Názor není posvátná kráva

Dennodenně se setkávám s výkřiky požadující uznání práva na názor ve chvíli, kdy dotyčný „majitel názoru“ usoudí, že mu někdo „vnucuje“ názor jiný. „Já mám názor, ty máš názor, když to neuznáš, nejsi demokrat!“

Takzvané „právo na názor“ je patrně nevyhnutelným negativním důsledkem svobody projevu ve veřejném prostoru. Jak jsem napsal jinde, svoboda projevu ve veřejném prostoru není zdaleka totéž, co svoboda vůbec, a jsou sféry, kdy si i dnes lidé svůj názor raději nechávají sami pro sebe, najmě pokud jde o oblast výkonu zaměstnání. O to více si to pak kompenzují v různých diskusích tam, kde je vlastní názor povolen.
Je však skutečně smyslem svobody projevu ve veřejném prostoru (jíž ostatně pokládám za veskrze pozitivní hodnotu, byť ji nepokládám za totožnou s lidskou svobodou o sobě) rovnostářství v oblasti názoru? Opravdu můžeme klást na roveň názor odborníka v dané oblasti stejně, jako názor laika, což se běžně děje? Opravdu má stejnou váhu pokud jde o kvantovou mechaniku názor fyzika i názor esoterika, či, pokud jde kupříkladu o islám, názor religionisty nebo orientalisty a názor entomologa? Soudím, že nikoli.
Platón (respektive Sókratés, protože rané Platónovy spisy zřejmě odrážejí skutečné působení jeho učitele) v raném dialogu Gorgias  rozebírá problematiku řečnictví, demagogie a moci a ukazuje, že názor není dobrý jen proto, že je šikovně prosazován působením na veřejnost, že je zde kritérium spravedlnosti a rozumnosti, jímž je třeba tyto věci poměřovat. Proti sofistickému „Mírou všech věcí je člověk - jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.“ (Prótagorás) klade Sókratés soustavně (tj. i v jiných dialozích) existenci člověku nadřazených a na něm nezávislých principů, které slouží jako směrovky správného myšlení a konání. Dovolím si nyní rozsáhlejší, ale čtivou a poučnou citaci:

Sókratés: „Hned ti ukáži, budu-li moci, ještě jasněji, co si myslím. Jako jsou ty dvě věci [tělo a duše; pozn. JP], tak rozeznávám i dvojí umění: to, které se vztahuje k duši, nazývám politikou, to pak, které se vztahuje k tělu, nemohu ti pojmenovat takto jednotně, nýbrž rozeznávám u ošetřování těla, jež je jedním oborem, dva druhy, jednak gymnastiku [míněno jako „tělocvik“, dnes bychom v příměru nejspíš hovořili o „zdravém způsobu života“; pozn. JP], jednak lékařství; a u politiky odpovídá gymnastice zákonodárství a proti lékařství kladu soudnictví. Obě dvě umění v každé z těchto skupin mají vespolek mnoho společného, protože mají spolu týž předmět, lékařství s gymnastikou a soudnictví se zákonodárstvím; ale přece se v něčem vespolek liší. Takto jsou to čtyři umění a ta stále hledí zachovati v nejlepším stavu jedna tělo, druhá pak duši; tu pak lahodivá dovednost zpozorujíc to – neříkám, že by to poznala, nýbrž že to obratně zasáhne – rozdělí se na čtyři díly a vplížíc se do každého jednotlivého z těchto druhů vydává se za to, do čeho se vplížila; o největší dobro se nic nestará, nýbrž tím, co je pokaždé nejpříjemnější, loví nerozumnost a oklamává, takže se zdá něčím velmi cenným. Tak do lékařství se vplížilo kuchařství a osobuje si, že zná nejlepší pokrmy pro tělo, takže kdyby se mělo před dětmi nebo před muži tak nerozumnými jako jsou děti rozhodovat mezi kuchařem a lékařem, kdo z obou rozumí, které pokrmy jsou zdravé a které nezdravé, zdali lékař či kuchař, hlady by zemřel lékař. To tedy já nazývám úlisným lahoděním a tvrdím, že taková věc je ošklivá, [...] protože směřuje k tomu, co je příjemné, bez ohledu na to, co je nejlepší; i nepokládám pak to za umění, nýbrž za zběhlost proto, že nedovede podat žádného rozumového výkladu, jaké jsou svou přirozeností ty prostředky, které přináší k užívání, takže nedovede povědět příčinu jednoho každého z nich. A já nenazývám uměním to, co je bez rozumového výkladu; [...].
Pod lékařstvím tedy, jak jsem řekl, se ukrývá jako druh lahodění kuchařství; pod gymnastikou pak právě týmž způsobem kosmetika, věc ničemná, ošemetná, nízká a sprostá, klamající tvary i barvami, hladkostí a oděvem, čímž způsobuje, že lidé honíce se za krásou zanedbávají svou vlastní, kterou dává gymnastika. Abych dlouze nemluvil, chci ti říci jako geometrové – pak bys mi snad porozuměl – že jako se má kosmetika ke gymnastice, tak se má sofistika k zákonodárství, a jako se má kuchařství k lékařství, tak se má rétorika k soudnictví.“ (PLATÓN,. Gorgias. 2. přehlédnuté vyd. Praha: J. Laichter, 1944, 146 s.Str. 38-39).

