Štědrovečerní setkání s Bohem
19. září jsem byl v brněnském divadle Reduta s kamarádkou na inscenaci Nenápadný půvab buržoazie (na kterou jsem šel rovnou ze schůze KSČM!). Představení nebylo špatně udělané, ale nelíbilo se mi, neboť postrádalo příběh, byla to jen série tu více, tu méně zdařilých skečů. Po představení jsme ještě příjemně poseděli u piva i s další kamarádkou – herečkou, a pak jsme se vydali domů. Osaměl jsem na železničním uzlu před Hlavním nádražím a uvědomil si, že už nemám jízdenky. Automat byl nefunkční, ale po ruce byla otevřená trafika. Šel jsem k ní, zakoupil několik jízdenek a hluboce zamyšlen se vracel na zastávku jedničky. A v té chvíli jsem ji dostal a byla jak z děla!
Byl jsem udeřen v levou tvář tak mocně, že mi odletěly brýle! Stane-li se mi, a předpokládám, že nejen mně, něco tak razantního a neočekávaného, čas jakoby zhoustne, všechno se zpomalí a na chvilku setrvá v jakémsi oparu neskutečna. V tomto pozměněném čase jsem překvapivě obratně zachytil odlétající brýle, nasadil si je a pohlédl na útočníka. Byl o hlavu větší než já, měl krátké vlasy a jakousi světlou bundu a působil poměrně atletickým dojmem. Bleskově jsem dospěl k závěru, že budu raději zbabělec než idiot - a nebudu se tedy bít za svou čest, pokrčil jsem rameny a vydal se k tramvajové zastávce. Všude kolem byli lidé, ale nezdálo se, že by incident někdo vůbec zaregistroval. Napadlo mě, že jsem vlastně prošvihl dokonalou chvíli k vpravdě doslovnému nastavení druhé tváře, a lehce jsem se tomu pousmál. Snažil jsem se přijít na to, co mi to vlastně bylo touto nezvyklou formou shůry sděleno, ale nějak mi to nedocházelo. A uběhla nějaká doba, prožil jsem různé věci a snažil se zvládat únavné zdravotní obtíže. Jeden z důvodů, proč nejsem poslední dobou dvakrát společenský.
Včera, na Štědrý den, jsem byl spolu se svým bratrem na návštěvě u babičky, pojedli jsme, poplkali a předali si dárky. Bratr ode mě dostal mimo jiné drobnosti také výtisk mé nejnovější knihy Divný obraz a divní vězňové. Byl z toho poněkud rozpačitý (zbylé dva dárky byly naštěstí v pohodě), protože správně pochopil, že se jedná o vzorek mého myšlenkového světa.
Řekl mi, že jak mě sleduje na Facebooku, je často ztracen, nerozumívá textům, jež píšu, je to pro něj dosti vzdálený a nepochopitelný svět. Když to řekl, potěšilo mě a příjemně překvapilo, že se vůbec snaží mi porozumět. Rozumějte: Můj brácha není žádný hňup, je to velmi inteligentní, schopný a úspěšný muž, jen to prostě není filosofující introvert s nezkrotnou představivostí jako jsem já; jeho inteligence a schopnosti mají prostě mnohem blíže k praktickému životu v běžné realitě, než ty moje.
Řekl jsem mu, že tu knihu mu dávám jako určitý hmatatelný výsledek mé zhruba desetileté práce, a že nečekám, že mi k ní poskytne kritickou reflexi; a ať si z toho přečte jen to, co ho něčím zaujme a bude mu dávat smysl, zbytek ať klidně nechá plavat. Pak jsme si povídali o mnoha jiných věcech, radostech i starostech, o nichž si příbuzní běžně povídají. Celou tu dobu jsem se cítil dost nesvůj, moje v poslední době poměrně časté dopolední závratě, problémy s jemnou motorikou a se soustředěním atd., přetrvávaly až do pozdního odpoledne a navíc jsem se cítil psychicky celkem pod psa, ale byl jsem rád, že jsem bratrem i babičkou přijímán takový, jaký jsem. Bývaly doby, kdy tomu tak nebylo.
