Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sorry, děcka, ale pro vás ten sen není… (zamyšlení nad filmem Rich Hill)

16. 01. 2017 19:24:22
Dokumentární film Rich Hill, mapující život tří dospívajících kluků z ukázkového Zapadákova na americkém Středozápadě, klade závažnou otázku: Má dnes ještě smysl mluvit o „americkém snu“?

Upřímně řečeno jsem přesvědčen, že pro většinu lidí, kteří jej sní, není „americký sen“ ničím jiným než noční můrou. Vezmeme-li v potaz statistiku a Gaussovu křivku, je to do očí bijící. Počet lidí, kteří jej opravdu dokáží uskutečnit, je mizivý a to nikoli proto, že by se ostatní dostatečně nesnažili, ale proto, že z podstaty věci prostě nemůže být každý člověk výjimečný. Hrají zde roli dva faktory (budeme-li uvažovat o příběhu, jak chudý pasáček ke štěstí přišel). Prvním z nich jsou vrozené dispozice. Ze samé podstaty definice průměru vyplývá, že polovina české, americké či jakékoli jiné populace je podprůměrná v jakémkoli vybraném kritériu, například má podprůměrnou inteligenci, nebo má podprůměrnou schopnost nalézt a udržet si práci, je podprůměrně kreativní atd. Nemusí to být, a obvykle není, všechno dohromady, ale v zásadě platí, že významná část populace prostě není způsobilá dosáhnout nejvyšších met, nota bene z nevýhodné startovní pozice.

Druhým faktorem je štěstí. Je spousta inteligentních, kreativních a pilných lidí, kteří o něco usilují, ale prostě měli smůlu – jejich skvělý nápad příliš předběhl dobu, nebo jim ho naopak někdo vyfoukl, nepotkali ty správné lidi, kteří by je finančně podpořili apod. Všimněme si, že se poměrně často stává, že se diskutuje o prvenství nějakého objevu či vynálezu.

Člověk, který v honbě za americkým snem uspěje, si jistě zaslouží úctu, ale bylo by bizarní si myslet, že pokud to dokázal on, může to dokázat každý. Vytváření dojmu, že každý je schopen obrovské míry seberealizace, patří k současným formám „opia lidu“, je to ideologická manipulace, která slouží úspěšným k udržení moci. „Podívej se na Gatese nebo Jobse a styď se!“

Vtipné je, že tato manipulace neslouží především těm chudým pasáčkům, kteří ke štěstí přišli, ale lidem, kteří uspěli díky nadstandardním startovním podmínkám, protože právě těch je mezi úspěšnými drtivá většina.

Uskutečnit americký sen je sakra těžké i při startovních podmínkách, které jsou v našem typu společnosti standardní (střední a nižší střední vrstvy), ale v takovém případě člověk může mít pocit, že aspoň něco dokázal, živí-li jej nějaký ten „bullshit job“. Ale jak se tomu s těmi skutečně chudými „pasáčky“?

To ukazuje dokument Rich Hill, odehrávající se ve stejnojmenném městečku v Missouri na americkém Středozápadě. V „Bohatém kopci“ chcípl pes. Žije tam kolem 1400 lidí, 19% populace je pod prahem chudoby. Zapadákov. Snímek mapuje životní osudy tří teenagerů z chudých rodin – a samozřejmě tím i jejich rodiny. Setkáváme se zde s patologií typickou pro sociálně vyloučené oblasti – problémy s učením, záškoláctví, ADHD, nízká motivace ke studiu, apatie, sociální dávky, nadváha, dluhy... a mnohé další, co v našich podmínkách mají někteří z nás sklon přisuzovat Romům jako něco, „co mají v genech“. Jenže sociálně vyloučení v Rich Hill jsou perfektně bílí Američané... Dočista bílí Američané, kteří měli tu smůlu, že se blbě narodili. Nikdo z nich nevyniká závratnou inteligencí či nějakými zvláštními předpoklady, ale současně žádný z protagonistů, kteří ve filmu vystupují, není nějak výjimečně hloupý nebo neschopný. Kdyby se narodili lépe, určitě by se nezapsali do dějin, ale měli by dostatečné vzdělání a příležitosti k nalezení nějaké průměrné práce.

Někteří se snaží: Znovu a znovu nomádsky na cestě za prací, což je traumatizující pro jejich děti, ale nic se nemění. Nikdo o ně nestojí. Někteří rezignovali a leží celý den u televize. Zde je třeba říci, že chudoba, o níž zde hovoříme, není chudoba obyvatel afrických zemí, ti lidé nejsou ohroženi hladem ani jiným bezprostředním strádáním, ale je to chudoba neméně zničující. Ubíjí duši a zprostředkovaně pak i tělo. Je tak málo toho, nač se těšit, je tak málo smyslu života v podmínkách, kdy je smysl života definován úspěchem nebo aspoň sebeuplatněním, celým filmem se vine pocit marnosti. Současně je tam všudypřítomný ten americký sen, s ním spjatý individualismus a divák si znovu a znovu říká: Sorry, děcka, ale pro vás ten sen není. Aspoň ne za současných podmínek. Snad pokud byste jej přestali chtít pro sebe a začali jej chtít pro všechny vám podobné...

Je možné se z tohoto začarovaného kruhu vymanit? Vymanění se znovu a znovu vyvstává jako požadavek s poukazem na výjimečné jedince, kterým se to povedlo. Problém je, že drtivá většina těch, kteří něco takového požadují, by to nikdy nedokázala. To není vada, každý nemůže být výjimečný, je to jen výzva k troše pokory.

