Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Elementární částice (reflexe divadelního představení)

9. 02. 2012 15:19:09
Michel Houellebecq [mišel uelbek], ročník 1958, je nejvýraznější a nejkontroverznější postavou francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských spisovatelů, zjednodušeně označované za “depresivní“.

Česká premiéra divadelní adaptace Houellebecqova románu Elementární částice, kterou napsali Jan Mikulášek a Dora Viceníková a kterou režíroval Jan Mikulášek, byla v Divadle Reduta 26. 2. 2010.
Děj: Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů – suchého vědce Michela a sexuálního štvance Bruna – Houellebecq výstižně a se suchým humorem vykresluje život střední generace. Síla textu spočívá především v jeho hyperrealistické rovině, autorově smyslu pro detail a pro humor, vypravěčské gradaci stejně jako v urputnosti, s níž karikuje dnešní svět.
Tolik oficiální materiály. A teď slíbená reflexe:
První, co mne na představení upoutalo (a co mne upoutávalo celou dobu), byly scéna, kostýmy a hudba, které mi (režijně spojeny v dokonalou jednotu) evokovaly filmy Davida Lynche. “Lynchovský“ symbolismus ve spojení s autorovým hyperrealismem: kombinace vpravdě dechberoucí! Nebudu popisovat, co je na scéně k vidění, vyznělo by to příliš suše. Je třeba to vidět a zažít. Scéna je oživena precizní a vpravdě hypnotizující choreografií – zvláště během těch částí hry, které zobrazují děj nikoli popisnou, nýbrž symbolickou formou. Pokud jste četli knihu a myslíte si, že nepotřebujete vidět představení, mýlíte se. Ke srovnání se ještě dostanu, nicméně ta audiovizuální přidaná hodnota stojí za pozornost sama o sobě.
Druhá věc, které si hned všimnete, jsou “hlášky“. Jeden brilantní a k diskusi pobízející postřeh za druhým. Myslel jsem si, že jsem cynik. Nejsem. Houellebecqův cynismus je tak sarkastický, že je místy až neuvěřitelný a působí jako póza, jíž také zřejmě je. A přesto nutí k zamyšlení. Víceméně totéž platí o ději, který je pitoreskní směsicí různých situací a karikuje mnohé jevy naší společnosti – včetně Houellebecqova zhnusení postmoderní evropskou civilizací. To vše navíc rafinovaně odvádí pozornost od toho, co je opravdu důležité. Divákovi to dojde poté, co v druhém dějství past sklapne.
Po celé první jednání jsem se dobře bavil a současně si uchovával jistý nadhled. A tím se dostáváme k dalšímu, zcela zásadnímu, aspektu představení: Druhému dějství. A teď budu muset něco naznačit a tím vás možná připravím o moment překvapení. I když to pohnutí pak asi ucítíte stejně. Pokud bych měl celou hru vystihnout jednou větou, zněla by: Poté, co skončí fraška, nastane tragédie. Teprve druhé dějství, v kontrastu k prvnímu, totiž dává tomu všemu velmi neradostný smysl. Naznačuje, že pokud se rozhodneme postavit se absurditě života a prožít něco skutečného, něco, v čem se budeme opravdu angažovat, pokud se rozhodneme opustit bezpečí cynického odstupu, můžeme nakonec ztratit vše. Je to to, čeho se Houellebecq bojí a co jej nutí skrývat se za depresivně-sarkastickou pózou? Možná. V každém případě citlivějšího diváka druhé dějství celkem spolehlivě odrovná.
Postřeh: To, jestli se zapíšete do dějin jako jeden z nejvýznamnějších velikánů lidstva nebo zda se v nich ztratíte jako zcela bezvýznamná figurka, nevypovídá nic o vašem lidství a nikterak to nesouvisí s kvalitou vašeho života.
Nakonec všichni umřeme. Smrt a ztráta patří k nejdůležitějším tématům hry. Stejně jako existenciální úzkost z promarněného života, ze stáří, ze stavu nemilovanosti. Život je příliš krátký a promeškáme-li vhodnou chvíli, můžeme pak už jen litovat. A to je všechno?
Srovnám-li představení s knižní předlohou, dospívám k závěru, že každé dílo má své přednosti. V knize se dočteme množství pozoruhodných úvah, na než ve hře logicky není místo a jsou vypuštěny nebo nahrazeny uměleckou zkratkou. Na druhou stranu kniha postrádá sevřenost a údernost představení. Za sebe mohu říci, že doporučuji jak knihu tak představení, přičemž je dle mého názoru lepší začít divadelním představením.
Přistupme k hereckým výkonům. Jsou výborné. Jmenovitě je třeba vyzvednout oba hlavní protagonisty v podání Jiřího Vyorálka (Bruno) a Václava Vašáka (Michel). Hrají s nasazením a zcela přesvědčivě. Zde bych poznamenal: Jiří Vyorálek je skvělý, ale Bruno je mnohem vděčnější postava, než autistický Michel. Václav Vašák mne dokázal přesvědčit o tom, že se uvnitř Michela něco děje i když to nedává najevo, to vření syrových emocí doplňujících hyperracionalitu tam bylo cítit. Výborná je i Petra Bučková (Annabelle), která dojemným způsobem pojala bezradnost, kterou Annabelle prožívá, spojenou s narůstajícími pocity marnosti. Stejně tak uvěřitelná je i Christianne v podání Evy Novotné, zvláště mě zaujal přerod Christianne z vyhaslé ženy v ženu, která se ještě jednou rozhodne opravdu žít. Ostatní postavy ve hře vystupují více stylizovaně a umožňují tím zmíněným čtyřem hlavním postavám vyniknout – což ovšem neznamená, že by jejich role nevyžadovaly velkou dávku kumštu. Nicméně, a nejsem jediný, kdo na to poukázal, poněkud ruší mládí herců – aby bylo učiněno věrohodnosti zadost, měli by být představitelné hlavních rolí o cca 10 let starší. Ale nelze říci, že by tento fakt nějak významně rušil.
Co dodat? Elementární částice jsou strhujícím představením, jež v divákovi zanechá stopu a rozhodně stojí za vidění.

