Pohleďte přece, Boží království je mezi vámi!

Jen máloco změní pohled člověka na problematiku identity tak účinně, jako užívání psychofarmak. Psychofarmaka jsou v tomto ohledu mnohem zajímavější než drogy, míněno ty rekreační či psychonautické.

Proč? U drogy lze stále ještě držet iluzi nějakého základního stavu mysli, přičemž stavy mysli ovlivněné drogou jsou – vůči tomu hypotetickému (a jak uvidíme dále, ve skutečnosti neexistujícímu) základnímu stavu mysli – vnímány jako změněné.

Psychofarmaka však dokáží vírou v tento bájný základní stav mysli pořádně otřást. Přestože i dlouhodobé užívání nějaké drogy, třeba alkoholu, zcela změní nastavení stavu mysli, stále zde zůstává přítomna, tu více, tu méně zastřená víra v nějaký původní stav mysli, která se projeví ve chvíli, kdy závislý začne se sebou "něco dělat", tedy začne abstinovat a myslí to vážně. Obvykle se chce "vrátit" tam, kde byl předtím, než droze propadl. To do značné míry platí i o anxiolytikách, tedy psychofarmakách sloužících k okamžitému uklidnění, což jsou dnes především benzodiazepiny jako Lexaurin, Neurol, Xanax apod. Tuto třídu léků nemám ve svých úvahách o psychofarmakách na mysli, patří spíše do výše uvedené kategorie drog s okamžitým účinkem.

U psychofarmak je to však jiné. Stav mysli, který vyvolal, ať už právem či nikoli, nutnost jejich užívání, by sám o sobě měl být chápán jako změněný, totiž chorobný. Pokud například člověk myslí převážně jen na sebevraždu, není schopen se soustředit a je zmatený, přičemž po několika týdnech užívání antidepresiva se jeho stav změní, natolik, že už nemyslí jen na sebevraždu, dokáže se soustředit a je méně zmatený, lze jen těžko říci, že první stav byl jaksi "přirozený" a druhý je přirozený méně, přinejmenším chápeme-li normalitu jako to, co si pod tím pojmem lidé obvykle představují. Podobně v případě halucinujícího schizofrenika, který po nějaké době užívání antipsychotik přestane slyšet hlasy, nabádající jej k nejrůznějším podivným a občas i nebezpečným věcem, a začne se chovat podstatně "normálněji", budeme jeho původní stav mysli pokládat za normální, za jeho "pravé já", jen stěží.

Nicméně – například v použitých případech – bude nastolený stav mysli kupříkladu provázen snížením schopnosti pociťovat silné emoce, tedy třeba nemožností se zamilovat či pro něco nadchnout. A mohou přijít i různé nepříjemné vedlejší účinky. Nemocný tedy vyzkouší několik jiných léků, přičemž nakonec mu pomůže medikament, díky němu bude aktivnější, emoce bude prožívat silněji, zato však bude o něco víc nervní a popudlivý než předtím. Po nějaké době se lék přestane dovážet a nemocný nuceně přejde na lék, jenž mu pomáhal v minulosti, ale způsobuje větší citovou oploštěnost a tak dále.

Myslím, že čtenář již chápe, kam mířím, totiž k otázce: Existuje vůbec nějaký základní stav mysli, nějaké "pravé já", nebo žádné pravé já neexistuje a je pouze výsledkem souběhu nespočtu determinujících vlivů – biochemických, genetických, společenských, kulturních, enviromentálních a z jistých úhlů pohledu i duchovních?

Co když výše uvedený příklad se změnami "já" při užívání psychofarmak jen zvýrazňuje obecnou skutečnost, že jsme ve skutečnosti prázdná ohniska v ohromné síti vlivů, která se rozkládá v prostoru i čase, neboť na nás působí i vlivy z minulosti a budoucnosti? Co se té budoucnosti týče, nemám na mysli nějaké sci-fi, ale prostě naše očekávání od budoucnosti, která mají vliv na naše chování a prožívání, tedy to, v co doufáme, v co věříme, čeho chceme dosáhnout a samozřejmě také, a chtělo by se říci, že především, to, čeho se obáváme. 

Člověk se tedy jeví jako bezrozměrný průsečík vlivů. Ve středu našich já je, jak správně rozpoznali buddhisté, prázdnota. Existuje něco, co nás definuje? Něco, co je jen naše, co je specificky individuální a co nás činí jedinečnými? 

Baruch Spinoza tvrdil, že to jediné, co je na nás jedinečné, je konkrétní uspořádání obecnin. Já bych mohl podobně říci, že to je ona konkrétní, ale současně neustále se proměňující, poloha prázdného středu v síti vlivů.

