Antikampaně a magické myšlení

Ještěže jsou prezidentské volby už tento pátek, neboť pokud bych byl té nestoudné protifischerovské kampani vystaven ještě týden, asi bych Fischera volil prostě z trucu!

Vzhledem k mým osobním preferencím bych vlastně měl být s antikampaní zacílenou na Jana Fischera spokojen, ale nejsem. Nepřeji si, aby se zrovna tento kandidát stal mým prezidentem, ale je vždy třeba se ptát, za jakou cenu se to, co shledáváme dobrým či užitečným, děje.

Pakliže jsou kandidáti vystaveni ostré věcné kritice, je to samozřejmě v pořádku, lze akceptovat i vtipné a obsahově výstižné karikatury, ale odmítám se ztotožnit s používáním výsměchu, nelaskavých a povrchních (pseudo)karikatur a samozřejmě nálepek. V případě Jana Fischera se jedná o nálepku „komunista“ a v této souvislosti je vhodné připomenout krále všech manifestů, nejslavnější - a patrně i nejlepší - politický pamflet všech dob, Manifest komunistické strany, v jehož úvodu se dočteme:

„Evropou obchází strašidlo - strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy - papež i car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové i němečtí policajti. Kde je opoziční strana, která by nebyla svými vládnoucími odpůrci vykřičena jako komunistická, kde je opoziční strana, která by opět potupnou výtku komunismu nevmetla ve tvář jak pokrokovějším opozičníkům, tak i svým reakčním odpůrcům?“

Nihil novi sub sole. Komunismus byl coby diskreditační nálepka používán už před více než 166 lety, kdy Marx s Engelsem psali výše citovaná slova, a je používán dodnes. Předpokládám, že snad jen úplný idiot (ale i takoví se najdou!) by si mohl vážně myslet, že lidé jako Jan Fischer či Barack Obama, jež spojuje nejen použití komunistické nálepky, ale i požívaná gesta (Fischer to patrně „obšlehl“ od Obamy, nebo používají stejnou příručku neverbální komunikace), jsou komunisté v jakémkoli smysluplném významu toho slova. To, oč se zde jedná, není argumentace, je to magická praktika. Slova (v tomto případě slovo „komunista“) zde nejsou užívána jako nositelé nějakých významů, nýbrž jako zaklínadla. Totéž se samozřejmě týká použitých symbolů.

Celá ta fraška využívá archaických koncepcí rituální čistoty a nečistoty, nepůsobí tedy na náš rozum, jenž by v měl hrát v politickém rozhodování prim, ale na vývojově mnohem starší oblasti mozku. Všimněme si, jak tyto mechanismy používají děti, například skrze zesměšňující přezdívky. O to se ostatně snaží i "dekomunizátorští" tvůrci antikampaní, když vytvořili stránku, kde Jana Fischera pojmenovávají a zobrazují jako „Želé“.

Stejnou povahu má pomluva: Rčení „Na každém šprochu pravdy trochu.“ je objektivně mylné, ale dobře vystihuje to, jak pomluva působí na archaickou mysl – vytvoří na pomluveném poskvrnu ve smyslu rituální nečistoty, jíž se nelze zbavit důkazy a racionálním vysvětlováním.

Jan Fischer samozřejmě udělal podstatnou chybu tím, že si nevzal k srdci úsloví „Čím víc se do hovna rýpe, tím víc smrdí.“ a na verbálně magické útoky stále znovu a znovu odpovídá vysvětlováním a obhajováním se. Jediná možná strategie v takové situaci je prostě jednou, a jen jednou!, celou věc vysvětlit, a pak už mlčet a zaujmout postoj typu: „K tomu jsem se již vyjádřil, berte nebo nechte být.“

Shrnuto: Pokud politická soutěž sklouzne k archaickým magickým praktikám, jak se bohužel často stává, popírá dle mého názoru svůj vlastní, dialogický, smysl. A protože rozum v dialogu o správě věcí veřejných je důležitější než to, kdo se této správy na pár let ujme, měli bychom magické praktiky v politice odmítat i za tu cenu, že to prospěje kandidátovi, jehož pokládáme za nevhodného. 

O této úvaze můžete diskutovat jak přímo pod ní,

tak i anonymně a bez přihlášení, ale jen slušně, ZDE.