Česká premiéra divadelní adaptace Houellebecqova románu Elementární částice, kterou napsali Jan Mikulášek a Dora Viceníková a kterou režíroval Jan Mikulášek, byla v brněnském Divadle Reduta 26. 2. 2010.

Děj: Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů – suchého vědce Michela a sexuálního štvance Bruna – Houellebecq výstižně a se suchým humorem vykresluje život střední generace. Síla textu spočívá především v jeho hyperrealistické rovině, autorově smyslu pro detail a pro humor, vypravěčské gradaci stejně jako v urputnosti, s níž karikuje dnešní svět.

Tolik oficiální materiály (viz také web hry). A teď slíbená reflexe:

První, co mne na představení upoutalo (a co mne upoutávalo celou dobu), byly scéna, kostýmy a hudba, které mi (režijně spojeny v dokonalou jednotu) evokovaly filmy Davida Lynche. “Lynchovský“ symbolismus ve spojení s autorovým hyperrealismem: kombinace vpravdě dechberoucí! Nebudu popisovat, co je na scéně k vidění, vyznělo by to příliš suše. Je třeba to vidět a zažít. Scéna je oživena precizní a vpravdě hypnotizující choreografií – zvláště během těch částí hry, které zobrazují děj nikoli popisnou, nýbrž symbolickou formou. Pokud jste četli knihu a myslíte si, že nepotřebujete vidět představení, mýlíte se. Ke srovnání se ještě dostanu, nicméně ta audiovizuální přidaná hodnota stojí za pozornost sama o sobě.

Druhá věc, které si hned všimnete, jsou “hlášky“. Jeden brilantní a k diskusi pobízející postřeh za druhým. Myslel jsem si, že jsem cynik. Nejsem. Houellebecqův cynismus je tak sarkastický, že je místy až neuvěřitelný a působí jako póza, jíž také zřejmě je. A přesto nutí k zamyšlení. Víceméně totéž platí o ději, který je pitoreskní směsicí různých situací a karikuje mnohé jevy naší společnosti – včetně Houellebecqova zhnusení postmoderní evropskou civilizací a jejím přehnaným a neurotizujícím důrazem na individualismus, seberealizaci a hedónismus. To vše navíc rafinovaně odvádí pozornost od toho, co je opravdu důležité. Divákovi to dojde poté, co v druhém dějství past sklapne.