Posmrtný život je dle mého přesvědčení možný jen jako posun a současně určité setrvání tohoto průsečíku, život skrze vzpomínky potomků a dalších pozůstalých, také žáků či následovníků, zachované umělecké či vědecké dílo atp., vlákna se však i tak obvykle postupně tenčí a mizí a s nimi i to, co z mrtvého na tomto světě v tomto smyslu zbylo (je zjevné, že tento druh posmrtné existence nepředpokládá individuální vědomí zemřelého subjektu). Mimochodem – k těmto úvahám mě už v někdy v první polovině devadesátých let inspiroval Egon Bondy, který měl na brněnské Filozofické fakultě přednášku o indické filosofii a právě onen "posmrtný život" v podobě zanechaného díla srovnával s orientálními naukami o neosobní posmrtné existenci.

Tento druh existence však lze prodlužovat hodně dlouho. K tomu viz kult předků či třeba egyptské pyramidy. Takový předek, ač zcela odlišný od toho, co nazýváme vědomým bytím, může dále působit na svět a leckdy se tak děje měrou nesmírně přesahující význam jeho působení v době, kdy chodil po této zemi (nejmarkantnějším příkladem je samozřejmě Ježíš). Posmrtný život v "nebíčku", jak si jej představují naivní věřící, shledávám nemožným, protože nelze vytrhnout "já" z ohniska pozemských, především tělesných, vlivů a doufat, že se zachová. "Já" nemůže být "já" bez těla, bez neuronálních sítí, bez žláz s vnitřní sekrecí atp., případně jejich věrohodné simulace, viz dále.

Totéž ohledně reinkarnace – pokud se znovuzrodím jako někdo jiný a do jiného kontextu, co bude tím, co se znovuzrodí? Pakliže se něco převtěluje, musí to "něco", co přechází do jiného těla, být zcela nebo téměř zcela neosobní. Pokud je to neosobní, něco ve smyslu hinduistických představ o átmanu, pak ale lze říci, že můj átman je totožný s átmanem Františka z Assisi i Adolfa Hitlera.

Pakliže existuje něco, co je všem lidem a cítícím bytostem vůbec společné jako jádro jejich bytí, pak je to schopnost pociťovat bolest. Při všech svých obměnách je "pravé já", které ještě lze vůbec nějak popsat (tedy "poslední slupka" kryjící prázdnotu uvnitř)  to, co křičí, je-li vystaveno nesnesitelným mukám. O jakékoli individualitě zde ale opět nemůže být ani řeči. Takže je celkem jedno, jestli je v jádru našeho bytí eckhartovská "Boží jiskra", upanišádový átman či buddhistická šúnjata (prázdnota), neboť s iluzí kontinuity vlastní existence, které tak domácky a tak naivně říkáme "mé já", to nemá nic společného, jakkoli to může být důležité z jiných důvodů, které zde ale nyní pojednávat nebudu. Ostatně ani Bible neoperuje s duší jako s něčím, co je k tělu nějak přidáno jako věčná esence, o člověku se v ní hovoří jako o "duši živé", tedy o těle, v němž je přítomen Boží dech života, který je ale oživujícím principem, nikoli však tím, čemu říkáme "já", a o němž si myslíme, že ovládá tělo jako ovládá operátor nějaký stroj.

Snad spíše v zázračné vzkříšení v "oslavených tělech" mohou věřící doufat, ale ani pak by znovuzrozené "já" nebylo příliš podobné tomu původnímu "já", protože by se ocitlo ve zcela změněné vztahové situaci (a netušíme, jaké parametry by vlastně ono "oslavené tělo" mělo mít a jak by se to odrazilo na "já" člověka). Ale možná se mýlím a celá ta síť vlivů, jež nás utváří, mozkovými a endokrinními procesy počínaje a výchovou konče, může být přenesena do nějaké Boží mysli, v níž bude existovat jako nějaká počítačová simulace. Konec konců možná lidstvo jednou dospěje do takového technologického stádia, kdy bude možné člověka "zkopírovat" do počítače, kde pak bude žít jako duch ve stroji. K tomu viz velmi provokativní kniha australského spisovatele Grega Egana Město permutací a též mnohé jeho povídky, z nichž ta, jejíž důkladné promyšlení člověku změní pohlad na problém lidské sebeidentity, se jmenuje Učím se být sám sebou.  

Nicméně si opravdu nemyslím, že by Bůh provozoval nějaký druh počítače (případně jím byl), na němž by simuloval naši existenci poté, co zemřeme, nehledě na znepokojivou myšlenku, že pokud by tomu tak bylo, docela dobře bychom mohli být "simulováni" již nyní, a na stole by se opět ocitl věčný problém teodicey. 

