Filosofové obvykle interpretují slova jiných filosofů. V případě, že je interpret co k čemu, lze očekávat, že vstup i výstup celého procesu nabízejí slušnou míru myšlenkového bohatství, nicméně leckdy je zdroj bohatší než jeho interpretace (například jsou-li touto interpretací skripta). Můžeme však udělat další krok, a není to krok neobvyklý, kdy začneme filosoficky interpretovat nefilosofický text, například poesii či myšlenky nějakého románu. V té chvíli již může nastat situace, kdy vklad interpreta převýší myšlenkové bohatství původního textu, často může být "odhaleno" i to, co autor vůbec nezamýšlel. Dobří autoři jsou si vědomi toho, že jejich texty činí bohatým především čtenář, a je-li v jejich díle nalezeno něco, co tam vědomě nevložili, moudře mlčí. Udělejme však další krok – eliminujme autora původního textu, respektive autora jako intencionální bytost. To lze učinit tak, že se pokusíme interpretovat text náhodně vygenerovaný nějakým počítačovým programem či text dadaistický (na pomezí mezi záměrně vytvořeným textem a textem dadaistickým leží Burroughsova "metoda střihu"). Zde je již myšlenkový obsah interpretem aktivně vytvářen. Dalším krokem může být redukce textu na jedinou větu a pak na jedno jediné slovo. Co se bude v té chvíli s naší interpretací dít? A co se stane, položíme-li před sebe coby text k interpretaci čistý list? Zůstaneme jen my a tabula rasa. Hermeneutické osvícení?