Člověk jako bytost mezi zvířetem a andělem

Říká se, že člověk je bytost nacházející se mezi zvířetem a andělem. Ta představa, budu-li ji chápat jako filosofickou metaforu a nikoli tedy v intencích nějaké laciné esoteriky, se mi velice zamlouvá.

Nejprve se stručně vypořádejme s tou esoterikou či jakýmikoli jinými naivními náboženskými představami. „Andělem“ rozhodně nemíním nějakou pokročilou duchovní bytost s níž lze komunikovat třeba prostřednictvím „andělského tarotu“, a navzdory faktu, že mám nadváhu, opravdu nevěřím, že jsou někteří andělé inkarnováni v tlustých lidech, jak hlásá jedna svého času celkem populární esoterická typologie.

Nemám v mysli ani představu nějakých stupňů, kde je člověk je na vyšším stupni než zvíře a na nižším než anděl. Člověk ve skutečnosti, jak uvidíme dále, převyšuje zvíře i anděla.

Představme si „svět andělů“ jako racionalistický svět ryzí abstrakce, tj. matematických a logických objektů a obecných principů – a jejich vzájemných vztahů. Svět formálních struktur, nutnosti a logického vyplývání.

Člověk se od zvířete neodlišuje tím, že je schopen citů, ani tím, že má osobnost, ani tím, že umí používat a vytvářet nástroje. Zvířata, zvláště pak mnozí vyspělejší savci a ptáci, jsou schopni citů – dokáží milovat, žárlit, soucítit, urazit se, usmířit se..., mají, každé jedno, unikátní osobnost, některá zvířata (šimpanzi, bonobové a někteří krkavcovití ptáci) dokáží nejen pracovat s nástroji, ale také je upravovat, a přinejmenším u šimpanzů byly pozorovány zárodky kultury a jejího předávání z generace na generaci. Rozdíl mezi zvířetem a člověkem je v těchto oblastech pouze otázkou míry.

Zdá se také, že alespoň některá zvířata (velcí lidoopi v rudimentární formě, delfíni možná výrazně lépe) disponují teorií mysli, tj. schopností předjímat myšlenky někoho jiného („Vím, že si myslíš že to tak je.“). V této oblasti člověk jakékoli zvíře mnohonásobně převyšuje (je schopen myslet 5-6 stupňů intencionality (např. Předpokládám /1/, že Shakespeare chtěl /2/, aby diváci uvěřili /3/, že Jago chce /4/ vyvolat v Othellovi podezření /5/ že Desdemona pomýšlí na nevěru /6/ .) a je v tomto směru vyspělý možná daleko výrazněji, než pokud jde o osobnost nebo používání nástrojů. V každém případě platí, že v tomto případě – podobně jako v jiných ohledech – dojem propasti mezi zvířaty a lidmi vzniká v důsledku toho, že nemáme bezprostřední zkušenost s mezičlánky mezi společným předkem lidí a šimpanzů a současným člověkem. Bylo by například podivné, kdyby poměrně pokročilou teorií mysli, byť ne tak vyspělou, jakou máme my, nedisponoval třeba Homo erectus.

Dalším dělítkem mezi zvířaty a lidmi je lidská řeč. Experimenty se šimpanzi a dalšími savci spočívající ve snaze naučit je nějaké řeči, v případě lidoopů se přirozeně nabízí znaková řeč hluchoněmých, rovněž poskytují rozporuplné výsledky. Šimpanz se skutečně dokáže naučit několika stovkám slov a říci si třeba o jídlo, na které má chuť, ale dosud žádný šimpanz nedokázal člověku sdělit, jaké to je být šimpanzem. Podstatnou okolností je, že šimpanzi se naučí odpovídat na jednoduché otázky, ale sami otázky nekladou. Otázka zní, zda takové zvíře v daném jazyce skutečně myslí – zatím to vypadá, že se spíše dokáže naučit složité sekvence pohybů, jejichž důsledkem je žádoucí odměna.

