Žijeme ve svobodné společnosti?

„Žijeme ve svobodné společnosti!“ „Děkujeme Bohu, že žijeme ve svobodné společnosti, v níž nemusíme sami sebe cenzurovat.“ „Chtěl bys snad návrat socialismu a nesvobody, buď rád, že žijeme ve SVOBODNÉ společnosti!“ Otázka zní: ŽIJEME VE SVOBODNÉ SPOLEČNOSTI?

Předně je třeba říci, že ve veřejném prostoru došlo po roce 1989 k naprosto zásadnímu rozšíření svobody projevu. To by zpochybňoval jen blázen. Pokud jde o mě, mohla by být míra svobody slova ještě větší, než jak je v současné době nastavena – jsem stoupencem amerického modelu absolutní svobody slova ve smyslu prvního dodatku Ústavy Spojených států. Proti hloupým myšlenkám (třeba rasistickým) je třeba bojovat moudrými myšlenkami a humorem, nikoli pendrekem. Nicméně i tak je současná míra svobody projevu v Česku obrovská a dokonce větší, než v některých evropských zemích (třeba těch, které mají legislativu zakazující rouhání).

Otázka „Žijeme ve svobodné společnosti?“ však přesto zůstává, protože tvrzení „Máme velkou míru svobody slova ve veřejném prostoru.“ není totéž, jako tvrzení, že žijeme ve svobodné společnosti. Svoboda slova ve veřejném prostoru je jen jednou z podmínek svobodné společnosti.

Po roce 89 došlo ke dvěma okolnostem. Té první říkám „privatizace nesvobody slova“ nebo „přesun nesvobody projevu z veřejného do privátního sektoru“. Dnes třeba může člověk bez obav veřejně prohlásit, že pan prezident je vůl (a obvykle bude mít i pravdu), ale pokud je mu přes padesát, raději si nechá v práci kálet na hlavu, protože ví, že ve svém věku by už další práci možná nesehnal. Při hledání zaměstnání a leckdy i v něm používáme, podobně jako v době normalizace, vyprázdněný rituální jazyk. Jak říká Michal Pullmann: „My, kteří používáme ideologický slovník flexibility, individuálních šancí a tvrdé práce a pak přijdeme domů a posmíváme se mu nebo říkáme, že je to jen falešná hra, z níž profituje někdo úplně jiný.“ Nutno dodat, že i neziskový sektor má svou bizarní a obsahově často zcela vyprázdněnou hantýrku.

Ale to jsou ty méně zásadní příklady nesvobody, uvedl jsem je na prvním místě proto, že přímo souvisí se svobodou projevu a jeho přesunem do privátní sféry. Jenže míru svobody nelze redukovat na míru svobody slova. Další projevy nesvobody se týkají života samotného. Jakkoli obdivuji všechny, kdo se postavili establishmentu minulého režimu a nesli důsledky, je třeba zdůraznit, že (pomineme-li stalinistické období) pokud člověk takříkajíc držel hubu a krok, nemusel se bát, že skončí zcela bez prostředků. Disidenti, například v Prohlášení Charty 77, hovořili o tom, že lidé žijí ve strachu, ale to nebyla tak docela pravda. Jistě, lidé měli obavy vyjádřit nepohodlné názory, ale věděli, jaká jsou pravidla, a věděli, že pokud se jim přizpůsobí, budou mít klid. Jsem hluboce přesvědčen, že strach člověka, který se bojí o práci, nebo člověka, který o ni přišel a bojí se, že už jej nikam nevezmou, je mnohem intenzivnější, než životní rozpoložení člověka, který za minulého režimu poslouchal Svobodnou Evropu a věděl, že o tom může mluvit jen s lidmi, kterým důvěřuje.

