S Jóbem tváří v tvář ztrátě a utrpení

"Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky?" (Jób 3,11) ptá se Jób poté, co satan, jeden ze synů Božích, s Hospodinovým souhlasem zničil jeho rodinu a nakonec jej uvrhl do ponižující nemoci, která z něj – člověka bohabojného – učinila člověka rituálně nečistého[1]. Povšimněme si, že ve svém stavu již ani nemohl (i kdyby měl co) obětovat Hospodinu zápalné oběti, jak činíval v minulosti! Mohl jen a pouze sedět v prachu, rituálně truchlit sám nad sebou[2] a naříkat: "...čeho jsem se tolik strachoval, to mě postihlo, dolehlo na mě to, čeho jsem se lekal." (Jób 3,25)

Všimněme si, že Jób se bál – bál se i v době, kdy se mu dařilo. Bál se tolik, že nepoznal "klidu ani míru ani odpočinutí" (Jób 3,26). A pak... "přišla bouře". Jób byl člověkem boha bojným – a jak se ukázalo, měl k tomu pádné důvody. Bůh (respektive satan s plným Božím svolením) se vyjevil z pozice síly a vystavil Jóba zkoušce (proč? ptá se C. G. Jung ve své Odpovědi na Jóba[3], proč Jóba zkoušel, když ve své vševědoucnosti věděl, jak mu je jeho služebník věrný?).

K Jóbově kauze lze přistoupit z různých teologických úhlů pohledu a nutno podotknout, že z teologického hlediska se podle mne stále jedná o velkou výzvu duševním schopnostem věřícího člověka. "Je to nezvykle silný antropomorfismus, říká-li Hospodin o sobě, že se dal svést, aby bezdůvodně mořil člověka, o jehož věrnosti nemohly být pochybnosti. (...) Tento antropomorfismus upozorňuje na to, že Hospodinovo nepochopitelné počínání je ‘dílo jemu nevlastní' (Iz 28,21), za nímž se skrývá soucitné a v dobrotě nakloněné srdce."[4] čteme ve Výkladech ke Starému zákonu. Musím říci, že na mne ta slova nepůsobí příliš přesvědčivě. Spíše se přikláním k Jungově poznámce, že se Bůh "úžasně snadno a bezdůvodně nechal jedním ze svých synů, myšlenkou pochyb, ovlivnit a znejistit, pokud jde o Jóbovu věrnost."[5]

Pohlížím-li na knihu Jób jako na metaforu tragického lidského osudu, střetávám se s menšími problémy, než kdybych se musel vyrovnávat se skutečností, že Bůh, který je Láska, se nechá zviklat satanem a vystaví prokazatelně nevinného a spravedlivého člověka nesnesitelnému utrpení. Takto mohu na konající sílu, tedy na dvojici Bůh – satan, pohlížet jako na slepé síly přírody a chaosu, které nehledí na to, zda je jejich terč dobrý či zlý, spravedlivý, či nespravedlivý, "protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." (Mt. 5,45) Nezapomínejme, že slunce hřeje a dává růst, ale také spaluje, vysušuje a zabíjí. A déšť – déšť může přinést vláhu rostlinám i vyprahlým ústům, stejně jako může přinést záplavy, povodně, potopu.

Je-li tedy Jób viděn jako oběť slepých sil přírody, chaosu a náhody[6] je tak jeho příběh i dnes vynikající metaforou lidských osudů. Jistě si na něj vzpomnělo mnoho Židů v koncentračních táborech a jistě by oslovil oběti válek, přírodních katastrof a epidemií.[7] Tyto věci se prostě dějí a my jsme vůči nim zoufale bezmocní.

Neoddělitelnou součástí této metafory jsou Jóbovi "přátelé". Přicházejí ve chvíli, kdy tragický hrdina potřebuje pomocnou ruku nebo alespoň soucit; nejprve bezradně mlčí a poté – filozofují! Mnoho lidí již ve chvíli utrpení slyšelo, že se málo snažili, že všechno zlé je k něčemu dobré, že jde o důsledek špatné karmy z minulých životů, že náhoda neexistuje, že se mají vzchopit... a leccos dalšího. Je psychologicky pochopitelné, že tváří v tvář utrpení bližního nemáme co říci a poté, když už ticho trvá příliš dlouho a jsme trpícím vyzváni k řeči, snažíme se najít nějaké vysvětlení. Více než na bližního v té chvíli myslíme na sebe, na snahu nevnést do vlastních životů tragédii nepochopitelného.

