Dialog s Čapkovým esejem „Proč nejsem komunistou“

V roce 1924 publikoval Karel Čapek slavný esej „Proč nejsem komunistou“ a dnes jím šermuje kdejaký antikomunista, obvykle aniž by jej vůbec četl. (Nejen) proto pokládám za vhodné jej v dnešní době SKUTEČNĚ reflektovat.

Následují text obsahuje původní Čapkův esej, přičemž po každém jeho oddílu do něj vstupuji svým komentářem. Budu rád, pokud Čapkův text i mé komentáře vyvolají další diskusi, jen doufám, že bude, vzhledem k tomu, že se tu bavíme o Čapkovi, aspoň trochu na úrovni!

Proč nejsem komunistou

Karel Čapek: Tato otázka se zčistajasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, že by nikdo z přítomných nepoložil otázku “proč nejsem agrárníkem” nebo “proč nejsem národním demokratem”. Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.

Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze mi bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často, jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?

Protože jsem na straně chudých.

Jaroslav A. Polák: Všimněme si, že nebýt pravičákem je pro Karla Čapka zcela přirozené. Něco tak absurdního by jej ani ve snu nenapadlo. Je to evidentní a tudíž vůbec není třeba na toto téma něco psát. Naproti tomu možnost, že by intelektuál ve dvacátých letech mohl být komunistou, vidí jako smysluplnou, a pokud jím on osobně být nechce či nemůže, vyžaduje to vysvětlení. To mimo jiné naznačuje, že – na rozdíl od dnešního Česka – měli v té době komunisté určitý esprit, který nebylo možné jen tak pominout; představte si, jaké rozpaky by dnes vyvolal článek vlivného intelektuála, v němž vy objasňoval, proč není členem KSČM. Čapek dává jasně najevo, že pokud jde o cíle, o stranění chudým proti bohatým, není s komunisty v sebemenším rozporu a naznačuje, aby to pak dále rozvedl, že má problém s jejich doktrínou a prostředky.

*

Karel Čapek: Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, že mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých, v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá, nelidská bída není nesena na štítě žádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak –

Jakže, za dva roky, za dvacet let? Což můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc, a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž vítanou rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. “Tím je vinen společenský řád.” Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou.

Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst; vzhledem k bídě je lhostejno, kdo vládne; záleží jen na tom, jak my lidé cítíme. Bída není instituce nebo třída, nýbrž neštěstí; ohlížeje se po výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou doktrínu třídní vlády. Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu, a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena.

Jaroslav A. Polák: Čapek zde odkrývá to, co je cukrkandlovým romantickým filtrem, skrze nějž je dnes doba První republiky obvykle nahlížena, skryto – bídu. Bídu tak „všivou a nelidskou“, že si ji ani v dnešní nepříliš utěšené době neumíme představit, bídu, u níž je mu hrozné si představit, že by v ní měl někdo žít měsíce, natožpak roky. Opět se jasně staví do radikálně levicové pozice proti buržoasii, ale současně kritizuje komunisty za to, že jim, jak se mu to jeví, chudí lidé nejsou, kantovsky řečeno, cíl sám o sobě, ale prostředek k potenciálnímu získání moci. Zajímavá je jeho myšlenka, že „chudí nejsou třída“ - zde jakoby předjímá moderní levicové úvahy o prekariátu, námezdní třídě žijící v permanentní nejistotě, bez identity a neschopné se organizovat, lemované lidmi trvale nezaměstnanými a společenskými vyděděnci. Zatímco Marx na základě své dobové zkušenosti lineárně extrapoloval další vývoj a očekával existenci obrovských mas uvědomělého dělnictva, Čapek spíše než uvědomělý proletariát vidí prostě chudé lidi – a to to v jeho době nebylo s uvědomělým proletariátem ani zdaleka tak zlé jako dnes! Pokud jde o konzervativní komunisty, kteří odmítají kriticky reflektovat myšlenky svých klasiků, je tato Čapkova kritika aktuální i dnes.

