Nejprve je třeba popřít mýtus, že lidská sobeckost a individualismus jsou vrozené. To není pravda, sociální darwinismus je, na rozdíl od darwinismu coby přírodovědné teorie, zcela scestný (a poukazoval na to jako první sám Charles Darwin). Člověk je, jak správně konstatoval už Aristotelés, zóon politikon, společenský živočich. Člověk není člověkem, není-li součástí společenství, tak může existovat bůh a zvíře, člověk však nikoli. Moderní evoluční biologie to jednoznačně potvrzuje: Jsme „dobráci od přírody“ (Frans de Waal), sociální primáti.
A rozhodně nejsme ani zdaleka jediní společenští živočichové. Naše morálka není kvalitativně odlišná od vnitroskupinových norem jiných živočichů, základní stavební kameny morálky, včetně soucitu, nacházíme i u mnohých evolučně nám vzdálenějších živočichů – a tím spíše pak u primátů. Bylo také věrohodně zdokumentováno, že děti se s morálním instinktem rodí. Složitost naší morálky odpovídá celkové složitosti naší kultury – jsme prostě nuceni řešit více různých ze společenského styku plynoucích problémů než třeba šimpanzi.
To neznamená, že by morálka byla vrozená, vrozená je však dispozice k ní (podobně jako dispozice osvojit si řeč); morálka se konstituuje pod vlivem kultury, do níž se člověk narodí a v níž žije.
Instinkt spolupracovat a soucítit je nám vlastní, člověk (s výjimkou psychopatů) v žádném případě není osamělý predátor, jak jej prezentuje neoliberální ideologie.
Zatímco morální a sociální instinkt dědíme geneticky, konkrétní sociální a kulturní normy předáváme, „dawkinsovsky“ řečeno, memeticky. Vždy se jedná o složitý konglomerát mýtů, zvyků, uměleckých forem, sebedefinice vlastní kultury a mnoha dalších věcí a je to velmi variabilní záležitost.
V rámci naprosté většiny kultur platí, že se lidé v rámci dané society nemají navzájem okrádat či dokonce vraždit, najdeme tam nějak definovanou rodinu a nějaké náboženské či metafyzické přesvědčení, nějaký konkrétní jazyk atd.
Ve spoustě oblastí se kultury liší a je to do očí bijící. Stále znovu jsou v evropské kultuře kritizovány islámské kulturní normy (a naopak) a měli bychom si uvědomit, že ani v jednom případě nejde o vrozený naturel, ale o způsob, kterak daná kultura dotváří vrozený morální a sociální instinkt.
Neexistují sobecké kultury, pakliže samozřejmě mluvíme o normálně fungujících společnostech, nikoli o společnostech procházejících vážnou krizí (epidemie, hladomor, extrémní dopad války – ale některé společnosti dokáží i v takovém případě zůstat civilizované – viz např. Obléhání Leningradu během 2. světové války).
Dokonce ani naše kultura není sobecká. Lidé dávají peníze na charitu, pomáhají svým blízkým, nebo třeba jen někomu cizímu pomohou roztlačit auto, které nechce nastartovat, i když z toho nemají žádný měřitelný zisk. Je to přirozené, je to bytostně lidské. Máme z toho takový ten „fajn pocit“.
Povětšinou prostě nejsme osamělé sobecké bestie. Samozřejmě, že i toto altruistické chování lze označit za „sobecké“ v tom smyslu, že si díky němu budujeme reputaci slušného člověka atd., tedy že je to pro jedince výhodné, to nezpochybňuji, právě naopak. Jedná se však o všeobecně výhodný kooperativní instinkt, tedy o jiný druh „sobectví“, než asociální egoismus. Neboli: používám zde pojem „sobectví“ tak, jak je běžně chápán a používán, tedy ne jako „sledování vlastních zájmů“, ale „sledování výhradně vlastních zájmů“.
Problém současné společnosti tkví v tom, že statusová hodnota člověka je v mnoha případech poměřována na základě vlastněného (či předstíraně vlastněného, jako třeba auto na leasing či nemovitost na hypotéku) majetku.
Pokud není člověk dostatečně kreativní a inteligentní, aby svou hodnotu budoval ve vědecké, umělecké či jinak imateriální sféře, má potřebu demonstrovat hodnotu své osoby tím, že vlastní dražší auto než soused, že má větší televizi, značkové oblečení, drahé šperky, dům s více místnostmi, nejmodernější mobilní telefon na trhu atp.
