Naše země odkvétá

motto:“pane prezidente, já chci jen kousek štěstí
, pro co jiného jsme přeci zvonili
 klíčema na náměstí“ Jaromír Nohavica Přesně před 22 lety začal prezident Československé socialistické republiky, pan Václav Havel, svůj zřejmě nejslavnější novoroční projev těmito slovy:

"Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších miliónů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá...“

Uplynula více než polovina z oněch mýtických čtyřiceti let a je třeba se podívat pravdě do tváře. Pakliže před dvaadvaceti lety naše země, tehdy ještě Československo, nevzkvétala, dnes v mnoha směrech odkvétá či dokonce již odkvetla, přičemž by bylo iluzí se domnívat, že květ bude nahrazen jakýmkoli chutným plodem.

Už 22 let to jde s naší zemí od desíti k pěti, od pěti k nule a nakonec už i do záporných čísel. Ne snad, že by všechny změny, k nimž po "Vítězném listopadu" došlo, byly k horšímu, to rozhodně nikoli, mnohé bylo vykonáno například pro zlepšení životního prostředí, jemuž věnoval pan prezident v projevu zcela právem velkou pozornost, nicméně musím konstatovat, že jsem velmi zklamaný a hodně, hodně naštvaný. Především proto, že jsem jim tak dlouho a tolik fandil.

Začnu poněkud zeširoka. Rodina, v níž jsem vyrůstal, za minulého režimu rozhodně nijak netrpěla, přesto se však stavěla ke komunistům velmi kriticky; když nyní přemýšlím, jak ten postoj nazvat, označil bych jej za „salónní antikomunismus“. Nadávat na komunisty se prostě tak nějak slušelo, stejně jako si sem tam přečíst nějaký samizdat, pravidelně si večer co večer naladit Hlas Ameriky, poslechnout si amatérskou nahrávku Nohavici, pokecat o tom, jak je to na Západě skvělé a jak nám komunisti lžou. To všechno patřilo k bontónu, nicméně (“Máme přece děti!“) to nikdy nezašlo až k podpisu Charty či k účasti na nějaké disidentské aktivitě.

Co se týče širší rodiny, pak z otcovy strany jsem měl tetu, které komunisti sice po Únoru znárodnili krejčovský salón, ale která pak, poté, co se vdala, coby oficiálně žena v domácnosti po většinu totality úspěšně na černo podnikala (posléze v družstevním bytě, který jsem po ní zdědil), další příbuzní se prosadili v umění, medicíně, i jinde a zle jim nebylo. Můj táta pracoval jako konstruktér v ČKD Blansko, ač měl jen středoškolské vzdělání (nemohl vystudovat kvůli nacistům, tedy kvůli onomu původnímu 17. listopadu), zastával dobře placenou inženýrskou profesi. Moje máma pocházela z levicové rodiny. Její otec byl důstojníkem Československé armády a přesvědčeným členem KSČ, který ale odmítl “bratrskou pomoc“ v srpnu 1968, načež byl ze strany vyloučen a poté pracoval jako dobře placený soustružník (jeho původní profese), aniž by byl jakkoli diskriminován. Přesvědčením zůstal komunistou až do smrti v roce 1988. Moje babička se o politiku nikdy příliš nezajímala.

Jejich dcera, moje máma, hodně prožívala rok 1968 a tehdejší okupace jí silně otřásla. Před tím, než jsem se narodil já a poté můj bratr, pracovala jako úřednice, když se měla po mateřské vrátit do práce, nešla na původní místo a začala pracovat jako inspicientka ve Státním (posléze Národním) divadle Brno. V uměleckém prostředí byl salónní antikomunismus dosti v kurzu a často se tam úspěšně zašil i někdo, kdo měl nějaký ten politický škraloup. Její práce nebyla nijak zvlášť dobře placená, ale bavila ji a měla prázdniny (kvůli kterým tu práci také chtěla – aby mohla být o prázdninách s dětmi).

Jako rodina jsme si tedy nežili vůbec špatně. Koupili jsme a zrenovovali chalupu, táta měl družstevní byt, samozřejmě jsme měli auto. Na zahraniční dovolené jsme nejezdili, ne však proto, že bychom nemohli nebo nesměli, ale proto, že jsme dávali přednost chalupě a poznávání naší vlasti. Jako dítě jsem byl samozřejmě u vytržení z nejrůznějších západních hraček – když o tom tak přemýšlím, tak to, co jsme změnou režimu získali především, byly právě ty hračky (pro děti i dospělé), respektive jejich dostupnost a relativně nízká cena. Zato životní nezbytnosti se nám od té doby mnohonásobně prodražily.

Pak přišla “Sametová revoluce“. Divadelníci šli do stávky, každý den se demonstrovalo, rodiče, zvláště pak máma, byli jako u vytržení. Mně bylo necelých 15 let, ale chodil jsem poctivě cinkat klíči, chtít svobodné volby a také jsem nosil stávkujícím vysokoškolským studentům buchty, jež jim moje máma pekla. Ta atmosféra byla senzačně opojná, skutečně se něco dělo, režim se otřásl v základech a zhroutil se jako domeček z karet, což bylo zpečetěno jednomyslným zvolením Václava Havla prezidentem ČSSR.

Mluvilo se o demokracii, svobodě, mravnosti a spoustě jiných krásných věcí, nemluvilo se o kapitalismu, nezaměstnanosti, korupci, prohlubující se sociální nerovnosti a bídě. Lidem vlastně vůbec nedocházelo, do čeho se hrnou, a myslím, že to tak úplně, aspoň zpočátku, nedocházelo ani Havlovi. A pak přišel Klaus a utahování opasků, transformace a slib, že se sice budeme mít chvíli všelijak, ale do deseti let doženeme Rakousko a budeme se mít jako na Západě. A my jsme věřili. Většina lidí totiž skutečně je schopna a ochotna po omezenou dobu trpět, aby se pak měla lépe. Jenže roky plynuly a původní sliby jaksi zapadly, podniky s letitou tradicí krachovaly, proti vůli většiny občanů obou zemí se rozpadla republika, ale my jsme pořád věřili, že jsou to jen porodní bolesti šťastné budoucnosti a byli jsme v rozpacích (moje máma a já) z poslední slavné písně Karla Kryla – Demokracie:

Říkali jsme si, že to Kryl přehání, že se asi cítí zneuznaný a vylívá si zlost a... tak. Roky plynuly, naše rodina se neměla vysloveně špatně ani po revoluci, i když poté, co táta odešel do důchodu a v roce 1996 umřel, už bylo třeba se trochu uskrovnit. Já chodil k volbám a po svém adolescentním "moravistickém" období jsem pak svědomitě volil strany, jež odchytávaly pravostředově-liberální městské voliče, kteří toužili po iluzi, že volí pravicově, ale alternativně k ODS – takže jsem volil ODA, Unii svobody, Evropské demokraty, Stranu zelených... Samozřejmě jsem si všímal toho, že něco je špatně: Že to Rakousko jaksi nedoháníme, že přibývá nezaměstnaných atd. Jenže už jsem byl natolik zmanipulován ideologií, že jsem si prostě nedokázal představit alternativu.

Jistě – důsledky “Sametové revoluce“ nebyly jen negativní, bylo by absurdní tvrdit něco takového. Máme svobodu slova (váha slova byla ovšem velmi snížena), nikdo lidem nemluví do toho, co si oblékají, jak dlouhé nosí vlasy a na jaké koncerty chodí či jakou hrají muziku – myslím, že to byla jedna z největších chyb minulého režimu, tedy snaha kontrolovat osobní sféru lidí. Poté, co komunisté rozlišili soukromý a osobní majetek, měli si uvědomit, že do sféry osobního jim nic není a býti nemá. Strašně – a nutno dodat, že zcela zbytečně – tím lezli lidem na nervy a kazili si pověst. Zlepšila se i, jak jsem již zmínil, kvalita životního prostředí – mohla i více, ale posun k lepšímu to je.

