Než přistoupím k jednotlivým knihám kánonu, pozastavím se nad povětšinou nerozlučnou dvojicí Sherlocka Holmese a doktora Johna H. Watsona. Watson rozhodně není žádný hlupák, jak bývá někdy vnímán,  je to po všech stránkách normální inteligentní muž a jeho přítomnost v příbězích skvěle zdůrazňuje Holmesovu fascinující abnormalitu. Holmes je oproti svému společníkovi místy až monstrózní a občas působí téměř autistickým dojmem či jako mimozemský antropolog, který se zájmem studuje pozemšťany. Neustále lační po stimulech, jež by uspokojily nároky jeho geniální mysli, a pokud se mu jich nedostává, uchyluje se k drogám. Disponuje encyklopedickými znalostmi všeho, co může využít při vyšetřování zločinů a dokáže ve většině případů přesně vyvozovat z nalezených stop správné závěry. Jako protiváha jeho deduktivní geniality mu slouží hudba – a to jak její poslech, tak vlastní improvizace na housle. Nezakládá si příliš na péči o své zdraví, ale dokáže své hubené tělo vybičovat k extrémním výkonům a je rovněž zdatným boxerem. Tak, jako nedbá o sebe, nedbá ani o pořádek – je až chorobně nepořádný, nicméně obvykle nalezne to, co hledá. O ženy se zajímá pouze profesionálně, je v běžném slova smyslu zřejmě asexuální, ale dokáže být vášnivý a posedlý, pokud se jedná o jeho oblast zájmů, ať už se jedná o řešení obtížných případů, vědecké (především chemické) experimenty nebo o hudbu. Má pevné morální zásady, je neúplatný a záleží mu na tom, aby bylo vždy učiněno spravedlnosti zadost. Na druhou stranu bývá neomalený a málo citlivý v běžné mezilidské komunikaci (zvláště v rozhovorech s dr. Watsonem); to se však změní ve chvíli, kdy pracuje v přestrojení nebo hraje nějakou roli – v takovém případě dokáže být tak okouzlující, jak je právě potřeba, a umí působit na ženy.
Nechci říci, že bych vlastní Doylovy příběhy pokládal za podružné, ale kdyby v nich vystupoval jiný, méně zajímavý hrdina, určitě by mne nepřiměly k tomu, abych je četl doslova dnem i nocí, jak tomu v tomto případě  bylo. Byl to Holmes, který upoutal moji pozornost především, zápletky (z nichž některé jsou brilantně vymyšlené, jiné průměrné a našlo by se i několik dosti naivních a klopotných) až v druhé řade.
Přistupme nyní k jednotlivým knihám holmesovského kánonu, které představím v pořadí posledního vydání v nakladatelství JOTA.
„Studie v šarlatové / Podpis čtyř“ – knihu tvoří dvě novely, přičemž v první se dr. Watson i čtenář seznámí s Holmesem, jeho povahovými zvláštnostmi a jeho metodami, aby následně čtenáře uvedl do zajímavého příběhu nelítostné pomsty. V druhé novele, jež se odehrává o sedm let později, se při pátrání po krvavém tajemství z minulosti (zakončeném dramatickou honičkou dvou lodí po Temži) seznámíme s budoucí ženou doktora Watsona, který se následně chystá svého přítele opustit a založit rodinu. Oba příběhy mají velmi zajímavou formu, k níž se Doyle v budoucnu ještě vrátí: První část tvoří vlastní vyšetřování případu, druhá část je pak reminiscencí, v níž se seznámíme s historií, jež případu předcházela. Vypravěčem je v obou případech dr. Watson coby Holmesův kronikář. Tak tomu bude, až na několik málo výjimek, u všech klasických holmesiád.
Knihu „Dobrodružství Sherlocka Holmese“ tvoří dvanáct povídek, jež zprvu vycházely časopisecky (v The Strand Magazine). Povídky, tyto i další, mají obvykle stejné schéma, kdy je na počátku rozehrána situace, v níž Holmes předvede Watsonovi své deduktivní schopnosti a čtenář se seznámí s nějakým detailem ze života obou mužů, následně se objeví klient a je rozehrán vlastní příběh. Povídky, jež v tomto případě spadají do období před Watsonovou svatbou a jeho odchodem z Baker Street, jsou vesměs zajímavé a dobře vymyšlené, i když zápletku povídky „Strakatý pás“ založenou na slyšícím poloochočeném jedovatém hadovi, jsem, coby hadů znalý terarista, rozdýchával ještě dlouho. Zdaleka ne každý příběh obsahuje vraždu, někdy Holmes řeší nějaké podivné tajemství a za obzvláště dobré pokládám zápletky, v nichž se ukáže, že za zdánlivě nevinnými, jen poněkud bizarními okolnostmi se skrývá temnější podtón vážného zločinu.
Totéž lze říci o následujícím povídkovém souboru (obsahujícím jedenáct příběhů), jenž vyšel jako „Vzpomínky na Sherlocka Holmese“. Čtete-li povídky jednu po druhé, neubráníte se pocitu jistého schematismu, ale nemám pocit, že by to bylo příliš na závadu. Naopak se mi zamlouvá, jak je v úvodních částech povídek rozvíjena povahokresba obou hrdinů. V poslední povídce nechává autor svého hrdinu zemřít poté, co zničil organizaci svého nejmocnějšího protivníka, génia zločinu, profesora Moriartyho, s nímž se při vzájemném souboji zřítí do propasti Reichenbašských vodopádů. Ovšemže jsem věděl, že Holmes opět ožije, ale věřím, že pro Doylovy čtenáře to musela být velká rána! Je škoda, že autor nerozvinul střet Holmese a Moriartyho, lze říci, že celou záležitost poněkud odbyl (toto téma ovšem mistrně pojednal D. S. Davies v románu „Dvojí hra na Baker street“, jehož recenzi si zde brzy přečtete).
