Aplikovaná etika 2 – Interrupce - Argumenty pro a proti

V minulém dílu seriálu o aplikované etice, jenž vychází ze semináře, jehož jsem se účastnil na půdě Masarykovy univerzity, jsme se zabývali problémem eutanazie. Tentokrát otevřeme další ožehavé téma – etické aspekty umělého přerušení těhotenství.

Tento článek opět vychází z kritického rozboru dvou textů – jednoho v neprospěch a druhého ve prospěch diskutovaného problému. Tentokrát však začneme vymezením pojmů, jež vychází z diskuse na semináři.

I. Vymezení pojmů a položení otázek (poznámky ze semináře)

- Co je to interrupce? Je to je záměrné ukončení těhotenství prostřednictvím chemické látky nebo chirurgického zákroku. Tedy ukončení života v prenatálním stádiu. V této souvislosti se objevuje kritika samotného pojmu, neboť se jedná o ukončení, nikoli přerušení těhotenství (nelze je obnovit). Zvláště mechanické metody ve vyšším stádiu těhotenství vyvolávají velké emoce.

- Otázka, která v souvislosti s touto debatou neodmyslitelně souvisí: Kdy je něco člověk, za jakých okolností je něco člověk?

- Lze na to zodpovědět jen pokud víme, na co se ptáme, co to znamená „člověk“, kdy se „něco“ stává člověkem?

- Jaká jsou kritéria?

- Z pléna:

• vědomí
• rozum
• vypadá jako člověk, lidská forma
• lidské tělo
• lidská DNA
• sebe-vědomí, sebereflexe…

- V této třídě se tedy vyskytují dva typy vlastností: fyzické/biologické a mentální/psychologické.

- Oba tyto typy jsou, respektive mohou být, na sobě nezávislé. Nenastávají současně (nejprve vzniká fyzická forma) a může existovat jedinec, který vykazuje tělesné charakteristiky člověka a ne mentální (člověk ve vegetativním stavu) a naopak (hypotetický mimozemšťan, umělá inteligence – zatím sice doména sci-fi, ale je to myslitelné).

- V případě ztotožnění člověka s lidským tělem pak otázka, zda je mrtvý člověk také člověk, či nikoli, ale to je okrajové.

- Je člověk primárně organismus nebo je primárně charakterizován mentálně?

- V případě, že psychologicko-mentálně (na čemž se shoduje většina účastníků semináře), co z přijetí tohoto kritéria plyne?

- Jak určíme mentální atributy: Vědomí? Rozum? Sebe-vědomí? Nenastávají současně – mají některé přednost? Jaká úroveň vědomí je nezbytná pro klasifikaci bytosti jako člověka?

- Kdy vznikáme?

- Něco cítit může plod asi 8-13 týdne, kdy se formuje nervová soustava, po 24 týdnu už mozek kontroluje některé tělesné funkce a objevuje se cyklus spánku a bdění. Lze tedy nyní říci, že v této (nebo v některé jiné) fázi je plod již dostatečně lidský?

- Jestliže vznikáme v tomto období, co je „to“ předtím? Takže „to“ předtím není člověk? 

- Z metafyzického hlediska zde máme něco, co se vyvíjí a v určitém okamžiku to nabude nějakou vlastnost, vzniká nový objekt.

- Je to něco jako emergence? Fázový přechod? V okamžiku, kdy je hmota organizována určitým způsobem, je to člověk?

- Co je ta věc předtím?

1. Jiná substance?
2. Nosič člověka, na kterém se „uchytí“ vědomí?

- Pakliže přijmeme jako kritérium mentální, pak můžeme chápat tělo jako nosič vědomí, jako „hardware“. (Zde připomínám knihy filosofujícího australského spisovatele Grega Egana, zvláště pak Město permutací a Diaspora, v nichž se zabývá přenesením lidské mysli do počítače a s tím související problematikou definice, co ještě je člověk. Opravdu doporučuji!)

- Dejme tomu, že tyto otázky rozhodneme, jaký to má vliv na moralitu potratů?

- Debata o interrupci je často nesena na základě definice člověka, přičemž ze statusu lidství automaticky plynou morální povinnosti – například to, že je nemorální zabít svévolně člověka.

