Slovo individuum, jež používáme jako synonymum k pojmu jedinec, znamená vlastně atom tak, jak jej chápali řečtí atomisté, tedy jako dále nedělitelnou nejmenší částečku hmoty. Je to kalk z řeckého átomos (nedělitelný) –> individuum (dividere = dělit). Až později došlo k posunu významu a termín byl používán ve smyslu jednotlivá věc a ještě později začalo být toto slovo používáno ve významu jednotlivec. Jedinec či jednotlivec je tedy charakterizován něčím, co je dále nedělitelné. Jenže ať už se na to, co je v lidech in-dividuální, podíváme z jakéhokoli úhlu pohledu, musíme dospět k závěru, že se atomisté mýlili – to jediné, co je nedělitelné, je nic. Od něčeho, co má nějaké vlastnosti, nějaký rozměr, můžeme vždy něco menšího (třeba vlastnost) oddělit. Ať už budeme pracovat s buddhistickou ideou anattá, Žižkovým cogitem coby prázdným prostorem, Dennettovým pandemoniem, nebo třebas i přijmeme něco substanciálnějšího, jako hinduistickou ideu átmanu nebo Spareovo kia, pořád zde máme, zcela nevyhnutelně, něco ryze neosobního, entitu bez vlastností, tedy něco, co je in-dividuum, ale co rozhodně není v dnešním slova smyslu individuální.
To, čemu dnes říkáme individualita vůbec nesouvisí s nějakým jedinečným bytostným jádrem v člověku, alespoň tomu nic nenasvědčuje. Ve skutečnosti se zdá, že vše, co si představíme pod pojmem individuální – jedinečné vlastnosti, osobnostní rysy, míru a rozložení inteligence, záliby, potřebu seberealizace v tom či onom směru atd. – je ve skutečnosti výsostně akcidentální (případkové) a je to důsledek mnoha různých genetických, biologických a společenských vlivů.
Lidé bezpochyby jsou unikáty – tak, jako s pravděpodobností hraničící s jistotou nenajdeme dva lidské jedince se stejnými otisky prstů, nenajdeme ani dva lidi se zcela identickými osobnostmi. Ale to ještě vůbec neznamená, že jde o odlišnosti nějak podstatné či klíčové. Konec konců stačí vystavit dva osobnostně zcela protikladné jedince extrémní bolesti a všechny rozdíly se ihned smažou (a odhalí se něco, co se zatraceně blíží podstatě, pokud ovšem nějaká existuje; uvažuji o tom, zda átman není to, co řve bolestí).
Je známé, prokázané a pochopitelné, že se téměř každý cítí být pupkem světa, že si připadá důležitější a zajímavější, než jak se jeví většině ostatních. Ve skutečnosti je individuum do značné míry nepodstatné a je v současné době zbytečně přeceňováno, což nejspíš ústí do četných dříve neznámých neuróz. To, na čem záleží mnohem více než na individuu, je kolektiv. I to sebelepší, sebezajímavější, sebechytřejší a sebevíc nadané individuum může v podstatě kdykoli zemřít a to z mnoha různých důvodů, a – a to je zajímavé – svět se bude dál točit a dál generovat nová a nová individua. Z pohledu společnosti není nikdo nenahraditelný, společnost je schopna vygenerovat (tím, že pro ně vytvoří takové či onaké podmínky) takový počet géniů či individualit v užším slova smyslu, jaký potřebuje. Mrtvý člověk chybí lidem, kteří k němu měli citovou vazbu, ale z hlediska společnosti je předčasná smrt kohokoli prostě jen něčím, co se děje, Černým Petrem, jehož si prostě vždy někdo vytáhne. Je to nevyhnutelné. Můžu zemřít dřív, než dopíši tento článek, a pokud se tak stane a tento článek nebude zveřejněn, nic zvláštního se nestane. Tak to prostě je. Nejsem pupek světa a nezáleží na mě jako na jednotlivci. Záleží na mě jako na součásti kolektivu, v tomto smyslu jsem důležitou, byť nahraditelnou, částí celku.
Myslím, že je na čase, abychom sami sebe vnímali nejen jako neopakovatelné shluky vlastností, ale také jako součást celku lidstva. Pakliže se opravdu chceme odpoutat od biologična, pak to neučiníme tím, že se psychologicky ztotožníme si ideou Dawkinsova sobeckého genu (před čímž ostatně varuje i sám Dawkins), ale tím, že u druhu Homo sapiens rozvineme cosi na způsob skupinového výběru. To samozřejmě neznamená, že bychom se měli dobrovolně stát součástí nějakého stáda, takovou součástí jsou ostatně ve skutečnosti povětšinou lidé, kteří halasně vytrubují do světa svou údajnou jedinečnost, znamená to prostě vnímat své životy v širších souvislostech a usilovat o víc než o svůj vlastní prospěch.