Ohromným způsobem byla rovněž podnícena lidská kreativita a podnikavost a to doslova ve všech směrech – podnikatelském, uměleckém a – bohužel – i ve směru zločinném. Systém ovšem také podporoval sociální parazity, jimiž míním podnikatele, kteří podvodně (ať už přímo protizákonně nebo nalezením mezery v zákonech) hledají cesty, jak zaplatit co nejméně na daních a odvodech, přičemž ovšem se samozřejmostí sobě vlastní využívají infrastrukturu a relativní stabilitu státu. Nutno ovšem dodat, že v mnoha oblastech podnikání by poctivý podnikatel fatálně ztratil konkurenční výhodu, je tedy do role parazita systémově tlačen. Tak či tak je výsledkem to, že daňová zátěž leží především na bedrech zaměstnanců.

Nutno dodat, že ani vlády ČSSD nepřinesly žádnou zásadní změnu k lepšímu. Korupce bujela nejen napravo, ale i nalevo, poslední zbytky státního majetku (státní majetek ČSSR v roce 1989: 900.000Kč na každého obyvatele!) zmizely v nenávratnu a nakonec nám zbyla jen Kalouskova složenka a oči pro pláč. Dnes už pravice nehovoří o tom, že doženeme Rakousko – naopak nás obviňuje, že jsme byli moc rozežraní, že můžeme za deficit státního rozpočtu, a že si musíme utáhnout opasky ne proto, abychom se v budoucnu měli lépe, což byla původní Klausova verze, ale proto, abychom nedopadli jako Řekové. A my jim to opět uvěřili a zvolili jsme si pravicovou vládu. A ta dělá co? Bezostyšněji, než všechny vlády minulé, holduje korupci, krade, podvádí a vůbec se chová jako smečka vyhladovělých zdivočelých psů, která se rve o poslední zbytky kdysi tučné, dnes však již dosti ohlodané, mršiny. A nedoufejme, že jejich rvačky o kořist povedou k pádu vlády. Nepovedou. Ty bestie mají dost velký pud sebezáchovy na to, aby se vlastními spory o tohle koryto připravily. Vědí, že další příležitost nejspíš hned tak nedostanou. Budou proto škodit po celé volební období a udělají všechno proto, aby zde lidem nezbylo víc než oči pro pláč, rostoucí frustrace a vztek.

A to je výsledek těch krásných euforických dní, jež před dvaadvaceti lety vyvrcholily zvolením Václava Havla (jemuž to ovšem opravdu nekladu celé za vinu!) prezidentem: Rozkradená země bez budoucnosti, země, kde největší nadějí lidí je, že se budou mít jen trochu hůř. Země, kde se lidé bojí mít děti, země, kde většina lidí žije v očekávání rány a doufá, že až ta rána přijde, budou dostatečně skrčení a nespadnou na hubu z příliš velké výšky.

Ne, netvrdím, že za minulého režimu bylo všechno lepší než dnes, netoužím po návratu "starých časů", ale tvrdím, že současný marasmus dopadá na více lidí a o dost tvrději, než marasmus tehdejší. A jsem přesvědčen, že kapitalismus nelze trvale zlidštit, jak ukazuje vývoj ve vyspělejších zemích, než je ta naše, neboť pakliže sociální stát přestává přinášet konkurenční výhodu, okamžitě se objevují snahy jej demontovat a vrátit se někam do devatenáctého století. Jakkoli si cením upřímných snah některých levicových politiků o cosi ve smyslu kapitalismu s lidskou tváří, musím říci, že co se dlouhodobé perspektivy týče, mám vážné pochyby, zda je něco takového realizovatelné.

Dlouhodobou perspektivu důstojného lidského života vidím nikoli ve snaze zmírňovat důsledky kapitalismu, ale v jeho nahrazení lidštějším společenským uspořádáním. Tak, jako jsme se zbavili „reálného socialismu“ s jeho státním monopolem, je třeba se zbavit i současného „reálného kapitalismu“ s jeho vládou kapitálu a jím generovaných oligarchů, neboť jinak se ztracená vláda lidu nenavrátí.