Po roce končím své angažmá coby dělník recyklace elektroodpadu a vydávám se na další cestu. To je dobrá příležitost k (nejen) fotografické rekapitulaci.
Když jsem si před rokem domlouval práci v manufaktuře na recyklaci elektroodpadu, nebyla to „z nouze ctnost“, byl to záměr. Ne snad, že bych se v té době zrovna cítil na nějakou hodně kvalifikovanou práci, přeci jen ještě doznívala depresivní fáze mé nemoci, ale nabídek pohodlného sezení a čtení knížek někde na vrátnici bylo pro osoby se zdravotním postižením více než dost. Také jsem o tom samozřejmě uvažoval, ale když se ke mně dostala nabídka práce ve firmě Rosomák a syn (krátce poté, co jsem shlédl skvělý dokumentární film Rosomáci, přízraky severu!), cítil jsem, že je to v danou chvíli pro mě to pravé. Sáhnout si na skutečnou manuální práci a sáhnout si na ni pořádně a dlouhodobě (samozřejmě jsem manuálně pracoval i v minulosti, ale to byly jen brigády) byla zkušenost, kterou jsem chtěl a potřeboval zažít.
Poté, co jsem navštívil své budoucí pracoviště v brněnském „Bronxu“, bylo mi jasné, že se mi tam bude líbit a naskytne se mi i hodně příležitostí k provozování tvůrčí fotografie. Nebylo co řešit. V prosinci jsem si práci vyzkoušel a od ledna nastoupil na hlavní pracovní poměr.
Práce mě bavila. Rozhodně to nebyla práce pro cvičenou opici, kde stačí na zaškolení pár dní, bylo tam mnohé k naučení a já se učil rád. Naučil jsem se toho dost. Správně a rychle roztřídit základní desky z počítačů podle jejich hodnoty, prokličkovat s paleťákem naloženým půltunovým pytlem plným zdrojů halou zaplněnou půltunovými pytli s jiným šrotem, foftrem rozmontovat set-top box či počítač, zvednout padesátikilovou bednu tak, abych si neohrozil trvale bolavá záda (mám artrózu obratle), odbavit zákazníka, který přinesl věci na výkup – a současně nenápadně dávat pozor, aby nám něco neukradl, rozeznat pouhým pohledem nebo potěžkáním různé kovy… Byla to práce, kde jsem mohl naplno využít své schopnosti improvizovat, protože pracovní pokyny z podstaty věci byly v této práci často spíše rámcové.
Byla to fyzicky náročná práce, hlavně pokud šlo o nakládky a vykládky – za ten rok jsem tam zhubl 15 kilo, zesílil a jsem nyní v nejlepší kondici co pamatuji.
Samozřejmě to byla také práce špinavá – člověk s alergií na prach by se jí vskutku nemohl ani přiblížit, a na konci směny jsem často vypadal jako mouřenín. I to mě bavilo.
Poznal jsem tam hodně skvělých lidí. Pilné mladé majitele firmy, bratry Petra a Pavla Horáčkovy, kteří naplňují pravičácký obraz tvrdě pracujících kapitalistů (kéž by to opravdu platilo o všech!) - starají se o firmu, naslouchají zaměstnancům, pracují od nevidím do nevidím a osobní volno je pro ně vzácným statkem. Rád budu vzpomínat na debaty o Hře o trůny s Petrem nebo o tom, zda je osobní spokojenost nejvyšší hodnota, s Pavlem.
Poznal jsem Václava, který má na starost funkční hardware, neustále se usmívá, málokdy o sobě řekne cokoli osobního, a jehož podezírám, že nikdy nespí. Milana, samorostlého bývalého havíře a dřevorubce pocházejícího z Ostravska, který tam byl přede mnou, naučil mě nejdůležitějším dovednostem a moc hezky se s ním povídalo (bohužel v květnu odešel). Jirku, který nastoupil v únoru, nejdřív se všeho bál a byl hrozně úzkostlivý, ale rychle získal sebevědomí a trumfnul mě v počtu rozmontovaných set-top boxů za den – bylo fakt krásné dívat se, jak „roste do krásy“! Marka, jenž nastoupil v září, vypadá jako James Dean, ale často se moc mračí, je úzkostlivý na pořádek (má to ale v této práci s tímto povahovým rysem těžké, to vám povím!) a má občas těžko pochopitelný smysl pro humor.
Nesmím zapomenout ani na milého pana správce Bratislavské 14, ukrajinského vrátného i jeho srdnatou náhradnici v době, kdy byl v létě na dovolené (a také na dalšího náhradníka, který se svého úkolu zhostil tak, že zatáhl rolety na vrátnici, protože mu svítilo světlo do očí – říkal jsem mu „zenový vrátný“… brzy ho nahradili), Milanovu přítelkyni Evu, která se kolem mě ale mihla jen krátce, věčně usměvavou vietnamskou prodavačku v Brněnce naproti, jejíž práce jsem si hluboce vážil a také jsem jí to pak řekl...
