravdu vžijete, budete s ní i dýchat a film vás nudit rozhodně nebude.
Myslím, že v této chvíli již víte, zda by se vám film mohl líbit – a zní-li vaše odpověď kladně, bude vysílán v sobotu 19. listopadu ve dvě ráno či v neděli 20. listopadu v 16:15 na SundanceTV v rámci víkendového bloku nezávislých filmů 48 HOURS OF SUNDANCE FILM FESTIVAL. Film bude k dispozici pouze v anglické verzi (s anglicky otitulkovanou japonštinou samozřejmě), ale mohu jej s klidným svědomím doporučit i jazykově méně zdatnému divákovi – dialogy jsou spíše prosté, snadno srozumitelné a nevyžadují velkou slovní zásobu.
Analýza vyvrcholení filmu (obsahuje spoilery!)
Kumiko se ocitá bez prostředků poté, co je zablokována její kreditní karta, a její bloudění se stává stále zoufalejší. Přesto se stále ještě nabízí východisko. Mladé ženy se ujme laskavý policista a nezištně se jí snaží pomoci a proniknout přes jazykovou a kulturní bariéru do jejího vnitřního světa. Ani on však neuspěje a Kumiko opět utíká do své samoty vstříc bludičce na konci cesty. Víra v poklad, která jí tak dlouho držela při životě, ji na zasněžených pláních zimní Minnesoty nevyhnutelně vede do záhuby.
Scény s osamělou Kumiko bloudící pustinou již přesahují pouhý popis zdeformované reality duševně nemocného člověka a nabývají symbolické, archetypické podoby. Nalezneme zde symboliku tarotového Blázna (střet se psem), bloudění i cestu temným lesem. Kumiko je nakonec zcela pohlcena svou vnitřní realitou, nalézá svůj poklad, ale divák není ponechán na pochybách o tom, kde její cesta ve skutečnosti skončila. Přesto její cesta končí šťastným úsměvem, prvním a posledním v celém filmu. Jediný svět, který Kumiko nakonec dokázal přinést úlevu od její bolesti, byl svět její fantazie. Pro ni vše skončilo dobře.
Takto je třeba tento pozoruhodný film o hledání pokladu číst, jinak prostě nedává smysl.
***
David Zellner patří mezi nejoriginálnější americké nezávislé filmaře. Natočil se svým bratrem Nathanem mnoho hudebních videí a krátkometrážních i celovečerních filmů, které jsou pravidelně uváděny a oceňovány na filmových festivalech, například v Sundance, Berlíně, Soluni či v Buenos Aires. V roce 2008 debutovali celovečerní komedií Goliath, uvedenou na Sundance, kde se později promítaly i jejich další snímky Kid-Thing (2012) a Kumiko, the Treasure Hunter (2014).
