Existuje Bůh?

Co vlastně znamená, hovoříme-li o existenci Boha? Víme vlastně, o čem v takovém případě mluvíme? Článek na toto téma jsem již v minulosti napsal, ale nyní to zkusím znovu a budu místy akcentovat trochu jiné věci.

- - -

Varování ministra trpělivosti: Následující článek je strašně ukecaný. Uvědomuji si to, ale chtěl jsem jej napsat právě takto. V článku také na různých místech jinými slovy opakuji to, co již bylo řečeno. I to je záměr. Pokud nemáte náladu číst ukecané filosofické povídání, je to úplně v pohodě, klidně článek třeba jen prolítněte nebo rovnou běžte číst něco jiného. Jen prosím, abyste v tom případě nepsali k tomuto textu komentáře.

- - -
Když se mne v českém prostředí někdo zeptá zda věřím v Boha, je rozhodně namístě se ujistit, co přesně tou otázkou myslí. Může tím myslet, zda důvěřuji Bohu v tom smyslu, jako důvěřoval Bohu biblický Abram a vydal se na cestu z do neznáma, aby se posléze stal Abrahámem, praotcem Židů a potažmo i následovníků všech tří abrahámovských náboženství, tj. židů, křesťanů a muslimů. Toto bezvýhradné ano boží pobídce je životní, ba dokonce existenciální, postoj podobně, jako je životním postojem třeba spoléhání se pouze na sebe. Pohybujeme se zde v oblasti, které Immanuel Kant říká „praktický rozum“, v oblasti hodnot, činů, rozhodnutí. Nikoli tedy v oblasti teorie, v oblasti rozumu přemýšlejícího o tom, co vlastně můžeme o světě objektivně vědět. Pokud jde o tuto formu tázání, obvykle odpovídám, že jsem aktuálně s Pánem Bohem, „facebookovsky“ řečeno, v komplikovaném vztahu.

Když Čech položí otázku ohledně víry v Boha, má ovšem v drtivé většině případů na mysli právě otázku, jak se tázaný staví k boží existenci. Odpovědět na tuto otázku je mnohem těžší, než se na první pohled zdá a vyžaduje to delší filosofické zamyšlení. Pusťme se do toho:

Nejprve je třeba si nějak definovat Boha. Pro tuto chvíli se spokojme jen s tím, že, jak nasvědčuje to velké „B“, Bůh je jeden, je jediný svého druhu a je jedinečný a nenahraditelný (není a nemůže být nic, co by jej mohlo v jeho „roli“ nahradit). To je provizorní definice, protože, jak uvidíme, ve skutečnosti nemůžeme o Bohu říci ani toto, ale musíme se od něčeho odrazit. Pak tento "žebřík" zahodíme.

Nuže: O čem můžeme říci, že to existuje, případně neexistuje?

Předně, respektive nejčastěji, o empirických, tj. zkušenostně poznatelných, věcech. Ty se vyznačují tím, že někdy vznikly, jednou, byť třebas za nesmírně dlouhou dobu, zaniknou, mají tedy trvání v čase, a jsou, alespoň v principu, poznatelné skrze lidskou smyslovou zkušenost (leckdy rozšířenou prostřednictvím přístrojů – například poznání skrze detekci prostým okem neviditelného záření, třeba rentgenového, sem patří také, stejně tak poznání dosažené například pomocí urychlovačů částic, detektorů neutrin, či poznání dosažené nepřímo, například pozorováním gravitačních účinků neviditelného objektu apod.).

Pokud položíme otázku, zda něco empiricky existuje, lze na ni, aspoň hypoteticky, odpovědět pomocí pozorování či experimentu. Tvrzení „Sněžný muž existuje.“ je naprosto smysluplné. Nikoli v tom smyslu, že sněžný muž opravdu existuje, to (alespoň zatím) nevíme, ale v tom smyslu, že člověk, který něco takového tvrdí, může předložit empirické důkazy svého tvrzení a ty lze posoudit a vyhodnotit. Je to hypotéza, která může být potvrzena (ideálně tak, že někdo tuto bytost odchytí a předvede vědecké veřejnosti) nebo vyvrácena (důkladným a věrohodným průzkumem oblasti, kde se má tato bytost údajně vyskytovat).

