Kristus zemřel a vstal z mrtvých v Leningradě

Ta myšlenka ve mně zrála již dlouho a uzrála ve chvíli, kdy jsem sledoval dokumentární film o obléhání Leningradu (8. září 1941 - 27. ledna 1944). Při sledování dokumentů prožívám děj mnohdy emotivněji, než v případě hraných filmů, a když jsem v duchu sdílel s obránci Leningradu jejich boj, uvědomil jsem si: Ano, tam se stával Bůh!

Lidé často vnímají Boha jako nějakého rozmarného kouzelného dědečka Hříbečka či jako zlovolného sadistu, v nějž je lepší nevěřit. Také jsem tak o Bohu dlouho smýšlel. Postupně mi, mimo jiné i díky četbě Junga a především Hollise, ale hlavně díky vlastní duchovní cestě, došlo, že Bůh opravdu neexistuje v témže smyslu, v jakém existuje houska na krámě či třeba Václav Klaus. Bůh neexistuje ve věcném smyslu, Bůh se děje, odehrává se. Stává se. Někdy, když o tom tak přemýšlím, se Bůh z čista jasna přihodí (tolik k metafoře blesku z čistého nebe).
Ale zpět k Leningradu. Jsem přesvědčen, že tam, kde se lidé postaví zlu, kde riskují své životy a pohodlí, aby vytrvali tváří v tvář nelidskému protivenství, tam, kde umírají, aby ostatní mohli žít, tam, kde volají „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ a přesto pokračují ve svém boji, tam, kde, spolu s Jiřím Ortenem říkají: „Já také nedoufám a přec a přec jdu svítit...“, všude tam se Bůh stává člověkem, umírá a vstává z mrtvých.
Bůh, jak Jej chápu, není nějaká tyranská entita, jež, ač všemohoucí, dopouští zlo. Bůh je to, co se děje, když se lidé zlu postaví. A je přitom úplně jedno, jestli v té chvíli věří tomu či onomu náboženskému dogmatu nebo jsou agnostici či ateisté. Bůh se v nich stává člověkem. I v Leningradě - a v nespočtu dalších Jeruzalémů. A když se setkám s lidskou malostí, samolibou hloupostí a nesnesitelnou stupiditou (okamžiky, kdy tyto vlastnosti registruji u sebe, nevyjímaje), vzpomenu si třeba na obránce Leningradu a velikost člověka je díky nim v mých očích opět obnovena – jaký větší důkaz, že i v nich zemřel Bůh za naše hříchy, můžeme ještě chtít?

Lidé často vnímají Boha jako nějakého rozmarného kouzelného dědečka Hříbečka či jako zlovolného sadistu, v nějž je lepší nevěřit. Také jsem tak o Bohu dlouho smýšlel. Postupně mi, mimo jiné i díky četbě Junga a především Hollise, ale hlavně díky vlastní duchovní cestě, došlo, že Bůh opravdu neexistuje v témže smyslu, v jakém existuje houska na krámě či třeba Richard Dawkins. Bůh neexistuje ve věcném smyslu, Bůh se děje, odehrává se. Stává se. Někdy, když o tom tak přemýšlím, se Bůh z čista jasna přihodí (tolik k metafoře blesku z čistého nebe).

Ale zpět k Leningradu. Jsem přesvědčen, že tam, kde se lidé postaví zlu, kde riskují své životy a pohodlí, aby vytrvali tváří v tvář nelidskému protivenství, tam, kde umírají, aby ostatní mohli žít, tam, kde volají Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? a přesto pokračují ve svém boji, tam, kde, spolu s Jiřím Ortenem říkají: Já také nedoufám a přec a přec jdu svítit..., všude tam se Bůh stává člověkem, umírá a vstává z mrtvých.

Bůh, jak Jej chápu, není nějaká tyranská entita, jež, ač všemohoucí, dopouští zlo. Bůh je to, co se děje, když se lidé zlu postaví. A je přitom úplně jedno, jestli v té chvíli věří tomu či onomu náboženskému dogmatu nebo jsou agnostici či ateisté. Bůh se v nich stává člověkem. I v Leningradě - a v nespočtu dalších Jeruzalémů. A když se setkám s lidskou malostí, samolibou hloupostí a nesnesitelnou stupiditou (okamžiky, kdy tyto vlastnosti registruji u sebe, nevyjímaje), vzpomenu si třeba na obránce Leningradu a velikost člověka je díky nim v mých očích opět obnovena – jaký větší důkaz, že i v nich zemřel Bůh za naše hříchy, můžeme ještě chtít?