Je tedy řeč tím, co kvalitativně odlišuje člověka od zvířete? Myslím, že nikoli. Britský antropolog a evoluční psycholog Robin Dunbar předložil plausibilní hypotézu, že řeč se nevyvinula proto, aby jí byly sdělovány nějaké složité myšlenky nebo třeba výrobní postupy (v době kamenné opravdu stačilo výrobní postup prostě předvést), ale jako nástroj k udržení soudržnosti rozrůstajících se skupin našich předků. V případě opic a lidoopů je takovým nástrojem tzv. „grooming“, ono známé „vybírání breberek ze srsti“. Je prokázané, že tato praxe neslouží jen k odstraňování parazitů, ale je ve skupině primátů důležitým nástrojem tvorby a upevňování sociálních vazeb. Problém je, že když velikost skupiny překročí jistou mez, není už možné tímto způsobem kohezi skupiny udržovat, protože by pak už nezbyl čas na nic jiného, třeba na získávání potravy. Zde se v průběhu evoluce vyvinula řeč, možná jí předcházel společný zpěv a nějaké sofistikované rituální chování (rituál zjevně předchází mýtus – který lze chápat jako příběh vysvětlující rituál – a zdá se mi ostatně, že ani náboženské chování není něčím kvalitativně převratným co se jedinečnosti Homo sapiens týče). I dnes řeč slouží především sociálnímu životu – podstatnou většinu mezilidské komunikace rozhodně netvoří předávání myšlenek, ale drby (toto krásné české slovo pěkně naznačuje, že v tomto případě jde o pokročilý grooming!).

Ať už se řeč vyvinula kdykoli, jistě i v tomto případě existovaly mezistupně a tudíž i zde se jedná o kvantitativní a nikoli kvalitativní rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Nicméně řeč byla nutnou podmínkou pro skutečně kvalitativní zlom, který mohl nastat zhruba před 200 tisíci lety (možná méně), tím zlomem je lidská schopnost abstrakce.

Abstraktní myšlení se muselo vynořit naráz, byť jako důsledek dlouhodobého vývoje. Prostě buď abstraktně myslíte nebo ne. Není možné abstraktně myslet nějak napůl. Zde prostě není prostor pro žádný vývoj, lišit se může pouze míra, s jakou je abstraktní myšlení používáno, a jeho hloubka.

Zde se naskýtá další otázka: Je abstraktní myšlení pouze, nominalisticky řečeno, schopností zobecnění ve smyslu: 5 je to, co má společné 5 banánů a 5 oříšků, nebo se jedná o průnik do autonomní neprostorové a bezčasové (tj. věčné) reality „zabydlené“ abstraktními entitami? Tento spor mezi nominalismem a esencialismem (či platonismem) nelze jednoznačně filosoficky rozhodnout, jedná se o dvě rozdílné interpretace abstrakce, přičemž obě stanoviska lze argumentačně podpořit; mně je však bližší představa, že třeba prvočísla jsme nevynalezli, ale objevili, že číslo pí existuje nezávisle na tom, zda o něm má někdo povědomí či nikoli, nebo že věta „Praha je větší než Brno“ určuje - prostřednictvím svého smyslu - stejnou propozici jako věta „Brno je menší než Praha“, i když se jedná o dvě jazykově odlišné věty.

Z platónského pohledu lze říci, že schopnost abstraktního myšlení nám, a na této planetě podle všeho opravdu pouze nám, umožnila do světa abstraktních entit vstoupit a mít na něm podíl.