Sókratés se tedy staví, řečeno dnešními slovy, proti populismu, proti tomu, co „lahodí“. Soud, ať už v doslovném smyslu coby institucionální rozhodce o vině či nevině nebo o občanskoprávních nárocích, nebo v přeneseném smyslu jako jako dospění k nějakému závěru v dané záležitosti, by neměl být vynesen na základě „lahodění“, tj. na základě působivé rétoriky, ale na základě rozumu a spravedlnosti. Dnes by k tomu Sókratés možná dodal, že počet „lajků“, „plusů a mínusů“ či velikost „karmy“ není měřítkem pravdy. Hlas lidu není hlas boží, pakliže není v souladu s rozumností a spravedlností.
Samozřejmě můžeme, a máme, vést debatu o tom, co je rozumné a spravedlivé, ale takovou debatu nelze provozovat na vlně vášní. Pokud jsou lidé, kteří po rozumné řeči (na základě svých vlastních předpokladů k takové řeči) volají – mám samozřejmě na mysli tolik probíranou výzvu Vědci proti strachu a lhostejnosti – elitáři, budiž! Nemají se za co stydět a rozhodně mají co říci. Intelektuální elity existují ať už se to davu líbí nebo nebo ne. A na rozdíl od „elit“, které svůj vliv získaly chytračením v ekonomické nebo mediální sféře, skutečně ve své většině pěstují lásku k pravdě a k poznání.
Vrátíme-li se zpět k názoru coby posvátné krávě veřejného diskursu, všimněme si, že navzdory onomu tolik proklamovanému právu na názor není ani davem toto právo vnímáno jako absolutní. Diskvalifikovány ovšem nejsou názory hloupé, nýbrž názory nehodící se do krámu. „Obhájce naší křesťanské civilizace“ má právo na názor, že uprchlíky je třeba střílet na hranicích a potápět na moři, že muslimy je třeba zplynovat apod., ale muslim nemá právo na názor, že by bylo vhodné zavést v Evropě právo šaría. A nejen to. Dokonce i vědec, který volá po racionálním a nehysterickém přístupu ke žhavým problémům dneška, nemá právo na názor a je vysmíván. Vychází z toho poznání, že ono „právo na názor“ je ve skutečnosti často míněno jako právo na konkrétní názor aktuálního mluvčího.
Tato formule rovněž často slouží jako způsob uzavření polemiky, pakliže se tato pro jednu stranu stane nepříjemnou. V takovém případě se objeví věta typu „Máš svůj názor a já svůj, každý máme právo na názor.“ Nesmyslnost takového „argumentu“ lze demonstrovat na následujícím fiktivním dialogu:

A: Slunce obíhá kolem Země.
B: To je hloupost, Země obíhá kolem Slunce stejně jako všechny planety.
A: Každý den vidím Slunce, jak se pohybuje a Země přitom stojí.
B: Naše stroje, mnohé i s lidmi na palubě, se už dávno dostaly do vesmíru a jasně zdokumentovaly, že mám pravdu.
A: LOL :D Další ovce, co věří propagandě NASA! :D :D :D Samozřejmě máš právo na názor, já ti to neberu. Ale musíš uznat, že já mám také právo na názor! :)

Předvedený dialog je samozřejmě extrémní, ale v mnoha různých obměnách se s ním setkávám poměrně často. Jedna strana předloží racionální argument, druhá strana jej odmítne, přidá odkaz na zcela nevěrohodnou zprávu v pochybném médiu, vyrukuje s nějakou konspirační teorií či třeba s citací z Bible apod., a celé to uzavře poukazem na rovnost názorů.
Jenže názory si rovny nejsou, nikdy nebyly a nikdy nebudou. Existují názory podložené a názory nepodložené, názory rozumné a názory stupidní. I kdyby nějakému názoru aplaudoval celý národ, bude vyvrácen, pokud jediný člověk prokáže jeho mylnost. O pravdě se totiž nehlasuje.
Samozřejmě existuje množství názorů, které jsou do značné míry rozumně podložené a přitom si vzájemně protiřečí. Je to nevyhnutelný důsledek toho, že nejsme vševědoucí, že sice někdy pravdu dokážeme (buď na základě logické nutnosti nebo na základě nezpochybnitelných faktů), ale často ji také pracně hledáme cestou pokusů a omylů. Zde je podstatné, nakolik je nositel toho či onoho názoru schopen tváří v tvář lepším argumentům ustoupit ze svého stanoviska a uznat svůj omyl. My lidé jsme něčeho takového schopni, ale jak ukazují už Platónovy dialogy, není to pro nás přirozené a vyžaduje to vědomé úsilí a trénink v kritickém myšlení, což je ostatně předmět, který v (nejen) našem vzdělávacím systému zoufale postrádám. Lidé tak snadno naletí šikovným rétorům a spíše než rozumným lidským bytostem se podobají napodmiňovaným Pavlovovým psům – k jejich ovládnutí pak stačí použít coby stimuly příslušná klíčová slova. V nejrůznějších internetových diskusích je krásně vidět, že stačí – a to v prakticky jakékoli souvislosti! – použít slova jako „Rom“, „cikán“, „islám“, „muslim“, „uprchlík“, „multikulturalismus“ (a mnohá další, třeba „komunismus“; tato jsou však dnes nejvýraznější) a nepřehlédnutelná část lidských bytostí se v okamžiku mění v běsnící šílence s pěnou u úst. Je to děsivé. Důsledkem pak je, že jindy slušní lidé verbálně a někdy i fyzicky útočí i v nevirtuální realitě na jiné lidské bytosti, pakliže tyto odpovídají oněm spouštěčům, obvykle navíc jde o útoky zbaběle směřované spíše na ženy než na muže. Zatím jde o ojedinělé incidenty, ale obávám se, že může být hůř.
Každý má právo ve veřejném prostoru projevit jakýkoli názor, v tomto směru jsem velmi radikální, ale je třeba mít na paměti, že názory nejsou rovnocenné, názor většiny nemusí být nutně správný a existují kritéria, které nepodléhají hlasování. Dialog protichůdných názorů musí být veden láskou k pravdě, nikoli touhou po „lahodnosti“, nikoli tím, co nám „dělá dobře“, nikoli touhou po prosazení nebo zachování vlastního názoru tváří v tvář rozumné kritice. A tomu je třeba se učit. Je třeba se učit, jak být více lidmi a méně cvičenými zvířaty.

***