Pán jmění (esej o Belzebubovi)

Usilujeme-li o Jednotu, či – možná lépe – o Nedvojnost, musíme správně porozumět Mnohosti, jež úzce souvisí se Jměním vlastněným Majitelem. Mnoha lidem mimochodem nedochází, že i učenost, tedy vlastnictví myšlenek a pojímání pojmy, je rovněž Jmění, jež si do hrobu či do osvíceného stavu nevezmeme. Není-li učenost nástrojem, je učenci přítěží stejně, jako Harpagonovi zlato (něco o tom vím!).

Studnice vědomostí je užitečná, pijeme-li z ní, můžeme do ní ale též spadnout. Z pasti jejího dna snad uzříme hvězdy, ale možná pak budou vzdálenější, než kdy předtím. Podělím se nyní o trochu své učenosti s důvěrou, že bude užita jako nástroj.
V tradičním pojetí je symbolem mnohosti biblický Baal Zebúb (bet-ajin-lamed zajin-bet-vau-bet), Pán much (zebúb = "mouchy, ovádi"). Objektivní zdroje však uvádějí, že v biblických dobách žádné takové božstvo uctíváno nebylo, neboť toto jméno zřejmě vzniklo záměrnou deklasující úpravou původního Baal Zebúl, přičemž Zebúlmělo význam "jeho Výsost". Hebrejsky se kořen ZBL vztahuje k obývání, zebúl je "obydlí, obývání, trvání, místo". Tedy z pohledu hebrejštiny bychom mohli uvažovat v případě Baal Zebúla i o "místním baalovi".
Zamysleme se nyní nad problematikou baala v širším kontextu starokennánského náboženství. Vládcem a otcem bohů byl El. Toto jméno je ve všech semitských jazycích zároveň běžným druhovým názvem, značícím boha. Tento význam měl v klínopisu i determinativ (určující znak) v podobě hvězdy – sumersky se četl dingir , babylónsky ilum (přičemž "-um" je koncovka prvního pádu, jež z hebrejštiny vymizela). Je to doklad, že první božstva byla vnímána jako nebeská (= astrální v religionistické terminologii, rozlišující bohy na astrální a chtonické; upozorňuji, že religionistický pojem "astrální božstvo" nesouvisí s "astrálem" okultismu!) – a srovnejme v této souvislosti také AL I:3 ("Každý muž a každá žena je hvězda.")
El patřil do prasemitského pantheonu. Příznačný je pro Ela odstup od svárů ostatních bohů, klid až pasivita, v níž El všechno snáší a vposledku přece jen řídí. Vše, co se mezi bohy i na zemi děje, děje se v prostoru, který El vymezil. Představuje nejvyšší bytí. Důležitou skutečností je, že El (či božstva "elovského typu") v podstatě nemá žádný vztah k přírodě a jejím rytmům – jeho vztah k přírodě se omezuje pouze na jeho stvořitelský čin. S tím souvisí další okolnost, kterou je nezjistitelný či na minimum redukovaný rodinný život.
Zřejmě i v souvislosti s přechodem k usedlému zemědělskému životu došlo k postupnému úpadku kultu tohoto typu božstva. Ten se tak stával spíše ručitelemkosmického řádu nežli jeho měnitelem. I přesto, že i nadále zůstal formální hlavou bohů, hlavní roli převzal bůh "baalovského typu".
Slovo baal je původně obecné jméno ve významu vlastník, potom i pán a manžel. Hebrejsky znamená: "manžel, účastník, majitel, vlastník" a pochopitelně „Baal", coby jméno konkurenčního boha. Obdobně babylónský Bél (hebrejsky bét-lamed) – původně titul Marduka, který v užívání nahradil původní jméno boha – vychází ze substantiva bélum, jež starobabylónsky znamená "pán, majitel". Jako sloveso pak znamená "panovat, ovládat, vlastnit, pokořit".
Ve starší době byl slovem baal označován zřejmě místní bůh (srv. hebrejský význam slova zebúl!) či lépe démon (odborněji numen; pojem "démon" v tomto smyslu postrádá naivně negativní význam, udělený křesťanstvím) – a to v protikladu k pojmu el, jenž byl obecným výrazem pro astrálního, nebeského boha. Podobně, jako Izraelci užívali místo božího jména titul Adonaj a Babylóňané místo jména Marduk titul Bél, stalo se slovo baal trvalým označením boha deště a bouře Hadada.
Ten postupně převzal mnoho dalších funkcí, o kterých není třeba se dopodrobna rozepisovat, jen je třeba zdůraznit jeho sepětí s přírodou a jejími rytmy. Rovněž je třeba zmínit, že převzal roli vegetativního boha Dagana (biblický Dágon; DGN = zrno, DG = ryba, odtud představa Dágona jako rybího boha – vytvořil ji zřejmě sv. Jeroným, autor Vulgáty – , jíž ale nelze pokládat za autentickou v době jeho uctívání). Baal tedy vlastní zemi, je pánem a manželem země, vládcem hmotné roviny. Hebrejský kořen bét-ajin-lamed je základem sloves s významy "být manželem, provdat, vdát se, vzít si za manželku" stejně jako "vlastnit". Z hlediska úvah o mystériích krve je dualita nebeského Ela (či ela, tj. nebeského boha obecně) a pozemského Baala (či baala coby zemské numen, démona) zcela zásadní. Zvláště proto, že je zřetelnější, než dualita JHVH – Elohim. Skutečnost, že Baalovou původní funkcí byl bůh bouře a teprve později se stal v podstatě univerzálním bohem hmotného světa, je třeba vzít v úvahu, přemýšlíme-li o JHVH (ale klást rovnítko mezi Baala a JHVH by bylo přirozeně trestuhodně zjednodušující!).
Baal je, jak z výše uvedeného plyne, naprosto nepochybně pánem mnohosti - a obejde se přitom i bez těch much... Nicméně! Pohlédneme-li na celý problém z hlediska kreativní hermeneutiky, dospíváme k závěru, že i symbol vzniklý dezinterpretací, omylem, žertem či lidovou etymologií může nabýt vlastního života a stát se platným působcem, s nímž je třeba počítat. Tedy i Baal Zebúb či rybí Dágon. Také mohou zmíněná neporozumění či posuny v interpretaci způsobit samotné entity, které hledají odpovídající symbolické vyjádření sebe samých. V každém případě je třeba brát jak "Belzebuba", tak i rybího Dágona vážně – bez ohledu na to, jak tyto archetypy vznikly. Ale o tom třeba někdy příště...
Literatura:
Jan Heller: Starověká náboženství, Kalich, Praha 1988 (1. vyd. 1978)
Blahoslav Pípal: Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu, Kalich, Praha 1974
Nea Nováková, Lukáš Pecha, Furat Rahman: Základy starobabylónštiny, Karolinum, Praha 2000