Označíme-li tento svět za „svět andělů“, kdo jsou potom „andělé“? Anděl je v Bibli i v jiných vyprávěních chápán jako posel Boha, který nemá jinou volbu než vykonávat boží vůli. Ve smyslu světa abstraktních entit je anděl algoritmus, tedy procedura k řešení zadané úlohy. Může mít libovolnou míru složitosti, včetně takové, jež přesahuje meze lidského chápání, a řešit libovolný úkol. V tomto smyslu lze například v případě evoluce hovořit o „andělu“ přirozeného výběru a o „andělu“ pohlavního výběru. Anděl z podstaty věci musí dělat to, k čemu je určen, pokud by dělal něco jiného, fungoval by špatně. Zde se nabízí otázka: Existují ve světě abstraktních entit i špatné algoritmy – tj. něco na způsob „padlých andělů“– a pokud ano, co přesně si pod tím máme představit? Myslím, že v tomto světě neexistuje nějaká idea zla ani chybné algoritmy. Na druhou stranu se lidé někdy řídí patologickými vzorci chování (například při závislosti) – mají i tyto předobraz v ideálním světě idejí, nebo jde v tomto případě spíše o pokřivení původně správně fungujících procedur? Dal bych přednost druhé možnosti. Porušený předobraz nějaké procedury již nesídlí ve světě idejí ale v lidském mozku a v tomto smyslu by to byl skutečně (do hmoty!) padlý anděl, který „opustil“ svou doménu. Nicméně si uvědomuji, že se v této chvíli nacházím na tenkém ledě poněkud chatrnější argumentace.

To, co je pro nás v této chvíli podstatné, je, že v onom světě idejí existují i ideje a procedury, které mají vztah k etické oblasti, konkrétně idea dobra a procedura („anděl“,dokonce bych v tomto případě řekl „strážný anděl“) k jejímu naplňování, jíž nejlépe zformuloval Immanuel Kant ve svém kategorickém imperativu: „Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“

Na planetě Zemi je jen jeden druh bytostí, který je schopen řídit svá rozhodnutí na základě aplikace neosobního abstraktního kritéria – člověk rozumný. Zde je třeba vytvořit distinkci mezi přirozenou, nereflektovanou morálkou a morálkou založenou na absolutních hodnotách. Lidé v zásadě jsou, jak napsal holandský primatolog a etolog Frans de Waal, „dobráci od přírody“. Jsme druh společenských primátů, máme v sobě geneticky zabudovaný sklon ke kooperaci, jsme přirozeně schopni altruistického odměňování za spolupráci a dodržování sociálních norem, i altruistického trestání (trestání podrazáků i v případě, že je to pro jedince nevýhodné, protože to napomáhá správnému fungování skupiny), umíme odpustit, obětujeme se pro své příbuzné a přátele atd. To není nic specificky lidského, stejně to funguje i v šimpanzí tlupě. Na tom rozhodně není nic v zásadě špatného a mimo jiné je to dobrý argument proti ideologii neoliberalismu, která se snaží člověka pojímat jako sobeckého a bezohledného osamělého predátora. To rozhodně nejsme. Žít na něčí úkor, nahrabat si co nejvíc bez ohledu na ostatní, uspět za každou cenu, soutěžit do roztrhání těla atp. není součástí normální lidské přirozenosti a systém, který lidské bytosti k takovému chování tlačí, jejich přirozenost vysloveně mrzačí.

Na druhou stranu „dobrácká“ lidská přirozenost má i své limity – vlastní skupina je upřednostňována a cizí skupiny jsou vnímány jako ohroženía konkurence. I šimpanzí tlupy mezi sebou vedou krvavé války. To zní jako argument pro ty, kteří se ohánějí lidskou přirozeností ve chvíli, kdy hájí stanoviska založená na nepřátelství ke „konkurenčním“ lidským skupinám, v naší době kupříkladu v diskusích o uprchlících. Jak uvidíme dále, lidská přirozenost je něco, co je naším úkolem překonat, abychom byli skutečně lidmi a ne jen živočišným druhem s nadprůměrným destruktivním potenciálem. Zatím jen podotknu, že jsme v situaci, kdy „válka konkurenčních tlup“ může být vedena jadernými zbraněmi a je tak schopna poslat lidskou civilizaci do propadliště dějin. Podle mě je to více než dobrý pragmatický důvod jít za lidskou přirozenost směrem k univerzálním hodnotám (i když ten zásadní důvod spočívá především v oněch hodnotách samotných). Ostatně – veškeré pokročilé technologie existují právě díky lidské schopnosti pracovat s abstraktními entitami, a přistupovat k nim s mentalitou šimpanzí tlupy může být mimořádně nebezpečné, protože taková mentalita není k nakládání s takovými věcmi způsobilá.

