Východiska a důsledky náboženské etiky Lva Nikolajeviče Tolstého

Jak jsem v minulosti slíbil, budu zde sdílet seminární práce, které vznikly v rámci mého studia evangelické teologie na ETF UK. Zde je první z nich. ;-) Poznámky odkazují na zdroje, jiné důležité informace neobsahují.

Jaroslav Polák

Východiska a důsledky náboženské etiky Lva Nikolajeviče Tolstého

1. ročník kombinovaného studia, obor evangelická teologie

Katedra teologické etiky ETF UK

Vedoucí: doc. ThDr. Jindřich Halama

„Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému…“ (Mt 5,39)[1]

Úvod

Kázání na hoře představuje významný exegetický problém a v dějinách se objevilo mnoho interpretací, které se pokoušely jeho závažnost tváří v tvář každodenní realitě zmírnit, přeznačit, ale někdy také vyostřit. Máme brát Ježíše vážně? Kdo je adresátem jeho výzev? Všichni, nebo jen učedníci očekávající bezprostřední příchod království Božího? Je Ježíšovo „Já však vám pravím…“ nedostižný ideál, který nás má konfrontovat s vlastní hříšností? Je to etika pro dokonalé? A pokud ano, kdo tím „dokonalým“ je? Je snad Ježíšovým záměrem probudit v člověku novou mentalitu a předkládá nám pouze ilustrativní příklady? Nebo je třeba brát Ježíšova slova doslova, ba přímo zákonicky, vážně?[2]

Tolstého „nová věrouka“

Málokdo vzal Kázání na hoře a myšlenku neodporování zlému tak vážně, jako Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910), významný ruský představitel literárního realismu. Tolstoj byl již od mládí utopistou a zpochybňoval tradiční pravoslaví[3], v padesátých letech 19. století se angažoval v oblasti vzdělávání mužiků[4], ale ke skutečnému hodnotovému obratu u něj došlo v letech sedmdesátých. Tehdy, přestože, nebo spíše právě proto, že byl bohatý, slavný a jeho rodina byla zabezpečená, se začal tázat po smyslu života a propadat pesimismu.[5]

„Zhruba po dvou letech, kdy Lev Nikolajevič poznával a přijímal pravoslavnou víru mužiků, však došel k závěru, že v jeho osobním vztahu s Bohem není pro dogmata a předepsané způsoby obdivu místo. Víru prostých lidí pro jejich upřímnost nikdy nezavrhl, začal ale sestavovat svoje vlastní teologické úvahy (…) Zdá se, že ony dva roky strávené poznáváním pravoslavných zvyků jej přiměly začít znovu hluboce přemýšlet o vlastním vztahu s Bohem.“[6]

Tyto úvahy posléze vyústily v racionalistický nábožensko-etický systém založený na deontologicky pochopeném Kázání na hoře, jež chápal jako „5 přikázání jak plniti učení“[7]. Tolstého náboženská filosofie či „nová věrouka“, jak ji sám v kontrastu k „věroukám předepsaným“ nazýval,[8] však zahrnuje více aspektů, často dosti heterodoxních, které je třeba přiblížit, protože jsou s jeho etikou neodmyslitelně spojeny.

Člověk dle Tolstého „chce býti zvířetem nebo andělem, ale nemůže býti ani tím, ani oním.“ Nová věrouka ukazuje rozřešení tohoto rozporu: „Praví člověku, že není zvíře ani anděl, nýbrž anděl rodící se ze zvířete, duchová bytost rodící se ze zvířete. Že všechno naše přebývání na tomto světě není nic jiného, než toto rození.“[9]

Toto „rození“ se projevuje tak, že původní sobecká snaha po blahu vztahující se k tělesné bytosti se postupně rozšiřuje, až se vztáhne ke všemu existujícímu.[10]Boha člověk poznává nikoli na základě toho, co mu jiní lidé řekli, ale „bezprostředně svým vědomím v sobě samém“[11] a následně i „mimo sebe, ve všem existujícím“[12].