- Někteří tvrdí, že ta identita nemá vliv na tuto otázku. Je jedno, kdy začínáme existovat. Není to podstatné pro tu otázku interrupcí. Je třeba si položit otázku, proč by mělo být ukončení života člověka problém. Je třeba to zkoumat, zkoumat elementárnější hodnoty – co je na lidském životě tak cenné, že je nemorální jej ukončit? Co je tak důležité, abychom uchovávali?

- Návrhy z pléna:

• autonomie
• seberealizace
• myšlení…

- Pak ale zjistíme, že ne všechny entity, jež mají tyto vlastnosti, musí být nutně lidé a naopak že ne všechny bytosti, definované jako lidé, vykazují vlastnosti jako autonomie, seberealizace a myšlení!

- Pokud jsou tyto vlastnosti instanciovány, kde všude jsou instanciovány?

- Vyšlo by to poněkud jinak než rozdělení člověk vs. ne-člověk.

- Řekněme, že entita do určitého okamžiku svého vývoje nemají tyto charakteristiky, je tu však vysoká pravděpodobnost, že si je může vyvinout, to je potencialita.

- Musíme učinit hodnotové rozhodnutí, jestli si budeme cenit potenciálních vlastností nebo jen aktuálních vlastností (a toto rozhodnutí zdůvodnit).

- A tím se dostáváme k článku křesťansky orientovaného amerického soudce Johna T. Noonana, jr.:

II. Shrnutí článku Johna T. Noonana, Jr. An Almost Absolute Value in History

Noonan v eseji  An Almost Absolute Value in History  označuje v souvislosti s potraty jako klíčovou otázku, kdy se člověk stává člověkem, a dává ji do souvislosti s teologickými úvahami o tom, kdy do lidského těla vstupuje duše – obě cesty se snaží definovat stejný problém – teologické úvahy lze přeložit do humanistického jazyka.

Teologové shodují na tom, že jakmile je člověk počat, je člověkem, protože má lidský potenciál. Toto pojetí lze prověřit srovnáním s jinými distinkcemi, které se na tomto poli objevily.

Noonanova kritika jiných distinkcí:

1. Podle životaschopnosti – do určitého stáří není plod schopen samostatně existovat mimo tělo matky, což je období, kdy jej ještě není možné považovat za člověka. Proti tomu Noonan klade technický pokrok v oblasti umělé inkubace, který umožní udržet zárodek naživu kdykoli, což potvrzují experimenty na zvířatech. Navíc se každý zárodek vyvíjí individuálně, jeden je životaschopný dříve, jiný později, nelze tedy přesně určit časovou hranici. Nejzávažnější námitkou však je, že i po dosažení životaschopnosti plod a pak dítě nedokáže bez rodiče přežít, a to, že klesá míra závislosti na druhých nijak nepřináší nějaký zvláštní zisk v oblasti lidskosti.
2. Další distinkce je založena na myšlence zkušenosti. Bytost, která má životní zkušenosti, která žila a trpěla a jež má vzpomínky, je více člověkem, než bytost, která tímto nedisponuje. Lidství závisí na formování zkušeností. V tomto směru je zárodek méně lidský, protože není zkušenostně zformovaný. Tato distinkce není použitelná pro embryo, protože toto zakouší a reaguje. Plod reaguje na dotek po osmi týdnech a přinejmenším v tomto okamžiku zakouší. Ale už předtím embryo reaguje na vlivy prostředí. Tato distinkce může být také zpochybněna vzácnými případy afázie, kdy je paměť dospělého člověka smazána – znamená to, že bylo smazáno lidství? Dále z toho plyne, že by mohly být i starší plody a malé děti vnímány jako nezformované nelidské věci. Konečně také není jasné, proč by zkušenost měla udělovat lidství. Mohlo by být argumentováno, že určité zkušenosti, jako je láska či učení se, jsou nezbytné pro utváření člověka, ale to by pak lidé, kteří to nedokázali, museli být vyloučeni z okruhu lidských bytostí.
3. Konečně je zde distinkce založená na sociální viditelnosti. Zárodek není sociálně vnímán jako člověk, protože nevstupuje do interakcí s lidmi. Morální pravidla se týkají vzájemných interakcí členů společnosti, proto se na nenarozené dítě nevztahují. Autor toto kritizuje s poukazem na to, že dle stejného modelu lze vykazovat z okruhu lidských bytostí dle jiných kritérií (např. cizince, třídní nepřátele atd.) a nakládat s nimi jako s “ne-lidmi“. Znovu opakuje, že početí je jasně definovaná událost a každý počatý člověk je člověkem.