Po celé první jednání jsem se dobře bavil a současně si uchovával jistý nadhled. A tím se dostáváme k dalšímu, zcela zásadnímu, aspektu představení: Druhému dějství. A teď budu muset něco naznačit a tím vás možná připravím o moment překvapení. I když to pohnutí pak asi ucítíte stejně. Pokud bych měl celou hru vystihnout jednou větou, zněla by: Poté, co skončí fraška, nastane tragédie. Teprve druhé dějství, v kontrastu k prvnímu, totiž dává tomu všemu velmi neradostný smysl. Naznačuje, že pokud se rozhodneme postavit se absurditě života a prožít něco skutečného, něco, v čem se budeme opravdu angažovat, pokud se rozhodneme opustit bezpečí cynického odstupu, můžeme nakonec ztratit vše. Je to to, čeho se Houellebecq bojí a co jej nutí skrývat se za depresivně-sarkastickou pózou? Možná. V každém případě citlivějšího diváka druhé dějství celkem spolehlivě odrovná.

Postřeh: To, jestli se zapíšete do dějin jako jeden z nejvýznamnějších velikánů lidstva nebo zda se v nich ztratíte jako zcela bezvýznamná figurka, nevypovídá nic o vašem lidství a nikterak to nesouvisí s kvalitou vašeho života.

Nakonec všichni umřeme. Smrt a ztráta patří k nejdůležitějším tématům hry. Stejně jako existenciální úzkost z promarněného života, ze stáří, ze stavu nemilovanosti. Život je příliš krátký a promeškáme-li vhodnou chvíli, můžeme pak už jen litovat. A to je všechno?

Srovnám-li představení s knižní předlohou, dospívám k závěru, že každé dílo má své přednosti. V knize se dočteme množství pozoruhodných úvah, na než ve hře logicky není místo a jsou vypuštěny nebo nahrazeny uměleckou zkratkou. Na druhou stranu kniha postrádá sevřenost a údernost představení. Za sebe mohu říci, že doporučuji jak knihu tak představení, přičemž je dle mého názoru lepší začít divadelním představením.

Přistupme k hereckým výkonům. Jsou výborné. Jmenovitě je třeba vyzvednout oba hlavní protagonisty v podání Jiřího Vyorálka (Bruno) a Václava Vašáka (Michel). Hrají s nasazením a zcela přesvědčivě. Zde bych poznamenal: Jiří Vyorálek je skvělý, ale Bruno je mnohem vděčnější postava, než autistický Michel. Václav Vašák mne dokázal přesvědčit o tom, že se uvnitř Michela něco děje i když to nedává najevo, to vření syrových emocí doplňujících hyperracionalitu tam bylo cítit. Výborná je i Petra Bučková (Annabelle), která dojemným způsobem pojala bezradnost, kterou Annabelle prožívá, spojenou s narůstajícími pocity marnosti. Stejně tak uvěřitelná je i Christianne v podání Evy Novotné, zvláště mě zaujal přerod Christianne z vyhaslé ženy v ženu, která se ještě jednou rozhodne opravdu žít. Ostatní postavy ve hře vystupují více stylizovaně a umožňují tím zmíněným čtyřem hlavním postavám vyniknout – což ovšem neznamená, že by jejich role nevyžadovaly velkou dávku kumštu. Nicméně, a nejsem jediný, kdo na to poukázal, poněkud ruší mládí herců – aby bylo učiněno věrohodnosti zadost, měli by být představitelné hlavních rolí o cca 10 let starší. Ale nelze říci, že by tento fakt nějak významně rušil.

Co dodat? Elementární částice jsou strhujícím představením, jež v divákovi zanechá stopu a rozhodně stojí za vidění.