Vnitřním pudem rodící se duchovní bytosti je zvětšování a rozšiřování lásky spojené s přáním blaha všemu existujícímu, což Tolstoj chápe jako utváření království Božího.[13] Pravý život je neustálé rození této duchovní bytosti, úplné naplnění a sjednocení přijde v životě budoucím,[14] o němž nemůžeme nic říci ani myslet, protože božská podstata duše je duchovní, mimo čas a prostor, a po smrti se do této sféry navrací. Není v moci rozumu, který může myslet jen v prostoročasových kategoriích, toto budoucí uchopit.[15]

Rození duchovní bytosti Tolstoj chápe jako neustálé přibližování se k dokonalosti postupným odporem proti hříchu,[16] přičemž „nová věrouka“ nabízí metodu tohoto pozvolného boje, založenou na identifikaci různých hříšných sklonů, pokušení a jednání a jejich postupné eliminaci (protože není v lidských silách přestat se všemi hříchy okamžitě). Hříchy chápe jako překážky bránící projevu lásky a tím úspěšné cestě duchovního sebezdokonalování.[17] Pozvednutím života a blahem je zrychlení postupu k dokonalosti. Ustrnutí v jakékoli fázi („nehybná spravedlnost“) je nižším stupněm života a přerušením blaha.[18]

U Tolstého tedy vede cesta jednoznačně od člověka k Bohu a nikoli od Boha k člověku. Vykoupení výslovně odmítá jako „lžiučení“[19], stejně tak jako trojiční učení[20] a deformaci původního Ježíšova učení spatřuje již ve Skutcích a v Pavlových listech.[21] Učení, že se člověk nemůže spasit vlastními silami, označuje za „rouhavé“[22]. V tradici je nutno oddělit výmysly od pravdy[23]. Ježíše vnímá jako učitele, který nás seznámil se „směrovkami na nekonečné cestě k dokonalosti, ke které lidstvo kráčí – onoho stupně dokonalosti, který je možný v určitém období rozvoje lidstva.“[24] „[V] osobě Kristově je vzor pravdy, který povznáší srdce k dokonalosti vnitřní ­ a v uskutečnění království Božího k dokonalosti vnější.“[25]

V krátkém spise Život a učení Ježíšovo[26] nabízí Tolstoj vlastní interpretaci evangelijních příběhů, prostou zázraků a končící ukřižováním. Ježíš se zde nápadně, až gnosticky, distancuje od židovské víry a prezentuje výše uvedené myšlenky.

Výklad Kázání na hoře

V Kázání na hoře dle Tolstého Kristus prezentuje „věčný ideál, o který se mají lidé přirozeně snažit, a takový stupeň jeho dosažení, který již za naší doby může být lidmi dosažen.“[27] Tolstoj zde identifikuje pět pravidel: „1. Nezlob se. 2. Necizolož. 3. Nepřísahej. 4. Nesuď se, a 5. Nebojuj.“[28] „Pravidla tato podivuhodně uchvacují celý život každého člověka a všeho lidstva, a jakmile si člověk představí vyplnění těchto pravidel na zemi, na zemi bude království pravdy.“[29] Tato přikázání jsou pro království Boží dostatečná, není třeba k nim nic přidávat a není možné z nich nic ubrat.[30] Každé přikázání obsahuje složku ideální a složku dosažitelnou („přikázání, pod nějž nelze sestoupit“):

1. „Nezlob se“ (Mt 5,21-26 ) – ideálem je, aby se člověk nikdy na nikoho nezlobil a miloval všechny lidi; přikázáním je nekřivdit lidem slovy.

2. „Necizolož“ (Mt 5,27-32) – ideálem je úplná čistota i v myšlenkách; přikázáním je čistota manželského života a zdržení se smilstva.

3. „Nepřísahej“ (Mt 5,33-37 + Mt 6,25-34) – ideálem je nestarat se o budoucnost a žít pro přítomnou chvíli; přikázáním je nepřísahat, tj. neslibovat lidem nic v budoucnosti.

4. „Nesuď se“ (Mt 5,38-42) – ideálem je nikdy k žádnému účelu neužívat násilí; přikázáním je nesplácet zlo zlem, snášet křivdy, dávat košili.