Studnice vědomostí je užitečná, pijeme-li z ní, můžeme do ní ale též spadnout. Z pasti jejího dna snad uzříme hvězdy, ale možná pak budou vzdálenější, než kdy předtím. Podělím se nyní o trochu své učenosti s důvěrou, že bude užita jako nástroj.

V tradičním pojetí je symbolem mnohosti biblický Baal Zebúb (bet-ajin-lamed zajin-bet-vau-bet), Pán much ("zebúb" = "mouchy, ovádi"). Objektivní zdroje však uvádějí, že v biblických dobách žádné takové božstvo uctíváno nebylo, neboť toto jméno zřejmě vzniklo záměrnou deklasující úpravou původního Baal Zebúl, přičemž "Zebúl" mělo význam "jeho Výsost". Hebrejsky se kořen ZBL vztahuje k obývání, "zebúl" je "obydlí, obývání, trvání, místo". Tedy z pohledu hebrejštiny bychom mohli uvažovat v případě Baal Zebúla i o "místním baalovi".

Zamysleme se nyní nad problematikou baala v širším kontextu starokennánského náboženství. Vládcem a otcem bohů byl El. Toto jméno je ve všech semitských jazycích zároveň běžným druhovým názvem, značícím boha. Tento význam měl v klínopisu i determinativ (určující znak) v podobě hvězdy – sumersky se četl dingir , babylónsky ilum (přičemž "-um" je koncovka prvního pádu, jež z hebrejštiny vymizela). Je to doklad, že první božstva byla vnímána jako astrální [pozn.: astrální v religionistické terminologii, rozlišující bohy na astrální a chtonické, znamená nebeské. Religionistický pojem "astrální božstvo" tedy nesouvisí s "astrálem" okultismu!]. [Srovnejme v této souvislosti také slavnou větu z Crowleyho Knihy Zákona: "Každý muž a každá žena je hvězda.", jež tímto naznačuje potenciální božství (každého) člověka.]