Někteří filosofové by dle Noonana mohli zpochybnit objektivní existenci toho, o čem hovoříme jako o lidskosti. Lze mu položit otázku, jak by v takovém případě zdůvodňoval morální otázky týkající se lidí. A rozhodování o tom, kdo je člověk, na základě nálad ve společnosti, vede k monstrózním důsledkům.

Následuje argument s pravděpodobností: Jakmile dojde k početí, existuje cca 80% pravděpodobnost na přežití oplodněného vajíčka, což představuje oproti potenciálu jednotlivé spermie ale i vajíčka, obrovský posun v možnostech (pravděpodobnost, že se konkrétní spermie v ejakulátu, dojde-li při daném koitu k početí, vyvine v myslící bytost je cca 1:200 milionům). Tato diskontinuita by měla být brána v morálním diskursu v potaz, protože pravděpodobnost hraje v morálním uvažování roli. Tento posun v pravděpodobnosti, že se z buňky stane rozumná bytost, je přirozeným místem, kde vést dělící čáru. Zničení plodu znamená zničení bytosti, která už má DNA, orgány, citlivost k bolesti a 80% šanci na to, že se stane rozumnou bytostí.

Dalším argumentem pro početí jako počátek lidství je, že jím vzniká lidský genetický kód, který je biologickým nosičem lidského potenciálu. Bytost s lidskou DNA je dle Noonana člověk.

V závěru pak dává autor své teze do širšího kontextu, kdy upřesňuje, že jeho argumentace se netýká situace, kdy je ohrožen život matky, protože posuzování činů, jež mají důsledky na život, je třeba podrobit zvážení.

Z křesťanského hlediska pak nakonec objasňuje, že na nenarozené dítě je třeba nahlížet jako na bližního a řídit se přikázáním lásky k bližnímu, což lze interpretovat i humanisticky jako “neubližuj bližnímu bez důvodu“, přičemž jediným přijatelným důvodem je v případě potratu sebeobrana.

III. Komentář k článku Johna T. Noonana, Jr. 

Noonanova argumentace je velmi důsledná, ale staví na něčem, co je problematické a v čehož podporu neargumentuje – na potencialitě. Tedy předpokládá, že čtenář přijme jako relevantní předpoklad, že uskutečněním potratu je likvidována nějaká hodnota v budoucnosti a že to je eticky relevantní. Nicméně takový předpoklad s sebou nese dosti významné důsledky.

Navzdory Noonanově zdůrazňování posunu v pravděpodobnosti při početí lze namítnout, že v době ovulace je v těle ženy nachystáno vajíčko s naprosto jedinečnou polovinou genetického kódu, přičemž to, že není oplodněno, představuje, logicky v souladu s autorovou argumentací, padesátiprocentní potrat!

Osobně pokládám argumentaci na základě potenciálu za sice intuitivně přijatelnou, leč dosti problematickou; hovoříme zde o důsledcích činů, které nelze dohlédnout. Navíc tato argumentace vede k eticky sporným důsledkům. Například označíme-li i zygotu za lidskou bytost, pak samozřejmě musíme odmítnout některé lékařské postupy jako neetické, především umělé oplodnění a využití kmenových buněk. Pakliže ale například zakážeme umělé oplodnění, neboť při něm dochází k „zavraždění“ (potenciálních) lidských bytostí, pak tím samozřejmě bráníme vzniku lidských bytostí, jež by tímto způsobem přišly na svět – výsledkem je etický paradox. Stejně tak zabráněním výzkumu kmenových buněk získávaných z embryí zkrátíme život a tím i potenciál lidí, kteří by díky takové léčbě žili déle a kvalitněji.

Navíc pokud přiřkneme etickou hodnotu potencialitě, tedy tomu, co může být v budoucnosti dané bytosti uskutečněno, neznamená to pak, že hodnota lidského života s přibývajícím věkem klesá a tedy že zabít starého člověka je morálně přijatelnější než zabít mladého člověka?

