Po chvíli se jeho srdce přeci jen trochu uklidnilo, dech se zpomalil a prohloubil. Posadil se pohodlněji a zahleděl se směrem k měsíčním svitem zjasněnému ústí jeskyňky, která se stala jeho úkrytem. Byla chladná, vlhká a neútulná; kalhoty měl zašpiněné mokrým jílem. Zády se opíral o poctivý devonský vápenec. Sluj byla téměř přímá, jen metr široká a sotva jeden a půl metru vysoká. Nebylo to útulné místo, ale dávalo ukrytému muži nespornou výhodu nad tou lidskou stvůrou, jež se, o tom nepochyboval ani v nejmenším, pohybovala někde v okolí. Frank se snažil nemyslet rozsekaná těla, jejichž části maskovaný maniak rozvěsil po okolních stromech jako nějaké bizarní vánoční ozdoby, ale věděl, že toto tragické vyústění lovecké výpravy jej bude pronásledovat po všechny dny jeho života.
Přemýšlel, jak dlouho se bude ve svém bezpečném, nicméně nepříliš komfortním, úkrytu skrývat, doufal však, že zde nebude uvězněn déle než několik málo hodin. Konečně se mu, jako jedinému ze skupiny přátel, podařilo zběsilým úprkem rozlehlým podzimním lesem přiblížit k civilizaci natolik, aby na displeji jeho mobilu naskočily vytoužené čárky oznamující, že se konečně nachází někde, kde je signál. Přivolaný policejní vrtulník byl již na cestě a nyní zbývalo přežít snad už jen několik posledních hodin.
Stále ho, v okamžicích, kdy zvenčí zaslechl zvuky podobající se pomalým krokům tlumeným spadaným vlhkým listím, přemáhaly návaly strachu, ale pevná skála za zády a hlaveň pušky mířící k ústí jeskyně mu znovu a znovu navracely pocit jistoty. Jsem v bezpečí, pomyslel si, skončilo to! – a právě v té chvíli úlevy, v okamžiku kdy se jeho dlouhý výdech měnil v nádech, ucítil ruku, jež mu pomalu, jakoby uvážlivě a beze spěchu, zezadu sevřela pravé rameno...“
---
Pojďme tedy popřemýšlet o dvou druzích strachu, přičemž mám na mysli strach v souvislosti s kulturními artefakty, které produkuje literatura, komiks a především film. Lidé, a dokonce i kritici, tyto dva druhy strachu směšují a podřazují je pod jeden žánr, jemuž říkají “horor“, i když se jedná o dva velmi odlišné druhy strachu, jež bývají vyvolávány dosti odlišnými literárními či filmovými postupy. Prvním druhem strachu je strach, který souvisí s vyplavováním adrenalinu a vyvolává impuls typu “Útoč nebo prchej!“. K tomu, aby člověk prožil tento pocit, nemusí být nutně pronásledován maniakem s motorovou pilou, stačí, když kráčí noční ulicí a někdo neznámý jde za ním. Nebo když jej přepadne lupič. Nicméně je fakt, že maniak s motorovou pilou bezpochyby dává tomuto typu strachu zcela nové dimenze. V každém případě je zde strach vyvoláván fyzickou převahou agresora - ať už na základě tělesné konstituce nebo používání různých zbraní, jež nemá oběť k dispozici.
A pak je zde ten druhý strach, strach, který já osobně mám jedině spojený s pojmem “horor“, strach, který člověka znehybní, strach, jenž si se svou obětí hraje jako kočka s myší, strach, který má nad svou obětí převahu doslova metafyzickou. I ten nejzběsilejší maniak s největší motorovou pilou na světě se musí řídit fyzikálními zákony. Lze se před ním skrýt – tu více, tu méně úspěšně, lze před ním prchat a přirozeně je také možné si to s ním "na férovku" rozdat.
Ten druhý strach je však strach, před nímž není úniku, neboť nezná bariéry prostoru a času, je to vědomí, že se k nám cosi přibližuje, cosi hrůzného, ale drží se to těsně za hranicí zorného pole a my máme jen neurčitý vjem doprovázený oním příslovečným mrazením v zádech. Je to také strach z věcí, jež přestávají být samy sebou a nadány zlovolnou inteligencí popírají řád nám dosud tak důvěrně známého světa; Stephen King umí velice dobře psát o takových věcech. Patří sem rovněž oživlé mrtvoly, duchové, přízraky a démoni. Tento druh strachu je numinózní, je to svým způsobem mysterium tremendum, i když mu chybí jistý druh vědomí velikosti, jež se dostavuje při setkání s Bohem. Je to tremendum, ale je to tremendum démonické, perverzní, nikoli však jen sexuálně či psychologicky perverzní, jeho perverze je založena na nejzákladnější úrovni, jedná se o pokřivení samotného světa, je to, dalo by se říci, perverze ontologická. Snad nikdo v tomto směru nezašel tak jinam (záměrně nepíši “daleko“!) jako H. P. Lovecraft.
Myslím, že nyní už je zjevné, že strach v ukázce, jíž jsem tuto úvahu uvedl, je strachem onoho prvního, přirozeného druhu, přičemž poslední věta příběh překlápí do oblasti hrůzy nadpřirozené. Snad se mi těmi klišé podařilo vyvolat v čtenáři aspoň něco málo z těch pocitů, jimiž se zde zabývám.
Za sebe musím říci, že ten první druh strachu, zvláště, je-li na filmovém plátně podán coby typická maniakální “vybíjená“, v níž neustále někdo ječí, hysterčí nebo pobíhá, není něčím, co by ve mně vyvolávalo nějaké zvlášť silné pocity; snad kromě toho, že v takových případech obvykle fandím maskovanému maniakovi a přeji si, aby ty pitomce, do jejichž kůže se mám dle představ tvůrců patrně vžívat, už konečně poslal na onen svět.
Nicméně věřím, že existuje významné množství lidí, kteří se tímto druhem příběhu nechají strhnout – jinak by se takových filmů zřejmě tolik netočilo – a budiž jim to přáno. Je také třeba podotknout, že se samozřejmě jedná o poněkud uměle vytvořené protiklady - v hororech se poměrně setkáváme s kombinací obou druhů strachu, zvláště v příbězích o oživlých mrtvolách.
Ze skutečnosti, že nemám rád onen "slasherový" typ strachu, pro mne plyne práce navíc, když – hledaje slušný horor – musím jej, jako drahocennou jehlu napuštěnou jedem černého lotosu, hledat v kupce thrillerového a slasherového “sena“ (v tomto případě by bylo možná vhodnější napsat "v hromadě zmasakrovaných mrtvol"). O to větší radost pak však mám, když nějakou najdu, neboť napsat či natočit opravdu dobrý a originální horor opravdu není žádná legrace!
***
Své připomínky, polemiku, podněty a náměty adresujte prosím na autorův e-mail kojot333@gmail.com