Také některým z těch, kdo spoléhali na svou vlastní spravedlnost a ostatními pohrdali, vyprávěl podobenství: „Dva lidé se šli do chrámu modlit; jeden byl farizeus a druhý výběrčí daní. Farizeus se postavil a takto se sám pro sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vydřiduchové, nespravedliví, cizoložníci, třeba jako tenhle výběrčí daní. Postím se dvakrát do týdne, desátky dávám ze všech svých příjmů...‘ Výběrčí daní zůstal úplně vzadu. Neodvažoval se ani vzhlédnout k nebi, ale bil se do prsou: ‚Bože, smiluj se nad hříšníkem, jako jsem já!‘ Říkám vám, že tento muž, nikoli tamten, odešel domů ospravedlněn. Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
(Lukáš 18,9-14)
Cituji perikopu dle Bible 21 kvůli dobré srozumitelností pro laiky, jinak budu používat pojem "celník", ovšem je třeba vědět, že celník byl v té době a na tom místě výběrčí daní a kolaborant s okupační mocností. Zejména z toho druhého důvodu se v podobenstvím ocitl jako kontrast ke "spravedlivému" farizeovi, tj. znalci židovského zákona psaného i nepsaného (tradice) a horlivci pro jeho dodržování. Z farizeů se vyvinuli pozdější rabíni. To, že byl někdo farizeus, neznamená automaticky, že to byl pokrytec. Někteří byli, někteří ne, řečeno dnešními slovy, někteří byli skutečně zbožní, někteří byli pánbíčkáři...
Tolik ke kontextu.
Všimneme si jedné podstatné věci: Farizeus v podobenství vnímá sebe sama jako spravedlivého a povyšuje se nad celníka, aniž by tušil, jak upřímně tento kolaborant lituje svých hříchů. To všechno je problematické, protože by se měl zaobírat především svými hříchy a nesoudit bližního, do jehož srdce nevidí (protože do srdce vidí pouze Hospodin). Přes to všechno však farizeus Hospodinu DĚKUJE za to, že se nedopouští těch či oněch hříchů a dodržuje náboženská pravidla. To je na jeho modlitbě naprosto v pořádku.
Presuňme se nyní o zhruba dvě tisíciletí dopředu a kus světa jinam, konkrétně do Česka. I Češi (a jistě i příslušníci mnoha dalších soudobých národů) se rádi srovnávají s ostatními a vidí sebe jako ty lepší. Lepší než jiné národy, rozhodně lepší, než uprchlíci a Romové, a dokonce lepší než ostatní Češi (třeba než Češi, kteří jsou pro očkování - nebo naopak).
Ale to nyní pomineme a zůstaneme v duchovní rovině, kde se setkáváme s postojem typu "Nikoho jsem nezavraždil, nikomu neubližuju, dodržuju zákony, mám rád své děti, příbuzné a přátele, takže Pán Bůh nemá důvod se na mě zlobit. A pokud by mě odmítl a vzal do nebe vraha, kterej by se pomodlil za odpuštění, tak to není fér!"
Všimněme si, že takový, uznávám, že lehce zkarikovaný, současný člověk si připadá naprosto v pořádku, zejména ve srovnání s každým, kdo v životě jakkoli uklouzl, a ani za to Hospodinu NEPODĚKUJE.
Teď by to mohlo vypadat, že dávám takto popsaného typického českého pragmatického agnostika/ateistu ještě níže než farizea z podobenství, ale není tomu tak. Farizeus, coby člověk nábožensky vzdělaný a tudíž znalý Písem, byl kvalifikován k tomu, aby popsaný, od Zlého bezpochyby pocházející, sebeklam prokoukl. To činí jeho hřích větším.
Ale není pravda ani ono otřepané "Nevědomost hříchu nečiní." Hříchy známe vědomé i nevědomé, úmyslné i neúmyslné. Člověk může sám sebe odsuzovat do pekla aniž by mu vůbec došlo, co činí, a je to snadné, protože cesta tam je široká a dlážděná někdy i dobrými úmysly.
Otázka zní, kdo je vinen absencí pokání, která je v současné společnosti tak prevalentní? Kdo je vinen tím, že slovo "hřích" je dnes používáno jako synonymum pro něco dobrého? Kdo je vinen tím, že slovo "spása" už nic neznamená? Církev, která tyto skutečnosti nedokáže efektivně komunikovat? Čistě morální interpretace hříchu v podání křesťanského západu rozhodně věci neprospěla...
Je na vině moderní kapitalistická konzumní společnost coby veliký Babylon, který potřebuje pro udržení své existence v chodu rozhodně spíše hříšníky než spravedlivé? Je to snad zeitgeist posledních dnů? Nenápadná, ale všudypřítomná antikristovská propaganda?
Je třeba znovu a lépe komunikovat skutečnost, že hřích je nemoc, nikoli mravní selhání - to může (a nemusí) být důsledkem této nemoci. Nemoc se však stala normou, byla označena jako projev zdraví (viz pojmy typu "zdravé sobectví") a duchovní zdraví je vnímáno jako šílenství. A tak se vracíme zpět do oněch pohanských dob počátků křesťanství a znovu v plné míře platí slova apoštola Pavla:
Ano, pro ty, kdo spějí k záhubě, je poselství kříže bláznovstvím, ale pro nás, kdo docházíme spásy, je to Boží moc. Je přece psáno: „Zahubím moudrost moudrých, zavrhnu rozum rozumných.“ Kde zůstal mudrc? Kde je učenec? Kde zůstal světový myslitel? Copak Bůh neobrátil moudrost světa v bláznovství? Bůh se ve své moudrosti nedal světu poznat jejich vlastní moudrostí. Namísto toho se Bohu zalíbilo, že spasí ty, kdo uvěří tomuto bláznivému kázání. Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. Boží bláznovství je totiž moudřejší než lidé a Boží slabost je silnější než lidé. Podívejte se, bratři, jak vás Bůh povolal: podle lidských měřítek mezi vámi není mnoho moudrých, mocných nebo urozených. Bůh ale vyvolil bláznivé tohoto světa, aby zahanbil moudré. Bůh vyvolil slabé tohoto světa, aby zahanbil silné.
(1. Korintským 1,18-27, B21)