Člověk je unikátní bytost, jež se nachází na pomezí světa přírodní a společenské kauzality na jedné straně a logické nutnosti světa idejí, světa abstraktních entit a jejich vztahů na straně druhé (otázku, zda lze společenskou kauzalitu nějak sociobiologicky převést na kauzalitu přírodní, nechávám otevřenou – v principu jsem takové myšlence nakloněn, ale v praxi to může být nadlidský úkol). Právě jen na tomto místě je možná svoboda vůle spočívající v aplikaci nutných zákonitostí světa idejí na mravní jednání, na volbu mezi dobrem a zlem. Ve světě přírody ani ve světě idejí není morálka tohoto typu možná, protože zde není možná svobodná vůle – prosím neplést s libovůlí (tj. vůlí řízenou libostí), ta není svobodná v žádném ohledu a zcela podléhá přírodní a sociální kauzalitě.

To, co nás kvalitativně odlišuje od zvířat a činí skutečnými lidmi, není naše inteligence, osobnost, city, řeč, nástroje a technika, kultura, přirozená morálka či teorie mysli, to jsou všechno jen kvantitativní rozdíly; to, co nás v tomto směru činí jedinečnými, je schopnost mentálně operovat s abstraktními entitami. A to, co nás odlišuje od andělů, je schopnost aplikovat abstraktní principy a mechanismy v oblasti konkrétní každodenní volby. Příklady takové aplikace (byť samozřejmě leckdy nedokonalé) jsou například právo (tedy přenesení pravomoci rozhodovat o trestech z mocné osoby a její (libo)vůle na neosobní princip právních norem), koncept lidských práv a rovnosti před zákonem, myšlenka sociální spravedlnosti apod. V individuální rovině je to pak dobrá vůle, tj. každé rozhodnutí, které je učiněné na základě věrnosti neosobním principům dobra, pravdy a spravedlnosti bez ohledu na vlastní zájmy (nebo dokonce proti nim). Některá zvířata jsou schopna obětovat život, aby zachránila své příbuzné, ale jen člověk je (na této planetě) schopen obětovat život pro pravdu, dobro a spravedlnost. Člověk je ovšem schopen obětovat život třeba pro národ či vlast, ale to je pořád ještě záležitost přírodního světa (oběť pro příbuzné v rozšířeném smyslu), případně pro různé zhoubné politické či náboženské ideologie (což bych přisuzoval výše zmíněným „padlým andělům“, tedy nějakým pokřiveným procedurám, jež infikovaly lidskou mysl), nicméně rozdíl mezi takovými oběťmi a obětí ve jménu univerzálního principu je naprosto zásadní.

Jak si čtenář jistě povšiml, vypustil jsem, pokud jde o univerzální principy, Boha. Je tomu jednak proto, že pro Boha, respektive nějakou konkrétní představu Boha, lze konat i velmi špatné činy, a celá záležitost by byla poněkud matoucí, jednak – a hlavně – proto, že na rozdíl od idejí dobra, spravedlnosti a pravdy, je pro nás Bůh nedostupný, nepřebývá ve světě abstraktních entit, a lze jej poznávat jen v konkrétním vztahu jako „Boha pro mě“; „Bůh o sobě“ je nepoznatelný a ve své transcendenci zcela přesahuje jak svět přírody, tak svět idejí.

„'Rozum nás všemi svými apriorními principy nepoučuje o ničem jiném než o pouhých předmětech možné zkušenosti, a ani o nich nám neříká víc, než co může být poznáno ve zkušenosti'; ale toto omezení mu nebrání, aby nás nevedl až k objektivní hranici zkušenosti, totiž ke vztahu k něčemu, co samo sice není předmětem zkušenosti, ale musí být nicméně jejím nejvyšším důvodem; rozum nás však přitom vůbec nepoučuje o tom, čím je toto něco o sobě, nýbrž jen ve vztahu k jeho vlastnímu úplnému a k nejvyšším cílům zaměřenému užívání v oblasti možné zkušenosti. To je však také veškerý užitek, jejž si tu lze rozumně přát a s nímž se lze důvodně spokojit.“ (Immanuel Kant)

Nemám však, alespoň na základě svého dosavadního poznání, sebemenších pochyb o tom, že člověk, jemuž se museli poklonit i andělé, je božím obrazem.