Na druhou stranu lze polemizovat s humanistickou, ale poněkud naivní tezí, že na vině není společenský řád, ale „my všichni“. Je totiž třeba si položit otázku, kdo „ti všichni“ vlastně jsou? Jsou to i ti chudí, o kterých Čapek s takovým zápalem týče? Takovou myšlenku (typickou pro současnou neoliberální pravici) bych Čapkovi věru nepřičítal. A kdo jsou ti, kdo „stojí s rukama v kapsách“? Čapek tam řadí komunisty, kteří přistupují k chudým jako k prostředku a ne k cíli o sobě, budiž, ale patrně by uznal, že komunisté rozhodně nejsou primárními viníky, pokud jde o utrpení chudých v jeho době. Čapek možná dokonce cítí i určitý pocit viny, že si on a jeho umělečtí a intelektuální přátelé žijí poměrně dobře, zatímco chudí trpí. Ale ani Čapek, umělci a intelektuálové jistě nejsou primárními viníky utrpení chudých jen proto, že by mohli být solidárnější, než jsou – i kdyby se celí rozdali, na celkové situaci by to moc nezměnilo. Ostatně i kdyby se rozdali všichni z těch tehdejších komunistů, kteří nežili v bídě, nic by to na celkové situaci nezměnilo. Takže jako primární viníci opět zůstávají vykořisťovatelé a jimi zformovaný společenský řád.

Jakkoli je tedy z mého pohledu případný poukaz na instrumentální postoj tehdejších komunistů k chudým (pakliže to Čapek viděl správně, to nemohu zcela objektivně posoudit, ale mám sklon mu věřit), samotná větší ochota konkrétně pomáhat u těch, kdo tvrdí, že jim na chudých záleží, by problém rozhodně neodstranila.

*

Karel Čapek: Chudí lidé nejsou masa. Tisíc dělníků může pomoci jednomu dělníkovi v jeho existenčním boji; ale tisíc chudáků nemůže pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý, hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho život je historie pro sebe, neslučitelná s jinými; je to individuální případ, neboť je to neštěstí, i když se podobá jiným případům jako ošlapek ošlapku. Převraťte společnost čímkoli navrch; chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.

Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu než straníci jiných barev. Je třeba stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna nebo z určitých idejí; pohříchu uniforma z idejí se obyčejně nemůže po půldruhém roce svléknout. Začal bych si komunismu hluboce vážit, kdyby přišel k dělníkovi a řekl mu počestně: “Žádám od tebe něco, ale nic ti neslibuji; žádám, abys byl u mne kusem, jednotkou, materiálem, tak jako jsi kusem a materiálem v továrně; budeš poslouchat a mlčet, jako posloucháš a mlčíš v továrně. Za to jednou, až se vše změní, zůstaneš, čím jsi; povede se ti hůře nebo lépe, což nemohu zaručit; řád světa nebude k tobě štědřejší ani líbeznější, ale bude spravedlivější.” – Myslím, že by se většina dělníků velmi rozmýšlela před touto nabídkou, – a přece by byla svrchovaně poctivá, a kdožví zda by nebyla z vysoce mravních důvodů přijatelnější než všechny dosavadní oferty.

Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje. Žádná revoluce se neodehraje na zádech malého počtu lidí, nýbrž na zádech největšího počtu; ať je to válka nebo valutní krize nebo cokoliv jiného, je to chudák, který si to odnáší nejdřív a nejtíže; není prostě mezí a dna bídy. To nejzpuchřilejší na světě není krov bohatých, nýbrž krov chudých; zatřeste světem, a pak se jděte podívat, koho to zasypalo.

Co tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem “vývoj”; myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, že nikoliv; nuže, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že jest dokonale spravedlivých v této sociální Sodomě; ale v každém z nás Sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o této věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.

Věřit, že problém chudých je úkolem dnešního, a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřit, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.

