Církevní „restituce“ nejsou spravedlivým odškodněním obětí

Vzhledem k tomu, že se nyní píše o jakémsi provolání osobností podporujících církevní „restituce“, nezbývá mi, než demonstrovat, a to na příkladu Svědků Jehovových, že se zde v žádném případě nejedná o formu spravedlivé kompenzace utrpení věřících za minulého režimu.

„Věříme, že konečně dojde k částečnému vyrovnání křivd, které komunistický režim církvím a věřícím způsobil a které nejsou ostudně napraveny ani po více než dvaceti letech demokracie a svobody. Zmařené lidské životy, zničené rodiny a utrpení věřících nelze ničím nahradit. Ale lze konečně přijmout zákon, který jednou provždy vyřeší otázku, kdo na koho doplácí,“ stojí v provolání zhruba čtyř desítek osobností, mezi nimiž figurují například herečky Jiřina Jirásková, Dagmar Havlová, režisér Jiří Strach, spisovatel David Jan Novotný nebo výtvarník Adolf Born.
Předchozí odstavec je citací z Novinek a já si dovoluji podotknout, že se, co se signatářů daného prohlášení týče, opravdu nejedná o nějaký závratný soubor osobností českého kulturního a vědeckého života.
Podívejme se však, jak nesmyslná argumentace je zde použita. Autoři provolání nám sugerují, že tyto restituce, a to navíc jen zčásti, nějakým způsobem napravují utrpení konkrétních věřících. Docela by mě zajímalo, jak. Možná, že potomek perzekvovaného římskokatolického faráře... No dobře, tak jinak: Možná, že některým dosud žijícím obětem perzekucí, jakož i jejich příbuzným, udělá radost, že jejich církev dostane od státu peníze, s nimiž pak bude moci obchodovat na burze, a kromě toho, především v případě římských katolíků, i latifundie a nemovitosti. To nelze vyloučit. Nicméně v zásadě je problematické pokládat za nápravu utrpení konkrétních lidí to, že se převede majetek na spolek, jehož byli, nebo ještě jsou, členy.
Neboli: Ty peníze nedostanou lidé, kteří trpěli, ani jejich „zničené rodiny“, ale instituce, jejímiž členy byli. Nechť mi tedy prosím signatáři objasní, jak může instituce pociťovat utrpení.
Ale aby těch bizarností nebylo dost: To, že v žádném případě tyto restituce nesouvisí s jakýmkoli utrpením a pronásledováním, lze jednoznačně demonstrovat na příkladu Svědků Jehovových. Jejich církev byla za komunistického režimu zakázána (posléze existovala pololegálně) coby sekta. Majetek této náboženské společnosti byl zabaven, v padesátých letech byli „svědkové“ zatýkáni, pronásledováni a vězněni; vzhledem k tomu, že jim víra zakazovala jít na vojnu, byli také perzekvováni jako odpírači vojenské služby. Nelze popřít, že věta „Zmařené lidské životy, zničené rodiny a utrpení věřících nelze ničím nahradit.“ se na ně vztahuje plným právem. Přesto si z nabízeného koláče ani nezobnou. Proč? Protože nechtějí od státu úhradu platů duchovních a věcných nákladů pro svůj provoz! Poněkud bizarní, že? Církev, která žije jen ze svých vlastních zdrojů a ani v nejmenším nezatěžuje daňové poplatníky, nemá nárok na vrácení majetku a kompenzaci křivd!
To, co bylo řečeno o Svědcích Jehovových, platí ve všech bodech také o o Církvi Ježíše Krista svatých posledních dnů („mormonech“), i když v jejich případě asi nebyla perzekuce tak tvrdá (nebo je na toto téma k dispozici méně zdrojů). A jistě by se našly i další církve a náboženské společnosti, které při tomto handlu „utřely hubu“.
O tom, jak bizarní celá ta věc s „odškodněním“ je, vypovídá pragmatický postoj Církve adventistů sedmého dne, jež rovněž odmítala státní financování, ale v roce 2007 se o státní příspěvek přihlásila právě proto, aby se neodstřihla od možného finančního odškodnění za ukradený majetek.
A nyní mi prosím povězte, jak to tedy je s tím částečným vyrovnáním křivd, které komunistický režim církvím a věřícím způsobil? Zatímco některé církve dostanou miliardy a katolická dokonce mnoho desítek miliard, Svědkové Jehovovi nevysoudili ani dům v ceně šesti milionů, který jim kdysi patřil. Mluvit v této souvislosti o spravedlnosti je prostě pokrytecký hnus!
Pakliže se jedná o financování církví, jsem toho názoru, že by měly být, coby tradiční služba využívaná částí obyvatel, i nadále financovány státem, nicméně na základě objektivně zjištěného množství uživatelů těchto služeb, buď na základě sčítání lidu, nebo, lépe, na základě nezávislého průzkumu zjišťujícího průměrný počet lidí účastnících se bohoslužeb té které církve. Kromě toho nemám námitek ani proti státnímu financování údržby historických památek a dotování veřejně prospěšných a kulturních aktivit. Rozhodně by to bylo spravedlivější a z hlediska daňových poplatníků levnější, než současná situace. Uvědomme si, že takto budou mít některé církve, jež přišly o více majetku, možnost platit své duchovní lépe, než církve, jež – například proto, že se řídily Ježíšovým učením – žádným velkým majetkem nedisponovaly.
Církevní „restituce“ jsou především velkorysým darem nesmírně bohaté nejstarší globální korporaci na světě, přičemž pár drobků spadne pod stůl pro dalších šestnáct církví a církviček, které jsou dotovány státem, a to bez ohledu na to, jakou měrou jejich věřící v minulosti pro svou víru trpěli. Naopak se mi u mnoha z oněch 17 vyvolených církví a náboženských společnosti nepodařilo dohledat nějaké významnější informace o pronásledování za minulého režimu, i když samozřejmě všechny byly pod dohledem a perzekuci konkrétních věřících nelze vyloučit u žádné z nich.
Církevní „restituce“ tedy nejsou z hlediska křivd spáchaných na věřících spravedlivé, neboť neodškodňují lidské utrpení, k němuž v minulosti došlo; a i kdybychom nakrásně pokládali převod majetku na církev jako formu kompenzace osobního utrpení, stále by platilo, že budou odškodněni jen ti věřící, kteří se hlásí k jedné z „vyvolených“ církví.
Pakliže bychom v souvislosti s křivdami uvažovali jen o těch majetkových, pak by bylo nezbytné vyjasnit pochybnosti ohledně toho, o jaký majetek se jedná, jaký byl jeho právní status v době jeho „ukradení“ a další okolnosti. V aktuální podobě je zjevně nespravedlivý už proto, že diskriminuje církve, které nežádají finanční příspěvky ze státního rozpočtu.
Snaha protlačit zákon doslova stůj co stůj, bez sebemenšího ohledu na názor většiny občanů a bez ochoty participovat na jakékoli odborné i celospolečenské diskusi, která by vyústila v referendum, je z mého pohledu ze strany vlády (a Římskokatolické církve, jež to celé upekla a která je, namísto občanů, klientem této vlády) naprostou nehorázností. A je také politováníhodným pokrytectvím ze strany těch menších církví, které na tento handl přistoupily.

K tomuto článku můžete diskutovat ZDE.