Čtvrtou knihou holmesovského kánonu je „Pes baskervillský“ (nemohu si pomoci, ale „Pes Baskervillů“by byl vhodnějším překladem). Jedná se patrně o nejznámější z příběhů o Sherlocku Holmesovi. Vyniká příjemně ponurou atmosférou s náznaky gotického románu, jeho příběh je dobře vymyšlený, zloduch je záludný, vše je dobře vypointováno. Je to rozhodně čtivé dílo, jež se právem stalo klasikou. Zajímavé je, že autor použil jiné schéma, než jaká používal v minulosti, což je, pokud jste právě dočetli „Vzpomínky“, vítaným osvěžením. V tomto románu Doyle ještě Holmese "neoživil" – chronologické zařazení „Psa baskervillského“ není zcela jasné (což lze ostatně říci o spoustě dalších holmesovských příběhů), ale vzhledem k tomu, že dr. Watson v příběhu není ženat, měl autor zřejmě v úmyslu zařadit příběh někam mezi „Studii v šarlatové“ a „Podpis čtyř“, kam jej ostatně řadí i "holmesologové".
Následuje další soubor třinácti povídek – „Návrat Sherlocka Holmese“. V úvodní povídce „Prázdný dům“ se dozvídáme, že Holmes souboj s Moriartym u Reichenbašských vodopádů přežil, ale využil možnosti být prohlášen za mrtvého k tomu, aby se vyhnul pomstě některých Moriartyho společníků, přičemž na posledního z nich má právě políčeno. Upřímně řečeno ten příběh opravdu kulhá, neboť pokud plukovník Moran, hlavní padouch tohoto vyprávění, věděl, jak je v povídce řečeno, že Holmes přežil, pak Holmesova údajná smrt postrádala smysl, protože Moran se mohl o této skutečnosti podělit s ostatními zloduchy. Nehledě na to, že – doslova! – krkolomné vyváznutí Holmese ze smrtící pasti je nevěrohodné až hrůza. Nicméně následují další příběhy, které dají zapomenout na křečovitost povídky úvodní a čtenář autorovi nakonec nevyhnutelně odpustí. Jaké tyto nové příběhy jsou? Řekl bych, že standardně dobré. Watson opět žije s Holmesem pod jednou střechou, protože jeho žena zemřela, což je ovšem jen naznačeno (a je to tak vlastně působivější, než kdyby to bylo melodramaticky rozpitváno) a vzdal se lékařské praxe, aby mohl svému příteli asistovat při detektivní práci. Autor se drží osvědčeného schématu, což je vlastně docela příjemné.
Zajímavá kniha, v níž se autor vrací k rozvržení děje použitému ve „Studii v šarlatové“ je „Údolí strachu“. V tomto románu skočíme v čase zpět do doby před Holmesovou fingovanou smrtí a dozvíme se mimo jiné i něco více o zločinecké síti profesora Moriartyho. Kniha je rozdělena na vlastní příběh záhadné vraždy na zámku a rekapitulaci minulosti případu, která by obstála i jako samostatný thriller o děsivé zločinecké organizaci v horské těžařské oblasti ve Spojených státech. Autorovi se mistrně podařilo vyvolat atmosféru strachu a příběh vyústí v překvapivou pointu. Přestože je „Údolí strachu“ mnohem méně známé než „Pes baskervillský“, podle mě je přinejmenším stejně dobré a rozhodně stojí za pozornost.
Další příběhy slavného detektiva jsou již opět povídkové sbírky. Sedmá kniha – „Poslední poklona Sherlocka Holmese“ – přináší osm příběhů z různých období jak co se týče holmesovské chronologie, tak i chronologie autorské. Z nich vybočuje titulní „Poslední poklona“, v níž Holmes, který už dávno pověsil svou živnost na hřebík, odhalí a porazí německého špiona na samém počátku První světové války. Ano, ten příběh může být kritizován, je do značné míry naivní, ale podle mě má své kouzlo, vtip a atmosféru. Tolik můj příspěvek k diskusi na toto téma.
Následuje sbírka „Z archivu Sherlocka Homese“, obsahující dvanáct příběhů. Tyto pozdní příběhy (co se autorské chronologie týče) nikterak nezaostávají za předchozími a některé jsou dokonce nadmíru působivé a dramatické. Autor se navíc rozhodl pro porušení ustavených schémat, když nechal dvě povídky vyprávět přímo Holmesem a jednu napsal ve třetí osobě, což je zajímavé zpestření. Příběhy nikam neústí – přečteme poslední a víme, že nic dalšího už Doyle o Holmesovi nenapsal. Naštěstí se však našli další, kteří podlehli archetypickému kouzlu osobnosti svérázného detektiva a napsali spoustu dalších příběhů, na jejichž recenze se zde můžete těšit.
Jak shrnout tuto recenzi holmesovského kánonu? Ano, samozřejmě že některé Doylovy příběhy jsou slabší, obsahují logické trhliny nebo jsou na dnešní dobu naivní, ale mnohé jsou naopak vybroušené jako drahocenný diamant. Všechny jsou psány čtivě, příjemně archaicky, občas obsahují zajímavé myšlenky a především: Ve všech je hlavním hrdinou Holmes, jehož považuji za jednu z nejzajímavějších literárních postav, jaké jsem kdy poznal.
DOYLE, A. C. Studie v šarlatové / Podpis čtyř. Brno: JOTA, 1997.
DOYLE, A. C. Dobrodružství Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1997.
DOYLE, A. C. Vzpomínky na Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1998.
DOYLE, A. C. Pes baskervillský. Brno: JOTA, 1997.
DOYLE, A. C. Návrat Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1998.
DOYLE, A. C. Údolí strachu. Brno: JOTA,1998.
DOYLE, A. C. Poslední poklona Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1999.
DOYLE, A. C. Z archivu Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1999.