5. „Nebojuj“ (Mt 5,43-48) – ideálem je milovat* nepřátele, kteří nás nenávidí; přikázáním je nezpůsobovat nepřátelům nic zlého, mluvit o nich v dobrém a nečinit rozdíl mezi nimi a jinými bližními.[31]

*pozn.: Lásku Tolstoj chápe jako „cit, který je možné mít, ale který nelze hlásat“ (TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 63), tj. nikoli ve smyslu ?????, tj.pečující lásky, již přikázat lze.

„Všechna tato přikázání jsou projevem toho, co na cestě k dosažení dokonalosti máme úplnou možnost nekonat, to, k čemu se musíme dopracovat nyní, toho, co pozvolna musíme přenést do oblasti zvyku, do oblasti bezděčného.“[32]

Anarchopacifismus jako důsledek Tolstého pochopení Kázání na hoře

Vzhledem k tomu, že tato pochopené Kázání na hoře vnímá Tolstoj jako všelidsky platné, logicky dospívá k radikálně anarchopacifistickému pohledu na vztah člověka a státu, protože vláda je „ve své podstatě vždycky síla porušující spravedlnost“[33]. „[V]ládnout znamená činit násilí; činit násilí znamená konat to, co nechce onen, nad kterým se násilí provádí; vládnout tedy znamená činit jinému, co sami nechceme, aby lidé činili nám, tedy činit zlo.“[34]

Je nutné odmítnout účast na jakékoli formě vlády, protože „[j]e pravda, že nejsme zodpovědni za zločiny vlády, ale jsme zodpovědni za své vlastní zločiny. A zločiny vládnoucích stávají se našimi, když – ačkoli víme, že jsou to zločiny – spolupůsobíme při jejich uskutečňování…“[35]

Je třeba se probrat ze stálého omámení, v němž nás vlády udržují.[36]„Lidstvo nebude spaseno vychytralým, mudrckým zakládáním svazů, smírčími soudy apod., ale jenom takovým poznáním, jež bude všeobecné.“[37] Lidské vědomí je připraveno na království Boží.[38] Ke zlepšení lidského života nemůže dojít změnou všeobecných vnějších podmínek života, ale následkem vnitřního úsilí jednotlivých lidí k poznání, objasnění a hlásání pravdy.[39] Tolstoj je přesvědčen, že současná neutěšená sociální a politická situace se podobá včelímu roji na větvi. Jedná se o dočasný stav, ale všechny včely, i když si chtějí najít nové obydlí, se nemohou všechny zvednout najednou. Některé musejí vzletět jako první a postupně strhnout další, až se dá celý roj do pohybu. Jedná se zpočátku o zdlouhavý proces, ale jiný způsob není.[40]

Tolstého křesťan „se s nikým nepře, na nikoho neútočí, proti nikomu neužívá násilí, naopak, sám bez odmlouvání snáší násilí, ale právě tím jednáním vůči násilí nejen že se sám osvobozuje, ale osvobozuje svět od všeliké zevnější moci.“[41] Je tedy onou „včelou, která strhává ostatní“.

Tolstého argumentace proti konsekvencialismu

Tolstoj se z deontologických pozic staví proti konsekvencialismu a člověka přirovnává k poutníkovi, který kráčí v temnotě se svítilnou v ruce.[42] Jeho svoboda je omezena neznalostí celé pravdy, tj. důsledků jeho konání, jež nedohlédne. V oblasti následků není lidský život svobodný. Člověk, který spatřuje smysl života v oblasti následků, nemá pravý život. Pravý život má jenom ten, kdo přenesl svůj život do té oblasti, v níž svobodný je – do oblasti příčin.[43] Morální volba se musí tudíž zaměřovat na prostředky, nikoli následky.

„Člověk podle křesťanského učení jest dělník boží. Dělník nezná všech záležitostí pánových, ale jest mu odhalen nejbližší cíl, kterého dochází svou prací, a jest mu dán určitý návod, co má dělati, obzvláště je dán mu jasný návod, čeho nemá dělati, aby neodporoval tomu cíli, pro jehož dosažení byl poslán na práci.“[44] Mnohé ukrutnosti a zvěrstva „vznikají jen proto, že lidé předpokládají, že znají, čeho je třeba lidem i světu“[45].