Za sebe musím říci, že instinktivně, na základě vnitřních pocitů a morální intuice, nepovažuji interrupci za morálně čisté rozhodnutí, zvláště pak v pozdějších stádiích těhotenství, nicméně požadavek na zacházení se shlukem buněk jako s lidskou bytostí pokládám za nesmyslný. Chápu, že je těžké najít nějakou hranici kdy, metaforicky řečeno, „vstupuje duše do těla“, nicméně řešení, že se tak děje při početí, vede k pro mně nepřijatelným etickým konsekvencím a jeho důsledné domýšlení vede k vnitřnímu rozporu. Soudím, že z principu neexistuje žádné eticky bezrozporné řešení otázky interrupcí. 

Poznamenejme ještě, že Noonan je v zásadě ještě umírněný v tom, že respektuje interrupci v případě ohrožení matky. Na katolické wiki Katopedia.cz se dočteme: „Státy, které plní svoji povinnost a v rámci kompletní ochrany lidského života umělé potraty úplně zakazují, jsou Dominikánská republika, Chile, Malta, Nicaragua, Salvador a (pochopitelně) Vatikán.“ Přičemž „úplně“ opravdu znamená úplně (nelegální bez výjimky). Autor výše rozebíraného eseje je z hlediska některých „ochránců lidského života“ příliš nedůsledný.

IV. Shrnutí článku Judith Jarvis Thomsonové A Defense of Abortion

Právo na umělé přerušení těhotenství bude v našem rozboru hájit klasický text filosofky Judith Jarvis Thomsonové A Defense of Abortion z roku 1971.

Thomsonová uvádí svou polemiku s odpůrci potratů tím, že se sice nedomnívá, že by již oplodněné vajíčko bylo lidskou osobou (stejně jako žalud není dubem), ale pro účely argumentace tuto u odpůrců potratů obvyklou tezi uzná, aby ukázala, že i když zaujmeme toto stanovisko, neimplikuje to automaticky nemorálnost umělého přerušení těhotenství. Poté rekapituluje obvyklé argumenty a přichází s protipříklady v podobě myšlenkových experimentů.

Prvním z nich je argument s houslistou: Představte si, že se probudíte v nemocnici a zjistíte, že váš krevní oběh je propojen s tělem slavného houslisty, jemuž selhaly ledviny a než se uzdraví, bude mu vaše tělo jejich funkci nahrazovat. Toto propojení nebylo důsledkem vaší svobodné volby, houslistovi příznivci vás unesli a připojili vás bez vašeho vědomí. Nyní vám dá lékař možnost: Buď budete souhlasit, že budete devět měsíců, než se houslista uzdraví, připojeni, nebo se necháte odpojit a houslista zemře. Nelze pochybovat, že rozhodnutí obětovat se takto pro cizí život je šlechetné, těžko bychom však mohli tvrdit, že je obligatorní. Odpůrci potratů by však naopak, vzhledem k logice jejich argumentů, měli tvrdit, že i když jste si tuto situaci nezvolili, nemáte právo nechat houslistu zemřít. A to dokonce ani kdybyste k němu byli připoutáni na devět let či po zbytek života – protože život je důležitější než to, co se děje s vaším tělem.

Má ten houslista právo na život? Jistě, že má. Máte vy povinnost jej udržet na životě? Ne.

Zde Thomsonová pochopitelně naráží na případ znásilnění a dále se mu věnuje, když poukazuje na rozpor, který vzniká, když je v případě znásilnění potrat povolen a zárodek je současně považován za osobu:

Pakliže v důsledku argumentace s houslistou umožníme interrupci v případě, že je těhotenství důsledkem znásilnění, pak současně musíme uznat, že existují osoby, jež mají menší právo na život, totiž osoby, jež byly počaty při znásilnění. Proto také odpůrci potratů tuto distinkci vesměs neužívají.

Autorka dále poukazuje na to, že odpůrci potratů nepřipouštějí interrupci ani v případě, kdy by těhotenství bylo spojeno s nutností pobytu na lůžku – a nejspíš by nepřistoupili na výjimku ani v případě, kdy by se nějakým zázrakem těhotenství protáhlo na roky či po zbytek ženina života.

