Nejprve krátký spot:
A teď samozřejmě zazní ta „ale“, všemožná „ale“ o tom, jak má zaměstnavatel právo vědět, jestli mu zaměstnanec či zaměstnankyně vydrží a jak jsou ženy rizikovější, a co že si to stát vůbec dovoluje, když mu předepisuje, jak si má vybírat zaměstnance. Houbeles. Mohli bychom namítnout, že typický mlamoj (mladý moderní jinoch) se už od začátku bude celkem jistě rozhlížet všude možně po nějaké lepší kariéře než je ta stávající, zatímco ženy jsou dle výzkumů rozhodně loajálnější, mohli bychom upozornit na fakt, že muži mají také svá rizika, na něž se ovšem zaměstnavatelé nevyptávají – viz spot, mohli bychom se jakkoli zastávat ženy coby přinejmenším stejně spolehlivé zaměstnankyně, jako je muž – a všechno by to byla pravda, nicméně je to ve své podstatě irelevantní.
Požadavek nediskriminovat vychází z ideje rovnosti příležitostí, která je logickým důsledkem rovnosti před zákonem, což je zásadní aspekt moderní občanské společnosti coby možná největšího z výdobytků evropské kultury. Zaměstnavatel není feudální pán, i když by jím leckdo rád byl a nemálo zaměstnavatelů se k zaměstnancům chová už ani ne jako k poddaným, ale přímo jako k nevolníkům. To opravdu je jeden ze způsobů, jak chápat svobodu – svobodní jsou páni, poddaní ne, případně míra lidské svobody závisí na míře finančního kapitálu, jímž člověk disponuje. Otázka zní: Chceme takovou feudálně pojatou „svobodu“ závisející na disponování se statky či rodovými výhodami? Nebo chceme raději stejná práva a stejnou míru svobody pro všechny – když už pro nic jiného, tak proto, že ji sami jednou budeme možná akutně potřebovat? Zde se okamžitě může objevit námitka, že lidé si nejsou rovni jak co se týče zmíněných majetkových poměrů, tak co se týče schopností a kvalit. To je pravda a nikdo to nepopírá. Ale jak říká etik Peter Singer: "Princip rovnosti není deskripce údajné rovnosti mezi lidmi; je to preskripce jak máme s lidmi jednat."
Pokud se tedy hlásíme k evropským hodnotám a máme na mysli jak občanskoprávní odkaz osvícenství tak, a to především, i původní radostnou zvěst Nového zákona o absolutní rovnosti všech lidí před tváří Boží, je třeba, abychom princip rovnosti vzali za svůj a respektovali soukromí a důstojnost ostatních - jinak totiž ztrácíme důstojnost vlastní.

Nejprve krátký spot:

A teď samozřejmě zazní ta „ale“, všemožná „ale“ o tom, jak má zaměstnavatel právo vědět, jestli mu zaměstnanec či zaměstnankyně vydrží a jak jsou ženy rizikovější, a co že si to stát vůbec dovoluje, když mu předepisuje, jak si má vybírat zaměstnance. Houbeles. Mohli bychom namítnout, že typický mlamoj (mladý moderní jinoch) se už od začátku bude celkem jistě rozhlížet všude možně po nějaké lepší kariéře než je ta stávající, zatímco ženy jsou dle výzkumů rozhodně loajálnější, mohli bychom upozornit na fakt, že muži mají také svá rizika, na něž se ovšem zaměstnavatelé nevyptávají – viz spot, mohli bychom se jakkoli zastávat ženy coby přinejmenším stejně spolehlivé zaměstnankyně, jako je muž – a všechno by to byla pravda, nicméně je to ve své podstatě irelevantní.

Požadavek nediskriminovat vychází z ideje rovnosti příležitostí, která je logickým důsledkem rovnosti před zákonem, což je zásadní aspekt moderní občanské společnosti coby možná největšího z výdobytků evropské kultury. Zaměstnavatel není feudální pán, i když by jím leckdo rád byl a nemálo zaměstnavatelů se k zaměstnancům chová už ani ne jako k poddaným, ale přímo jako k nevolníkům. To opravdu je jeden ze způsobů, jak chápat svobodu – svobodní jsou páni, poddaní ne, případně míra lidské svobody závisí na míře finančního kapitálu, jímž člověk disponuje. Otázka zní: Chceme takovou feudálně pojatou „svobodu“ závisející na disponování se statky či rodovými výhodami? Nebo chceme raději stejná práva a stejnou míru svobody pro všechny – když už pro nic jiného, tak proto, že ji sami jednou budeme možná akutně potřebovat? Zde se okamžitě může objevit námitka, že lidé si nejsou rovni jak co se týče zmíněných majetkových poměrů, tak co se týče schopností a kvalit. To je pravda a nikdo to nepopírá. Ale jak říká etik Peter Singer: "Princip rovnosti není deskripce údajné rovnosti mezi lidmi; je to preskripce jak máme s lidmi jednat."

Pokud se tedy hlásíme k evropským hodnotám a máme na mysli jak občanskoprávní odkaz osvícenství tak, a to především, i původní radostnou zvěst Nového zákona o absolutní rovnosti všech lidí před tváří Boží, je třeba, abychom princip rovnosti vzali za svůj a respektovali soukromí a důstojnost ostatních - jinak totiž ztrácíme důstojnost vlastní.