Autor: Jaroslav A. Polák | čtvrtek 9.2.2012 15:19 | karma článku: 6.29 | přečteno: 1032x

Další články blogera

Jaroslav A. Polák

Nohavica

Je Nohavica buran v hávu básníka nebo básník v hávu burana? Budu se jej zastávat nebo jej odsoudím? Nebo je to celé trochu složitější?

29.8.2016 v 21:20 | Karma článku: 38.42 | Přečteno: 4783 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Z první ruky (fragmenty) I.

Soubor krátkých fragmentů (ze) života, které se možná stanou součástí ucelenějšího textu – a možná taky ne. Berte je tak vážně, jak uznáte za vhodné.

27.8.2016 v 23:09 | Karma článku: 6.92 | Přečteno: 178 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Druhy výpovědí o mrtvých

Učiníme-li subjektem výpovědi mrtvého, můžeme hovořit paterým způsobem, jedná se o pět druhů užití výrazu „mrtvý“, pět řečových her.

23.7.2016 v 17:44 | Karma článku: 9.68 | Přečteno: 488 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Závan chladu

Poslouchat rozhlasová zpracování děl Friedricha Dürrenmatta je nebezpečné. Poslouchám je v práci už několik dní: "Soudce a jeho kat", "Porucha", "Proces o oslí stín", "Minotaurus"...

24.6.2016 v 23:42 | Karma článku: 10.54 | Přečteno: 278 | Diskuse

Další články z rubriky Brno

Eva Boráňová

Úspěšný pokus o přeplavání Brněnské přehrady

Každý pokus o přeplavání kanálu La Manche proběhne světovými médii, pokus o přeplavání Brněnské přehrady na délku po trase Bystrc Sirka - Veverská Bítýška si zaslouží prezentaci v lokálním tisku.

30.8.2016 v 13:33 | Karma článku: 15.42 | Přečteno: 408 | Diskuse

Tomáš Jankaj

Místo jednoho rovnou dva

Něco k zamyšlení! Je to trochu antifeministické, ne? V Brně jsou hned dva ptáci, ale žádnou pořádná p*** nemáme

24.8.2016 v 18:59 | Karma článku: 8.02 | Přečteno: 248 | Diskuse

Tomáš Jankaj

Dalších 5 věcí, bez kterých se vaše nejvíc cool (rádoby) totálně hipsterké doupě neobejde

Toxickej hajzl, prvorepubliková "kúpelka" a několik votravných věcí, co prostě musím ukázat všem a všemu. 

30.7.2016 v 19:45 | Karma článku: 7.15 | Přečteno: 532 | Diskuse

Tomáš Jankaj

5 věcí, bez kterých se vaše nejvíc cool (rádoby) totálně hipsterké doupě neobejde

Hvězda smrti, Poslední večere Miloše Zemana či Bible, ze které čerpá sílu každý Čech. Nakonec kalendář NEalkoholika a nějakěj hlubokomyslnej shit. 

30.7.2016 v 18:42 | Karma článku: 7.44 | Přečteno: 462 | Diskuse

Mojmír Vlašín

Je Velká cena Brno opravdu atrakce?

Dal jsem na web dotazník (Survio), který se mj. týkal i pořádání Velké ceny ČR ( GP, jinak též MotoGP) v Brně. Sešlo se 119 platných odpovědí.

29.7.2016 v 13:45 | Karma článku: 13.84 | Přečteno: 590 | Diskuse
Počet článků 565 Celková karma 16.39 Průměrná čtenost 1137

Narodil jsem se 5. března 1975 v Brně, kde také žiji. Zajímám se o filosofii, religionistiku, fotografování a literaturu. Jsem sluníčkář a pravdoláskař. Politicky se hlásím k radikální marxistické levici, duchovně k liberálnímu křesťanství, inspirují mě ale také směry jako judaismus či zen. Z historických osobností ctím najmě proroka Zarathuštru, Sókrata, Ježíše Nazaretského, Immanuela Kanta, Karla Marxe, Karla Čapka a Carla Sagana. Pracuji jako dělník ve firmě zabývající se recyklací vyřazené elektroniky a baví mě to. Jsem členem Českobratrské církve evangelické. Nejsem členem žádné politické strany.


Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Twitter
- Facebook
- Flickr (fotografie)

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.