Jaroslav A. Polák: Zde si Čapek poněkud protiřečí. Na jednu stranu tvrdí, že „bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste“, na druhou stranu poukazuje na to, že společnost se nesesypala, když provedla aspoň nějaké změny k lepšímu, a naznačuje, že tudy by mohla vést cesta.

Na druhou stranu je velmi hodnotný jeho poukaz na to, že když se společnost otřese, nejohroženější jsou „krovy chudých“. V doslovné podobě tuto metaforu demonstrovalo například zemětřesení na Haiti. Tato obava je zcela reálná a komunisté by se s ní měli lépe vyrovnat – zvláště pokud jde o Čapkem kritizované slibování příliš brzkých holubů na střeše.

Kromě toho Čapek dále rozvíjí, dnešními slovy řečeno, distinkci proletariátu a prekariátu, obává se zneužití chudých pro politické cíle (kohokoli, nejen komunistů), což je rozhodně stále aktuální.

Otázka zní, zda jeho naděje, že se společnost polidští jaksi nerevolučně, že i „Sodomští“, tj. buržoasie, v sobě najdou „kousek spravedlivého“, může být reálná. Nějakou dobu se zdálo, že ano – zvláště na Západě po Druhé světové válce před nástupem neoliberalismu. Dokonce i dnes je Evropská unie, navzdory všem problémům, které má, oproti předválečnému a například současnému americkému kapitalismu v podstatě socialistická, ale celkové směřování vede směrem od sociálního státu zpět k ryzímu kapitalismu. Je třeba si položit otázku, zda v oné zlaté poválečné době v sobě západní kapitalisté (včetně amerických) našli „kousek spravedlivého“, nebo prostě dělali to, co bylo třeba, aby v konkurenci se sovětským blokem nepřišli o moc.

Osobně se domnívám, že spoléhání se na „kousek spravedlivého“ není, alespoň v dnešní době, realistický program. Kdyby nějaké takové „kousky“ byly reálné, vypadalo by jinak například vyjednávání Trojky s Řeckem. Peníze jsou stále "až" na prvním místě.

Zásadní poučení z této části Čapkovy stati pro mě leží v možnosti zobecnit ji jako apel na radikální levici vůbec: Slibujte spravedlnost a těžkou cestu, neslibujte rychlý a laciný blahobyt, protože zatřesete-li světem, hodně toho spadne.

*

Karel Čapek: Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.

V jedné baladě praví Jiří Wolker: “Nejhlouběji v tvém srdci, chudý, vidím nenávist.” Je to strašlivé slovo, ale zvláštní je, že je docela nesprávné. Na dně srdcí chudých lidí je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutěji zašprýmuje nežli fabrikant nebo ředitel továrny; zedníci na stavbě užijí víc legrace než stavitel nebo domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše služka drhnoucí podlahu nežli její paní. Takzvaný proletář je od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání života; komunistický pesimism a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá “výchova mas k revolučnosti” nebo “posilování třídního vědomí”. Chudému, který má tak málo, berou ještě jeho primitivní radost ze života; to je první splátka na budoucí lepší svět.

Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka chudého, nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se žurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz světa nebo zda vědomě lhou; vím jenom, že naivní a nezkušený člověk, jímž je většinou proletář, žije ve strašlivě zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za nic jiného, než aby byl z kořene vyvrácen. Avšak ježto takový svět je jenom fikce, bylo by velmi načase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci, třeba nějakým revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně při věci. Není pochyby, že v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti; pokud mne se týče, nemyslím, že bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růžově, ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a tragičnost komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, že to není pravda a že to přese vše takhle nevypadá. Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si nevysloužili cibuličkou drobet spásy; velmi málo těch, na které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl dštít oheň a síru. Je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že je to slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to člověk.

Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý; ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte tam hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád bych mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače řetkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnoval zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s tím nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z deseti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového ponížení si chudý člověk nezasluhuje.