Než přistoupím k jednotlivým knihám kánonu, pozastavím se nad povětšinou nerozlučnou dvojicí Sherlocka Holmese a doktora Johna H. Watsona. Watson rozhodně není žádný hlupák, jak bývá někdy vnímán,  je to po všech stránkách normální inteligentní muž a jeho přítomnost v příbězích skvěle zdůrazňuje Holmesovu fascinující abnormalitu. Holmes je oproti svému společníkovi místy až monstrózní a občas působí téměř autistickým dojmem či jako mimozemský antropolog, který se zájmem studuje pozemšťany. Neustále lační po stimulech, jež by uspokojily nároky jeho geniální mysli, a pokud se mu jich nedostává, uchyluje se k drogám. Disponuje encyklopedickými znalostmi všeho, co může využít při vyšetřování zločinů a dokáže ve většině případů přesně vyvozovat z nalezených stop správné závěry. Jako protiváha jeho deduktivní geniality mu slouží hudba – a to jak její poslech, tak vlastní improvizace na housle. Nezakládá si příliš na péči o své zdraví, ale dokáže své hubené tělo vybičovat k extrémním výkonům a je rovněž zdatným boxerem. Tak, jako nedbá o sebe, nedbá ani o pořádek – je až chorobně nepořádný, nicméně obvykle nalezne to, co hledá. O ženy se zajímá pouze profesionálně, je v běžném slova smyslu zřejmě asexuální, ale dokáže být vášnivý a posedlý, pokud se jedná o jeho oblast zájmů, ať už se jedná o řešení obtížných případů, vědecké (především chemické) experimenty nebo o hudbu. Má pevné morální zásady, je neúplatný a záleží mu na tom, aby bylo vždy učiněno spravedlnosti zadost. Na druhou stranu bývá neomalený a málo citlivý v běžné mezilidské komunikaci (zvláště v rozhovorech s dr. Watsonem); to se však změní ve chvíli, kdy pracuje v přestrojení nebo hraje nějakou roli – v takovém případě dokáže být tak okouzlující, jak je právě potřeba, a umí působit na ženy.