Brácha mě odvezl domů, kde jsem uložil do ledničky a spíže spoustu dobrot od babičky, vzal dárky pro svou bývalou ženu a současnou dobrou kamarádku Lucienne, a vydal se ji navštívit. Štědrovečerně podvečerní noční linka se k cíli blížila četnými zajížďkami, zjevně aby pokryla co nejvíc zastávek, až mi z těch zákrut a oblouků bylo nevolno. Ještě, že už přestaly ty závratě.
U Lucienne jsme si předali dárky – mimo jiné jsem dostal černě natřené jmelí, to se mi moc líbilo!, pokecali jsme a bylo to docela zajímavé; stále mě docela zaráží, že se duchovně vrhla – i když asi spíše byla vržena – do divokého afrokaribského duchovního světa, ale konec konců, proč ne? Když tam mohly "cesty Boží" zavést mě, proč ne ji?
Po deváté hodině jsme se rozloučili a já vyrazil zpět k domovu odložit přebytečnou zátěž a vyrazit na půlnoční mši, tentokrát však nikoli k římským katolíkům, jako v minulých letech, ale k husitům do „atomového kostela“ (jak typickým funkcionalistickým kostelům CČSH říká můj kamarád). K „římanům“ jsem nešel jednak proto, že po tom, co předvedli v záležitosti tzv. restitucí a co průběžně předvádí Dominik Duka, jim nemůžu přijít na jméno (na husity mám kvůli „restitucím“ taky pifku, ale zdaleka ne tak velkou!), jednak proto, že jejich duchovní svět je pro kacíře jako jsem já přeci jen poněkud vlídnější – a na nějakou bohoslužbu jsem jít chtěl, i když jsem z toho měl zároveň trochu strach.
To je tak: Plachý introvert jako jsem já nemá problém pobýt někde vzadu v kostele plném anonymního davu cizích lidí, jsou to sice cizí lidé, ale já jsem jen nenápadnou součástí jejich srocení – a cítím se tudíž bezpečně. Věděl jsem, že u husitů žádný velký nával nebude a měl jsem z toho poněkud úzkost. Přesto jsem tam dorazil (vzal jsem to trochu jako bobříka odvahy), usadil se do kostelní lavice, na rozdíl od katolických bez klekátka, a čekal, co bude. Kostel byl skutečně poloprázdný a myslím, že jsem byl buď jediný, nebo jeden z mála návštěvníků nepatřících do sboru (ostatní se zjevně orientovali v husitské bohoslužbě, věděli co zpívat a tak).
Bohoslužba to byla fajn, farářka Eva Buttová opravdu pěkně zpívala, varhany hrály, dobré to bylo. Husitská liturgie dr. Karla Farského, a vlastně celá CČSH, skutečně je něčím na způsob národní kulturní památky – a to nemyslím ani trochu ironicky!
Snažil tam nějak zpřítomnit Krista, ale převládající emocí byl hluboký, melancholický smutek a pocit nezměrné osamělosti. Jako bych byl přítomen konci nějaké dlouhé a úctyhodné tradice (ve smyslu předávání), mělo to v sobě cosi z melancholie sklonku života starého člověka, který se před tím, než odejde na věčnost, chce ještě podělit o něco důležitého ze své životní zkušenosti. Bylo to velmi upřímné, necítil jsem v tom ten poněkud arogantní či pompézní tón některých římskokatolických bohoslužeb, cítil jsem v tom pokoru a ochotu žít, dokud nevyprší určený čas. Neříkám, že to tak bylo, říkám, že jsem to tak cítil.
V každém případě se jednalo o jiný druh duchovní zkušenosti, než jaké jsem zažil v katolickém kostele. Římskokatolická mše je rozhodně více magická, dotýká se více smyslů a činí tak rafinovaněji, je v ní přítomna velká energie, jen si nejsem jist, co z té energie je záležitost Boží a co patří pouze k římskokatolickému egregoru, posilovaném najmě, ale nejen, apoštolskou sukcesí. Zážitek u husitů byl... lidštějí, řekl bych, ale přesto stále rituální, nikoli zcela strohý a civilní. Nicméně jsem celou tu dobu cítil, jak „jinde“ jsem, jak neortodoxní je moje duchovní cesta a že ji vlastně nemám s kým sdílet, protože je pro mě prakticky nemožné koexistovat s kýmkoli v rámci jakéhokoli, byť i hodně svobodomyslně interpretovaného, dogmatu.