Můžeme slovo „existovat“ použít v tomto smyslu o Bohu? Pokud bychom tak učinili, měli bychom na mysli, že Bůh je nějaká entita, nějaké jsoucno existující v oblasti možné smyslové zkušenosti. Třeba jako mýtický Aštar Šeran velící flotile Plejáďanů v představách kultu označujícího se jako Vesmírní lidé. Tvrzení, že existuje Aštar Šeran je sice dosti bizarní, ale je smysluplné – pokud ten, kdo to tvrdí, uvede rovněž místo jeho výskytu, bylo by možné jej (opět alespoň v principu) spatřit v dalekohledu. Sem patří i alegorie Bertranda Russella o víře v existenci čajové konvice obíhající mezi Zemí a Marsem, jíž chtěl ilustrovat fakt, že z toho, že něco nelze vyvrátit (třeba existenci takového objektu), nelze vyvozovat, že to existuje. Pokud bychom Boha chápali jako nějakou exotickou bytost žijící v našem vesmíru, ale nedostupnou našemu pozorování, byla by ta analogie naprosto v pořádku. Otázka zní: Chápeme jej tak?

Pokud by někdo prohlásil, že Bůh je jakýsi neuvěřitelně mocný mimozemšťan či třeba nějaká mimořádně stará a vyspělá mimozemská civilizace schopná ovlivňovat realitu tak, že nám to nutně bude muset připadat jako zázrak, odvětil bych, že nemám problém takovou entitu označit jako boha (s malým „b“), ale odmítám označení s velkým počátečním písmenem – už proto, že v takovém případě lze myslet bytost ještě větší a mocnější a tak do nekonečna. Bůh (s velkým „B“) prostě nemůže být miliardy let starý mimozemšťan. Totéž platí pro hypotetickou bytost, která náš vesmír stvořila jako simulaci a spustila ji na nějakém závratně výkonném počítači. Zde můžeme zase bezrozporně myslet další stupně – sama tato bytost může přebývat v simulaci někoho jiného atd. Klidně v těchto intencích přistoupím na hovor o bozích, ale hovoříme-li o Bohu, který je nade vším, ani v tomto případě nám úvahy o tom, že náš svět je simulace, nikterak nepomohou.

Shrnuto: Pokud používáme slovo „existence“ v tom smyslu, jak je běžně používáme v hovoru o zkušenostně poznatelných objektech tohoto světa, tj. o stromech, židlích, lidech, zvířatech, elementárních částicích, mimozemšťanech nebo třeba o čajových konvicích mezi Marsem a Jupiterem, znamená to, že pokud je použijeme o Bohu, degradujeme jej právě na objekt tohoto světa, na jsoucno existující v čase a prostoru a podléhající vzniku a zániku. Soudím, že pokud tento fakt řádně uváží jak věřící, tak nevěřící, oba uznají, že ať už je to s Bohem jakkoli, používání slova „existence“ v tomto smyslu je zřejmě zmatečné, protože jen málokdo z věřících umisťuje Boha do tohoto světa jako jeden z objektů. Proto taky na věřící nikdy neudělalo dojem prohlášení, že Gagarin vyletěl do vesmíru a žádného Boha tam neviděl (fakt si tuhle hlášku ze základky pamatuji!). Jak „jinak“ tedy může Bůh „existovat“?

Další sférou, kde používáme výraz „existence“, je neprostorový a nečasový svět formálních objektů. Tedy pokud jsme určitým způsobem stoupenci filosofického platonismu. Nejedná se o nic mysteriózního, je to svět, ve kterém existují objekty jako čísla, matematické, logické a fyzikální zákony, a také, řečeno spolu s Kantem, univerzálně platné morální pravidlo (tj. kategorický imperativ – čiň jen to, co by se mohlo stát všeobecně platným zákonem). Když řeknu, že „číslo pí existuje“, mám na mysli právě tuto formu existence. Zde je nutno poznamenat, že co se ontologického statutu těchto entit týče (tedy zda „opravdu“ existují) rozhodně nepanuje mezi filosofy shoda. Nicméně připusťme nyní, že tento „svět idejí“ je nějakým způsobem reálný a můžeme hovořit o "existenci" objektů, které obsahuje. Nuže: Nalezneme tam Boha? Po pravdě řečeno je rozhodně smysluplnější hledat jej právě tam, protože se jedná o „svět“, který není vázán časem a prostorem, a je tedy věčný.