Mám štěstí, že jsem se narodil do kulturně založené středostavovské rodiny a byl obdařen nadprůměrnou inteligencí, ale znovu a znovu, zvláště při konfrontaci s realitou, v níž žijí lidé opravdu chudí, si uvědomuji, že to není ani v nejmenším moje zásluha, nikterak mě to neopravňuje k tomu, abych se na ty méně šťastné díval svrchu.

Jeden z chlapců (Andrew) ve filmu působivě shrnuje situaci, v níž se chudí lidé nacházejí, když říká:

„People around town, they walk towards us or walk past us with their nose fifty miles in the air acting like their shit don't stink. And acting like they're better than us.

And I don't fall for that.

We're not trash.

We're good people.“

Když o tomto snímku přemýšlím, uvědomuji si, jak moc se mi dostal pod kůži. Je více popisný než angažovaný, nezaujímá stanovisko, jako je tomu například u filmů Michaela Moora. Dává divákovi prostor a nevnucuje mu žádnou interpretaci – a proto i moje interpretace nechť je přijímána pouze jako nabídka, ne jako definitivní stanovisko.

Film bude možné shlédnout ve čtvrtek 26. ledna 2017 v rámci bloku 10 Days of Sundance na Sundance TV. Je pouze v anglické verzi, ale je dobře srozumitelný i pro středně pokročilé uživatele anglického jazyka.

***

Oficiální web filmu ZDE.

Křišťálová Lupa 2016
Autor: Jaroslav A. Polák | pondělí 16.1.2017 19:24 | karma článku: 13.11 | přečteno: 738x

Další články blogera

Jaroslav A. Polák

Computer Chess – pozvání do subžánru numblecore

Mám rád podivné a bláznivé filmy, zvláště pokud jsou inteligentní a rafinované. Snímek Computer Chess (2013) k nim bezesporu patří jak svým námětem, tak zpracováním.

17.1.2017 v 18:37 | Karma článku: 9.35 | Přečteno: 230 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Loučení se s prací na elektrošroťáku (text a fotky)

Po roce končím své angažmá coby dělník recyklace elektroodpadu a vydávám se na další cestu. To je dobrá příležitost k (nejen) fotografické rekapitulaci.

28.12.2016 v 21:06 | Karma článku: 20.85 | Přečteno: 921 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Zážitková spiritualita...

Zážitek je v současné době stejně lukrativní komoditou, jako věc, a není tudíž divu, že lidé dnes tolik kladou důraz na zážitek i v souvislosti se spiritualitou či vírou. Nicméně se často jedná o druh modloslužebnictví.

25.12.2016 v 19:41 | Karma článku: 12.13 | Přečteno: 640 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Karel Sýkora

Mixování náboženství

Křesťanství je monoteistické, univerzální, historické (založené) a misijní náboženství, které je soustředěno kolem života a učení Ježíše z Nazaretu, kterého chápe jako mesiáše (tj. Krista), spasitele světa, Božího syna.

20.2.2017 v 23:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 |

Ondřej Slanina

Světová filmová klasika: Vlasy

V dnešní světové klasice se podíváme na legendární muzikál Vlasy, kterým se rád připojuji k přáním oslavenci Miloši Formanovi!

20.2.2017 v 12:39 | Karma článku: 8.48 | Přečteno: 201 | Diskuse

Vladimír Koliandr

Na které straně fronty, v probíhající válce, stojíme?

Může se stát, že člověk i s nejlepšími úmysly pomáhat lidem, nevědomky stojí na straně svého nepřítele. A je přesvědčen, že dělá to nejlepší, co pro lidi i sebe udělat může. Přesto je tomu právě naopak.

20.2.2017 v 10:00 | Karma článku: 12.21 | Přečteno: 455 | Diskuse

Karel Sýkora

Hatikva – naděje

„Hatikva“ – pochází z pera Naftali Herz Imbera, potulného židovského básníka, který se narodil roku 1855 nebo 1856 v Haliči. Než v roce 1909 v New Yorku zemřel, podařilo se mu procestovat celou Evropu, Palestinu, Anglii a USA.

20.2.2017 v 8:52 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 55 |

Olga Walló

Hrůza a lítost

Viděla jsem na DVD nový film Quentina Tarantina Osm hrozných. V českém znění uslyšíme herce známých jmen i nepochybných kvalit (Pavel Rímský, Jiří Štěpnička, Zuzana Slavíková...), které mám ráda a vážím si jich.

20.2.2017 v 8:30 | Karma článku: 15.30 | Přečteno: 485 | Diskuse
Počet článků 577 Celková karma 14.75 Průměrná čtenost 1146

Narodil jsem se 5. března 1975 v Brně, kde také žiji. Zajímám se o filosofii, religionistiku, fotografování a literaturu. Jsem sluníčkář a pravdoláskař. Politicky se hlásím k neautoritářské marxistické levici, duchovně k liberálnímu křesťanství, inspirují mě ale také směry jako judaismus či zen. Z historických osobností ctím najmě proroka Zarathuštru, Sókrata, Ježíše Nazaretského, Immanuela Kanta, Karla Marxe, Karla Čapka a Carla Sagana.

Jsem členem Českobratrské církve evangelické. Nejsem členem žádné politické strany.


Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Twitter
- Facebook
- Flickr (fotografie)

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.