Ohledně nebe a pekla jsem toho názoru, že nebe a peklo, respektive Království nebeské (či Boží) a Propast zatracených, nejsou posmrtné destinace. Jsou věčností tady a teď. Když člověk koná Boží vůli, nebo Pravou vůli atp., na slovech nezáleží, ve chvíli, kdy se vymaňuje z rutinního uspokojování sobeckých zájmů a transcenduje sám sebe v nějakém smysluplném činu, myšlence či prožitku, v té chvíli zažívá věčnost v Království nebeském. A když se Boží vůli či svému bytostnému určení protiví, kdy činem, myšlenkou či prožitkem popírá tuto transcendenci a klaní se svému malému "já" coby nějaké modle, tak v té chvíli, a právě v té chvíli, se rouhá proti Duchu svatému a prožívá věčnost v pekle. A je úplně jedno, jestli je věřící či ateista, je jedno, jakého je vyznání - otázka světonázoru je v takové chvíli vskutku irelevantní.

Boha tedy nechápu jako nějakou všemocnou bytost, která "šéfuje" vesmíru a z nějakého bizarního důvodu se zajímá o takové detaily, jako je třeba sexuální orientace toho kterého člověka. Chápu Jej spíše jako To, co se děje, pokud v životě člověka dochází k nějaké transcendenci, ve chvílích, kdy člověk překročí své běžné biologické a sociální imperativy a učiní něco dobrého či krásného nikoli proto, aby tím získal nějaký profit, nýbrž pro dobro či krásu samu. Jsou to okamžiky věčnosti, a v tom smyslu se v každém takovém okamžiku manifestuje Božství jako věčné a bytující mimo čas a prostor běžného světa. V jiném smyslu lze oblast posvátného také vnímat jako druh sdílené zkušenosti - k tomuto směru úvah se vrátím v nějakém jiném eseji.

Ale co je to "to", co uskutečňuje Boží vůli nebo se jí protiví, pakliže "já" je prázdným průsečíkem, který je navíc zcela determinován všemi těmi zmíněnými vlivy? Možná to nějak souvisí s harmonií celé té sítě, možná je tedy celá ta záležitost vlastně estetická v onom antickém platónském smyslu, kdy Dobro a Krása spolu, coby věčné ideje, těsně souvisí. Pravá či Boží vůle nastoluje harmonii, inspiruje druhé, přináší radost a snižuje utrpení cítících bytostí. Boží vůli koná ten, kdo harmonizuje či zdokonaluje celou tu zašmodrchanou síť společenských, biochemických, enviromentálních a jiných vlivů. A pokud se síly lokálně vyrovnají, může nastat "stav beztíže", kdy je uvědoměna prázdnota v centru a tudíž satori.

Karl Marx napsal slavnou pasáž (jíž jen málokdo zná celou!): "Náboženství je vzdychání utlačovaného tvora, srdce nelítostného světa, duch bezduché situace. Je to opium lidstva. Pravé štěstí lidu vyžaduje odstranění náboženství jako iluzorního štěstí.“ – a měl pravdu, pakliže měl na mysli náboženství jako sociální instituci sloužící k posilování určitých mocenských ohnisek sociální sítě na úkor prostých lidí. Odměnu v nebi jako ideologické šidítko je třeba jednoznačně zavrhnout ve prospěch Ježíšových slov "Neřeknou: 'Hle, je zde' anebo 'Hle, je tam.' Pohleďte přece, Boží království je mezi vámi." (Lk 17:21)  

Svou úvahu zakončím zenovým příběhem:

«Bessui napsal jednomu ze svých žáků, který umíral, dopis: “Podstata tvé mysli není zrozená, tak ani nikdy nezemře. Nemá existenci, jež je pomíjivá. Není prázdnotou, jež je pouhým prázdnem. Nemá barvu ani tvar. Nezažívá slasti ani netrpí bolestmi. Vím, že jsi velmi nemocen. Jako dobrý student Zenu hledíš své nemoci zpříma do očí. Možná nevíš přesně, kdo to trpí, ale polož si otázku: Co je podstatou této mysli? Uvažuj jen nad tím. A víc nebudeš potřebovat. Vzdej se touhy po čemkoli. Tvůj konec, jenž je bez konce, je jako sněhové vločka tající v čistém vzduchu.”» (Ze sborníku ZEN 3, vyd. CAD PRESS, Bratislava v roce 1989.)

Pokud vás článek zaujal, přečtete si také:

Kristus zemřel a vstal z mrtvých v Leningradě

Addendum: Dostala se ke mně velmi výstižná anekdota, která sem rozhodně patří:

"Moc hezky jste to řekl, pane faráři", povídá Pepíček velebnému pánovi
"Po smrti uloží moje tělo do hrobu, má duše půjde k Bohu, ale jedno jsem se zatím nedozvěděl - kde budu já?"