Slovo individuum, jež používáme jako synonymum k pojmu jedinec, znamená vlastně atom tak, jak jej chápali řečtí atomisté, tedy jako dále nedělitelnou nejmenší částečku hmoty. Je to kalk z řeckého átomos (nedělitelný) –> individuum (dividere = dělit). Až později došlo k posunu významu a termín byl používán ve smyslu jednotlivá věc a ještě později začalo být toto slovo používáno ve významu jednotlivec. Jedinec či jednotlivec je tedy charakterizován něčím, co je dále nedělitelné. Jenže ať už se na to, co je v lidech in-dividuální, podíváme z jakéhokoli úhlu pohledu, musíme dospět k závěru, že se atomisté mýlili – to jediné, co je nedělitelné, je nic. Od něčeho, co má nějaké vlastnosti, nějaký rozměr, můžeme vždy něco menšího (třeba vlastnost) oddělit. Ať už budeme pracovat s buddhistickou ideou anattá, Žižkovým cogitem coby prázdným prostorem, Dennettovým pandemoniem, nebo třebas i přijmeme něco substanciálnějšího, jako hinduistickou ideu átmanu nebo Spareovo kia, pořád zde máme, zcela nevyhnutelně, něco ryze neosobního, entitu bez vlastností, tedy něco, co je in-dividuum, ale co rozhodně není v dnešním slova smyslu individuální.

To, čemu dnes říkáme individualita, vůbec nesouvisí s nějakým jedinečným bytostným jádrem v člověku, alespoň tomu nic nenasvědčuje. Ve skutečnosti se zdá, že vše, co si představíme pod pojmem individuální – jedinečné vlastnosti, osobnostní rysy, záliby a posedlosti, konkrétní míru a rozložení inteligence, potřebu seberealizace v tom či onom směru atd. – je ve skutečnosti výsostně akcidentální (případkové) a je to důsledek mnoha různých genetických, biologických a společenských vlivů.

Lidé bezpochyby jsou unikáty – tak, jako s pravděpodobností hraničící s jistotou nenajdeme dva lidské jedince se stejnými otisky prstů, nenajdeme ani dva lidi se zcela identickými osobnostmi. Ale to ještě vůbec neznamená, že jde o odlišnosti nějak podstatné či klíčové. Konec konců stačí vystavit dva osobnostně zcela protikladné jedince extrémní bolesti a všechny rozdíly se ihned smažou (a odhalí se něco, co se zatraceně blíží podstatě, pokud ovšem nějaká existuje; uvažuji o tom, zda átman nelze definovat jako to, co řve bolestí).

V této souvislosti je možné zmínit, že v českém vědeckém kontextu je pojem individuum definován jako označení jedince, "který se shoduje svými podstatnými znaky s obdobnými jedinci daného druhu, zatímco znaky nepodstatnými se od nich liší." (Encyklopedický slovník, r.vyd. 1993, s. 437; zdůrazněno mnou) Pokládám toto pojetí individua za velmi výstižné.

Je samozřejmě známé, prokázané a pochopitelné, že se téměř každý cítí být pupkem světa, že si připadá důležitější a zajímavější, než jak se jeví většině ostatních. Ve skutečnosti je individuum do značné míry nepodstatné a je v současné době zbytečně přeceňováno, což nejspíš ústí do četných dříve neznámých neuróz. To, na čem záleží mnohem více než na individuu, je kolektiv. I to sebelepší, sebezajímavější, sebechytřejší a sebevíc nadané individuum může v podstatě kdykoli zemřít a to z mnoha různých důvodů, a – a to je zajímavé – svět se bude dál točit a dál generovat nová a nová individua. Z pohledu společnosti není nikdo nenahraditelný, společnost je schopna vygenerovat (tím, že pro ně vytvoří takové či onaké podmínky) takový počet géniů či individualit v užším slova smyslu, jaký potřebuje. Mrtvý člověk chybí lidem, kteří k němu měli citovou vazbu, ale z hlediska společnosti je předčasná smrt kohokoli prostě jen něčím, co se děje, Černým Petrem, jehož si prostě vždy někdo vytáhne. Je to nevyhnutelné. Můžu zemřít dřív, než dopíši tento článek, a pokud se tak stane a tento článek nebude zveřejněn, nic zvláštního se nestane. Tak to prostě je. Nejsem pupek světa a nezáleží na mně jako na jednotlivci. Záleží na mně jako na součásti kolektivu, v tomto smyslu jsem důležitou, byť nahraditelnou, částí celku.

Myslím, že je na čase, abychom sami sebe vnímali nejen jako neopakovatelné shluky vlastností, ale také jako součást celku lidstva. Pakliže se opravdu chceme odpoutat od biologična, pak to neučiníme tím, že se psychologicky ztotožníme si ideou Dawkinsova sobeckého genu (před čímž ostatně varuje i sám Dawkins), ale tím, že u druhu Homo sapiens rozvineme cosi na způsob skupinového výběru.

Tím vším tedy nechci říci, že by lidská individualita měla být snad odmítnuta, ale to, že současný přepjatý individualistický důraz na jedince v naší společnosti mi připadá stejně patologický, jako přepjatý kolektivismus některých společností, o nichž hovoříme jako o totalitních. Lidská individualita by měla být vnímána nikoli jako hodnota sama o sobě, ale jako hodnota v kontextu lidského společenství, tedy v kontextu komunitním, přičemž (neboť vím, že někteří lidé to směšují) společenství a dav jsou naprosto odlišné věci.

 

ADDENDUM: