Kojot a Ten poslední vlak (povídka)

Jednoho ospalého letního odpoledne seděl Kojot na Nádraží a díval se, jak mu ujíždějí vlaky. Vždy, když nějaký ujel, ptal se sám sebe: „Byl tento Ten poslední? Byl to už konečně Ten poslední?“

A vlaky ujížděly dál a dál.
Kojot za nimi smutně hleděl a tichounce, jen tak pro sebe, vyl. Bylo mu teskno. Když konečně zjistil, jak se zbavit svého prokletí, pochopil, že zbývá jen čekání. Vzpomínal na všechny životy, na všechny masky, jimiž byl, a na zlomyslné taškařice, které natropil. Po celý život byl neklidným a netrpělivým kojotem činu a čekání jej mučilo. Musel se teprve učit tomu, že i čekání je činem.
Kojot byl již dlouho stižen zlou kletbou. Nebo si to alespoň myslel, což je totéž. Pro tu kletbu dokonce někdy zapomínal, že je Kojot, a myslel si, že je tím, jehož masku si právě nasadil. Dlouho se dokonce pokládal za spisovatele, který si o sobě myslí, že je Kojot, a přemýšlel o nápadu napsat příběh o kletbou stiženém Kojotovi, který zapomněl, kým skutečně je.
Počátkem léta však přišla Vize. Přišla krátce poté, co dokončil jednu ze svých taškařic, díky níž si opět uvědomil, že není spisovatelem, ale Kojotem, jehož stihlo to děsné prokletí. Navštívila jej v Podsvětí, v němž tehdy pobýval; Podsvětí je ostatně již od věků krajinou mnoha prapodivných setkání. Nejprve ani nedokázal Vizi uvěřit a skučel, aby přehlušil její slova. Ale Vize byla silná a nenechala se odbýt. Vzala si jej stranou, pohlédla mu zpříma do očí a pravila: „Tvá kletba skončí ve chvíli, kdy ti ujede Ten poslední vlak.“ Když konečně uvěřil, že Vize mluví pravdu, zakousl se do Naděje, jíž se mu tak dostalo, a její krev mu dodala něco sil k tomu, aby opět vystoupal vzhůru do světa lidí. Tam se mu ale Naděje vysmekla a utekla. Zůstal opět sám, ale tentokrát měl cíl, k němuž se mohl upnout – Ten poslední vlak. Vyklepal tedy blechy z kožichu, vzkojotil se a vypravil se na Nádraží. Když spatřil všechny ty vlaky, pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak si myslel. Ve chvílích, kdy povzbuzen Vizí a krví Naděje stoupal k povrchu, předpokládal, že oproti cílům, jež před sebe dříve kladl, bude dosažení tohoto cíle poměrně snadné. Ve dnech, kdy věřil, že je spisovatelem, toužil po ohlasu. Jindy zase propadl maskou vyvolané ilusi, že je mágem, a toužil po zasvěcení a Velikém díle. Celé roky strávil touhou po dívce, do níž byl právě zamilovaný, a jež se mu zdála zoufale nedostupná. Nyní, kdy již nebyl spisovatelem, mágem a nebyl ani zamilovaný, zjistil, že získání dívky, zasvěcení a ohlasu by bývalo bylo mnohem snazší, než čekání na Ten poslední vlak. Přemýšlel také, jaký Ten poslední vlak vlastně bude. Doufal, že bude zcela určitý a jedinečný. „Ale co když jej nakonec přeci jen nepoznám?“ ptal se sám sebe. „Co když mi ujede, nebo dokonce již ujel, a já to nepoznal a jsem prokletým Kojotem, zajatým ve světě lidí a bolesti, jen z pouhé nevědomosti?“
Bylo to drásavé.
Prokletí bolelo. Někdy bolelo tak strašně, že zatemňovalo mysl. Byly doby, kdy věřil, že mu pomohou čarodějné lektvary lékařů. A vskutku mu pomáhaly, ale jen z té největší temnoty. Kletbu sejmout nedokázaly. Pátral též po zlosynu, který na něj kletbu seslal, ale marně. Chvílemi cítil, že ji na sebe dokonce seslal sám v době, kdy si předsevzal přechytračit sám sebe. Docela by to do sebe řekl.
Seděl tedy na Nádraží, pozoroval odjíždějící vlaky, čekal, hrál si se svými maskami, kouřil tabák a smutnil. Čas od času si nasadil některou z masek a někoho přechytračil, ale bolavou nespokojenost, kterou cítil, to nezmírňovalo. Jeho cíl – Ten poslední vlak, jenž odveze kletbu kamsi daleko za obzor – se postupně měnil v cosi neurčitého, mlhavě nejasného, v krutý žert zlomyslné podsvětní Vize. Kojot dokázal ocenit každou zlomyslnost a tak se na Vizi nezlobil. Léto plynulo nezadržitelně vstříc podzimu.
V době, kdy listí začínalo žloutnout a měnit krajinu v sešívaný plášť, sedával na Nádraží už jen ze zvyku. Podivil se, když najednou ucítil, že je mu tam dobře.
Pozoroval lidi pobíhající podél vlaků, nechal se dojímat loučeními milenců, čas od času tiše poseděl s nějakým bezdomovcem. Vlaky odvážely cestující k jejich cílům – k lidským cílům. Kojot seděl cíleně a bezcílně, nechával sebou proplouvat obrazy, myšlenky, smutky i radosti a poznal, že je to v pořádku. Že život, radost, štěstí, láska či zdraví jsou v pořádku a smrt, smutek, prohra, nenávist či nemoc jsou také v pořádku. Úspěch i neúspěch, pokrok i ustrnutí, paměť i zapomnění. Najednou věděl, že dokonce i zapomnění poznání, jež se v něm v těch dnech zrodilo, a opětovné podlehnutí temnotám bude v pořádku, přijde-li.
Poznal, že každý z ujíždějících vlaků je Ten poslední.
A vlaky ujížděly dál a dál.
(napsáno na podzim roku 2004)

A vlaky ujížděly dál a dál.

Kojot za nimi smutně hleděl a tichounce, jen tak pro sebe, vyl. Bylo mu teskno. Když konečně zjistil, jak se zbavit svého prokletí, pochopil, že zbývá jen čekání. Vzpomínal na všechny životy, na všechny masky, jimiž byl, a na zlomyslné taškařice, které natropil. Po celý život byl neklidným a netrpělivým kojotem činu a čekání jej mučilo. Musel se teprve učit tomu, že i čekání je činem.

Kojot byl již dlouho stižen zlou kletbou. Nebo si to alespoň myslel, což je totéž. Pro tu kletbu dokonce někdy zapomínal, že je Kojot, a myslel si, že je tím, jehož masku si právě nasadil. Dlouho se dokonce pokládal za spisovatele, který si o sobě myslí, že je Kojot, a přemýšlel o nápadu napsat příběh o kletbou stiženém Kojotovi, který zapomněl, kým skutečně je.

Počátkem léta však přišla Vize. Přišla krátce poté, co dokončil jednu ze svých taškařic, díky níž si opět uvědomil, že není spisovatelem, ale Kojotem, jehož stihlo to děsné prokletí. Navštívila jej v Podsvětí, v němž tehdy pobýval; Podsvětí je ostatně již od věků krajinou mnoha prapodivných setkání. Nejprve ani nedokázal Vizi uvěřit a skučel, aby přehlušil její slova. Ale Vize byla silná a nenechala se odbýt. Vzala si jej stranou, pohlédla mu zpříma do očí a pravila: „Tvá kletba skončí ve chvíli, kdy ti ujede Ten poslední vlak.“ Když konečně uvěřil, že Vize mluví pravdu, zakousl se do Naděje, jíž se mu tak dostalo, a její krev mu dodala něco sil k tomu, aby opět vystoupal vzhůru do světa lidí. Tam se mu ale Naděje vysmekla a utekla. Zůstal opět sám, ale tentokrát měl cíl, k němuž se mohl upnout – Ten poslední vlak. Vyklepal tedy blechy z kožichu, vzkojotil se a vypravil se na Nádraží. Když spatřil všechny ty vlaky, pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak si myslel. Ve chvílích, kdy povzbuzen Vizí a krví Naděje stoupal k povrchu, předpokládal, že oproti cílům, jež před sebe dříve kladl, bude dosažení tohoto cíle poměrně snadné. Ve dnech, kdy věřil, že je spisovatelem, toužil po ohlasu. Jindy zase propadl maskou vyvolané ilusi, že je mágem, a toužil po zasvěcení a Velikém díle. Celé roky strávil touhou po dívce, do níž byl právě zamilovaný, a jež se mu zdála zoufale nedostupná. Nyní, kdy již nebyl spisovatelem, mágem a nebyl ani zamilovaný, zjistil, že získání dívky, zasvěcení a ohlasu by bývalo bylo mnohem snazší, než čekání na Ten poslední vlak. Přemýšlel také, jaký Ten poslední vlak vlastně bude. Doufal, že bude zcela určitý a jedinečný. „Ale co když jej nakonec přeci jen nepoznám?“ ptal se sám sebe. „Co když mi ujede, nebo dokonce již ujel, a já to nepoznal a jsem prokletým Kojotem, zajatým ve světě lidí a bolesti, jen z pouhé nevědomosti?“

Bylo to drásavé.

Prokletí bolelo. Někdy bolelo tak strašně, že zatemňovalo mysl. Byly doby, kdy věřil, že mu pomohou čarodějné lektvary lékařů. A vskutku mu pomáhaly, ale jen z té největší temnoty. Kletbu sejmout nedokázaly. Pátral též po zlosynu, který na něj kletbu seslal, ale marně. Chvílemi cítil, že ji na sebe dokonce seslal sám v době, kdy si předsevzal přechytračit sám sebe. Docela by to do sebe řekl.

Seděl tedy na Nádraží, pozoroval odjíždějící vlaky, čekal, hrál si se svými maskami, kouřil tabák a smutnil. Čas od času si nasadil některou z masek a někoho přechytračil, ale bolavou nespokojenost, kterou cítil, to nezmírňovalo. Jeho cíl – Ten poslední vlak, jenž odveze kletbu kamsi daleko za obzor – se postupně měnil v cosi neurčitého, mlhavě nejasného, v krutý žert zlomyslné podsvětní Vize. Kojot dokázal ocenit každou zlomyslnost a tak se na Vizi nezlobil. Léto plynulo nezadržitelně vstříc podzimu.

V době, kdy listí začínalo žloutnout a měnit krajinu v sešívaný plášť, sedával na Nádraží už jen ze zvyku. Podivil se, když najednou ucítil, že je mu tam dobře.

Pozoroval lidi pobíhající podél vlaků, nechal se dojímat loučeními milenců, čas od času tiše poseděl s nějakým bezdomovcem. Vlaky odvážely cestující k jejich cílům – k lidským cílům. Kojot seděl cíleně a bezcílně, nechával sebou proplouvat obrazy, myšlenky, smutky i radosti a poznal, že je to v pořádku. Že život, radost, štěstí, láska či zdraví jsou v pořádku a smrt, smutek, prohra, nenávist či nemoc jsou také v pořádku. Úspěch i neúspěch, pokrok i ustrnutí, paměť i zapomnění. Najednou věděl, že dokonce i zapomnění poznání, jež se v něm v těch dnech zrodilo, a opětovné podlehnutí temnotám bude v pořádku, přijde-li.

Poznal, že každý z ujíždějících vlaků je Ten poslední.

A vlaky ujížděly dál a dál.

(napsáno na podzim roku 2004)

Komentovat tento článek můžete ZDE.

Pokud vás povídka zaujala a ještě jste nečetli mnou přeložený černonožský mýtus o tom, jak Starej Kojot se Starou Kojoticí tvořili svět, nenechte si jej ujít ZDE.

 

Addendum - ze života kojotů:

 

Autor: Jaroslav POLÁK | sobota 22.9.2012 16:49 | karma článku: 10,36 | přečteno: 878x
  • Další články autora

Jaroslav POLÁK

Horizonty událostí (skica)

„Proč mě někdy nepozveš na návštěvu?“ zeptala se s lehce šibalským výrazem v její pěkné tváři a já si v té chvíli opravdu nebyl jist, jaké přísliby se za tou zdánlivě nevinnou otázkou mohou skrývat.