Polemika

Vůči Tolstého tezím lze vést polemiku z různých pozic. Například by bylo možné, spolu s Josephem Fletcherem, hájit konsekvencialismus poukazem na to, že právě „[p]raktickou moudrostí, pečlivými propočty, získává láska potřebnou prozíravost a takto vyzbrojená nebere spravedlnost pouze v úvahu, ale spravedlností se stává.“[46] Rovněž by bylo možné podotknout, že sentimentální interpretace lásky neodpovídá novozákonnímu pojmu?????.Ostatně – neobdařil nás Bůh rozumem proto, abychom předjímali důsledky svých činů? Na druhou stranu – nemá kus pravdy i Tolstoj, když upozorňuje na naši neschopnost dohlédnout všechny následky? Jak daleko jsme ochotni ve svých prostředcích zajít, jsme-li přesvědčeni o účelu?

Mohli bychom zproblematizovat univerzální etickou závaznost Kázání na hoře poukazem na to, že není určena politikům, ale učedníkům v určité specifické životní situaci. Ježíš „[m]luví k hrstce svých učedníků; a tuto hrstku učedníků neposílá přednostně do nějakého vedení státu (nebo války), nýbrž mezi obyčejné lidi. Aby tam začali. Protože podle něhomásmysl aspoň začít. Aspoň někde. Své nejbližší učedníky neposílá na ministerstva, ale do Božího království. A tam má nastavení druhé tváře větší smysl, než odvetný útok za cokoli.“[47]

Já se však zaměřím na hlavní teologický problém, který v celé Tolstého koncepci spatřuji –absenci milosti, respektive tezi, že se člověk může spasit vlastními silami.

Nebylo by poctivé bez dalšího zakládat polemiku s Tolstým prostým poukazem na heterodoxnost jeho názorů, tento laciný přístup ostatně zvolili již náboženští kritikové za jeho života[48]. Tolstého odpověď na tyto polemiky obsahuje argument i osten vyzývající k sebereflexi: „[M]noho toho bylo řečeno, ale jedno ne – to, co pro každého křesťana je hlavní podstatnou otázkou života: jak spojit jasně vyslovené v učitelových slovech i v srdci každého z nás – učení o odpuštění, pokoře, odříkání a lásce ke všem, k bližním i nepřátelům – s požadavkem vojenského násilí nad lidmi svého nebo cizího národa.“[49]

Z tohoto pohledu skutečně není Tolstého christologie podstatná. Podstatnou se však stává ve chvíli, kdy mu položíme otázku: „A jak se to, Lve Nikolajeviči, dařilo vám?“

T. G. Masaryk na svá setkání s Tolstým vzpomíná takto: „S Tolstým seznal jsem se roku 1887 a roku 1888 navštívil jsem ho opět; potřetí jsme se viděli letos [roku 1910, pozn. JP] v dubnu. Když jsme byli spolu poprvé, prožíval dobu své ševcoviny. Tenkrát si dělal boty sám. Pamatuji se, s jakým zadostiučiněním vykládal paní Košelevové, že jeho boty ho stojí jen 2 ruble, kdežto obuvníkovi musel dávat sedm. A stejně se tenkrát těšil z nástěnných dřevěných hodin za 30 kopějek. Ve svém dvorci (paláci) dal si udělat selskou jizbu, totiž nový nízký strop, jak jej mají mužici. Ale v té jizbě byl pohodlný kožený divan a ještě pohodlnější, veliký, kožený fauteuil. Také v hraběcí jídelně požíval jen prostou selskou stravu, ale ty mužické kaše byly s velkou pozorností připravovány v čisté hraběcí kuchyni a hraběnka mu často přišoupla tácek se sladkým zavařením (Tolstoj miloval sladkosti), které jako by nevěda o tom mlsal. Čaj pil po mužicku, cedil jej přes kousek cukru v zubech, ale byl to čaj jemný a vybraný.“[50]