El patřil do prasemitského pantheonu. Příznačný je pro Ela odstup od svárů ostatních bohů, klid až pasivita, v níž El všechno snáší a vposledku přece jen řídí. Vše, co se mezi bohy i na zemi děje, děje se v prostoru, který El vymezil. Představuje nejvyšší bytí. Důležitou skutečností je, že El (či božstva "elovského typu") v podstatě nemá žádný vztah k přírodě a jejím rytmům – jeho vztah k přírodě se omezuje pouze na jeho stvořitelský čin. S tím souvisí další okolnost, kterou je nezjistitelný či na minimum redukovaný rodinný život.

Zřejmě i v souvislosti s přechodem k usedlému zemědělskému životu došlo k postupnému úpadku kultu tohoto typu božstva. Ten se tak stával spíše ručitelemkosmického řádu nežli jeho měnitelem. I přesto, že i nadále zůstal formální hlavou bohů, hlavní roli převzal bůh "baalovského typu".

Slovo baal je původně obecné jméno ve významu vlastník, potom i pán a manžel. Hebrejsky znamená: "manžel, účastník, majitel, vlastník" a pochopitelně „Baal", coby jméno konkurenčního boha. Obdobně babylónský Bél (hebrejsky bét-lamed) – původně titul Marduka, který v užívání nahradil původní jméno boha – vychází ze substantiva bélum, jež starobabylónsky znamená "pán, majitel". Jako sloveso pak znamená "panovat, ovládat, vlastnit, pokořit".

Ve starší době byl slovem baal označován zřejmě místní bůh (srv. hebrejský význam slova zebúl!) či lépe démon (odborněji numen; pojem "démon" v tomto smyslu postrádá naivně negativní význam, udělený křesťanstvím) – a to v protikladu k pojmu el, jenž byl obecným výrazem pro astrálního, nebeského boha. Podobně, jako Izraelci užívali místo božího jména titul Adonaj a Babylóňané místo jména Marduk titul Bél, stalo se slovo baal trvalým označením boha deště a bouře Hadada.

Ten postupně převzal mnoho dalších funkcí, o kterých není třeba se dopodrobna rozepisovat, jen je třeba zdůraznit jeho sepětí s přírodou a jejími rytmy. Rovněž je třeba zmínit, že převzal roli vegetativního boha Dagana [pozn. biblický Dágon; DGN = zrno, DG = ryba, odtud představa Dágona jako rybího boha – vytvořil ji zřejmě sv. Jeroným, autor Vulgáty]. Baal tedy vlastní zemi, je pánem a manželem země, vládcem hmotné roviny. Hebrejský kořen bét-ajin-lamed je základem sloves s významy "být manželem, provdat, vdát se, vzít si za manželku" stejně jako "vlastnit".

Zatímco okolní národy v biblické i předbiblické době zvětšovaly vzdálenost mezi "blízkým" Baalem a "vzdáleným" Elem, Izraelité postupovali opačně - vytvořili syntézu v podobě víry v přítomného boha, jenž je současně i bohem nejvyšším a stvořitelem světa. JHVH a Elohim, dvě různé ideje, se staly jedním živým a nad ostatní bohy vynikajícím bohem a posléze i Bohem jediným. Ale vraťme se k Baalovi.

Baal je, jak z výše uvedeného plyne, naprosto nepochybně pánem mnohosti - a obejde se přitom i bez těch much. Je tedy tím, co, nebo spíše koho, je třeba překonat. Je-li luxus klecí či pastí, a to z mého pohledu rozhodně je, pak je tato klec či past tvořena Baalem.

Nicméně! Pohlédneme-li na celý problém z hlediska poněkud odvážnější hermeneutiky, dospíváme k závěru, že i symbol vzniklý dezinterpretací, omylem, žertem či lidovou etymologií, může nabýt vlastního života a stát se platným působcem, s nímž je třeba počítat. Tedy i Baal Zebúb či rybí Dágon.  V každém případě je třeba brát jak "Belzebuba", tak i rybího Dágona vážně – bez ohledu na to, jak tyto archetypy vznikly.

Proto tedy pozor na Belzebuba a na ohavné bzučící pasti z much, jež nám klade do cesty, aby nás do všech stran rozptýlil svou nabídkou lákavého rozptýlení!

Literatura:

HELLER, Jan. Starověká náboženství, Kalich, Praha 1988 (1. vyd. 1978)

PÍPAL, Blahoslav. Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu, Kalich, Praha 1974

NOVÁKOVÁ, Nea, PECHA, Lukáš, RAHMAN, Furat. Základy starobabylónštiny, Karolinum, Praha 2000

(Collin de Plancy - z: Dictionnaire Infernal)