"Bůh nebo Evoluce" - Reportáž z diskuse mezi ateisty a křesťany

8. září tohoto roku ve Šlapanicích u Brna proběhla panelová diskuse s názvem „Bůh nebo Evoluce“. Ateisty zastupoval pražský filosof Tomáš Hříbek, teisty pražský filosof a lékařský etik David Černý.

Diskusní setkání zorganizovala ji dvě dosti odlišně zaměřená sdružení, totiž Občanské sdružení ateistů České republiky a MONOS (Monarchistické občanské sdružení), které si tam přivedly své příznivce (ateisté celkem logicky ateisty, monarchisté, víceméně taky celkem logicky, teisty) a samozřejmě i panelisty (i když ani jeden z nich není členem ani jednoho z obou sdružení). Já jsem tam šel, jak je u mě obvyklé, sám za sebe, což jsem neopomněl zdůraznit při všeříkající otázce: "Ke kterému táboru patříte?"

Ale vezměmě to popořádku: Přišel jsem (začalo to po 13. hodině), seděl jsem, trpěl jsem (do 17. hodiny!), odešel jsem s částí přítomných do hospody, pokecal jsem (celkem slušná kompenzace předchozího utrpení), byl odvezen skoro domů a byl rád, že je to za mnou.

Vážněji: Stručně řečeno šlo o to, jestli teismus, především v jeho více či méně katolické podobě, je nebo není kompatibilní s darwinismem.

Tomáš Hříbek tvrdil, že není, protože tím, že do celé záležitosti vnáší intervenujícího boha, vytváří konkurenční teorii a obě prostě nemohou být současně pravdivé.

David Černý tvrdil, že to možné je, protože darwinismus nemůže dokázat, že to, co se jeví z hlediska darwinismu jako nahodilé, je ve skutečnosti vůle boží, konkrétně boží zásahy vedoucí k nám coby koruně tvorstva a... tak.

Tomáš Hříbek k tomu řekl, že jediný bůh, který nekoliduje s přírodní vědou, je bůh deistický, tedy bůh, který nějak nastavil pravidla a pak nezasahuje, protože kdyby zasahoval, stal by se součástí přírodovědeckého zkoumání (trochu to zestručňuji).

David Černý říkal něco v tom smyslu: „A co kdyby to bylo přírodovědnou metodou nepoznatelné?“

Marek Picha z brněnské Filozofické fakulty, který byl přítomen v publiku, se snažil upozornit na zjevný fakt, že věda nemůže vyloučit nadpřirozené a nezjistitelné intervence křesťanského Boha, Velkého špagetového monstra atd., ale že z této skutečnosti vůbec nic neplyne, protože věcí, které nelze dokázat ani vyvrátit existuje nekonečné množství. (Amen! - vidím to dočista stejně.) Máte-li zájem o detailnější podobu této části diskuse, pak vězte, že Davidovi Černému otiskli článek v sobotní příloze Mladé fronty, v němž jsou tytéž argumenty, jaké zazněly na panelové diskusi, a Marek Picha na to u sebe reagoval.

Mimo to David Černý hovořil o „ateistickém a teistickém výzkumném programu“, přičemž tím „ateistickým“ zřejmě myslel naturalismus coby metodologii přírodních věd, aspoň tak jsem to pochopil, ale nepodařilo se mi pochopit, co má ten „teistický výzkumný program“ vlastně být (Marek Picha k tomu řekl, pokusím se to zreprodukovat, případná nepřesnost nechť padne na mou hlavu, něco na ten způsob, že se nejedná o rovnocenné záležitosti, protože vědecký program je definován svou metodou, zatímco teistický program postulováním nějaké entity nebo souboru přesvědčení).

Na svou otázku, jak konkrétně obohatí naše poznání zavedení entity „intervenující bůh“ do evoluční teorie, jsem se nedozvěděl nic víc, než že je to nějak přínosné pro věřící.

Kromě toho bylo v publiku několik zřejmě hardcore kreacionistů, kteří se čas od času snažili stáčet debatu k notoricky známým kreacionistickým pseudoargumentům o hodinkách a očích, což se jim naštěstí nepovedlo, protože pak už by to bylo celé ale úplně k ničemu.

V druhé části panelové diskuse Tomáš Hříbek poreferoval o teologii a přírodní vědě v Darwinově době a o Darwinově teologické argumentaci pro svou teorii (což bylo zajímavé, ale diskuse už plynula jiným směrem) a měl několik trefných postřehů ohledně toho, že Vatikán velmi pečlivě dbá na to, zda vědci nevydávají za fakt něco, co nemají dostatečně empiricky potvrzené, a sám hlásá věci, které nemá empiricky potvrzené vůbec.

Nakonec David Černý prezentoval tezi teistického analytického filosofa Alvina Plantingy o tom, že ve skutečnosti nejde o spor mezi vědou a teismem, ale mezi dvěma filosofiemi – scientismem a teismem, z nichž každá může sloužit jako svého druhu výzkumný program (viz výše). Musím uznat, že tento postřeh je patrně správný, ale myslím, že neimplikuje tvrzení, že pokud jsou jak scientismus tak teismus filosofické směry, jsou si nutně rovnocenné, a ani to, co tedy ksakru ten „teistický výzkumný program“ vlastně je.