„V popředí naší diskuse byl problém neodpírání zlému. Řeč byla o různých mladících, kteří odepřeli vykonávat vojenskou povinnost. Mluvilo se ovšem také o válce a jejích hrůzách. Já jsem tvrdil, že humanita nezakazuje se bránit v krajním případě také železem, ale že je povinností toho, kdo se brání, přestávat na obraně a nedělat nového a dalšího násilí. Humanita neschvaluje pomsty. Připouštěl jsem také, že je nesnadné zachovati se podle tohoto pravidla, ale že je správnější, než neodpírání Tolstého. Tolstoj v tom viděl kompromisování a říkával o mně, že jsem člověk kompromisní. „Jsem, Lve Nikolajeviči, ale je kompromis a kompromis. A neděláte vy žádných kompromisů?“ –„Dělávám, dělávám.““[51]

Sám Tolstoj si v dopisu N. Engelhardtovi povzdechl: „Ale, říkají mi, shledáváte-li, že není rozumného života, když neplní člověk křesťanského učení, a vy milujete tento rozumný život, proč neplníte přikázání? Odpovídám, že se proviňuji, že jsem špatný a hodný opovržení za to, že neplním, ale při tom ne tolik na svou omluvu, jako na objasnění své nedůslednosti, pravím: Podívejte se na můj život dřívější a nynější, a uvidíte, že snažím se plniti přikázání. Nevyplnil jsem ani desetitisíciny, toť pravda, a jsem vinen tím, ale nevyplnil jsem to ne proto, že jsem nechtěl, nýbrž proto, že jsem toho nedovedl. Naučte mě, jak se vyplésti ze sítě pokušení, která mě uchvátila, pomozte mi a vyplním je, ale i bez pomoci chci a doufám vyplniti je. (…) Pomozte mi. Pomozte mi, mně se srdce svírá zoufalstvím, že jsme všichni zabloudili, a když sebou zmítám všemi silami, vy při každé odchylce, místo co byste politovali sebe a mě, nadšeně křičíte: Podívejte se, jde s námi všemi do bláta.“[52]

Vskutku nemám sklon křičet nadšením nad tím, že se Tolstému nedařilo jít po cestě, kterou si vytyčil, a ostatně vůbec nepochybuji o tom, že se upřímně snažil. Masaryk konstatuje: „Svého ideálu oproštění Tolstoj nikdy nedosáhl a dosáhnouti nemohl. Ne proto, že to byl ideál, ale proto, že si ukládal úkol nemožný. Je v civilisaci a kultuře mnoho pochybeného, ale nemůžeme ji odhazovat všechnu.“[53]

S prvními dvěma Masarykovými větami plně souhlasím. Tolstoj si ukládal nemožný úkol. Ale důvod spatřuji jinde. Tolstoj sám implicitně využíval institucionalizovaného násilí, tj. dobrodiní státu, který zajišťoval jeho sice dobrovolně skromný, ale bezpečný, tj. hrozbou státního násilí zajištěný, a pohodlný život; život, který byl nutně žit na úkor jiných. Tuto skutečnost si uvědomoval, ale nedokázal se jí vzepřít.

Nemožnost úkolu, který si Tolstoj vytyčil, spočívala v tom, že si jej vytyčil sám, naložil si jej jako břemeno, které nemohl unést. Jak bychom pak mohli očekávat, že takové břímě unese většina jiných lidí? Vzpomeneme-li na výše zmíněné Tolstého podobenství o včelím roji, je vůbec možné, aby se někdo odpoutal a strhl s sebou ostatní tak, jak o tom Tolstoj snil? Jsem přesvědčen, že v lidských silách to možné prostě není. Kdo tedy může být zachráněn? Ježíš nám odpovídá: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ (Mt 19,26)

Dietrich Bonhoeffer, který vzal ve 30. letech Kázání na hoře rovněž zcela vážně a jeho výklad posléze vtělil do svého Následování, správně chápe, že bez milosti se takové břemeno nést nedá. Nesmí to být ale laciná milost, která znamená „ospravedlnění hříchu a nikoli hříšníka“[54], levné odpuštění, levnou útěchu a levnou svátost[55], ale milost drahá. „Drahá milost je evangelium, které musíme stále znovu hledat, je to dar, o který musíme prosit, jsou to dveře, na něž musíme tlouci.“[56] Milost a následování jsou neoddělitelně spojeny.[57]

Lze říci, že mnozí křesťané, jež Bonhoeffer kritizuje, sázejí na lacinou milost, na milost bez následování. Tolstoj zvolil druhou neúplnou, a tudíž rovněž chybnou, nicméně dozajista úctyhodnější možnost: Následování bez milosti. A  to je ten pravý důvod, proč svého ideálu oproštění nikdy nedosáhl a dosáhnout nemohl.