Do toho mi občas přišla na mysl Nohavicova píseň Podzemní prameny, zvláště pak slova „hledáme kořeny, nic o nich nevíme...“, ale ta píseň se mnou pochopitelně dokonale rezonuje celá.
Když jsem odcházel, řekl jsem paní farářce, která stála u dveří kostela a prostě jsem měl pocit, že něco říct musím, že se mi to líbilo, že jsem byl u husitů poprvé, ale že nevím, jestli to je to, co hledám. Ve skutečnosti samozřejmě vím, co hledám, hledám Boha, a není to tak banální, jak to může znít, ale co jsem měl v té chvíli vlastně říci? Jak v několika větách objasnit ten smutek, ten pocit, že žijeme v období pádu dalšího, byť tentokrát jinak manifestovaného, chrámu? Ten prožitek nejtemnější hodiny před úsvitem a tušení, že toho úsvitu se nedožiji? Jak krátce sdělit navíc i pocit zpřetrhaných kořenů a touhu a současně strach nějaké zapustit? A samozřejmě: Jak vyjádřit ten prožitek osamělosti tváří v tvář lidem, kteří často nejsou schopni proniknout do mé osobní spirituální a intelektuální zkušenosti?
Ne, vskutku jsem se necítil jakkoli nadřazeně, jak mi snad může být připisováno. Musím přiznat, že jsou chvíle, kdy se u mě pocit nadřazenosti objeví, ale stává se tak vůči lidem, které Miloš Zeman (k němuž mám jinak poměrně rezervovaný postoj, ale tohle vystihl dokonale!) definuje jako pitomce – lidi, jejichž ambice výrazně převyšují jejich schopnosti (pitomost Zeman definuje jako rozdíl mezi ambicemi a schopnostmi). Ano, stává se, že tváří v tvář pitomci nedokáži být pokorný, i když vím, že bych takový být měl.
A o tomto všem jsem přemýšlel, když jsem šel domů. Byl jsem hluboce zamyšlen stejně, jako jako tehdy v září, když jsem dostal po hubě. A takto zahloubán jsem šel volným krokem a se skloněnou hlavou kolem maďarské restaurace, chtěl zabočit na Lidickou ulici a tu mi najednou vstoupil do cesty snědý muž, jenž byl poněkud cítit alkoholem. Vytrhlo mě to ze zamyšlení, pozvedl jsem hlavu a zeptal jsem se: „Copak?“
A ten muž řekl, s cizím přízvukem: „Mám tě rád.“ a objal mě.
Pak jsme si popřáli krásné Vánoce a šli každý svou cestou. A já jsem věděl, že v té chvíli, v té naprosto nečekané chvíli, byl Bůh.
(český překlad textu písně je ZDE)
O tomto povídání můžete diskutovat jak přímo pod ním,
tak i anonymně a bez registrace, ale jen slušně a k věci, ZDE.
Jaroslav POLÁK
Horizonty událostí (skica)
„Proč mě někdy nepozveš na návštěvu?“ zeptala se s lehce šibalským výrazem v její pěkné tváři a já si v té chvíli opravdu nebyl jist, jaké přísliby se za tou zdánlivě nevinnou otázkou mohou skrývat.
Jaroslav POLÁK
Její krásný oči (skica)
„Víš, že máš fakt krásný oči?“ řekl jsem. Bylo to banální, ale byla to pravda. Měla krásné hnědé oči s duhovkami připomínajícími letokruhy vzácných cizokrajných stromů.
Jaroslav POLÁK
Zamyšlení nad celníkem a farizejem
Biblické zamýšlení nad známým podobenstvím o upřímnému pokání výběrčího daní a sebestřednosti náboženského profesionála.
Jaroslav POLÁK
Názorové bujení
Každému se čas od času udělá názor. Takový člověk má většinou potřebu se vymáčknout, obvykle na veřejnosti. Zpravidla to není hezký pohled, ale dá se to taktně přejít.
