Celou tu cestu, jež kdysi v mých cca deseti letech začala primitivní magií a posléze naivně chápaným křesťanstvím, jež přešlo ve vášnivou víru v době adolescence, cestu, jež posléze, po postupném prozření, pokračovala okultismem, přemítáním nad buddhismem, taoismem a učením Carlose Castanedy, hermetickou kabalou, thelémou v intencích nauky britského mága a proroka Aleistra Crowleyho, novopohanstvím, satanismem v La Veyově pojetí, scientismem a ateismem, a která vyústila do mého současného heretického eklekticismu, celé to putování lze chápat jako cestu, v níž se projevilo boží vedení, a rozhodně jako cestu, jejíž každá etapa mne naučila něčemu důležitému.
Moje původní setkání s křesťanstvím v době adolescence mne naučilo síle víry, jež si neklade otázky, víry, jež má mnoho společného se zamilovaností. Její následná eroze mne naučila faktu, že hledání je silnější než pocit nalezení. Postupné směřování k magickému myšlení a thelémě Aleistra Crowleyho mne naučilo hledání a nalézání nečekaných spojení a souvislostí, což jsem posléze mimo jiné využil i při literární tvorbě.
Někdy na začátku nového tisíciletí mi do života vstoupil Starej Kojot, v podobě Taškáře (Trickstera) a navzdory všemu, o čem bude řeč dále, součástí mého života už zůstal.
Postupně jsem opouštěl thelému jako příliš vyumělkovanou a vyzkoušel si práci s pohanskými bohy, která mne přivedla k porozumění archaickým formám spirituality a atavistické magii. Postupný nárůst racionálního myšlení, jenž vedl k tomu, že jsem předchozí složité magické myšlení stále více zjednodušoval a podroboval racionální kritice, vedl celkem logicky k přijetí laveyánského (“ateistického“) satanismu a jeho psychologické interpretaci magie a orientaci na výsledky. Jedna z nejdůležitějších věcí, jíž jsem se v této etapě svého života naučil, byla poctivost k sobě, schopnost rozpoznat i sebemenší náznak pokrytectví a odhodlání k boji proti němu.
Satanismus postupně přešel do zcela čistého scientistického ateismu a odvrhnutí posledních zbytků magického myšlení. V této životní etapě jsem piloval k dokonalosti až nesnesitelné schopnost kritického myšlení a naučil jsem se oddělovat testovatelnou a netestovatelnou, tj. subjektivní, zkušenost.
Nicméně, díky extrémní existenčně – existenciální krizi, jsem si uvědomil, že lidský život není opakovatelný experiment, není dvojitě slepou studií. Návrat k praktické magii formou smlouvy s určitou třídou duchovních bytostí přinesl ohromující výsledky v podobě nepřehlédnutelného zlepšení kvality mého života (díky své scientisticko-ateistické životní etapě si však uvědomuji, že veškeré mé zkušenosti jsou anekdotického rázu a nelze s nimi tudíž argumentovat v přísně objektivním diskurzu). Dalším důsledkem bylo oslabení ega, zvýšení míry soucitu s bližními, postupný obrat k levicové politické orientaci a nakonec zpět k evangelijní zvěsti, tentokrát však již uchopené vlastním rozumem a vcítěním. Tudíž se v mém případě nejedná o konfesní a dogmatickou víru, stále hledám a někdy i vytvářím svou vlastní cestu. Ježíš ostatně podle všeho dělal totéž a mimochodem: Docela jistě to nebyl neoliberál.
Současně jsem, díky kontemplacím na duchovní a filosofická témata, dospěl k zenu, který vnímám jako cestu k duchovní singularitě, k prapůvodnímu tichu, a k diskordiánství coby metodě návratu k ještě prapůvodnějšímu smíchu, jenž slouží jako způsob („Bůh není mrtvej, je ožralej!“), kterak zažehnat chvíle, kdy se o mě pokouší přespřílišná vážnost.
Toto hledání se, alespoň v mém případě, podobá hledáním partnera. Jen málokdo napoprvé najde toho pravého na celý život. A nikdo doopravdy neví, jestli ten současný je už napořád, i když se to tak v danou chvíli může jevit. Na rozdíl od těch vztahů bývají lidé svým ideologiím ideologiím věrnější, ale i tam dochází k mnoha „manželským krizím“. Zvláště mystikové o tom vědí své, za všechny bych zmínil třeba zenového mistra Ikkjú Sódžuna a katolického mystika sv. Jana od Kříže.