Lidé v naší kultuře obvykle vlastní nemálo věcí, bez nichž by se bez jakékoli jiné než právě statusové újmy obešli. Tyto lidi však nelze příliš přísně soudit za to, že „si žijí nad poměry“, jak se často – především a dosti licoměrně zprava – ozývá. Oni si ve skutečnosti žijí zcela a naprosto v poměrech daných všudypřítomnou reklamou a neustálým poměřováním se s ostatními.
A mimochodem: To je přesně to, co kapitalisté chtějí, aby dělali! Banky tak mohou prodávat úvěry, automobilky auta, výrobci drahých hraček drahé hračky, cestovní kanceláře dovolené v zámoří, spekulanti s nemovitostmi nemovitosti. Kdyby si nižší střední třída nežila nad poměry, začalo by to v soukolí kapitalismu pěkně drhnout – a vlastně už to drhnout začíná: Viz například problémy evropských automobilek, způsobené tím, že si významné množství lidí řeklo, že v atmosféře hospodářské krize a s ní spojené vyšší míře existenční nejistoty s nákupem nového auta ještě počkají a raději nalijí nový olej do své staré (rozuměj: často jen pár let staré) „herky“. Kapitalista, který poukazuje na to, že si lidé žijí „nad poměry“, je pokrytec.
Nicméně to, že aktuálně významné procento lidí buduje svou statusovou hodnotu nákupem věcí, není nic fatálního, nic jednou pro vždy daného, není to neměnný přírodní zákon, jak někteří lidé věří.
V tradičních společnostech, kde hromadění majetku v našem smyslu slova ani nebylo možné, byla statusová hodnota utvářena především tím, co kdo umí, a v rámci kmene, v němž znal každý každého, se to prostě nedalo ošidit. V takové societě člověk nemohl předstírat, že je nejlepší lovec, nejlepší vypravěč příběhů či nejlepší šaman. Prostě jím buď byl nebo nebyl. Dokonalá kontrola a blesková zpětná vazba prostě nic jiného neumožňovaly a hromadění majetku a jeho využití jako kapitálu bylo extrémně omezené prostě proto, že neexistovaly ledničky.
Pakliže bychom se měli k něčemu v naší minulosti vracet, pak je to právě úcta ke skutečným schopnostem a skutečné práci. Proč neusilovat o to, aby lidé byli druhými hodnoceni podle toho, co doopravdy umějí a podle toho, co jsou ochotni udělat pro druhé, nikoli podle toho, co vlastní? A mělo by tomu tak být pokud možno nejen projevenou úctou, ale i finanční či jinou obdobnou odměnou, jež by neměla nikdy růst nade všechny meze.
Zdá se to nepředstavitelné? Rád říkám, že pokud si někdo nedovede něco představit, obvykle to znamená, že trpí nedostatkem představivosti. Vždyť důkazy o tom, že změna společnosti k větší rovnosti, soucitu a spravedlnosti je možná, vidíme všude kolem a o mnohých už vůbec nepřemýšlíme a chápeme je často jako naprostou samozřejmost.
Překvapuje snad dnes někoho pohled na ženu vhazující do volební urny obálku s hlasovacím lístkem? Diví se dnes Evropan tomu, že lidé u nás nevlastní otroky? A naopak: Připadá nám jako samozřejmost myšlenka, že by ministr měl být za stejný přečin trestán mírněji než řadový občan, případně že by v jeho případě o přečin vůbec nešlo?
A přitom nic z toho není samozřejmé. Bojovníci a bojovnice za ženská práva byli dlouho považováni za pomatené utopisty, totéž platí o abolicionistech. Až do vzniku moderního státu bylo normální a „přirozené“, že se na šlechtu a jinou vrchnost vztahovaly jiné právní normy než na poddané, bylo to tak „Bohem zařízeno“ a zpochybňoval by to jen nebezpečný revolucionář.
Pak zde máme civilizační výdobytky, které ještě jsou některými lidmi zpochybňovány, ale i tito lidé vědí, že jejich předsudky jsou stále nepřijatelnější a používají proto fráze typu „Nejsem rasista, ale...“ či „Vím, že je to politicky nekorektní, ale...“ Nicméně si již těžko dokážeme představit, že by byla v USA znovu zavedena rasová segregace, prakticky nikoho už nepohoršuje, když ve filmu políbí černoch bělošku, a prominentní intelektuálové již dávno nepíší pojednání o podřadných rasách, jako tomu bylo v devatenáctém století.