Jaroslav POLÁK
Kratochvilné vyprávění
„Tak s tím těžkým ublížením na zdraví to bylo asi takhle,“ povídal ten chlápek poté, co jsem mu objednal slíbeného ferneta.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Lidovci navrhli zvýšit slevy na dani na děti, stát to má přes 8 miliard ročně
Zvýšení slev na dani na děti navrhuje KDU-ČSL a hodlá to prosazovat v jednáních s koaličními...
Prezident má absolutní imunitu. Trump zaměstnal Nejvyšší soud, věří v průtahy
Většina členů amerického Nejvyššího soudu se ve čtvrtek zdála být skeptická k argumentu...
Zatkněte propalestinské levicové fašisty, vyzývá demokratický kongresman
Demokratický kongresman Adam Smith označil propalestinské demonstranty za „levicové fašisty“ a...
Pád zhýralého náměstka otřásl Moskvou. Pod Šojguem se houpe židle
Premium Ruskou politickou scénu rozvířil největší korupční skandál od začátku války. Zatčení náměstka...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 606
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1349x
Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Flickr (fotografie)
Seznam rubrik
- Filosofování
- Společnost a politika
- Recenze
- Psychologie a terapie
- Poesie a próza
- Rozhovory
- Galerie
- Humor
- Osobní
- Nezařazené
Oblíbené knihy
- Miloslav Ransdorf: Není všem dnům konec
- Ludwig Wittgenstein: Filosofická zkoumání
- Principia Discordia
- Tomáš Baránek: Jak sbalit ženu 2.0
- Andrzej Sapkowski: Zmije
- Muammar Kaddáfí: Escape to Hell and Other Stories
- Boris Rafailov: C. G. Jung v zrcadle filosofie
- Jean Grondin: Úvod do hermeneutiky
- Don DeLillo: Bod Omega
- Nová dobrodružství Sherlocka Holmese
- The Words of Desmond Tutu
- ZEN 1-4 - Sborníky z přelomu 80. a 90. let
- Martin Buber: Temnota Boží
- Greg Egan: Axiomat
- Greg Egan: Město permutací
- Martin Oliva: Civilizace moravského paleolitu a mezolitu
- Radim Bělohrad: Osobní identita a její praktická hodnota
- Sierra Dawn: Písně větru
- Lucius Annaeus Seneca: Výbor z listů Luciliovi
- Ray Bradbury: Kaleidoskop a jiné povídky
- Jan Skácel: Básně II.
- Martin Heidegger: O pravdě a Bytí
- Joseph T. Hallinan: Proč děláme chyby
- Necronomicon podle Murahawy
- Jan XXIII.: Pacem in terris
- A. Mooreová, E. Ripleyová: Kapesní průvodce posmrtným životem
- V. V. Majakovskij: Vladimír Iljič Lenin
- Milena Hübschmannová: Můžeme se domluvit. Šaj pes dovakeras.
- William James: Pragmatismus-Nové jméno pro staré způsoby myšlení
- Jozef Karika: Na smrť
- David Flusser: Ježíš
- G. W. F. Hegel: Fenomenologie ducha
- Ray Bradbury: Zen a umění psát
- Darrell Schweitzer: Každý z nás je legenda
- Sv. Jan od Kříže: Výstup na horu Karmel
- Haroun Tazieff: Schůzky s ďáblem
- Georgij Valentinovič Plechanov: O úloze osobnosti v dějinách
- Richard A. Lippa: Pohlaví - Příroda a výchova
- Clifford D. Simak: Město
- Ľuboš Blaha: Matrix kapitalizmu - Blíži sa revolúcia?
- William S. Burroughs: Nahý oběd / Nova Express
- Vítězslav Gardavský: Bůh není zcela mrtev
- The Gathas of Zarathustra: Hymns in Praise of Wisdom
- Wilhelm Weischedel: Zadní schodiště filosofie
- Klára Látalová: Bipolární afektivní porucha
Co právě poslouchám
- the Pogues - a Pair of Brown Eyes - psychedelický irský punk!
- Maanam
- Lyapis Trubetskoy
- The H. P. Lovecraft Historical Society - A Very Scary Solstice
- Пикник
- Jablkoň
- Muzaiko - Esperanta Retradio
- Master's Hammer - Vracejte konve na Místo
- Hungry Ghosts - I Don't Think About You Anymore But, ...