Jaroslav A. Polák: Zde je třeba poznamenat, že tato část Čapkovy kritiky se prakticky netýká současné KSČM. Našli bychom tyto aspekty jistě v některých článcích Haló novin či ve vyjádřeních některých členů, ale v zásadě jde o systémovou stranu neoperující s třídní nenávistí a zaměřující se na současné problémy spíše než na nějakou revoluční budoucnost. Skoro bych řekl, že mnoha současným členům KSČM zůstala permanentní mrzutost, ale už bez jakékoli, byť kritizovatelné, vize.

Třídní nenávist a nenávist vůbec je důležité levicové téma. Osobně se domnívám, že nenávist, žádná nenávist, by neměla být programem a neměla by být v lidech rozdmychávána – nevěřím, že existuje účel, který by světil prostředky v podobě mrzačení lidské duše; v tom se s Čapkem bez problémů shodnu. Na druhou stranu je poněkud naivní si myslet, že vykořisťovaný člověk nemá na třídní nenávist právo. Nemluvím teď o třídní nenávisti jako o politickém programu nebo jako o něčem, co by snad mělo být lidem implementováno, ale jako o prostém pocitu plynoucím z pocitu permanentní nespravedlnosti. Zde je třeba podotknout, že v tomto ohledu je třeba zformulovat distinkci, kterou Čapek neudělal, distinkci mezi životem v nespravedlnosti a životem v bídě. Obojí se sice leckdy překrývá, ale není to totéž. Bída sama není zdrojem nenávisti, ale spíše sounáležitosti, jak Čapek správně naznačuje, ale přirozenou reakcí člověka na nespravedlnost je hněv a dlouhodobý hněv se stává nenávistí. Nedostatek, není-li život ohrožující, snese člověk lépe než nespravedlnost. Proto je spravedlivá a nikoli bohatá společnost klíčem k odstranění nenávisti. 

Přijde-li řeč na třídní nenávist, pak říkám, že jakákoli nenávist je nešťastná, ale ta třídní je aspoň správně zacílená. Zvláště u nás je zjevné, jak snadno může být z nespravedlnosti plynoucí nenávist odkloněna, přesměrována na „zástupné cíle“, jako jsou Romové, muslimové či migranti jiné barvy pleti. Pokud jde o Čapka, tak ten se za devět let po sepsání svého protikomunistického eseje stane svědkem těchto věcí v podobě nástupu nacismu v Německu. Ať mi pan Čapek promine, ale nějaké to „posilování třídního vědomí“ by aktuálně u nás v situaci, v jaké se nacházíme (a stejně tak v Německu první poloviny 30. let), nebylo vůbec od věci. Souhlasím nicméně s tím, že by tak nemělo být činěno v onom černobílém smyslu, jak to Čapek popisuje.

Jenže: Lze vlastně aktivizovat lidi (v jakémkoli, tj. pozitivním i negativním smyslu), aniž bychom propagandisticky zjednodušovali, aniž bychom pořádně „neosolili“ kontrast obrazu světa? Není konec konců právě ona čapkovská neochota vidět svět černobíle kamenem úrazu dnešních poctivých intelektuálů čelících davu zmanipulovanému nenávistnou černobílou propagandou?

Rád bych ještě poukázal na pasáž začínající větou „Praví-li někdo, že nenávidí Němce...“ – Zaměnili bychom-li Němce za muslimy, byla by tato slova snad ještě aktuálnější, než v Čapkově době!

*

Karel Čapek: Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože to je zároveň svět chudých a pak těch prostředních, těch drcených mezi žernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakžtakž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc bohatých, a nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jež se nazývá buržoazie, takže mi byl vytýkán špinavý pesimism. Říkám to proto, abych měl tím větší právo zastat se do jisté míry těch, k jichž vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůže tuto třídu nahradit, ale může do ní vejít. Není proletářské kultury přes všechny programové švindle; není dnes celkem ani národopisné kultury, ani aristokratické kultury, ani náboženské kultury; co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na střední a takzvané inteligentní třídě. Kdyby se proletariát hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a budu na něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku plácnout; ale hrne-li se komunismus vpřed nejprv tím, že šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká buržoazní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk začíná brát v počet, co by se takhle zmařilo.

