Tak, jako u některých děl říkáme, že na věk autora je to dobré dílo, říkáváme u starých filmů, že jsou dobré vzhledem k době svého vzniku. „Der Müde Tod“ Fritze Langa, známého především kultovním sci-fi filmem „Metropolis“, do této kategorie filmů nepatří, ne však proto, že by byl špatný!
Je to totiž snímek, který je skvělý bez ohledu na dobu svého vzniku (rok 1921), snímek, který nadchne i dnes a toto nadšení má pramálo společného s nostalgickým nastavením, jež divák vzhledem k němému filmu obvykle zaujme.
Film je laděn fantaskně, expresionisticky (nikoli však přes míru) a symbolisticky a zabývá se starou otázkou, zda je láska silnější než smrt. Hlavní hrdinka se snaží získat zpět život svého snoubence a setkává se se Smrtěm (není to kostlivec, ale je to chlap, takže volím toto „česko-pratchettovské“ označení), jenž – řečeno dnešními slovy – trpí klasickým syndromem vyhoření. Ono není divu, když na jeho tolik potřebnou práci každý nadává! Podaří se dívce porazit unaveného Smrtě (kterého fascinujícím způsobem ztvárnil Bernhard Goetzke) a vrátit svého milého do světa živých? Nebudu prozrazovat. Raději se zmíním o tom, že zpracování příběhu mne okouzlilo svou komplexností – skvěle vykreslené vedlejší postavy, příběhy v příběhu, surreálné momenty, které však skvěle zapadají do vytvořeného kontextu (například Smrťova zahrada obehnaná nepřekonatelnou zdí ležící u hřbitova zapadlého městečka, kde se zastavil čas), nadsázka i výmluvné stylizace. Zajímavým momentem je také bezčasovost Smrťovy říše – hrdinka dostane za úkol zvrátit nevyhnutelný osud alespoň jednoho ze tří mladých mužů žijících ve třech různých epochách, jejichž svíčky však ve Smrťově říši dohořívají současně.
Je vůbec něco, co bych mohl snímku vytknout? Snad jen charakterovou plochost hlavní hrdinky a jejích dvojnic ve třech příbězích ukrytých v příběhu hlavním. Ono ale vykreslit bohatost charakteru zamilované dívky není nijak snadné, protože vše překrývá ona prvoplánově působící zamilovanost – ve filmu i ve skutečnosti.
Mám-li to shrnout, pak zde máme co do činění s filmem, který klade závažné existenciální otázky a přitom je velice zábavný, filmem, jenž dle mého názoru snese srovnání kupříkladu s Bergmanovou „Sedmou pečetí“.
Pozn.: Film existuje i v anglické mutaci, takže jej může shlédnout každý, kdo alespoň trochu vládne obecnou řečí, a je k dispozici na YouTube. Přeji příjemný divácký zážitek!
Je to totiž snímek, který je skvělý bez ohledu na dobu svého vzniku (rok 1921), snímek, který nadchne i dnes a toto nadšení má pramálo společného s nostalgickým nastavením, jež divák vzhledem k němému filmu obvykle zaujme.
Film je laděn fantaskně, expresionisticky (nikoli však přes míru) a symbolisticky a zabývá se starou otázkou, zda je láska silnější než smrt. Hlavní hrdinka se snaží získat zpět život svého snoubence a setkává se se Smrtěm (není to kostlivec, ale je to chlap, takže volím toto „česko-pratchettovské“ označení), jenž – řečeno dnešními slovy – trpí klasickým syndromem vyhoření. Ono není divu, když na jeho tolik potřebnou práci každý nadává! Podaří se dívce porazit unaveného Smrtě (kterého fascinujícím způsobem ztvárnil Bernhard Goetzke) a vrátit svého milého do světa živých? Nebudu prozrazovat. Raději se zmíním o tom, že zpracování příběhu mne okouzlilo svou komplexností – skvěle vykreslené vedlejší postavy, příběhy v příběhu, surreálné momenty, které však skvěle zapadají do vytvořeného kontextu (například Smrťova zahrada obehnaná nepřekonatelnou zdí ležící u hřbitova zapadlého městečka, kde se zastavil čas), nadsázka i výmluvné stylizace. Zajímavým momentem je také bezčasovost Smrťovy říše – hrdinka dostane za úkol zvrátit nevyhnutelný osud alespoň jednoho ze tří mladých mužů žijících ve třech různých epochách, jejichž svíčky však ve Smrťově říši dohořívají současně.
Je vůbec něco, co bych mohl snímku vytknout? Snad jen charakterovou plochost hlavní hrdinky a jejích dvojnic ve třech příbězích ukrytých v příběhu hlavním. Ono ale vykreslit bohatost charakteru zamilované dívky není nijak snadné, protože vše překrývá ona prvoplánově působící zamilovanost – ve filmu i ve skutečnosti.
Mám-li to shrnout, pak zde máme co do činění s filmem, který klade závažné existenciální otázky a přitom je velice zábavný, filmem, jenž dle mého názoru snese srovnání kupříkladu s Bergmanovou „Sedmou pečetí“.
Pozn.: Film existuje i v anglické mutaci, takže jej může shlédnout každý, kdo alespoň trochu vládne obecnou řečí, a je k dispozici na YouTube. Přeji hluboký divácký zážitek! ;-)
Jaroslav A. Polák|pátek 3. únor 2012 20:00|karma článku: 6,02|přečteno: 643 x
Na tomto blogu se setkáte s články orientujícími se na aktuální společensko-kritická témata, politologickými a politickými úvahami, populárněji zaměřenými religionistickými a filosofickými eseji, recenzemi knih a divadelních představení, úvahami na pokraji filosofie a beletrie a občas i s čistě literární tvorbou.
Ostatní témata, o nichž píši, více osobní a syrovější, můžete nalézt na mém osobním blogu www.kojot.name
Karma autora: 8,60
O autorovi:
Spisovatel, publicista, amatérský filosof, společenský kritik, radikální levičák se sympatiemi k anarchismu, člen KSČM, fanoušek Winstona Churchilla, Fidela Castra, Huga Cháveze a Eva Moralese, sympatizant Ježíše Krista (a některých, spíše nemnoha, jeho následovníků), příležitostný čaroděj, milovník koček, medoviny, knih, divadla a nesamozřejmosti. * Klíčová mytologická postava: Starej Kojot severoamerických Indiánů. * Životní krédo: "Všechno je jinak."