Existují různé úhly pohledu na tuto problematiku:

1. Někteří odpůrci interrupcí dokonce odmítají přerušení těhotenství i v případě, kdy by zkrátilo ženin život či pro ni bylo smrtelné, přičemž užívají distinkci „kill“ a „letting die“ (zabít a nechat zemřít), tedy tvrdí, že úmyslné zabití nevinné osoby (tj. plodu) je z morálního hlediska horší, než nechat zemřít (tedy nezabránit působení přirozených sil). (Zde je mimochodem možné vrátit se k diskusi o euthanasii.)

Tuto situaci přirovnává k variantě myšlenkového experimentu s houslistou: Jste k němu připojeni, je vám řečeno, že neodpojíte-li se, zemřete, a že nemáte právo se odpojit, protože každý život je stejně cenný. Jistě by vám nikdo nezazlíval, kdybyste se odpojili. Máte právo na sebeobranu.

2. Tento striktní požadavek může být oslaben tak, že žena má právo konat v zájmu zachování svého života, ale nikoli s pomocí třetí strany. Autorka tvrdí, že tvrzení, že třetí osoba nemůže posoudit, který život je cennější, je falešné, a argumentuje tím, že pokud člověk o něčem může říci, že to je jeho, pak je to jeho tělo. Tvrzení, že tělo je jen „propůjčené“ a že k němu člověk má jen omezená práva, Thomsonová bez další argumentace rezolutně odmítá.

Užívá argument, kdy si pan Jones přivlastní kabát pana Smithe, přičemž oba tento kabát potřebují, aby nezmrzli. Je zjevné, že pan Smith má na kabát větší právo z titulu vlastnictví a že kabát může být panu Jonesovi odebrán a to i třetí osobou. Autorka ovšem zdůrazňuje, že člověk (v případě interrupce lékař) má v tomto případě právo nejednat, tedy odmítnout žádost o službu tohoto druhu (například provedení potratu), protože se z jakýchkoli důvodů nechce dopustit násilí.

3. Argumentace právem na život není tak neproblematická, jak se jeví, ani v případě, že není ohrožen život matky. Thomsonová se ptá: Co přesně znamená „mít právo na život“? Znamená to právo na minimum toho, co člověk potřebuje, aby přežil? Ale je člověk povinen něco takového poskytnout? Stejně tak nemáte v příkladu s houslistou povinnost vzít na sebe břímě v podobě udržování jej při životě. Pokud se užívání vašich orgánů týče, druhý má vzhledem k vám jen taková práva, jaká mu sami udělíte. Pokud se rozhodnete houslistovi pomoci a zůstanete připojení, je to od vás laskavost, nikoli splnění povinnosti. Pokud se tváří v tvář výhledu třeba devíti let strávených na loži s houslistou rozhodnete pro odpojení, nikdo tomu nemá právo bránit.

Thomsonová zdůrazňuje, že nezpochybňuje právo na život, naopak, ale že právo na život neimplikuje právo na užívání těla někoho jiného a to dokonce ani v případě, že je to k životu nezbytné.

4. Upření práva na život může být chápáno jako nespravedlivé. Jak je to s právem nenarozené osoby na spravedlivé zacházení? Pokud jsem schopen něco dát, pak to mohu i odepřít. Tím, že odepřu využití vlastního těla, se nedopouštím nespravedlnosti. Právo na život není právo nebýt zabit, ale právo nebýt zabit nespravedlivě. Proto musíme uvažovat v intencích toho, zda je v případě interrupce porušeno právo na život v tomto smyslu.

Můžeme pokládat za dané, že v případě početí v důsledku znásilnění nedala žena právo nenarozené osobě užívat její tělo.

Jak je tomu v jiných případech?

Lze říci, že pokud žena dobrovolně a s vědomím, že k tomu dojde, „pozve“ nenarozenou osobu dál, má k ní pak z výše uvedeného důvodu jisté povinnosti, protože odmítnutí toho, co bylo nabídnuto, lze chápat jako nespravedlivé.