Jaroslav A. Polák: Zde Čapek kope za střední vrstvu coby nositelku kultury – a člověku se chce až zaplakat a zvolat: Kéž by tomu tak bylo u nás i dnes!

Apel na ochotu, dobrou vůli a spolupráci je samozřejmě platný dnes jako tehdy, ale nezdá se, že by apely tohoto druhu měly moc něco změnit, jakkoli je dobře, že se objevují, konec konců se jich sám dopouštím. Střední vrstvy jsou dnes ohrožené prekarizací snad víc než kdy jindy a na „dobrou vůli“ nemají ani pomyšlení. Spíše si potřebují vybíjet vztek způsobený nahromaděným stresem než být základnou dobré vůle, smířlivých řešení a kulturnosti, jak tomu v Čapkově době ještě bylo. Dnes už by se, bohužel, o střední vrstvy mohl opřít jen stěží.

Na pravdivosti a aktuálnosti myšlenky, že "dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce", to sice nic nemění, je ovšem otázka, kde hledat vlivné nositele těchto hodnot.

*

Karel Čapek: Už jsem řekl, že skutečná chudoba není instituce, nýbrž neštěstí. Můžete převrátit všechny řády, ale nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální, a nikoli sociální. Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské solidarity; praví sebevědomě, že není sentimentální. Ale právě to je mi to nejhorší, že není sentimentální, neboť já jsem sentimentální jako kterákoliv služka, jako každý hlupák, jako každý slušný člověk; jen rošťák a demagog není sentimentální. Bez sentimentálních důvodů nepodáš bližnímu sklenici vody; rozumové důvody tě nepřivedou ani k tomu, abys pomohl na nohy člověku, který sklouzl.

Jaroslav A. Polák: Zde je třeba podotknout, že již rok po sepsání Čapkova eseje, tj. v roce 1925, byla komunisty vytvořena organizace Rudá pomoc, která pomáhala především rodinám perzekvovaných dělníků. Komunisté nebyli zase tak strašně nesolidární, aby nepodali „sklenici vody“. Bylo by ostatně hezké, kdyby na tuto tradici navázali současní čeští komunisté, ale asi se jim do toho nechce.

Pokud jde o ten sentimentalismus: Myslím, že Čapek má pravdu, když kritizuje „tvrdost“ tehdejších komunistů. Osobně bych k tomu dodal, že právě na základě vzájemné pomoci a solidarity může vzniknout prostředí pro skutečnou sociální revoluci, revoluci, která se nezvrhne ve společenský řád s novými utlačovateli namísto starých.

*

Karel Čapek: Pak je tu otázka násilí. Nejsem stará panna, abych se křižoval při slově “násilí”; přiznám se, že bych někdy s chutí natloukl člověku, který říká špatné důvody nebo lže; pohříchu to nejde, protože buď jsem já slabý na něj, nebo je on příliš slabý, než aby se mohl bránit. Jak vidíte, nejsem zrovna rváč; ale kdyby měšťáci začali provolávat, že půjdou věšet proletáře, sebral bych se jistě a běžel bych pomoci těm věšeným. Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje; ten, kdo volá po střílení a věšení, rozvrací lidskou společnost nikoli sociálním převratem, nýbrž porušováním přirozené a prosté čestnosti.

Jaroslav A. Polák: Otázka revolučního násilí je poněkud složitější, než jak ji zde Čapek klade, ostatně i Marx navzdory ostré rétorice v Manifestu komunistické strany připouštěl později i možnost nenásilné (nicméně stále v principu revoluční) přeměny společnosti. Nevím, jak tomu bylo u československých komunistů ve dvacátých letech, dost možná – pod vlivem revoluce v Rusku – uvažovali výhradně v násilných intencích, pokud jde o komunisty současné, tak vlhké sny o bojích na barikádách se jistě některým mladým komunistům zdají, ale během svého členství v KSČM jsem se s voláním porevolučním násilí prakticky nesetkal.

