Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Sorry, děcka, ale pro vás ten sen není… (zamyšlení nad filmem Rich Hill)

16. 01. 2017 19:24:22
Dokumentární film Rich Hill, mapující život tří dospívajících kluků z ukázkového Zapadákova na americkém Středozápadě, klade závažnou otázku: Má dnes ještě smysl mluvit o „americkém snu“?

Upřímně řečeno jsem přesvědčen, že pro většinu lidí, kteří jej sní, není „americký sen“ ničím jiným než noční můrou. Vezmeme-li v potaz statistiku a Gaussovu křivku, je to do očí bijící. Počet lidí, kteří jej opravdu dokáží uskutečnit, je mizivý a to nikoli proto, že by se ostatní dostatečně nesnažili, ale proto, že z podstaty věci prostě nemůže být každý člověk výjimečný. Hrají zde roli dva faktory (budeme-li uvažovat o příběhu, jak chudý pasáček ke štěstí přišel). Prvním z nich jsou vrozené dispozice. Ze samé podstaty definice průměru vyplývá, že polovina české, americké či jakékoli jiné populace je podprůměrná v jakémkoli vybraném kritériu, například má podprůměrnou inteligenci, nebo má podprůměrnou schopnost nalézt a udržet si práci, je podprůměrně kreativní atd. Nemusí to být, a obvykle není, všechno dohromady, ale v zásadě platí, že významná část populace prostě není způsobilá dosáhnout nejvyšších met, nota bene z nevýhodné startovní pozice.

Druhým faktorem je štěstí. Je spousta inteligentních, kreativních a pilných lidí, kteří o něco usilují, ale prostě měli smůlu – jejich skvělý nápad příliš předběhl dobu, nebo jim ho naopak někdo vyfoukl, nepotkali ty správné lidi, kteří by je finančně podpořili apod. Všimněme si, že se poměrně často stává, že se diskutuje o prvenství nějakého objevu či vynálezu.

Člověk, který v honbě za americkým snem uspěje, si jistě zaslouží úctu, ale bylo by bizarní si myslet, že pokud to dokázal on, může to dokázat každý. Vytváření dojmu, že každý je schopen obrovské míry seberealizace, patří k současným formám „opia lidu“, je to ideologická manipulace, která slouží úspěšným k udržení moci. „Podívej se na Gatese nebo Jobse a styď se!“

Vtipné je, že tato manipulace neslouží především těm chudým pasáčkům, kteří ke štěstí přišli, ale lidem, kteří uspěli díky nadstandardním startovním podmínkám, protože právě těch je mezi úspěšnými drtivá většina.

Uskutečnit americký sen je sakra těžké i při startovních podmínkách, které jsou v našem typu společnosti standardní (střední a nižší střední vrstvy), ale v takovém případě člověk může mít pocit, že aspoň něco dokázal, živí-li jej nějaký ten „bullshit job“. Ale jak se tomu s těmi skutečně chudými „pasáčky“?

To ukazuje dokument Rich Hill, odehrávající se ve stejnojmenném městečku v Missouri na americkém Středozápadě. V „Bohatém kopci“ chcípl pes. Žije tam kolem 1400 lidí, 19% populace je pod prahem chudoby. Zapadákov. Snímek mapuje životní osudy tří teenagerů z chudých rodin – a samozřejmě tím i jejich rodiny. Setkáváme se zde s patologií typickou pro sociálně vyloučené oblasti – problémy s učením, záškoláctví, ADHD, nízká motivace ke studiu, apatie, sociální dávky, nadváha, dluhy... a mnohé další, co v našich podmínkách mají někteří z nás sklon přisuzovat Romům jako něco, „co mají v genech“. Jenže sociálně vyloučení v Rich Hill jsou perfektně bílí Američané... Dočista bílí Američané, kteří měli tu smůlu, že se blbě narodili. Nikdo z nich nevyniká závratnou inteligencí či nějakými zvláštními předpoklady, ale současně žádný z protagonistů, kteří ve filmu vystupují, není nějak výjimečně hloupý nebo neschopný. Kdyby se narodili lépe, určitě by se nezapsali do dějin, ale měli by dostatečné vzdělání a příležitosti k nalezení nějaké průměrné práce.

Někteří se snaží: Znovu a znovu nomádsky na cestě za prací, což je traumatizující pro jejich děti, ale nic se nemění. Nikdo o ně nestojí. Někteří rezignovali a leží celý den u televize. Zde je třeba říci, že chudoba, o níž zde hovoříme, není chudoba obyvatel afrických zemí, ti lidé nejsou ohroženi hladem ani jiným bezprostředním strádáním, ale je to chudoba neméně zničující. Ubíjí duši a zprostředkovaně pak i tělo. Je tak málo toho, nač se těšit, je tak málo smyslu života v podmínkách, kdy je smysl života definován úspěchem nebo aspoň sebeuplatněním, celým filmem se vine pocit marnosti. Současně je tam všudypřítomný ten americký sen, s ním spjatý individualismus a divák si znovu a znovu říká: Sorry, děcka, ale pro vás ten sen není. Aspoň ne za současných podmínek. Snad pokud byste jej přestali chtít pro sebe a začali jej chtít pro všechny vám podobné...

Je možné se z tohoto začarovaného kruhu vymanit? Vymanění se znovu a znovu vyvstává jako požadavek s poukazem na výjimečné jedince, kterým se to povedlo. Problém je, že drtivá většina těch, kteří něco takového požadují, by to nikdy nedokázala. To není vada, každý nemůže být výjimečný, je to jen výzva k troše pokory.