- Dimmu Borgir
- Česká velvyslankyně v Sýrii: Je tohle ještě žurnalistika?
- Diablo Swing Orchestra
- Lače manuša
- Majk Spirit
- Deva Premal
- Cartel de Santa
Oblíbené stránky
- Ray Caesar -galerie magického, barokně laděného surrealismu
- Zdzislaw Beksinski (1929-2005) - galerie výjimečného umělce!
- STREET ART UTOPIA 106 of the most beloved Street Art Photos
- Václav Klaus Looking at Things
- The Monster Engine - Realistické podoby dětských kreseb!
- Astronaut v moři - nabídka kvalitní nekomerční literatury!
- P3RSP3CTIV3 - úžasný krátký retrocyberpunkový film!
- Petice a manifest na ochranu křoví
- Olia Pishchanska - Úžasné atmosférické konceptuální fotografie
Oblíbené články
- 24 znamení, že se celá Amerika začíná podobat Detroitu
- dopsáno: Jaroslav Polák: Poznámky k Humově teorii kauzality
- Café Zapatista - Nabídka Anarchistického černého kříže
- File Sharing Is Now an Official Religion In Sweden
- Luboš Dvořák: Církevní restituce – řekněme hlasitě - nejde to!
- Gerald Celente: EU se zhroutí v 90 dnech
- Demence českého národa (Český národ je plný nenávistných idiotů)
- Roman Sikora: Co všechno jsme zapomněli - BRILANTNÍ ČLÁNEK!
- Jan Macháček: Statisíce měsíčně pro poradce a kapitalismus
- Co je ACTA? Dokonale shrnující a velmi depresivní video.
- Pravičáci jsou méně inteligentní než levičáci, zjistila studie
- Athens, the long night of February 12: “burning and looting..."
- Jak to skutečně bylo s romskou stranou a uprchlým pokladníkem
- Zemědělství umírá jako sociální výdobytky naší země
- Piotr Czerski: My, děti Sítě
- Jan Keller: Společnost nesouměřitelnosti - přednáška na YouTube
- Cesty, které vedou do záhuby - zamyšlení Fidela Castra
- Slyšeli jste to? Bohatí Romové berou dávky. Psali to v Právu!
- Téměř polovina Američanů má potíž vydělat na základní životní...
- Normalizace tu ještě neskončila, tvrdí historik Michal Pullmann
- Ondřej Lánský: Kdo zneužívá sociální dávky?
- Die Welt varuje před návratem komunistů, tvrdí čeští lháři
- Masová privatizace přivedla postkomunistické země na mizinu
- V Česku začínají řádit profesionální tuneláři
- Jak Obama ví - Zamyšlení Fidela Castra, 27. dubna 2012
- Ivan Štampach: Ekonomie se zbláznila - Deník Referendum
- Místo, kde se v bolestech rodí český bulvár
- František Nevařil: Hospodaření zločinných komunistů
- Jsme v prdeli.Klus,Xindl X,Koller a Poláková veršují o politice
- Slavoj Žižek: Zahraňme se před zachránci
- Pavel Novák: Den daňové svobody prizmatem nejen ČRo
- Miloslav Ransdorf: Husovo odvolání ke Kristu
- Ožebračování těch nejpotřebnějších
- Tribun: Mlhy nad Sýrií
- Křesťané proti zákonu o církevním majetku
- Karel Dolejší: Atentát na svatýho Václava, čili Netopýr
- Přetrhnutý lístek zavedeným stranám nijak neuškodí
- Pavla Kopecká: Bibli spálit, korán taky (?)
- Vladimír Kapal: U Ratha nejde o sedm milionů, ale o 260 miliard
- Ivan Štampach: Dnešní vánoce
- Jaroslav Achab Haidler: Ježíšek u Jobů
- Jan Čulík: O Palachovi a lidech, co se upalují dnes
- Unuděný flákání vyrůstá na troskách střední třídy
- Dr. Jusuf Al-Qaradawi: Kultura tolerance v islámu
- Jak vyrobit dezinformaci aneb romské děti chtějí žít z dávek
- David Corn, John Pilger: Kanonizovaná baronesa, krvavý Pol Pot