V současné době je míra svobody úzce spjata s penězi. Jsou jen dvě cesty, jak být v naší společnosti svobodný: Buď mít opravdu hodně peněz (tolik, abyste nemuseli pracovat pro udržení svého životního standardu), nebo se jich vzdát (a záměrně minimalizovat svůj životní standard, tj. žít poustevnicky). Svoboda miliardáře je mnohem větší než svoboda matky samoživitelky. Neoliberální ideologie se nás snaží přesvědčit, že individuálním úsilím lze naplnit onen pověstný „americký sen“, i když sociologie nás opakovaně přesvědčuje, že to je, v lepším případě, pustá iluze. V tom horším je to cílená ideologická manipulace. Důsledkem jsou pak zvrhlá prohlášení typu „Bezdomovci si svůj způsob život svobodně zvolili.“

Člověk, který se točí v bludném kruhu práce, konzumu, půjček, strachu ze ztráty příjmu apod. podle mě není svobodný. Může vykřičet na celé náměstí, že prezident je vůl, ale není svobodný.

Vraťme se nyní k druhému aspektu svobody slova v naší společnosti, jímž je dosah textů namířených proti establishmentu, což je také zajímavé téma na analýzu. Za minulého režimu vznikaly samizdaty, obvykle přepisované na průklepácích (takové hodně tenké papíry) na psacích strojích s kopíráky. Pár jich ve své knihovně mám a neztratily své kouzlo. Tyto se pak šířily mezi lidmi, půjčovaly se apod. Je jasné, že dosah samizdatu nebyl příliš velký, byl značně omezen technickými možnostmi, které měli jejich autoři a distributoři k dispozici. Přesto tehdejší režim znepokojovaly natolik, že se jimi aktivně zabývala StB. Pakliže se nějaká dostatečně stručná věc (Dva tisíce slov, Charta 77, Několik vět) šířila rychleji, vyvolala perzekuční a mediální protiakci (viz tzv. Anticharta).

Dnes mohu takřka bez obav napsat text útočící na establishment – pokud jde o faktickou perzekuci, nezpochybňuji, že pokrok je obrovský. Podívejme se ale, jak je to s tím dosahem a mediálními protiakcemi.

Dosah je obvykle velmi nízký, možná podobně, jako v případě samizdatů. Není to dáno perzekucí nebo technickými obtížemi, je to dáno zahlceností mediálního prostoru, dominancí velkých médií a nedostatkem času a energie na straně potenciálních čtenářů. Textů, dobrých, průměrných i mizerných, je prostě příliš mnoho. V současné době mám relativně hodně volného času a přesto nestíhám přečíst vše, co bych přečíst chtěl a snad i měl. A nejde jen o čas, ale i o energii potřebnou k tomu, abych přečtené vstřebal. Když si představím třeba ženu, která ráno vyrazí do práce, pak cestou domů nakoupí, doma uvaří, udělá s dětmi úkoly, zaplatí účty, popovídá si u večeře s manželem, pustí si zprávy na Nově nebo, přinejlepším, na ČT, podívá se na další díl mozek vyplachujícího seriálu (protože na víc už nemá fondy) a pak si na chvíli sedne k internetu... – co tam asi vyhledá? Komplexní analýzu aktuálního společenského dění, nebo sestřih legračních videí s kočkami či článek na stránkách bulváru?

A takových lidí je v dnešní společnosti mnoho – a je jedno, jedná-li se o uštvané pokladní v supermarketech pracující za pár šupů nebo o uštvané realitní makléře vydělávající peníze, o nichž se těm pokladním ani nezdá. Ani k jednomu z nich se kritické texty namířené proti establishmentu povětšinou nedostanou, i když se jejich zájmů týkají ponejvíc. Kdo vlastně tedy takové texty čte? Asi především lidé, kteří mají v práci přístup na internet a nejsou v něm zaměstnavatelem omezováni; do detailnějších spekulací se nebudu pouštět, ale udělat na toto téma sociologické šetření by mohlo být zajímavé.