Nicméně v případě, že dojde k početí nedopatřením, neboť selže ochrana proti němu, je to podobné, jako kdyby se do domu vloupal zloděj, protože by selhaly mříže na okně. Jistě by neměl právo v domě pobývat na základě toho, že mříže nesplnily svou funkci. Někdo může namítnout, že okno nemuselo být vůbec otevřeno, ale pak by mohl říci, že nechtěnému otěhotnění při znásilnění lze předejít hysterektomií, neopouštěním domova či využitím služeb spolehlivých bodyguardů.

Zdá se, že z argumentu, jímž se zaobíráme, vyplývá, že v některých případech má nenarozený člověk právo na využití matčina těla a tudíž některé případy interrupce jsou nespravedlivým zabitím.

5. Nicméně je zde prostor pro další argument - týkající se slušnosti. Co kdyby v případě houslisty stačilo propůjčit mu své ledviny jen na hodinu. Pak by jistě nebylo hezké nechat jej umřít i v případě, že jsme se do situace dostali nedobrovolně. Nicméně je třeba zdůraznit, že by to bylo ošklivé, nikoli však nespravedlivé. Je to jako v případě, kdy by jeden chlapec dostal bonboniéru a druhý na něj závistivě koukal. Pokud se nepodělí, je hamoun, ale nejedná nespravedlivě, bonboniéra je jeho.

To, že osoba A má pro osobu B něco udělat, ještě nezakládá právo osoby B vůči osobě A.

Nelze zakládat právo na základě míry snadnosti vykonání nějakého úkolu jinou osobou.

Pokud se někdo zachová neslušně, naše pohoršení může být stejně vážné, jako v případě nespravedlnosti, ale jedná se o dvě různé věci.

Nikdo nemá právo – snad s výše uvedenou výjimkou záměrného „pozvání“ – požadovat, aby člověk podstupoval zdravotní rizika a obětoval další povinnosti a závazky byť i jen kvůli devíti měsícům, po něž bude udržovat jinou osobu naživu.

6. Dle Thomsonové musíme rozlišit mezi "dvěma typy Samaritána": Milosrdným Samaritánem a Přiměřeně slušným Samaritánem (tj. disponujícím minimální mírou osobní slušnosti). Milosrdný Samaritán pomůže člověku v nouzi za cenu nějaké oběti či výdaje na své straně. Přiměřeně slušný Samaritán zavolá pomoc (neprojde bez povšimnutí).

Nikdo, až na zjevné výjimky (Thomsonová má zřejmě na mysli profesionální záchranáře apod.) není povinen vykonávat pro druhého výjimečné skutky, při nichž by riskoval zdraví či život. Dokonce není ani povinen zachovat se jako Přiměřeně slušný Samaritán. Lidé, kteří nezavolají pomoc, nejsou stíháni. Naproti tomu ženy v mnoha státech USA jsou ze zákona povinny být vůči nenarozeným osobám v nich nejen Přiměřeně slušnými Samaritánkami, ale přímo Milosrdnými Samaritánkami, což je nespravedlivé. Obecně z morálního hlediska po lidech nepožadujeme, aby byli Milosrdnými Samaritány.

A co se týče zásahu třetí osoby: Budeme-li propojeni s „houslistou“ a perspektiva devíti let ztraceného života pro nás bude nepřijatelná, ale nebudeme schopni sami se „odpojit“, nedopustí se ten, kdo nás „odpojí“ morálního prohřešku, protože „houslista“ nemá na naše tělo žádné právo a neděje se mu tím tudíž žádná nespravedlnost.

7. Shrnuje: Nemáme žádnou zvláštní odpovědnost pokud jsme ji explicitně nebo implicitně nepřijali. Pakliže pár učinil všechna rozumná opatření a došlo k početí, má žena právo se rozhodnout, zda tuto zodpovědnost přijme či nikoli.

8. To, že pokládá interrupci za přípustnou, neznamená, že ji pokládá za přípustnou za všech okolností. Pakliže donošení dítěte vyžaduje pouze přístup Přiměřeně slušného Samaritána, měli bychom to vyžadovat. Takže zatímco zakazovat interrupci v případě nemocné znásilněné čtrnáctileté dívky je zvrácené, špatné by bylo ji naopak povolit ženě v sedmém měsíci těhotenství, která není zdravotně ohrožena. Dále neobhajuje právo zabít životaschopné nenarozené dítě.