Za sebe mohu říci, že odmítám násilí v jeho útočné variantě jako politický program (stejně, jako odmítám nenávist jako politický program) a stoprocentně se podepisuji pod slova „kdo volá po střílení a věšení, rozvrací lidskou společnost nikoli sociálním převratem, nýbrž porušováním přirozené a prosté čestnosti“ - nutno ovšem dodat, že v současné české realitě to opravdu nejsou komunisté, kdo volá po střílení a věšení!

Jiná věc je ale násilí obranné. Pokud nespokojená většina vyjde do ulic mírumilovně protestovat proti vládnoucí menšině, která ztratila svou legitimitu, a je násilně rozehnána, jsou dvě možnosti: Buď se zalekne, nebo vyjde do ulic znovu – a už připravena se bránit. Situace pak začne eskalovat a pokud nespokojená většina vytrvá, dojde zcela nutně k násilnému svržení vládnoucí třídy. Není prakticky možné chtít po lidech, na nichž je pácháno násilí, aby se nebránili (Gándhí byl specifický případ – jeho forma protestu působila na britské voliče, kterých použila jako páku).

Pokud někdo kritizuje násilnou revoluci v tomto obranném smyslu, měl by třeba také kritizovat násilí spáchané třeba při svržení režimu Nicolae Ceau?esca v Rumunsku. Jeho režim, který ztratil svou legitimitu, kladl násilný odpor a lidé se nedali. To je prosím v naprostém pořádku. Kdo čím zachází, tím také schází, a pokud nelegitimní vládce klade násilný odpor, nezbývá než se jej násilím zbavit.

Můj postoj lze tedy shrnout slovy: Násilí jako program ne, jako sebeobrana ano.

Bohužel v případě, kdy dojde k revoluci a vypukne násilí, leckdy nezůstane u sebeobrany přiměřené, protože násilí vtělené do rozvášněné masy má určitou setrvačnost – a v důsledku toho to pak odnesou i nevinní. Lidé, na nichž bylo spácháno násilí a bezpráví, potřebují tuto tenzi vybít – z psychologického hlediska je to přirozené, z hlediska lidského je to tragédie. Proto je nezbytné hledat především takové cesty ke změně, které pravděpodobnost eskalace v krvavou revoluci minimalizují. Někdy ale prostě není jiná možnost.

*

Karel Čapek: Říká se mi “relativista” pro zvláštní a patrně dosti těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět; párám se ve všech naukách a ve všech literaturách až po černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakžtakž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry. Je to patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá žít. A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, že věšet a odstřelovat lidi za jistých okolností není nic vážnějšího než pobíjet šváby, pak je to něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nesmluvíme.

Věřím až podnes, že je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichž člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tady i tam lidé fyziologicky a morálně tíž. Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netykají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny, a on řekne, že je to měšťácká věda; podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantism, měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, že by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrž proto, že se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž jakýsi rituální předpis nebo koneckonců řemeslo.

Ale čeho je mi zvláště líto, jsou právě proletáři, kteří jsou takto přímo vyříznuti z ostatního vzdělaného světa, aniž by se jim to nahradilo něčím jiným než luznou vyhlídkou na rozkoše revoluce. Komunismus uzavírá kordon mezi nimi a světem; a jste to vy, komunisté intelektuálové, kdo stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a vším tím, co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí. Ale ještě je místo pro holubici míru, ne-li mezi vámi, tedy nad vašimi hlavami, nebo přímo shůry.