Nechci říci, že bych vlastní Doylovy příběhy pokládal za podružné, ale kdyby v nich vystupoval jiný, méně zajímavý hrdina, určitě by mne nepřiměly k tomu, abych je četl doslova dnem i nocí, jak tomu v tomto případě  bylo. Byl to Holmes, který upoutal moji pozornost především, zápletky (z nichž některé jsou brilantně vymyšlené, jiné průměrné a našlo by se i několik dosti naivních a klopotných) až v druhé řade.

Přistupme nyní k jednotlivým knihám holmesovského kánonu, které představím v pořadí posledního vydání v nakladatelství JOTA.

„Studie v šarlatové / Podpis čtyř“ – knihu tvoří dvě novely, přičemž v první se dr. Watson i čtenář seznámí s Holmesem, jeho povahovými zvláštnostmi a jeho metodami, aby následně čtenáře uvedl do zajímavého příběhu nelítostné pomsty. V druhé novele, jež se odehrává o sedm let později, se při pátrání po krvavém tajemství z minulosti (zakončeném dramatickou honičkou dvou lodí po Temži) seznámíme s budoucí ženou doktora Watsona, který se následně chystá svého přítele opustit a založit rodinu. Oba příběhy mají velmi zajímavou formu, k níž se Doyle v budoucnu ještě vrátí: První část tvoří vlastní vyšetřování případu, druhá část je pak reminiscencí, v níž se seznámíme s historií, jež případu předcházela. Vypravěčem je v obou případech dr. Watson coby Holmesův kronikář. Tak tomu bude, až na několik málo výjimek, u všech klasických holmesiád.