Samozřejmě nebylo pořád všechno ideální, vyskytly se i nějaké ty konflikty a nedorozumění, ale kdyby tomu tak nebylo, nebylo by to skutečné. Rozhodně na tu práci budu vzpomínat rád.
Co mi bude chybět? Ti lidé, samozřejmě. Bláznivé rozhovory v pátek před koncem směny. Utahování si z Jirky. Spousta muziky, kterou jsme tam společnými silami natahali a pouštěli na kazeťáku (přemýšlím, jestli v budoucnu ještě budu poslouchat nějaké kazety, ostatně většinu své audiotéky jsem tam stejně nechal), četba Wittgensteinových Filosofických zkoumání během polední pauzy na jaře a v létě, sprostá mluva, únava z fyzické práce, přehrabování se ve věcech („U tohoto budíku nefunguje promítačka na zeď, ale jinak je v pořádku, můžu si ho nechat?“ „Víte, že tohle je starý Silicon Graphics a že má sběratelskou hodnotu? Ten rozhodně nelikvidujte! Jo, a tohle je disketová mechanika k osmibitovému Commodoru 64, tu taky dobře prodáte...“), teologické rozpravy s Jirkou o Pánu práce Umbrtkovi a uctívání téhož špinavou prací a poslechem diskografie jeho apoštolů, fantastické prostředí industriální dekadence a také vědomí, že dělám něco, co umím a dělám to povětšinou dobře.
Co mi nebude chybět? Vyčerpání z fyzické práce. Přeci jen těch 8 hodin na mě bylo trochu moc a neměl jsem pak už tolik sil věnovat se svým blízkým či svým zájmům, kolik bych potřeboval. Mé fyzické konstituci by odpovídala v tomto případě pracovní doba zhruba pětihodinová.
Práce se mi líbila, na podzim jsem však dospěl k závěru, že už nastal čas posunout se někam dál. Deprese zcela odezněla a bylo by škoda nevyužít schopností a intelektu v nějakém kvalifikovanějším zaměstnání. Nebyl to snadný krok, ale bylo třeba jej učinit. Proto jsem dal výpověď a našel si novou práci jako specialista odborných textů z oblasti průmyslového výzkumu a vývoje. Do nové práce nastupuji v lednu a jsem na ni moc zvědavý. Budu se muset hodně učit, ale to já rád. Navíc to bude svým způsobem pocta mému tátovi, který pracoval jako konstruktér v ČKD Blansko – já samozřejmě nebudu nic vyvíjet, jen o tom psát srozumitelné texty, ale i tak se k tomu prostředí přiblížím a to je fajn. Jestli mi to půjde? Nu, to samozřejmě teprve zjistím, ale firma, která mě zaměstnala, mi věří a to znamená mnoho.
Nevýhodou té práce bude, že z ní nebudou žádné zajímavé fotky a historky. Když jsem pročítal pracovní smlouvu, působilo to na mě jako smlouva s agentem tajné služby, což je ovšem pochopitelné – je třeba chránit know how klientů, zvláště pokud se jedná o aplikovaný výzkum.
Jsem také rozhodnut nepromarnit svou fyzickou kondici, od ledna začínám cvičit Tenšin Šóden Katori Šintó Ryu (to už jsem kdysi cvičil a bavilo mě to, bokken jsem už oprášil) a od února navíc Krav Magu (vím, že to bude náročné, proto do toho jdu). Znám se dost dobře na to, abych věděl, že cvičení pro cvičení by mi dlouho nevydrželo, musím dělat něco, co bude mít kromě udržení fyzické kondice ještě nějakou přidanou hodnotu.
Také doufám, že budu mít víc energie na své zájmy i k setkávání s blízkými. Rozhodně se chci ve větší míře vrátit k psaní a to i beletrie. Fotografování samozřejmě neopustím, to už je nyní má druhá přirozenost.
Nad tím vším se ale stále vznáší Damoklův meč mé nemoci. Vím, že se v budoucnu může vrátit a podrazit mi nohy, jako se to stalo již párkrát v minulosti. Nicméně vzdát to předem a držet se při zdi prostě nepřipadá v úvahu. Někde jsem četl, že pro introverta začíná život po čtyřicítce. Zrovna teď mám pocit, že na tom opravdu něco bude.
Bůh mi pomáhej!
* * *
Fotky
(pořízené různými digitálními i filmovými aparáty v areálu Bratislavská 14, řazené jsou víceméně chronologicky)