Další podstatnou věcí ze strany Davida Černého bylo úvodní rozlišení víry na metakategoriální a kategoriální rovinu. Z hlediska té první je víra chápána jako existenciální postoj, zkušenost s Bohem, přičemž tato zkušenost vnitřně tu víru potvrzuje. V této rovině víra s vědou nekoliduje. V kategoriální rovině je víra vnímána jako systém přesvědčení o realitě, zde může vznikat spor. S tím nemám sebemenší problém.

Samozřejmě se otevřela i další témata, jako je otázka důkazního břemene při argumentaci věřících a nevěřících (do níž se pochopitelně zapojil Marek Picha, protože tohle téma má fakt v paži), pak nějaká etická témata v souvislosti s evolucí a možná i další věci: Nedělal jsem si poznámky, takže jsem tuto zprávu napsal až doma po paměti, pokud jsem něco vynechal či nepopsal zcela přesně, budiž mi to prosím odpuštěno.

Po diskusi následovalo posezení v hospodě a příjemné povídání s kde kým o všem možném, což bylo fajn, stejně jako to, že jsem se konečně osobně potkal s Tomášem Hříbkem, s nímž jsem si již několik let dopisoval.

Jak to celé vyhodnotit? Pominu-li fakt, že to bylo poněkud úmorné a intelektuálně frustrující (čtyři hodiny z nikoli nevýznamné části vyplněné tlacháním o ničem), a pokusím se z toho vytěžit něco přínosného, pak můj pocit z toho byl, že někteří (no dobře, asi skoro všichni) teističtí věřící, se prostě snaží existenciální zkušenost z „metakategoriální“ roviny za každou cenu zracionalizovat tím, že ji nějak propojí s přírodovědnou interpretací reality, což jim samotným může dávat smysl, ale nevěřícím to může připadat přinejlepším jako připojování pátého kola k dobře jedoucímu vozu.

Byla doba, kdy bylo pro křesťany neskousnutelné, že by lidé nesídlili ve středu kosmu na nehybné Zemi, natožpak že by byla i jiná slunce atd. Nakonec zvítězila realita (stále však najdeme pár geocentrických, a dokonce i několik placatozemních, pošuků!) a biblická kosmologie byla vesměs akceptována jako metafora. Aktuálně mají (někteří) křesťané zjevně problém v tom, že by i stvoření člověka byla metafora, tedy mají problém s přijetím stanoviska, že z hlediska zkušenosti s Bohem není podstatné, jestli někdo „tahal za nitky“ či nikoli, stejně jako není podstatné, jestli někdo někdy doslova konstruoval vesmír v šesti dnech či nikoli.

Vlastně je snaha některých křesťanských myslitelů „vpašovat“ Boha do procesu evoluce podobná snaze některých moderních mystiků objasnit své zkušenosti postulováním divokých hypotéz o povaze světa za použití výrazů jako je „kvantové vědomí“ apod. Jedná se prostě o snahu zracionalizovat velmi intenzivní, ale těžko uchopitelnou subjektivní zkušenost.

V následné diskusi po prvním zveřejnění této reportáže se mi brněnský konzervativně-katolický estetik Jiří Stodola snažil vysvětlit, co by mělo být oním "teistickým výzkumným programem", totiž: "metafyzika, podle které je svět stvořený Bohem, udržovaný v bytí Bohem a přímo i nepřímo řízený Bohem." Z toho, co psal, jsem ovšem opět nedokázal vydedukovat, k čemu je takové metodologické východisko užitečné (je zjevné, že naturalistické/scientistické či ateistické (tj. nepracující s hypotézou nadpřirozena) metafyzické východisko je plodné velmi).  

Dodávám, že jsem v zásadě filosofický pragmatik a jsem toho názoru, že lze v podstatě pracovat s jakoukoli ontologií, začlenit do teorie jakékoli entity atd., příčemž měřítkem oprávněnosti takového kroku jsou výsledky, tedy rozšíření lidského poznání (které chápu šířeji než přísní metafyzičtí scientisté, tedy neomezuji je výhradně na přírodními vědami zjištěná empirická fakta). Jsem beze všeho ochoten uznat jako plodný výzkumný program i marxismus, existencialismus, hermeneutiku, psychoanalýzu atd., protože je u nich jasná metoda a lze je aplikovat přinejmenším v oblasti interpretace společnosti a dějin, analýzy uměleckých děl, praktické psychologie a sebepoznání apod.

Tudíž v principu nejsem proti tomu, aby někdo interpretoval realitu pomocí teistické metafyziky, není mi však jasné, jak se v rámci tohoto výzkumného programu pracuje (tj. metoda) a jaké přináší či slibuje výsledky v současné době. Osobně mám pocit, že tento druh bádání je už hodně dlouho za zenitem a jeho stoupenci navíc sami nedokáží věrohodně objanit, k čemu přesně by to mělo být dobré, co tímto způsobem v poslední době vyzkoumali atd.

Navzdory tomu, že scientisté nemají právě v lásce fenomenologickou a existencialistickou filosofii či jungovskou a jinou hlubinnou psychologii, domnívám se, že právě vzhledem ke všemu výše řečenému jsou tyto velmi prospěšné, protože nabízejí způsoby, kterak s vnitřními duševními obsahy spirituálního charakteru nakládat (prakticky i teoreticky), aniž bychom byli nuceni je nepřípadně a neorganicky směšovat s empiricky testovatelným přírodovědným poznáním.

Pokud si myslíte, že k tomuto tématu můžete říci něco podstatného, můžete to zkusit ZDE. Ale je tam přes 170 komentářů, které vesměs nic nevyřešily, tak se prosím nejprve podívejte, jestli vás už někdo v diskusi nepředešel. ;-)