Knihu „Dobrodružství Sherlocka Holmese“ tvoří dvanáct povídek, jež zprvu vycházely časopisecky (v The Strand Magazine). Povídky, tyto i další, mají obvykle stejné schéma, kdy je na počátku rozehrána situace, v níž Holmes předvede Watsonovi své deduktivní schopnosti a čtenář se seznámí s nějakým detailem ze života obou mužů, následně se objeví klient a je rozehrán vlastní příběh. Povídky, jež v tomto případě spadají do období před Watsonovou svatbou a jeho odchodem z Baker Street, jsou vesměs zajímavé a dobře vymyšlené, i když zápletku povídky „Strakatý pás“ založenou na slyšícím poloochočeném jedovatém hadovi, jsem, coby hadů znalý terarista, rozdýchával ještě dlouho. Zdaleka ne každý příběh obsahuje vraždu, někdy Holmes řeší nějaké podivné tajemství a za obzvláště dobré pokládám zápletky, v nichž se ukáže, že za zdánlivě nevinnými, jen poněkud bizarními okolnostmi se skrývá temnější podtón vážného zločinu.

Totéž lze říci o následujícím povídkovém souboru (obsahujícím jedenáct příběhů), jenž vyšel jako „Vzpomínky na Sherlocka Holmese“. Čtete-li povídky jednu po druhé, neubráníte se pocitu jistého schematismu, ale nemám pocit, že by to bylo příliš na závadu. Naopak se mi zamlouvá, jak je v úvodních částech povídek rozvíjena povahokresba obou hrdinů. V poslední povídce nechává autor svého hrdinu zemřít poté, co zničil organizaci svého nejmocnějšího protivníka, génia zločinu, profesora Moriartyho, s nímž se při vzájemném souboji zřítí do propasti Reichenbašských vodopádů. Ovšemže jsem věděl, že Holmes opět ožije, ale věřím, že pro Doylovy čtenáře to musela být velká rána! Je škoda, že autor nerozvinul střet Holmese a Moriartyho, lze říci, že celou záležitost poněkud odbyl (toto téma ovšem mistrně pojednal D. S. Davies v románu „Dvojí hra na Baker street“, jehož recenzi si zde brzy přečtete).

Čtvrtou knihou holmesovského kánonu je „Pes baskervillský“ (nemohu si pomoci, ale „Pes Baskervillů“by byl vhodnějším překladem). Jedná se patrně o nejznámější z příběhů o Sherlocku Holmesovi. Vyniká příjemně ponurou atmosférou s náznaky gotického románu, jeho příběh je dobře vymyšlený, zloduch je záludný, vše je dobře vypointováno. Je to rozhodně čtivé dílo, jež se právem stalo klasikou. Zajímavé je, že autor použil jiné schéma, než jaká používal v minulosti, což je, pokud jste právě dočetli „Vzpomínky“, vítaným osvěžením. V tomto románu Doyle ještě Holmese "neoživil" – chronologické zařazení „Psa baskervillského“ není zcela jasné (což lze ostatně říci o spoustě dalších holmesovských příběhů), ale vzhledem k tomu, že dr. Watson v příběhu není ženat, měl autor zřejmě v úmyslu zařadit příběh někam mezi „Studii v šarlatové“ a „Podpis čtyř“, kam jej ostatně řadí i "holmesologové".

Následuje další soubor třinácti povídek – „Návrat Sherlocka Holmese“. V úvodní povídce „Prázdný dům“ se dozvídáme, že Holmes souboj s Moriartym u Reichenbašských vodopádů přežil, ale využil možnosti být prohlášen za mrtvého k tomu, aby se vyhnul pomstě některých Moriartyho společníků, přičemž na posledního z nich má právě políčeno. Upřímně řečeno ten příběh opravdu kulhá, neboť pokud plukovník Moran, hlavní padouch tohoto vyprávění, věděl, jak je v povídce řečeno, že Holmes přežil, pak Holmesova údajná smrt postrádala smysl, protože Moran se mohl o této skutečnosti podělit s ostatními zloduchy. Nehledě na to, že – doslova! – krkolomné vyváznutí Holmese ze smrtící pasti je nevěrohodné až hrůza. Stále však můžete povídku interpretovat tak, že to celé bylo jinak a Holmes při svém popisu událostí prostě tahá Watsona za nos (a ten je příliš rozrušený Holmesovým návratem na to, aby přítelovu verzi zpochybňoval). Mně se ta myšlenka zamlouvá. Tak či onak následují další příběhy, které dají zapomenout na křečovitost povídky úvodní a čtenář autorovi nakonec nevyhnutelně odpustí. Jaké tyto nové příběhy jsou? Řekl bych, že standardně dobré. Watson opět žije s Holmesem pod jednou střechou, protože jeho žena zemřela, což je ovšem jen naznačeno (a je to tak vlastně působivější, než kdyby to bylo melodramaticky rozpitváno) a vzdal se lékařské praxe, aby mohl svému příteli asistovat při detektivní práci. Autor se drží osvědčeného schématu, což je vlastně docela příjemné.