Pokud bychom Boha chápali jako jakýsi „prazákon“, jako nejvyšší a definitivní formuli z níž lze odvodit všechny zákonitosti světa, a něco takového měl na mysli kupříkladu Einstein, když hovořil o Bohu (třeba ve slavném prohlášení, že Bůh nehraje kostky), pak se zdá, že bychom skutečně mohli říci, že takový zákon skutečně může existovat, alespoň pokud budeme uvažovat v oblasti fyziky a snad i jako shrnutí celé přírodovědy. V takovém případě by skutečnými „mystiky“ blížícími se k Bohu byli přírodovědci odhalující stále hlubší a obecnější zákonitosti přírodní reality. Bylo by ovšem docela nesmyslné se k takovému „Bohu“ například modlit a vůbec mít k němu nějaký osobní vztah – stejně jako je nesmyslné se modlit třeba k Pythagorově větě. Sem vlastně, zdánlivě kontraintuitivně, spadá pantheismus - pokud někdo chápe Boha jako přírodu, nechápe jej patrně jako nějaké empirické jsoucno ani jako jejich soubor, ale jako určitý princip přírody, jako souhrn zákonitostí, jež přírodu definují a umožňují její konkrétní projevy.

Jenže to má háček. Pomiňme zákonitosti společenské, ty by snad bylo možné odvodit z těch přírodních, i když by to muselo být nepředstavitelně těžké, ale jak je to s morálním zákonem? Bylo by možné morální zákon, respektive kategorický imperativ, nějak propojit s výše uvedeným prazákonem přírody a vytvořit skutečně definitivní „rovnici všeho“, z níž by bylo možné odvodit obojí? Ovšem, pokud jste morálními relativisty a jste přesvědčeni, že si Kant svůj kategorický imperativ může strčit někam, trápit vás to nemusí. V opačném případě však stojíme před dvojností, kterou dost možná opravdu nelze převést na společného jmenovatele.

Zatímco například u Platóna byla jakýmsi svorníkem světa idejí idea dobra a aristotelská tradice pracovala s myšlenkou všeobecné účelnosti v přírodě, novověká a moderní věda vsadily na kauzalitu a morální neutralitu přírodního světa – a zdá se, že v této oblasti moderní vědecký přístup opravdu nabízí mnohem lepší odpovědi a především předpovědi. V současnosti nevidím žádný rozumný důvod, proč toto pojetí nepokládat za správné.

Proto jsem přesvědčen, že ideje v podobě přírodních zákonů a ideu mravního zákona, neboli ideu kazuality a ideu svobody, v této rovině skloubit opravdu nelze, a tudíž Bůh, který by byl jediným zdrojem všech ostatních idejí, nemůže v tomto světě přebývat a o jeho existenci nelze mluvit stejným způsobem, jakým mluvíme o existenci čísla pí, pakliže tedy o "existenci" v tomto smyslu vůbec mluvíme.

Ovšem na rozdíl od mého argumentu, že o existenci Boha nemůžeme mluvit stejně jako o existenci času podléhajících empirických jsoucen, není tento argument tak silný a uvědomuji si to. Formální prazákon, z něhož by bylo možné odvodit jak zákonitosti přírody, tak i zákonitosti morálky, možná nakonec přeci jen existuje a já si to prostě jen nedokáži představit. Pokud by takový prazákon skutečně existoval, těžko by bylo možné něco namítat proti tomu, abychom mu říkali „Bůh“. Na druhou stranu je zjevné, že takto pojímaný Bůh patrně není Bůh, v něhož lidé obvykle věří.

Znamená to, že nemá vůbec smysl hovořit o nějakém svorníku veškeré zkušenosti, tedy zkušenosti kauzality a zkušenosti svobody? Jsem přesvědčen, že, že bychom takový svorník, tedy Boha, házeli přes palubu předčasně. Musíme však opustit jak rovinu zkušenosti empirické, tak rovinu světa abstraktních idejí a zamyslet se nad tím, čemu se říká „transcendence“.

Pokud něco označujeme jako "transcendentní", znamená to, že to přesahuje veškerou zkušenost. Záměrně nepíši „smyslovou zkušenost“, protože přijmeme-li existenci abstraktních entit jako skutečnou, máme s těmito entitami nějakou zkušenost – například s nimi můžeme provádět početní operace, odhalovat, například prostřednictvím matematických věd, zákonitosti, které v tomto světě panují atd. Opravdu transcendentní „je“ to, co je mimo dosah našich smyslů i našeho rozumu. S tím druhým nejspíš nebudou všichni souhlasit – v minulosti vzniklo mnoho různých metafyzických systémů, které se snažily tuto oblast racionálně uchopit. Problém je v tom, že neexistuje žádný způsob, jak určit, která z těchto metafyzik je správná, tedy například nemáme žádné objektivní kritérium, podle kterého bychom mohli konstatovat, že se v tomto směru pravdě blíží více Akvinský než Spinoza (nebo naopak). To nutně neznamená, že různé metafyzické systémy zaobírajíc se tímto „předmětem“ jsou zcela pro kočku, některé z nich lze použít jako užitečné nástroje k interpretaci reality z nějakého zajímavého úhlu pohledu, ale neexistuje způsob, jak taková tvrzení testovat. Empirická tvrzení lze testovat experimentem nebo pozorováním, analytické výroky logiky, matematiky apod. lze testovat z hlediska bezrozpornosti, ale metafyzická tvrzení jsou prostě jen spekulace.