Mám štěstí, že jsem se narodil do kulturně založené středostavovské rodiny a byl obdařen nadprůměrnou inteligencí, ale znovu a znovu, zvláště při konfrontaci s realitou, v níž žijí lidé opravdu chudí, si uvědomuji, že to není ani v nejmenším moje zásluha, nikterak mě to neopravňuje k tomu, abych se na ty méně šťastné díval svrchu.

Jeden z chlapců (Andrew) ve filmu působivě shrnuje situaci, v níž se chudí lidé nacházejí, když říká:

„People around town, they walk towards us or walk past us with their nose fifty miles in the air acting like their shit don't stink. And acting like they're better than us.

And I don't fall for that.

We're not trash.

We're good people.“

Když o tomto snímku přemýšlím, uvědomuji si, jak moc se mi dostal pod kůži. Je více popisný než angažovaný, nezaujímá stanovisko, jako je tomu například u filmů Michaela Moora. Dává divákovi prostor a nevnucuje mu žádnou interpretaci – a proto i moje interpretace nechť je přijímána pouze jako nabídka, ne jako definitivní stanovisko.

Film bude možné shlédnout ve čtvrtek 26. ledna 2017 v rámci bloku 10 Days of Sundance na Sundance TV. Je pouze v anglické verzi, ale je dobře srozumitelný i pro středně pokročilé uživatele anglického jazyka.

***

Oficiální web filmu ZDE.

Autor: Jaroslav A. Polák | pondělí 16.1.2017 19:24 | karma článku: 16.17 | přečteno: 948x

Další články blogera

Jaroslav A. Polák

Jak bude vypadat svět, až budu umírat?

Myslím, že 42 let je poměrně příhodný věk pro kladení existenciálních otázek. A stejně tak doba, v níž žijeme.

25.5.2017 v 17:11 | Karma článku: 14.03 | Přečteno: 517 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Hodnota věcí a budoucnost kapitalismu

V březnu mi dorazilo do schránky vánoční číslo časopisu Chip. Kdysi jsem jeho vydavateli sdělil svou adresu a od té doby mi čas od času pošlou nějaký ten přebytek doufajíce, že mě přesvědčí k objednávce...

9.5.2017 v 7:30 | Karma článku: 21.69 | Přečteno: 866 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Nepřekonatelná partie

Mám babičku v LDNce a chodím ji několikrát týdně navštěvovat. A už dřív jsem si tam všiml jedné moc sympatické sestřičky.

6.5.2017 v 19:04 | Karma článku: 33.05 | Přečteno: 5033 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Computer Chess – pozvání do subžánru numblecore

Mám rád podivné a bláznivé filmy, zvláště pokud jsou inteligentní a rafinované. Snímek Computer Chess (2013) k nim bezesporu patří jak svým námětem, tak zpracováním.

17.1.2017 v 18:37 | Karma článku: 11.13 | Přečteno: 408 | Diskuse

Další články z rubriky Kultura

Vladimír Špurek

Čo Je Zapísané V Starom Oblúku

báseň Janka Neriho báseň Janka Neriho báseň Janka Neriho Čo Je Zapísané V Starom Oblúku Čo Je Zapísané V Starom Oblúku Čo Je Zapísané V Starom Oblúku Čo Je Zapísané V Starom Oblúku Čo Je Zapísané V Starom Oblúku Čo Je Zapísané V Sta

17.8.2017 v 15:37 | Karma článku: 3.13 | Přečteno: 119 | Diskuse

Zdeněk Sotolář

Kampak zmizeli rodiče?

Školy dnes úkoluje kdekdo. Teď se přidali také čeští zubaři. Novopečený prezident České stomatologické komory Roman Šmucler chce stomatologickou osvětu po učitelích.

16.8.2017 v 14:55 | Karma článku: 22.28 | Přečteno: 719 | Diskuse

Martin Braun

Despacito - letní rozhlasový armaggeddon

Asi se najde jen sotva někdo, kdo tuhle hrůzu ještě neslyšel. Hraje všude. Kteroukoliv stanici naladíte, ozve se Despacito a to dokonce i na těch rockových.. A jak jsem se doslechl, podobný virus přepadl i Česko.

16.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 11.49 | Přečteno: 618 | Diskuse

Richard Mandelík

Letní slavnosti staré hudby II.

Do Tróje se vracíme v poslední červencový den dávno poté, co svatá Markyta hodila srp do žita. Zato však Janoušková Markyta se ozvala a naplnila mě tak v horkém létě chladivou radostí.

16.8.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 51 | Diskuse

Richard Mandelík

Letní slavnosti staré hudby I.

Letošní ročník dle tematického zaměření sluje Versailles. Koncerty budu řadit za sebou bez dalšího třídění. Půjdou tedy spojitě v čase, avšak látky mnoho, proto chystám dva díly.

15.8.2017 v 7:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 | Diskuse
Počet článků 580 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1176

Narodil jsem se 5. března 1975 v Brně, kde také žiji. Zajímám se o filosofii, religionistiku, fotografování a literaturu. Jsem sluníčkář a pravdoláskař. Politicky se hlásím k neautoritářské marxistické levici, duchovně k liberálnímu křesťanství, inspirují mě ale také  judaismus, súfismus či zen. Z osobností mě oslovují například Sókratés, Immanuel Kant, Karl Marx, Karel Čapek a Carl Sagan.

Jsem členem Českobratrské církve evangelické. Nejsem členem žádné politické strany.


Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Twitter
- Facebook
- Flickr (fotografie)

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.