Ze slov Elífaze, prvního z "přátel", vyplývá přesvědčení, že "nevinný nemůže zhynout, ale zato pachatelé ničemností sklidí, co rozsívají. Jinými slovy: člověk je sám svého štěstí strůjce. Proti tomuto stanovisku se bude Jób neúnavně bouřit, protože mu je jeho přátelé budou ustavičně připomínat, aby mu dokázali, že je skrytý hříšník, který si svou bídu přivodil vlastní nepravostí, kterou se snaží před lidmi utajit."[8] Také Jung si všímá, že: "K Jóbovým útrapám přispívají mravními mukami podle svých sil i jeho přátelé, a místo toho, aby jej, kterého Bůh zrádně opustil, podpořili alespoň vřelostí srdce, moralizují až příliš lidským, to znamená tupým, bezduchým způsobem a zbavují ho ještě i té poslední pomoci spočívající v lidské účasti a porozumění, přičemž nelze zcela vyloučit podezření, že i to se děje s tichým Božím souhlasem."[9]

Rendtorff v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že výpovědi Jóbových přátel vycházejí ze "zkušenostní moudrosti", tyto výpovědi však pro Jóba nejsou přijatelné, protože je "nemůže vidět ve svém vlastním utrpení potvrzena."[10] To je důležitý postřeh – ukazuje se tím, že vlastní zkušenost, a dokonce ani zkušenost celých generací, nelze neempaticky aplikovat na situaci bližního, jakkoli jsme o své pravdě přesvědčeni. Je to ostatně rovněž zkušenost, která ukazuje, že nedostatek vcítění do utrpení druhého tím toto utrpení násobí často až za hranice snesitelnosti. "Přímá slova mohou zjitřit ránu, a co sledujete, že mi stále domlouváte?" (Jób 6,25) Všechno má svůj čas – i přímá slova a jitření ran; jakkoli to je z dlouhodobého hlediska terapeuticky často prospěšné, pro první pomoc je třeba volit jiné cesty. Autor knihy Jób na to v těchto pasážích poukazuje a prokazuje tak vynikající znalost reakcí lidské psychiky v hraničních situacích.

Jak se tedy postavit k problému krutých ran osudu, jejichž hrozba nad námi visí jako Damoklův meč? Jak se vyrovnat s "krizí moudrosti", která zároveň odrážela i krizi společenského řádu v poexilní době, kdy poetická část[11] knihy Jób pravděpodobně vznikla[12]? Jak naložit s krizí moudrosti, která je stejně platná i v kontextu doby naší?

Jak jsem již poukázal, Jób se i v době, kdy žil v blahobytu, bál, bál se tolik, že "nepoznal klidu, míru ani odpočinutí" a pak... "přišla bouře". Bouře někdy prostě přijde – a, jak ukazuje kniha Jób, přijde bez ohledu na to, zda se strachujeme, či nikoli.

Východní nauky i někteří mystikové západu hovoří o neulpívání, japonský kodex bušidó v podání spisu Hagakure praví: "Udržujíc si správného ducha od rána do noci, jsa navyklý na ideu smrti a rozhodnutý ve věci smrti a považujíc se za mrtvého, stávajíc se tak jedním s Cestou válečníka, identifikujíc se tak s ní, můžeš prožít život bez možnosti neúspěchu a můžeš vykonávat svůj úřad správně."[13]

Jób v prachu, pokrytý vředy, kontruje: "Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu?" (Jób 6,12). Je morální povinností každého člověka být takto statečný?

Domnívám se, že nikoli. Přesto se nám v knize Jób dostává důležitého poučení: Síly, které nás přesahují a které jsou schopny obrátit naše životy naruby, zcela ignorují sílu našich obav. Máme-li tedy možnost dopřát si klidu, míru a odpočinutí, udělejme to. Žádné neštěstí tím ani nepřivoláme, ani neodvrátíme.

K tomu, abychom klidu, míru a odpočinutí docílili, nemusíme být mystiky ani bojovníky, nemusíme sami sebe pokládat za mrtvé, stačí jen podvolit se alespoň někdy kráse okamžiku a zapomenout, alespoň na chvíli, na strach ze ztráty.[14]

LITERATURA:

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Podle ekumenického vydání z r. 1985. Biblická společnost v ČSR, 1990.

JUNG, C. G.: Výbor z díla IV. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2001.