Literatura

Bible: český studijní překlad. Praha: KMS, 2009. ISBN 978-80-86449-61-6.

BONHOEFFER, Dietrich.Následování. Praha: Kalich, 2013. ISBN 978-80-7017-194-3.

FLETCHER, Joseph F. Situační etika: nová morálka. Praha: Kalich, 2009. Kairos. ISBN 978-80-7017-126-4.

HORÁK, Michal.Kritika pravoslavné církve ve Vzkříšení L. N. Tolstého [online]. Brno, 2010 [cit. 2019-04-09]. Dostupné z: <https://theses.cz/id/n0w2yx/>. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce prof. PhDr. Josef Dohnal, CSc..

LOHSE, Eduard. Teologická etika Nového zákona. Přeložil Bernard MIŠOVIČ. Bratislava: Serafín, 2008. ISBN 9788080810726.

MASARYK, Tomáš Garrigue et al. Československé vzpomínky na Jasnou Poljanu. V Praze: B. Kočí, 1925. 200 s. Knihovna L.N. Tolstého; sv. 16.

MRÁZEK, Jiří. Evangelium podle Matouše. Praha: Centrum biblických studií AV ČR a UK v Praze ve spolupráci s Českou biblickou společností, 2011. Český ekumenický komentář k Novému zákonu. ISBN 978-80-87287-44-6.

TOLSTOJ, Lev Nikolajevič. Království Boží ve vás. Petrovice: ALMI, [2016]. ISBN 978-80-87494-20-2.

TOLSTOJ, Lev Nikolajevič. Křesťanské učení a jiné stati náboženské. 2., oprav. vyd. Praha: B. Kočí, 1924. Knihovna L.N. Tolstého.

Poznámky

[1]         Český studijní překlad (tak i dále)

[2]         Viz LOHSE, Teologická etika Nového zákona, 77-79

[3]         HORÁK, Kritika pravoslavné církve ve Vzkříšení L. N. Tolstého, 13-14

[4]         HORÁK, Kritika pravoslavné církve ve Vzkříšení L. N. Tolstého, 15

[5]         HORÁK, Kritika pravoslavné církve ve Vzkříšení L. N. Tolstého, 16

[6]         HORÁK, Kritika pravoslavné církve ve Vzkříšení L. N. Tolstého, 17

[7]         TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 140

[8]         TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 12

[9]         TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 14-15

[10]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 16

[11]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 16

[12]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 17

[13]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 19

[14]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 20

[15]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 92-93

[16]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 89

[17]      Viz TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 21-45

[18]      TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 42 a 60

[19]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 89

[20]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 54

[21]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 186

[22]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 51

[23]      TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 59

[24]      TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 61

[25]      TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 42

[26]      In TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 95-130

[27]       TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 61

[28]       TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 140

[29]       TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 140

[30]       TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 140

[31]       Podle TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 61

[32]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 61

[33]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 86

[34]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 121

[35]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 24-25

[36]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 159

[37]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 159

[38]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 153

[39]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 142

[40]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 114-115

[41]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 114

[42]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 151

[43]    TOLSTOJ, Království Boží ve vás, 152

[44]    TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 152

[45]    TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 153

[46]    FLETCHER, Situační etika: nová morálka, 114

[47]       MRÁZEK, Evangelium podle Matouše, 80

[48]    Viz TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 30-31

[49]    TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 30

[50]    MASARYK, Československé vzpomínky na Jasnou Poljanu, 6-7

[51]    MASARYK, Československé vzpomínky na Jasnou Poljanu, 7-8

[52]    TOLSTOJ, Křesťanské učení a jiné stati náboženské, 145-146

[53]    MASARYK, Československé vzpomínky na Jasnou Poljanu, 7

[54]    BONHOEFFER, Následování, 27-28

[55]    BONHOEFFER, Následování, 27

[56]    BONHOEFFER, Následování, 29

[57]    BONHOEFFER, Následování, 41