Může se člověk hlásit současně k marxismu a křesťanství?

Může. Ale protože téměř pod každým článkem některý čtenář napíše něco jako: „Nechápu, jak se můžete současně hlásit k radikálnímu marxismu a liberálnímu křesťanství a tudíž vaše články nečtu!“, tak o tom tedy něco napíšu.

Samozřejmě existují jak křesťanští socialisté tak i křesťanští komunisté, existuje teologie osvobození, zvláště v šedesátých letech probíhal (ale i dnes probíhá) oboustranně vstřícný a obohacující dialog mezi křesťany a marxisty atd., nicméně chápu, že lidem, kteří mají v hlavě krátké spojení marxismu s komunistickémi režimy, to může připadat tak nějak extravagantní.

Když říkám, že se hlásím k radikálnímu marxismu, je to něco dost jiného než kdybych říkal, že se hlásím ke kryptonáboženské ideologii marxismu-leninismu(-stalinismu), jež byla oficiální ideologií minulého režimu a která opravdu nebyla s křesťanstvím kompatibilní. Jenže Marx se má k marxismu-leninismu asi tak, jako se má Ježíš ke křesťanské teokracii, a k zločinům komunismu se má Marx asi tak, jako se má Ježíš ke španělské inkvizici.

Skutečnost je, že Marx nevytvářel ideologii, Marx vytvářel metodu. Metodu založenou na otázce: Má filosofie svět jenom vykládat, nebo jej má i měnit? To je zatraceně dobrá otázka a jak si na ni Marx odpověděl, je zjevné. Marxismus je v prvé řadě filosofie společnosti, filosofie ekonomiky a filosofie sociální změny. Je to nástroj, jak chápat sociální realitu a měnit ji ve prospěch lidských bytostí. Jasně, zvrhlo se to. Křesťanství se v průběhu dějin taky mnohokrát zvrhlo. To se dobrým myšlenkám prostě stává.

Tím, že říkám, že chápu marxismus jako metodu, říkám současně, že jej nepokládám za předmět víry nebo za myšlenkový systém, který by vysvětloval úplně všechno. Ostatně neexistuje žádná filosofická „teorie všeho“ (a je zajímavou filosofickou otázkou, zda je filosofická „teorie všeho“ vůbec, alespoň v principu, možná). Marxismus je silný na poli úvah o společnosti a sociálních fenoménech, dějinách a ekonomice. Naproti tomu se nedá rozumně využít jako filosofie přírodních věd (tam je nejlepší naturalismus), filosofie subjektivity (tam se hodí fenomenologie) nebo jako filosofie individuální etiky (tam nedám dopustit na Kanta) atd. To je normální – jakákoli snaha rozšířit sebelepší filosofický systém tak, aby vysvětloval všechno, vede k absurditám.

Marxismus je dle mého soudu velice funkční filosofie, drží-li se „svého kopyta“. Mně osobně umožňuje rozumět sociálním procesům a efektivně provádět kritiku společnosti. To je všechno, není to nějaké moje náboženství, nepokládám Marxovy spisy za svaté knihy a nepokládám Marxe ani jeho následovníky za neomylné autority.

Takže když mi předhodíte, že Marx napsal zepár jedovatých věcí o křesťanství, tak ano – napsal. No a? Jemu se tak křesťanství v jeho době jevilo a docela dobře to chápu. Nicméně zrovna tohle pokládám za poplatné době a nemyslím si, že pokud se na křesťanství budu dívat trochu jinak, nebudu oprávněn používat jeho metodu.

Marx taky, v jednom z nejpůsobivějších filosofických textů všech dob, zformuloval svou kritickou definici náboženství, kterou si zde dovolím v úplnosti ocitovat:

„Základem nenáboženské kritiky je: člověk dělá náboženství, náboženství nedělá člověka. Náboženství je totiž sebeuvědomění a sebedůvěra člověka, který se buďto ještě nenašel, nebo se už zase sám sobě ztratil. Ale člověk, to není abstraktní bytost trůnící někde mimo tento svět. Člověk, to je svět člověka, stát, společnost. Tento stát, tato společnost produkují náboženství, převrácené vědomí světa, protože jsou samy převráceným světem. Náboženství je všeobecná theorie tohoto světa, jeho encyklopedické kompendium, jeho logika v populární formě, jeho spiritualistický point d‘honneur, jeho enthusiasmus, jeho morální sankce, jeho slavnostní dovršení, jeho povšechný důvod útěchy a ospravedlnění. Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože pravou skutečnost lidská podstata nemá. Boj proti náboženství je tedy nepřímo bojem proti onomu světu, jehož je náboženství duchovním aromatem.

Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu.

Zrušit náboženství jako ilusorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se ilusí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí ilusí. Kritika náboženství je tedy v zárodku kritikou tohoto slzavého údolí, jemuž náboženství tvoří svatozář.

Kritika strhla s okovů imaginární květy, ne proto, aby člověk vlekl dál bezútěšné okovy, nezkrášlené fantasií, nýbrž aby tyto okovy odhodil a utrhl živý květ. “

Citoval jsem to v úplnosti, protože ona prostá redukce na „opium lidu“ je brutálně zjednodušující. Všimněme si dvou podstatných rysů této pasáže:

1. Marx nepokládá náboženství za nějakou blbost, za pověru, za cosi, co lze smést kritikou v osvícensko-ateistickém (nebo dnes dawkinsovském) stylu. Chápe je v mnohem širších souvislostech a chápe, že náboženství nelze lidem nějak „vymluvit“, že je třeba měnit podmínky, které náboženství generují.

2. Marx zde interpretuje náboženství jako sociální fenomén, vůbec nezabíhá do jakékoli metafyziky, neřeší problémy existence Boha atd. To neznamená, že víru v Boha (spíše než náboženství) nelze chápat i jinak, tedy nejen jako sociální fenomén. Proč by to nešlo? Jen to nejde v kontextu marxismu. Ale jak jsem řekl, bylo by absurdní chtít, aby marxismus byl „teorií všeho“ a nevidím důvod, proč bych sakra nemohl používat i jiné filosofické metody. Marxismus je ateistický - ale v tom smyslu, že nepracuje s Bohem jako nějakou hypotézou, Bůh není součástí jeho metody. Marxismus je ateistický stejně, jako je ateistická přírodověda. Marxista nemusí být ateista stejně, jako přírodní vědec nemusí být ateista. Jen při provozování marxismu nesmí používat Boha jako zdroj nějakého vysvětlení - úplně stejně jako přírodní vědec. To je celé.

Mimochodem: Pokud pohlížím na náboženství jako na sociální fenomén, pokládám Marxovu definici za nedostižnou, aniž by mi to nějak bránilo chodit každou neděli k evangelíkům na bohoslužbu.

A teď k tomu křesťanství: Málokdo si uvědomuje, jak neuvěřitelně radikální Ježíš je (záměrně používám přítomný čas!):

„Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav i druhou a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili. Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět. Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jakou máte zásluhu? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. A jestliže činíte dobře těm, kteří činí dobře vám, jakou máte zásluhu? I hříšníci dělají totéž. A půjčíte-li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (Lukáš 6, 27-35)

Křesťanské hodnoty, o nichž se dnes tolik žvaní, není Desatero zredukované na „Nezabiješ.“ a „Nepokradeš.“, tím se řídí i „pohané“, křesťanské hodnoty jsou založeny na nekompromisní lásce k bližnímu a k Bohu v bližním:

„Tehdy mu spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě spatřili hladového a dali jsme ti najíst, nebo žíznivého a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě spatřili jako cizince a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě spatřili nemocného nebo ve vězení a přišli jsme za tebou?‘

Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.‘“

„Potom řekne i těm po levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, který je připraven pro Ďábla a jeho anděly! Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, žíznil jsem, a nedali jste mi napít, byl jsem cizincem, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mne, byl jsem nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mne.‘

Tu mu odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě spatřili hladového, žíznivého, jako cizince, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘

Pak jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili.‘

A tito půjdou do věčného trápení, ale spravedliví do věčného života.“ (Matouš 25, 35-46)

Nevím jak vám, ale mně při četbě těchto řádků pokaždé běhá mráz po zádech!

Český marxistický filosof Vítězslav Gardavský (uštvaný normalizačním režimem k smrti, to jen tak na okraj) rozlišuje ve své knize Bůh není zcela mrtev „humanismus“ a „hominismus“, to první je stručně řečeno všeobecná láska k lidem a zájem o lidstvo, to druhé je láska a zájem o bližního v jeho jedinečné individualitě. Marx byl humanista, Ježíš hominista. Jsem přesvědčen, ostatně spolu s Gardavským, že potřebujeme obojí: Jak racionální zájem o dobro lidstva, tak nekompromisní lásku k člověku v jeho individualitě. Nevylučuje se to – doplňuje se to!

A protože jsem současně humanista i hominista, jsem současně marxista i křesťan. Doplňuje se to. Howgh!