RENDTORFF, R.: Hebrejská bible a dějiny. Úvod do starozákonní literatury. Praha : Vyšehrad, 1996.

STAROZÁKONNÍ PŘEKLADATELSKÁ KOMISE: Výklady ke Starému zákonu. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998.

ŠOUREK, M.: Hovory s biblí : za poznáním knihy knih a jejího významu. Praha : Kalich, 1991.

Nová Akropolis – Zrcadlo kultury č.1 – http://www.akropolis.cz/default.asp?page=document&4=10000197

POZNÁMKY:

[1] srv. Lv. 13.

[2] "Sedět v ‘popelu' patřilo ke smutečním obřadům jako projev pokory a pokání (...). Někteří badatelé tu chtějí vidět projev Jóbova zármutku nad úmrtím dětí, ale textová souvislost jednoznačně zdůrazňuje spojitost mezi jeho počínáním a jeho osobním utrpením." Výklady ke Starému zákonu III., s. 33.

[3] JUNG, C. G.: Odpověď na Jóba. In: Výbor z díla IV. S. 278nn.

[4] Výklady ke Starému zákonu III., s. 31.

[5] JUNG, C. G.: Odpověď na Jóba. In: Výbor z díla IV. S. 297.

[6] "V úvodu knihy se střídají čtyři scény pozemské a dvě nebeské. Scény pozemské by zůstaly zprávami o nevysvětlitelných pohromách, které Joba stihly, kdyby nebeské scény nepoodhalily čtenáři závoj z tajemství událostí. Job přirozeně nic nevěděl o tom, co se v Boží radě událo a co by mu snad jeho zápas ulehčilo. Čtenář naproti tomu má výhodu, že smí nahlédnout za onen závoj, aby pochopil spád událostí." (ŠOUREK, M.: Hovory s biblí : za poznáním knihy knih a jejího významu. s. 100.) Tuto skutečnost beru v potaz, přesto se však zaměřím na problematiku pozemského člověka, který o nebeských souvislostech, ať již reálně existují či nikoli, nemá zprávy, a je tedy nucen vnímat svou situaci právě jako následek "nevysvětlitelných pohrom".

[7] Jóbovy služebníky a stáda pobijí nepřátelé a Boží oheň z nebe; jeho syny a dcery zabije silný vitr (Jób 1:13-20).

[8] Výklady ke Starému zákonu III., s. 44.

[9] JUNG, C. G.: Odpověď na Jóba. In: Výbor z díla IV. S. 299.

[10] RENDTORFF, R.: Hebrejská bible a dějiny. S. 312.

[11] Rolf Rendtorff, hovoří o dvou vrstvách textu a dělí jej na "dvě různé složky: prozaicky pojaté rámcové vyprávění (kap. 1n a 42,7-17) a poeticky formulovanou hlavní část, která obsahuje dialogy mezi Jóbem a jeho přáteli (3-37) a boží řeči s Jóbovými odpověďmi (38,1 – 42,6)." (RENDTORFF, R.: Hebrejská bible a dějiny. S. 314.) Rendtorff pokládá právě vztah mezi těmito dvěma částmi za jeden z nejzákladnějších problémů knihy Jób. Ukazuje, že zatímco rámcové vyprávění líčí Jóbův život jako život bohatého vlastníka stád, což snad má být záměrná obdoba k praotcům, poetická část knihy předpokládá zcela jiné poměry: Jób byl podle ní vysoce váženým a vlivným občanem jednoho města.

[12] RENDTORFF, R.: Hebrejská bible a dějiny. S. 314.

[13] TSEKUMOTO YAMAMOTO: Hagakure. Citováno z: FLAITINGR, L.:Rytíři a bojovníci. In: Nová Akropolis – Zrcadlo kultury č. 1. Zdroj: http://www.akropolis.cz/default.asp?page=document&4=10000399

[14] Toto zamyšlení nad knihou Jób bylo napsáno už před lety pro jednoho studujícího teologické fakulty, který potřeboval seminárku na biblické téma. Vyzkoušel jsem si tedy práci „ghostwritera“, nebylo to ostatně poprvé ani naposledy, a napsal text, který v té době (a ani v letech, co následovaly) neodrážel mé skutečné názory na život. Zajímavé je, že nyní je víceméně odráží – jako bych svému vlastnímu textu, k němuž jsem měl tehdy dosti odtažitý vztah, postupně dorostl.