*

Literatura a zdroje:
Vývoj řeči a problematika teorie mysli:
DUNBAR, Robin. Příběh rodu Homo: nové dějiny evoluce člověka. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009, 222 s. ISBN 978-80-200-1715-4.

Recenze se shrnutím podstatných momentů knihy:

Online: http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/c/322111/Robin-Dunbar-Pribeh-rodu-Homo-recenze.html

Teorie mysli u zvířat:

TOMONAGA, Masaki. Bottlenose Dolphins' (Tursiops truncatus) Theory of Mind as Demonstrated by Responses to their Trainers’ Attentional States. International Journal of Comparative Psychology, 2010, 23, 386-400.

Online: http://www.comparativepsychology.org/ijcp-2010-3/10.Tomonaga_etal_FINAL.pdf

Kultura a nástroje u šimpanzů:

GOODALL, Jane. About Chimpanzees.

Online: www.janegoodall.ca/about-chimp-behaviour.php

Nástroje u krkavcovitých ptáků:

MORELLE, Rebecca. Rooks reveal remarkable tool use.

Online: http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/8059688.stm

(jsou tam zajímavá videa)

Poznávací schopnosti zvířat včetně informací o pokusech naučit řeč lidoopy a další zvířata:

ANDREWS, Kristin. Animal Cognition. Stanford Encyclopedia of Philosophy.

Online: http://plato.stanford.edu/entries/cognition-animal/

Kvalitní shrnutí s učením lidoopů znakové řeči s dalšími odkazy je také na anglické Wikipedii:

https://en.wikipedia.org/wiki/Great_ape_language

Rozdílné osobnosti u stejného druhu zvířat a emoce u zvířat:

Na to nepotřebujete odbornou literaturu. Pořiďte si dvě kočky (případně i více) a bude vám to jasné! :-)

Klasický platonismus:

Samozřejmě je nejlepší jít přímo ke zdroji, ale dobré uvedení do problematiky nabízí v sérii článků Česká platónská společnost:
Online: http://www.platonskaspolecnost.cz/platon-a-spisy/

Matematický platonismus:

Čtivé a laikům přístupné vyznání matematika na toto téma je tato kniha:

HARDY, G a C SNOW. Obrana matematikova. V čes. jaz. vyd. 1. Praha: Prostor, 1999, 138 s. ISBN 80-7260-024-9.

Článek, odkud jsem vycházel pokud jde o to, že různé věty mohou označovat tutéž propozici (tedy ve skutečnosti jsem vycházel z dávných přednášek prof. Materny a jeho článek jsem k tomu dohledal zpětně...) a který načrtává sémantický pojmový systém založený na Transparentní intenzinální logice:

MATERNA, Pavel. Dva druhy propozičních postojů.

Online: http://www.phil.muni.cz/~materna/dva_druhy_propozicnich_postoju.html

Kategorický imperativ a Kantova deontologická etická teorie vůbec:

KANT, Immanuel. Kritika praktického rozumu. 1. vyd. v tomto překladu. Praha: Svoboda, 1996, 306 s. ISBN 80-205-0507-5.

KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1990, 128 s. ISBN 80-205-0152-5.

Lidská přirozená morálka:

WAAL, F. Dobráci od přírody. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, 324 s., [63] s. obr. příl. ISBN 80-200-1421-7.

Válka mezi šimpanzi:

Kvalitní shrnutí nabízí anglická Wikipedie:
Online: https://en.wikipedia.org/wiki/Gombe_Chimpanzee_War

Citát z Kantových Prolegomen, který vpravdě změnil můj život, i když jsem si toho v první chvíli nevšiml a docházelo mi to postupně:

KANT, Immanuel. Prolegomena ke každé příští metafyzice,jež se bude moci stát vědou. Praha, 1992. str. 126-127.

Pozn. Nevím, jestli se tím nedopouštím nějakého přestoupení zákona, ale ve prospěch dalšího rozšiřování lidského poznání zmíním, že všechny výše uvedené knihy jsou ke stažení na oblíbeném českém sdílecím portálu.