6.4.2022 v 11:11 | Karma: 7,75 | Přečteno: 418x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav POLÁK

Její krásný oči (skica)

„Víš, že máš fakt krásný oči?“ řekl jsem. Bylo to banální, ale byla to pravda. Měla krásné hnědé oči s duhovkami připomínajícími letokruhy vzácných cizokrajných stromů.

4.4.2022 v 21:58 | Karma: 13,27 | Přečteno: 392x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav POLÁK

Zamyšlení nad celníkem a farizejem

Biblické zamýšlení nad známým podobenstvím o upřímnému pokání výběrčího daní a sebestřednosti náboženského profesionála.

13.2.2022 v 15:38 | Karma: 10,20 | Přečteno: 396x | Diskuse| Společnost

Jaroslav POLÁK

Názorové bujení

Každému se čas od času udělá názor. Takový člověk má většinou potřebu se vymáčknout, obvykle na veřejnosti. Zpravidla to není hezký pohled, ale dá se to taktně přejít.

9.2.2022 v 10:00 | Karma: 6,73 | Přečteno: 152x | Diskuse| Miniblogy

Jaroslav POLÁK

Kratochvilné vyprávění

„Tak s tím těžkým ublížením na zdraví to bylo asi takhle,“ povídal ten chlápek poté, co jsem mu objednal slíbeného ferneta.

7.2.2022 v 18:56 | Karma: 10,62 | Přečteno: 303x | Diskuse| Poezie a próza

Jaroslav POLÁK

Buďme více lidmi

Dlouhou dobu jsem na blog nic nenapsal, protože na téma „koronavirus“ psalo leckde mnoho povolanějších, a jiná témata mi připadla aktuálně nepodstatná. Myslím však, že nastal čas přijít s troškou do mlýna...

13.5.2020 v 23:28 | Karma: 19,19 | Přečteno: 719x | Společnost

Jaroslav POLÁK

Vytěžování smrti

Zemře někdo slavný, spadne letadlo, padnou vojáci v Afghánistánu... a začne to, čemu říkám mediální vytěžování smrti. A ptám se, je to opravdu nutné?

2.10.2019 v 17:10 | Karma: 19,21 | Přečteno: 756x | Média

Jaroslav POLÁK

Proč po nás Bůh chce, abychom byli cudní, a co to vlastně znamená?

Včera zveřejnila Eman Ghalebová úvahu o tom, co pro ni znamená tradiční šátek a podělila se i o zkušenosti muslimských žen, které byly z pragmatických důvodů donuceny se jej vzdát. Má to širší souvislosti...

2.10.2019 v 7:00 | Karma: 17,24 | Přečteno: 1194x | Diskuse| Společnost

Jaroslav POLÁK

Všichni tady chcípneme

Část mladých lidí si bolestně uvědomuje, že se patrně nedožije stáří, a snaží se burcovat mocné, aby začali konat. Jsem pesimista. Dnešní děti se stáří nedožijí.

15.8.2019 v 19:13 | Karma: 25,64 | Přečteno: 2870x | Společnost

Jaroslav POLÁK

Svatodušní dopis bratrům ateistům a sestrám ateistkám

Češi nejsou ve své většině národem ateistů, ale pohanů. Nicméně i ateistů je u nás celkem dost a rád bych se s nimi, ale samozřejmě i s kýmkoli dalším, podělil o malé vyznání.

9.6.2019 v 9:00 | Karma: 20,01 | Přečteno: 1202x | Diskuse| Osobní

Jaroslav POLÁK

Ucho jehly: O hodnotě člověka a víře v seberealizaci

Lidé pozdního kapitalismu umírají vyčerpáním ve frontách na Everestu. Lidé pozdního kapitalismu vůbec dělají spoustu velmi podivných věcí a trpí poměrně zvláštními představami. Například vírou v seberealizaci.