Závěrem je třeba říci, že zde bylo diskutováno tak, jako by lidský zárodek byl osobou již od početí. Ve skutečnosti lze v případě ukončení těhotenství v raném stádiu dle Thomsonové jen stěží hovořit o usmrcení osoby.

V. Některé myšlenky a postřehy, jež zazněly na semináři

- Cílem Thomsonové je ukázat, že z toho, že má někdo právo na život automaticky neplyne, že druhá osoba má nutně povinnost mu ten život umožnit. Za tímto účelem pro účely argumentu přijímá stanovisko, že plod je osoba. To však ve skutečnosti odmítá.

- Proč nemůžeme o plodu říci, že je osoba? To, že někde neexistuje ostrá hranice mezi jedním a dalším stádiem vývoje neznamená, že je to jedno stádium vývoje. Kontinutita neznamená, že že se jedná o stejné pojmy. To, že neexistuje ostrá hranice neznamená, že to, co je na počátku, je totéž, co na konci.

- Thomsonová používá argument z analogie. Je její analogie odpovídající?

- Máme zde jako analogáty nedobrovolné připojení k houslistovi a nechtěné těhotenství. Co mají společné?

• 2 osoby
• právo na život
• život jedné z osob je existenčně závislý na tělu druhé osoby
• je to proti vůli majitele těla

- Disanalogie: Normální těhotenství většinou nebývá úplně nedobrovolné, uvedená analogie odpovídá pouze případu znásilnění. Nicméně otázku nechtěného otěhotnění, k němuž dojde navzdory rozumným ochranným opatřením Thomsonová řeší také (v analogii se zlodějem v domě).

- Thomsonová pomíjí ve své argumentaci skutečnost, že je rozdíl, když je těhotenství proti vůli matky od začátku a když matka změní názor například na základě zjištění, že dítě by se narodilo postižené. Na semináři zaznělo, že analogií by mohlo být, že osoba připoutaná k houslistovi zjistí, že je to ve skutečnosti baskytarista. Já bych použil v intencích myšlenkového experimentu spíše zjištění, že houslistovy ledviny se sice po devíti měsících uzdraví, ale už nikdy nebude jako dřív (bude nemocný, nebude moci hrát, bude mentálně postižený etc.)

- Další protiargument, který zazněl, je, že je zde rozdíl mezi těhotenstvím a upoutáním na lůžko. Těhotenství tak neomezuje život jako použitá analogie. Nicméně mobilita a imobilita nejsou tak zásadní z hlediska argumentu. A především některá těhotenství však také uvážou ženu k posteli.

- Houslista je někdo cizí, dítě je částí matky. Cizí osoba vs. příbuzná osoba. Argument by pak byl, že pokud je někdo můj příbuzný a má právo na život, je to jiná situace než když je to někdo cizí. Je to kontraintuitivní nebo není?

- Plod je ve svém přirozeném prostředí, situace s houslistou je „extraordinary“, je něco, na co ten druhý člověk nemá právo. Zachránce dělá výjimečný krok, ale těhotenství je normální a přirozené. Nebyl, bohužel, čas tuto námitku, tedy právo plodu na “přirozené prostředí“ rozebrat. Argumentace přirození je nicméně poněkud ošidná (viz minulou diskusi této argumentace v případě eutanazie).

VI. Moje připomínky

- Mě jako disanalogie (ovšem disanalogie podporující autorčin argumentační záměr!) napadá skutečnost, že v případě znásilnění je analogie s houslistou ještě velice mírná! Znásilnění jde proti vůli a zájmu ženy mít potomka s vhodným partnerem (uvažuje se, že to je jeden z důvodů, proč je ze strany ženy vnímáno jako psychicky extrémně traumatizující!). Násilnické sklony se mohou dědit, je zde riziko, že potomek zdědí neblahé osobnostní rysy násilníka, tedy že bude někým docela jiným, než “slavným houslistou“. Myslím, že ukončení těhotenství v případě znásilnění je velice žádoucí i z hlediska zájmu společnosti a v žádném případě by nemělo být zakazováno.

