Ještě ke kondolenci do KLDR

28. prosince jsem se na tomto blogu vyjádřil odmítavě ke kondolenci předsedy KSČM do Severní Koreje a slíbil jsem, že dostanu-li od soudruha Filipa odpověď, zveřejním ji zde. Odpověď jsem dostal a i s krátkým komentářem ji zde zveřejňuji.

Vážený soudruhu,

KSČM vychází a respektuje zejména mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který ve svém čl. 1 říká, že každý národ má právo na vlastní politický režim a využívání svých přírodních zdrojů.  V rámci zahraniční politiky České republiky udržujeme vztahy s politickými stranami – komunistickými, levicovými a dělnickými v těch zemích, se kterými má Česká republika navázané diplomatické vztahy na úrovni velvyslanectví. To je i případ KLDR a vedoucí politické síly země Korejské strany práce. Jsem si vědom složitosti, které s sebou nese pojem mezinárodní diplomacie a politika a že tato složitost si vyžádala příslušnou diplomatickou slušnost, kdy v duchu tradic Marca Pola jsem ve svém kondolenčním dopisu přihlédl ke stávajícím tradicím a jazyku státně politické doktríny KLDR. Porovnal jsem i text kondolence s tím, co bylo psáno v novinách, včetně anglické verze, zveřejněné v KNS. Překlad posunul text ještě dále od mnou odeslané kondolence směrem k jimi užívanému slovníku. Nejsem H. Clintonová, abych ve své kondolenci určoval směr, jakým by se měla KLDR ubírat. Na rozdíl od vedení české diplomacie se však domnívám, že v případě úmrtí hlavy členského státu OSN je kondolence slušností. Svým dopisem jsem chtěl vyjádřit soustrast nad úmrtím politika, který stál v čele státu a politické strany. To, co jsem ocenil, bylo udržení šestistranných rozhovorů ke sjednocení obou korejských států. Proto je v kondolenci uvedeno, že jde o lid Koreje nikoli KLDR a úsilí v nahrazení smlouvy o příměří z roku 1953 skutečnou mírovou smlouvou. Právo Československa vyjadřovat se k dalšímu vývoji, vyplývající z účasti v tzv. hraniční komisi na základě dohody o příměří nepřešlo, žel, v roce 1993 na samostatnou ČR.

Vzhledem k tomu, že ze strany vedení KLDR byla kondolence k úmrtí V. Havla prostřednictvím velvyslanectví ČR v Pchjongjangu vyjádřena nejen zápisem do kondolenční knihy, oficiálním kondolenčním dopisem, věnci a květinami, nemyslím si, že jsem udělal něco jiného, než je má diplomatická povinnost a slušnost.

Vojtěch Filip, předseda ÚV KSČM

Můj vyjádření:

Chápu, že když existuje nějaký závazek, je otázkou cti jej dodržet a neměnit jej, pakliže se ve chvíli, kdy je třeba jej splnit, ukáže jako problematický (samozřejmě pokud nejde o život ve smyslu nacistického „plnění rozkazů“). Jsem ochoten uznat i to, že pokud někomu kondolujeme, činíme formálně tak dle příslušných zvyklostí. Tudíž, ač nesouhlasím, stanovisko chápu a respektuji.

Otázka ovšem zní, zda je takto nadefinovaný závazek smysluplný a účelný. Řekněme, že by – nedej Bože!  -jasné, Bože, nedej! – píšu to jen pro ilustraci ;-) - zemřel Hugo Chávez. Pak by ovšem byla kondolence ze strany KSČM rozhodně namístě mnohem víc než v případě božského Kima, nad jehož smrtí truchlí i medvědi, ale s Venezuelou Česká republika nemá diplomatické vztahy na úrovni velvyslanectví! Řekl bych ostatně, že Česká republika a její velvyslanectví je kapitola sama pro sebe a ukázka mnohdy udivujících nelogičností.

„Systém tří pokolení“, jak severokorejská propaganda označuje mocenský monopol vládnoucího klanu, který v KLDR reprezentoval Kim Ir-sen, jeho syn Kim Čong-il a nyní i jeho vnuk Kim Čong-un, není dle mého názoru levicový, dělnický ani komunistický, protože pakliže jsou předěmtem kritiky KSČM nikým nevolení oligarchové, naskýtá se otázka, čím je lepší nikým nevolený absolutistický monarcha. Prostě se to tam, jakkoli můhl být původní záměr ušlechtilý, přespříliš zvrhlo. Možná, že by prostě nebylo od věci „kondolenční pravidla“ trochu přehodnotit. Dále bych ještě připodotkl, že pokud se někdo v poslední době dle mého názoru obětoval pro národ a bojoval za něj až do konce, byl to Muammar Kaddáfí.

Dále musím zdůraznit, že jakkoli jsem vyjádřil s kondolencí do KLDR svůj nesouhlas, laciná tvrzení zpitomělých kritiků KSČM o tom, že KSČM usiluje o nastolení režimu ve stylu severokorejské diktatury, pokládám za názor hodný leda tak útrpné lítosti nad tím, jak jsou některé české ovečky dokonale propagandisticky zpracované. Na opakovaná tvrzení, že se KSČM  oficiálně nedistancovala od totalitní minulosti, lze říci jen jediné: Není to pravda. Distancovala se opakovaně. Pakliže by tak totiž neučinila, nemohl bych do ní vstoupit. Nicméně mně k tomu napadá, že by si strana zasloužila lepší PR.

Závěrem bych rád řekl, že jsme demokratická strana a v KSČM existuje více názorových platforem, a to, že v něčem nesouhlasím (a v mnohém souhlasím) s vlastním předsedou, mi připadá naprosto normální. Je s naopak podivem (no dobře: vlastně to ani moc s podivem není, ale ten obrat se sem hodí), že někteří stoupenci pravice ohánějící se tím, jací jsou demokrati, předpokládají u členů politické strany dokonalou názorovu uniformitu a jejich plné ztotožnění se s názory vedení...