Problém Jiřího Dienstbiera (glosa)

Byl Jiří Dienstbier obětován na Zemanově oltáři? Je Jiří Dienstbier solitér? Nebo v čem je vlastně problém? Myslím, že v tom, že pan Dienstbier je prostě špatný hráč mocenských her.

Nejprve předešlu, že jsem před prvním kolem prezidentské volby Jiřího Dienstbiera propagoval coby z mého pohledu nejlepšího kandidáta a také jsem jej volil. Myslím, že je to čestný člověk a jeho politické snažení je vedeno upřímným zájmem o lepší život občanů našeho státu. Jenže, a všiml jsem si toho už v tom prvním kole, je špatným hráčem mocenské hry, neumí být nad věcí, všechno si bere příliš osobně a sám sebe nakonec dostal do izolace.

Bylo to poznat například v tom, jak sveřepě a dosti neelegantně neustále kritizoval Miloše Zemana a snažil se vůči němu vymezit, místo aby prezentoval především sám sebe. Zemana to samozřejmě vůbec nevzrušovalo. Zeman na mě vůbec působil jako ryba ve vodě, či konkrétně jako moje vodní želva, kterou jsem, poté, co odrostla svému prvnímu akváriu, přemístil do většího. Užíval si to, byl ve svém živlu, doslova spokojený jak (ta) želva, a musím přiznat, že byla radost jej sledovat.

Skončilo první kolo a dva z kandidátů učinili neodpustitelnou chybu, která se nezapomíná – propadli sebelítosti. Mám samozřejmě na mysli pány Fischera a Dienstbiera. Místo aby poblahopřáli úspěšnějším soupeřům a odešli středem s hlavou vztyčenou, začali fňukat. A to se prostě nedělá. Jsem přesvědčen, že kdyby Jiří Dienstbier prostě uznal porážku, podpořil Miloše Zemana do druhého kola, zůstal v klidu a nestěžoval si, mohl být místopředsedou ČSSD i po sjezdu. Jenže toto on prostě nedokáže. Rozumím mu – odporuje to jeho zvnitřněnému přesvědčení – ale s takovou může být lokálním politikem či politickým komentátorem, nikoli však špičkovým politikem.

Špičkový politik musí být schopen dělat kompromisy, přizpůsobovat se měnící se situaci, tvrdě vyjednávat i si získávat spojence a vytvářet účelové aliance, musí umět správně reagovat na útok, musí vědět, kdy mluvit a kdy raději mlčet... A musí umět unést porážku a nepodléhat emocím. To nutně neznamená, že špičkový politik musí být bezzásadový oportunista, nicméně musí být ochoten se „ušpinit“. Jinak to v současné době prostě nejde.

Upřímně řečeno mě vůbec nepřekvapilo, že byl Jiří Dienstbier na sjezdu sociálních demokratů vyšachován, to, že se tak stane, bylo nabíledni. Uvědomí si díky tomu pan Dienstbier kam skutečně patří, kde může uplatnit své silné stránky a do kterých oblastí se naopak raději nepouštět? Těžko říci, zatím se mi tak nejeví. Možná, až ustoupí pocit uražené ješitnosti.

Abych předešel nařčení, že sám nejsem politickým hráčem, tak ano: Nejsem, protože vím, že by to nebyla moje parketa. Znám své silné i slabé stránky a vím, že bych v tomto druhu hry patrně neuspěl – ne snad proto, že bych propadal uražené sebelítosti, ale proto, že jsem prostě příliš intelektualistický a hloubavý a rozhodně nejsem vůdčí typ. Nicméně mne to nediskvalifikuje pokud jde o porozumění pravidlům mocenské hry a schopnosti vyhodnotit úroveň jednotlivých hráčů.

Jiří Dienstbier zatím prostě není mužem na svém místě. Upřímně mu přeji, aby své místo nalezl – bude to jak ku prospěchu jeho samého, tak i ku prospěchu ostatních, neboť nepochybuji o tom, že je to člověk, který má co nabídnout.

Čtenářům v této souvislosti vřele doporučuji videoblogový seriál Mocenská hra slovenského spisovatele Jozefa Kariky - naleznete jej na jeho stránkách a je poučný i pro ty, kdo chtějí mocenskou hru sledovat jen zpovzdálí. 

K této glose můžete psát komentáře jak přímo pod ni,

tak i anonymně a bez registrace, ale jen slušně a k věci, ZDE.