- Dále poznamenávám, že Thomsonová odmítá zdůvodnit právo na vlastnictví těla a argumentuje pouze tím, že to pokládá za samozřejmé. Já sice souhlasím s tezí, že člověk má právo nakládat se svým tělem víceméně dle uvážení, ale přeci jen je zde prostor pro hlubší analýzu a ve filosofii bychom neměli nic pokládat za samozřejmé.

- Ohledně argumentu, že poté, co se vyvine nervová soustava je embryo schopno cítit bolest a trpět, ale pokud bychom to brali jako počátek lidskosti, je třeba poukázat na to, že existují i mnohem vyspělejší entity schopné utrpení, jimž způsobujeme utrpení často i zcela bez výčitek (velkochov zvířat, kožešinové farmy, využívání zvířat na, leckdy nikoli nutné, pokusy atd.). To nemíním jako zdůvodnění etičnosti potratů ve vyšším stádiu těhotenství, ale jako poukaz na nekonzistenci v úvahách tohoto typu (mimochodem: otázce práv zvířat se zde budeme věnovat za 14 dní).

VII. Upozornění na dva televizní pořady k tématu

V rámci semináře bylo doporučeno shlédnout dva pořady týkající se problematiky interrupcí. Věnuji jim krátký komentář.

1) Diskusní pořad Máte slovo paní Jílkové

Nu, to byl ale zážitek! Shlédnutí vyžaduje pevné nervy, mě už ke konci začínala bolet hlava. Nicméně je to pěkná ukázka toho, jak nemoderovat diskusi, má-li být věcná a co k čemu, a jak ji naopak moderovat, má-li být bulvárním způsobem přitažlivá.

Moralizování pravoslavného kněze Libora Halíka (který je nejen proti potratům a některým formám antikoncepce, ale je také zapřisáhlým bojovníkem proti homosexualitě a předpovídá, že nás čeká osud Sodomy a Gomory) je samozřejmě popuzující, ale nutno dodat, že ani zastánci interrupcí nebyli právě korektními diskutéry. Žádné valné poučení jsem tam, kromě faktu, že z hádek bolí hlava a nikam nevedou, nenašel.

2) Nejtěžší volba

Doják jako hrom – zvláště když silnou výpověď o lidských osudech podbarvuje Morriconeho hudba! Je to dokument, který rozhodně stojí za shlédnutí, už proto, že poukazuje na skutečnost, že za abstraktně formulovanými etickými problémy se skrývají osudy skutečných lidí.

Především však dokument ukazuje něco z mého pohledu nesmírně podstatného: Lidská velikost tváří v tvář hlubokým dilematům nemůže být nalajnována nějakým zákonem – ať už ve smyslu právním nebo ve smyslu nějaké mravní normy. Zákony a mravní normy jsou zde proto, aby zajistily, řekněme, určitý standard. Pokud se někdo rozhodne jít nad rámec tohoto standardu, vybočit z toho, co je ve společnosti běžné a naplnit svůj osud nějakým vznešeným činem, je to bezpochyby ušlechtilé, ale ani tito lidé, řekl bych, by neočekávali, že by se z jejich činu měla stát nějaká všeobecná maxima.

Dokument v tomto smyslu slouží jako případná ilustrace toho, co Thomsonová rozebírá jako rozdíl mezi Milosrdným a Přiměřeně slušným Samaritánem.

VIII. Závěr

Jak vidno, ani tentokrát jsme - alespoň pokud jsme o ní nebyli přesvědčeni předem - nedospěli k nějaké jednoduché a univerzálně platné odpovědi. Je to jeden z důvodů, proč mám tak rád pravé filosofování (tedy takové, jež neslouží pouze k racionalizaci pocitově přijatých stanovisek).

Vážený čtenáři, uvědomuji si, že text, jako je tento, tedy dlouhé a poměrně náročné pojednání o kontroverzním tématu, přímo svádí k tomu, aby byl odrolován na konec a do komentářů byl utroušen předem utvořený názor. Prosím, můžete-li, nečiňte tak. Raději se, než něco napíšete, ujistěte, že to v článku nebylo zevrubně rozebráno – čili: Přicházejte do diskuse s něčím novým. Děkuji. 

PS: Za týden se v rámci cyklu Aplikovaná etika budeme věnovat problematice trestu smrti.