To znamená, že o transcendentnu jako takovém toho nelze moc říct, tedy kromě toho, že jej můžeme postulovat. Znamená to, že je můžeme kompletně smést ze stolu? Pokud prohlásíme, že je to zbytečný pojem, říkáme tím, že nelze myslet nic, co by nebylo, aspoň hypoteticky, předmětem možné zkušenosti (v tom případě by ale bylo mimo jiné potřeba nějak se popasovat s Gödelovými větami o neúplnosti). Jenže ono to evidentně myslet lze, když se tady o tom bavíme – nicméně můžeme říci, že sám tento pojem je smysluprázdný, tedy že to slovo ve skutečnosti nic neznamená, jen je používáme tak, jako by nějaký smysl mělo. To je legitimní postoj k dané věci a je to asi nejlepší způsob, jak být ateistou, tedy neříkat, že Bůh neexistuje, ale že celý ten koncept je nesmyslný. Pokud vám to takto stačí, můžete na tomto místě přestat číst.

Pokud transcendentno postulovat budeme, pak narážíme nejen na hranici veškeré možné zkušenosti, ale i na hranici jazyka, který se vztahuje právě na předměty možné zkušenosti. Když Ludwig Wittgenstein napsal na konci svého Traktátu „O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet.“ (Tractatus 7), měl na mysli právě toto.

Znamená to, že tedy o Bohu je třeba mlčet? Pokud jde o řeč o Bohu jako takovém, o „Bohu o sobě“, pak rozhodně. To mimo jiné znamená, že o Bohu nemůžeme mluvit ani v tom smyslu, že budeme říkat, že existuje. To, o čem mluvit můžeme, je osobní zkušenost s transcendentnem, Posvátnem, Bohem atd. Tuto zkušenost můžeme vnímat jako výsledek setkání transcendentna s námi a hovořit tak o „Bohu pro mne“. Neexistuje však žádný způsob, jak dokázat, že daná zkušenost je opravdu důsledkem takového setkání (už proto, že kauzalita se týká empirického světa!), taková zkušenost – právě proto, že je to zkušenost, hranice (hypotetického?) transcendentna nepřekračuje. Ta zkušenost je zcela reálná a dokonce měřitelná (například jako zvýšená aktivita ve spánkových lalocích při mystických a náboženských prožitcích), ale poukaz této zkušenosti na něco, co ji přesahuje, je prostě jen subjektivní interpretace.

Lze však, spolu s Wittgensteinem, připustit, že: „Něco je přece nevyslovitelné. To se ukazuje, je tím, co je mystické.“ (Tractatus 6.522)

V takovém případě si můžeme položit otázku, jak je to s tím „ukazováním se“. Jsem přesvědčen, že „To“ se může ukazovat i v řeči, ale řeči v analogiích, v metaforickém jazyce. Taková řeč (nebo takový text) pak neříká nic o Bohu, ale (v interakci s posluchačem nebo čtenářem) na něj ukazuje.

Tudíž hovořit o existenci nebo neexistenci Boha znamená, že Boha rozumíme jako jeden z mnoha předmětů možné lidské empirické zkušenosti nebo jako nějakou abstraktní formuli. Pakliže chápeme Boha jako transdendentního, můžeme o jeho existenci hovořit nanejvýš ve smyslu „existence pro mne“, tedy ve smyslu nějaké zkušenosti interpretované jako zkušenosti s Bohem. Všechno, co o Bohu říkáme, je třeba chápat jako na metaforu, jejímž smyslem je ukazovat na to, o čem se nedá mluvit.

Diskuse o existenci Boha vedená mezi věřícím a nevěřícím je zmatečná, protože slovo „existovat“ není v tomto smyslu používáno korektně. Důsledný ateista by neměl tvrdit, že Bůh neexistuje, případně že nevěří v jeho existenci, ale že „Bůh“ je smysluprázdné slovo. Věřící by si zase měl být vědom, že to jediné, co má v ruce, je osobní zkušenost, kterou určitým způsobem interpretuje, a usilovat o to, aby se Bůh ukazoval i skrze jeho slova a především skrze jeho život, jeho praktické konání. A jsem hluboce přesvědčen, že prostřednictvím nekonečných a zcela nesmyslných diskusí na téma „existuje Bůh?“ se Bůh rozhodně neukazuje.