Za minulého režimu měli lidé víc času na čtení, protože životy většiny lidí ubíhaly v pomalejším tempu a nebylo k dispozici ani zdaleka tak velké množství zdrojů zábavy jako dnes. Proto také knihy mohly vycházet celkem běžně v desetitisícových a někdy i statisícových nákladech. Možná i proto se režim snažil potlačovat „závadnou“ literaturu – lidé, k nimž se dostala, ji totiž skutečně četli. Dnes není represe zapotřebí – stačí, když jsou lidé udržováni „v jednom kole“.

Občas se ale nějaký text, nebo – šířeji – mem začne společností šířit jako stepní požár. Tak tomu bylo kupříkladu s Chartou 77. V době Charty byl její podpis spjat s více než pravděpodobnými konsekvencemi v podobě vyhazovu ze zaměstnání, nepřijetí děti na vysokou školu apod. Tak zlé to dnes rozhodně není, ale některé věci, zdá se, přesto zůstávají – mediální protiútok spojený s dehonestací „zrádců, zkrachovalců a zaprodanců“ a nasazení představitelů „kulturní fronty“, kteří dobrovolně a často s nasazením Jiřiny Švorcové hájí naše „ nejlepší ze všech zřízení“ . Skutečně pádný manifest, který by byl analogií Charty, jsme zde ještě neměli, ale v současné době probíhá v souvislosti s napětím mezi USA a Ruskem a odporu proti americkému konvoji cosi na způsob generálky. Hovoří se o webech financovaných Kremlem („zaprodanci a zrádci“), dochází k zesměšňování lidí s jiným názorem („ztroskotanci“) a mám z toho pocit podobný tomu, jaký jsem měl v 80. letech při sledování „dokumentu“ ČST o disidentech. Je zdůrazňováno, například na základě pochybného průzkumu veřejného mínění, že naprostá většina veřejnosti věrně podporuje „ našeho milovaného spojence, který je záštitou míru, svobody a prosperity a nedovolí zákeřnému nepříteli uchvátit naši krásnou zemi“.

Odlišný názor dnes člověka naštěstí už (zatím?) nedostane na služebnu tajné policie či za katr, ale přesto dochází k masivnímu nátlaku.

Je přitom zjevné, že autoři oněch údajných Kremlem sponzorovaných webů (tedy kromě Sputnik News, ten samozřejmě, a přiznaně, sponzorovaný je) mají daleko do minulosti vysledovatelnou osobní historii a světonázor a je jasné, že to, co dělají, dělají z přesvědčení. Mají na to právo. Svobodná společnost by to měla respektovat, dokonce i společnost pouze se svobodou slova ve veřejné sféře by to měla respektovat. Pokud jde o mě, tak mi vskutku není blízký pohled na svět prezentovaný lidmi jako Vyvadil či Hájek, stejně tak mi nejsou blízké postoje některých českých komunistů či autorů tzv. „alternativních“ (po většinou především bláznivých) webů, ale zásadně odmítám jejich dehonestaci a nátlakové kampaně proti nim vedené, protože svoboda slova není a nemůže být svobodou souhlasu a dokonce ani svobodou nesouhlasu v rámci establishmentem vymezených mantinelů (což je, soudím, náš případ).

Kladu si otázku, že pokud dokázali lidé jako Jiří Vyvadil spustit takovou mediální a politickou hysterii, jakou spustili, co potom můžeme očekávat v případě, že se objeví něco skutečně brizantního, něco, co zaútočí přímo na status quo a poukáže na fakt, že císař je (pořád ještě) nahý?

Žijeme tedy ve svobodné společnosti? Ne, nežijeme. Žijeme ve společnosti, v níž došlo k transferu nesvobody. Nesvoboda slova se přesunula z veřejné do privátní sféry a politický útlak se změnil v ekonomický. Zůstaly zachovány formy mediálního nátlaku a formování veřejného mínění skrze názor všemožných „elit národa“. Žijeme ve svobodnější společnosti než v jaké jsme žili před rokem 89, ale nesmíme usínat na vavřínech: Ke skutečné emancipaci člověka máme ještě hodně daleko.