V civilizovaných zemích také již není trestná homosexualita, ani není vnímána jako nemoc, jíž je třeba léčit, a věřím, že nastane čas, kdy většinu lidí nevyvede z míry polibek dvou mužů tak, jako je už dnes nevyvádí z míry polibek muže a ženy odlišných barev kůže.
Jak říká etik Peter Singer, okruh bytostí, na které vztahujeme svá morální pravidla, se neustále rozšiřuje. Kdysi byli „lidé“ jen příslušníci kmene, ostatní byli „ne-lidé“, „barbaři“. Okruh lidství se postupně rozšiřoval a v současné době lidství připisujeme všem bytostem druhu Homo sapiens bez ohledu na jejich původ, barvu kůže či náboženské vyznání. Uvědomme si, že nacistická degradace Židů, Romů a dalších „neárijských“ národů na „podlidi“ a důsledky, k nimž to vedlo, které z hlediska vlastní kulturní a civilizační úrovně vnímáme jako bezpříkladné barbarství, bylo v minulosti často něčím normálním. Nacisté zkombinovali kmenové atavismy s vražednými technologiemi. Berme to jako varování, jaké důsledky může mít civilizační regres technicky vyspělé společnosti.
Dnes už dokonce vnímáme jako samozřejmé, že ani zvířata nejsou „věci“ a že je správné chránit je zákonem před nejrůznějšími formami utrpení. Možná přijde doba, kdy pojídání zvířat bude v lidech vyvolávat stejné emoce jako třeba kanibalismus, kdo ví? V každém případě jsou dnešní normy nakládání se zvířaty, jakkoli nedokonalé, něčím, co by u našich předků vzbudilo nechápavý údiv.
Žádná z výše uvedených kulturních změn se neodehrála ze dne na den. Trvalo mnohdy celé generace, než se myšlení lidí dostatečně změnilo, a nikdy by k tomu nedošlo, nebýt lidí, kteří v tyto „zaručeně nemožné“ věci věřili, lidí, kteří věřili, že má smysl usilovat o lepší svět a to i tehdy, když byli důvodně přesvědčeni, že se vytoužené změny osobně nedožijí. Nic z toho by nebylo, nebýt lidí aktivních, tedy aktivistů.
Pokládám za tragické, že v naší společnosti je „aktivismus“ vnímán jako nadávka, a nikoli jako ocenění něčí dobrovolné, často neplacené či jen mizerně placené, práce ve prospěch ostatních bytostí. Nic na tom nemění fakt, že někteří aktivisté usilují o problematické cíle či užívají problematické metody, to je záležitost k diskusi, ale jen málokdy je možné upřít jim touhu po lepším světě, – a touha po lepším světě je to, co naše společnost zoufale potřebuje.
Je naprosto legitimní usilovat o svět, který by ocenil člověka tak férově a bezprostředně, jako archaický svět kmenového zřízení, a současně co nejvíce rozšířil etický horizont tak, aby coby „soukmenovec“ byla přijímána každá lidská bytost. Dějiny ukazují, že lepší svět velmi pravděpodobně je možný, protože spousta věcí, jež byly kdysi považovány za nemožné, je nyní samozřejmou skutečností. Navzdory tomu se nám však současné mocenské elity snaží vnutit jakousi zvrhlou touhu po světě horším, touhu vzdát se toho, co se již stalo samozřejmostí, vykonat velký civilizační krok zpět.
Slovní spojení „sociální stát“ začíná být užíváno jako pejorativum, jako něco, čeho je třeba se zbavit ve jménu honby za ekonomickým růstem, pobírání sociální pomoci je vykládáno jako morální prohřešek, lepší zdravotní péče pro bohaté je nám vštěpována jako forma spravedlnosti.
Neboli: Tak, jako je možné společnost postupnými kroky postrkovat vpřed směrem k větší spravedlnosti, solidaritě, vzájemné úctě a důstojnému životu pro všechny, je stejně tak možné ji, a to mnohem rychleji!, vracet zpět někam do dob divokého kapitalismu, jehož byl svědkem Marx, a možná i hlouběji až kamsi do feudalismu.
Pohlédneme-li do dějin, uvidíme, že to byli aktivisté, díky komu máme civilizační „samozřejmosti“, jimiž se tak rádi chlubíme. Uvažme tedy dobře, zda nevsadit spíše na ně, než na ty, kteří se nás snaží přesvědčit, že „líp už bylo“ a alternativy neexistují.
Pokud Vás tento článek zaujal, přečtěte si také esej Před katastrofou?
O tomto článku můžete diskutovat ZDE.