Zajímavá kniha, v níž se autor vrací k rozvržení děje použitému ve „Studii v šarlatové“ je „Údolí strachu“. V tomto románu skočíme v čase zpět do doby před Holmesovou fingovanou smrtí a dozvíme se mimo jiné i něco více o zločinecké síti profesora Moriartyho. Kniha je rozdělena na vlastní příběh záhadné vraždy na zámku a rekapitulaci minulosti případu, která by obstála i jako samostatný thriller o děsivé zločinecké organizaci v horské těžařské oblasti ve Spojených státech. Autorovi se mistrně podařilo vyvolat atmosféru strachu a příběh vyústí v překvapivou pointu. Přestože je „Údolí strachu“ mnohem méně známé než „Pes baskervillský“, podle mě je přinejmenším stejně dobré a rozhodně stojí za pozornost.

Další příběhy slavného detektiva jsou již opět povídkové sbírky. Sedmá kniha – „Poslední poklona Sherlocka Holmese“ – přináší osm příběhů z různých období jak co se týče holmesovské chronologie, tak i chronologie autorské. Z nich vybočuje titulní „Poslední poklona“, v níž Holmes, který už dávno pověsil svou živnost na hřebík, odhalí a porazí německého špiona na samém počátku První světové války. Ano, ten příběh může být kritizován, je do značné míry naivní, ale podle mě má své kouzlo, vtip a atmosféru. Tolik můj příspěvek k diskusi na toto téma.

Následuje sbírka „Z archivu Sherlocka Homese“, obsahující dvanáct příběhů. Tyto pozdní příběhy (co se autorské chronologie týče) nikterak nezaostávají za předchozími a některé jsou dokonce nadmíru působivé a dramatické. Autor se navíc rozhodl pro porušení ustavených schémat, když nechal dvě povídky vyprávět přímo Holmesem a jednu napsal ve třetí osobě, což je zajímavé zpestření. Příběhy nikam neústí – přečteme poslední a víme, že nic dalšího už Doyle o Holmesovi nenapsal. Naštěstí se však našli další, kteří podlehli archetypickému kouzlu osobnosti svérázného detektiva a napsali spoustu dalších příběhů, na jejichž recenze se zde můžete těšit.

Jak shrnout tuto recenzi holmesovského kánonu? Ano, samozřejmě že některé Doylovy příběhy jsou slabší, obsahují logické trhliny nebo jsou na dnešní dobu naivní, ale mnohé jsou naopak vybroušené jako drahocenný diamant. Všechny jsou psány čtivě, příjemně archaicky, občas obsahují zajímavé myšlenky a především: Ve všech je hlavním hrdinou Holmes, jehož považuji za jednu z nejzajímavějších literárních postav, jaké jsem kdy poznal.

 

DOYLE, A. C. Studie v šarlatové / Podpis čtyř. Brno: JOTA, 1997.

DOYLE, A. C. Dobrodružství Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1997.

DOYLE, A. C. Vzpomínky na Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1998.

DOYLE, A. C. Pes baskervillský. Brno: JOTA, 1997.

DOYLE, A. C. Návrat Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1998.

DOYLE, A. C. Údolí strachu. Brno: JOTA,1998.

DOYLE, A. C. Poslední poklona Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1999.

DOYLE, A. C. Z archivu Sherlocka Holmese. Brno: JOTA, 1999.