Jaroslav A. Polák: Současná KSČM alespoň pokud jde o její oficiální linii, je hodně vzdálena tomu, to zde Čapek píše; názor, že „odstřelovat lidi za jistých okolností není nic vážnějšího než pobíjet šváby“, je však v naší společnosti běžnější než v době, kdy psal Čapek svůj esej, a to je skutečně děsivé. Tak jako on, mám i já při setkání s člověkem, který pronáší takové věci, pocit, jako by „mluvil cizí řečí a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům“. Naprosto tedy rozumím Čapkovi, chápu, jak jej museli děsit tehdejší komunisté, pakliže toto bylo v jejich běžném repertoáru, a tuším, že dnes by byl zděšen ještě mnohem více – nikoli však komunisty.

Zde je skutečně třeba dobrat se k podstatě toho, co chce Čapek říci: Myšlenka, že „odstřelovat lidi za jistých okolností není nic vážnějšího než pobíjet šváby“ není lidská a není normální bez ohledu na to, kdo je jejím proponentem, tedy bez ohledu na to, zda je to komunista nebo současný český xenofob.

*

Karel Čapek: Je mi lehčeji, když jsem řekl aspoň tolik, třebaže to není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v žádném houfu a moje pře s komunismem není pře zásad, nýbrž osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomími, a nikoli se zásadami, věřím, že by nebylo nemožno aspoň si rozumět; a už to by bylo mnoho.

Jaroslav A. Polák: V tomto Čapkovi naprosto rozumím, i moje pře se současnou KSČM, jež vyústila v můj odchod z partaje, byla pří osobního svědomí - a také mi pak bylo lehčeji. Důležité je, že dnes, stejně jako tehdy, jsou lidé, kteří kladou zásady nad svědomí, ideologii nad lidství. A nejsou to jen komunisté, dokonce to nejsou ani především komunisté, i když se to u některých z nich stále vyskytuje. Jsou to dnes zejména hlasatelé neoliberalismu, nacionalismu, nebo jejich různých směsí.

Mám-li shrnout svou polemiku s Čapkovým esejem, pak mohu říci, že v roce 1924 bych to nejspíš napsal podobně a určitě podepsal, v šedesátých letech bych mu dal za pravdu, pokud jde o jeho víru, že lidé všech tříd se dokáží rozumně domluvit, protože mají společný lidský základ a onen „kousek spravedlivého“, dnes však musím říci, že jakkoli bych v to moc rád doufal, jakkoli bych si přál, aby to byla pravda, zdá se, že to prostě nestačí, že člověk nemá vrozenou lidskou esenci, ale je formován prostředím, jak říkal Marx, a že ctnosti je třeba se učit, je třeba k ní hledat cestu, jak říkal už Sókratés. Jak by jinak bylo možné, že v mnoha ohledech dobří a slušní lidé nemají sebemenší problém hovořit třeba o potápění člunů s uprchlíky a nestoudně šířit nenávist ve velkém? Kam se to poděl jejich „kousek spravedlivého“?

Přesto Čapek nabízí ve svém eseji spoustu důležitých podnětů, kterých by se měla a mohla chápat i současná levice: Vyvarování se „holubů na střeše“, úvahy o dopadu revolucí na chudé, reálné přítomné pomáhání a ne jen teorie, vnímání chudých ne jako nástroje, ale jako cíle o sobě, potřeba dialogu, důraz na lidskost. Velké části české společnosti se pak týká radikální odmítnutí dehumanizace lidských bytostí do podoby schematicky pojatých nepřátel, „švábů k zašlápnutí“.

Čapkovo vyznání je třeba chápat jako humanistické a vyhraněně levicové, jakékoli jiné chápání prostě nedává smysl. Proto si jej mohou brát do úst levicoví demokraté (a pokud jdou třeba sociálními demokraty, měli by se zamyslet nad tím, v kterých pasážích se Čapkova kritika týká i jich), ale v žádném případě stoupenci pravice.

Prostě a jasně: Pravičák, který si bere do huby Čapka, by přes ni měl pořádně dostat!

Já vím, já vím - napsal jsem, že násilí není program, takže samozřejmě: Metaforicky!