Dnes už si s těmi duchovními ideologiemi vlastně spíše hraji, říkám o sobě třeba, že se pohybuji někde mezi esoterním křesťanstvím a thelémou, animismem a zenem, některé myšlenky čerpám z gnosticismu a středověkých herezí (zvláště z bogomilství), oslovují mne tricksterovské boží formy (samozřejmě především Starej Kojot severoamerických Indiánů), lidový katolicismus, latinskoamerické synkretické směry jako je třeba vúdú či kult Santa Muerte (Svaté Smrti) v Mexiku a leccos dalšího – a ono to opravdu velmi uspokojivě funguje! Je to diskordiánský přístup – nasazování různých ideologických brýlí vhodných pro tu kterou situaci, a jejich odložení, vyžaduje-li změna situace změnu prizmatu. Trochu se to podobá i mé oblíbené povídce Grega Egana Nestabilní dráhy v prostoru lží, v níž je oscilování mezi paradigmaty metaforicky znázorněno jako cesta mezi geografickými lokalitami obývanými vždy lidmi jednoho konkrétního přesvědčení, kteří svou „gravitací“ přitahují poutníka, jenž se k nim přiblíží. Hlavní hrdina se mezi těmito "gravitačními studnami" snaží pohybovat tak, aby jej žádná z nich nepřitáhla natolik, že by již nebylo úniku. Postupně však začíná mít i určité pochybnosti o tom, nakolik svobodná jeho vlastní cesta ve skutečnosti je. Je to vynikající povídka a nemohu ji dostatečně doporučit!
Postupně jsem si uvědomil, že všelidsky sdílená zkušenost, Posvátno, jemuž říkáme Bůh, bohové, TAO, Příroda (v posvátném smyslu, i v tom smyslu, jak ji coby posvátnou chápou někteří ateisté), Zákon (přírodní, duchovní – dharma apod.), Prázdnota (v buddhismu), filosofičtí bohové Bruna, Spinozy, Schellinga; Hegelův Duch... atd., je něco na způsob onoho příslovečného slona ohmatávaného slepci. Z různých stran se jeví jinak. Z jedné strany je osobní, z druhé neosobní, z jedné transcendentní (tedy existující mimo svět), z druhé imanentní (tedy existující ve světě), z jedné jediný, z jiné mnohý a (z hlediska zenu) žádný. Nelze říci, že by některý z těch pohledů byl z principu nějak pravdivější než jiný. Každý pohled nasměrovaný na Posvátno, má svou hodnotu a odhaluje něco, co jiné pohledy odhalit nedokáží, protože, a to je důležité, prostě nejsme schopni vnímat Boha z Boží perspektivy!
Ale to neznamená, že každý duchovní směr se skutečně dívá na to Posvátno a ne někam jinam. I když k jednomu středu mohou vést i zcela protikladné cesty, neznamená to, že každá cesta vede ke středu. A žádná cesta nevede ke středu automaticky. Aby se duchovní směr stal směrem ukazujícím k Bohu, musí se spojit s konkrétním člověkem, musí být cestou něčího srdce. Doktrína sama o sobě neukazuje nikam, je nesmyslná.
Co bude dál? Nevím. Nevím to stejně, jako to neví kdokoli, kdo si vyšlapává vlastní cestu. Jsou lidé, kteří se narodí do nějaké víry nebo nějakého paradigmatu a ve stejné víře i zemřou. Podobně jsou lidé, kteří prožijí jednu konverzi a pak už zůstanou nové ideji věrni. To je v pořádku, nikterak takovými lidmi nepohrdám. Jsou však lidé, kteří hledají, přijímají a odvrhují ty či ony metafyzické koncepty a leckdy i vytvářejí nové. Vskutku se nejedná o nějaké “převlékání kabátů“ (neboť to nijak nesouvisí s jakýmkoli osobním ziskem, spíše naopak), ale o hlubokou vnitřní potřebu hledání, spojenou s nespokojeností s předpřipravenými odpověďmi libovolného druhu. Nejedná se tedy o metaforickou "turistiku", protože turista zavítá někam jen na chvíli, ale vždy se vrací domů. Pominu-li skutečnost, že se vždycky tak či onak vrátím ke Starýmu Kojotovi, jsem v tomto smyslu spíše duchovní "kočovník", který je doma tam, kde se právě nachází, a současně neustále hledí k obzoru. Tak to prostě je.
Ляпис Трубецкой - Я верю / Lyapis Trubetskoy - I Believe (2011) from vestnik on Vimeo.
(Pozn. tento článek vznikl sloučením, přepracováním a doplněním dvou textů z mého druhého blogu.)
***
Své připomínky, polemiku, podněty a náměty adresujte prosím na autorův e-mail kojot333@gmail.com