29.5.2019 v 19:09 | Karma: 21,67 | Přečteno: 803x | Diskuse| Společnost

Jaroslav POLÁK

Co by se měl Milion chvilek pro demokracii naučit od Lenina

Musím říci, že hnutí Milion chvilek chápu. Také je mi protivné, že nám vládne trestně stíhaný oligarcha, který nepotřebuje žádný program, jen dobře zaplacené PR oddělení. A laciná hesla.

20.5.2019 v 9:00 | Karma: 21,87 | Přečteno: 1321x | Diskuse| Politika

Jaroslav POLÁK

Žízeň

Dnes jsem měl ve snu žízeň a došlo mi, mimo jiné, jak možná vznikla mýtická představa o krutém potrestání Tantala... A jaký to má vlastně metaforický přesah.

1.5.2019 v 15:59 | Karma: 8,19 | Přečteno: 207x | Diskuse| Osobní

Jaroslav POLÁK

Východiska a důsledky náboženské etiky Lva Nikolajeviče Tolstého

Jak jsem v minulosti slíbil, budu zde sdílet seminární práce, které vznikly v rámci mého studia evangelické teologie na ETF UK. Zde je první z nich. ;-) Poznámky odkazují na zdroje, jiné důležité informace neobsahují.

14.4.2019 v 11:35 | Karma: 9,67 | Přečteno: 482x | Diskuse| Kultura

Jaroslav POLÁK

Důsledky zákazu různých zbraní o ohledem na různé typy vrahů

Nedávno jsem narazil na snahu EU prosazovat silnou regulační legislativu ohledně nožů, což mě přimělo k hlubšímu a obecnějšímu zamyšlení na téma regulací a různých druhů zbraní.

24.1.2019 v 13:02 | Karma: 25,92 | Přečteno: 1163x | Diskuse| Politika

Jaroslav POLÁK

Objevování Marrákeše - (foto)reportáž z výletu

V září 2018 jsem prokrastinoval u vyhledávače levných letenek. A vida: Bratislava-Marrákeš, leden, zpáteční, cca 1500Kč, úterý až sobota. Nikdy jsem nebyl ta daleko. Začíná mě to zajímat...

22.1.2019 v 13:10 | Karma: 21,43 | Přečteno: 706x | Diskuse| Cestování

Jaroslav POLÁK

Když dva dělají totéž, je to totéž

Afghánec ve Vídni osahával během silvestrovské noci ženy, včetně Švýcarky, která si to ale nenechala líbit a zlomila mu nos. Celý incident vzbudil i u nás vlnu spravedlivého rozhořčení vůči agresorovi a sympatií vůči té ženě.

3.1.2019 v 21:31 | Karma: 32,03 | Přečteno: 2609x | Diskuse| Společnost

Jaroslav POLÁK

Kdo je můj bližní?

Jak rozumět podobenství o milosrdném Samaritánovi? Co vlastně znamená v biblickém smyslu "milovat" a co "bližní"? Je cizinec našinec?

2.1.2019 v 10:00 | Karma: 15,63 | Přečteno: 835x | Diskuse| Kultura

Jaroslav POLÁK

O milosrdném muslimovi

V návaznosti na milou a povzbuzující Parabibli Alexandra Fleka, která odvážně zasahuje Ježíšův příběh a myšlenky do našich současných českých reálií a umožňuje tak podívat se na staré texty z nové perspektivy, přidávám...

1.1.2019 v 13:19 | Karma: 17,49 | Přečteno: 1257x | Diskuse| Kultura

Jaroslav POLÁK

Pánbůh je tady prostě pro všechny stejně

Na Facebooku Alexandr Flek již několik let zveřejňuje parafráze, tj do moderních pojmů a reálií zasazených přetlumočení, důležitých biblických míst v rámci projektu ParaBible. Nechal jsem se inspirovat a napsal jsem...

15.10.2018 v 15:19 | Karma: 13,94 | Přečteno: 692x | Diskuse| Kultura
  • Počet článků 606
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1349x
Narodil jsem se 5. března 1975 v Brně, kde také žiji. Zajímám se o pravoslaví, filosofii, religionistiku, fotografování a literaturu. Politicky jsem demokratický levičák. Nenápadně jurodivý.

Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Twitter
- Facebook
- Flickr (fotografie)

Seznam rubrik

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Oblíbené stránky

Oblíbené články