Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Elementární částice (reflexe divadelního představení)

9. 02. 2012 15:19:09
Michel Houellebecq [mišel uelbek], ročník 1958, je nejvýraznější a nejkontroverznější postavou francouzské literatury posledních dvaceti let a jedna z hlavních osobností nové vlny francouzských spisovatelů, zjednodušeně označované za “depresivní“.

Česká premiéra divadelní adaptace Houellebecqova románu Elementární částice, kterou napsali Jan Mikulášek a Dora Viceníková a kterou režíroval Jan Mikulášek, byla v Divadle Reduta 26. 2. 2010.
Děj: Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů – suchého vědce Michela a sexuálního štvance Bruna – Houellebecq výstižně a se suchým humorem vykresluje život střední generace. Síla textu spočívá především v jeho hyperrealistické rovině, autorově smyslu pro detail a pro humor, vypravěčské gradaci stejně jako v urputnosti, s níž karikuje dnešní svět.
Tolik oficiální materiály. A teď slíbená reflexe:
První, co mne na představení upoutalo (a co mne upoutávalo celou dobu), byly scéna, kostýmy a hudba, které mi (režijně spojeny v dokonalou jednotu) evokovaly filmy Davida Lynche. “Lynchovský“ symbolismus ve spojení s autorovým hyperrealismem: kombinace vpravdě dechberoucí! Nebudu popisovat, co je na scéně k vidění, vyznělo by to příliš suše. Je třeba to vidět a zažít. Scéna je oživena precizní a vpravdě hypnotizující choreografií – zvláště během těch částí hry, které zobrazují děj nikoli popisnou, nýbrž symbolickou formou. Pokud jste četli knihu a myslíte si, že nepotřebujete vidět představení, mýlíte se. Ke srovnání se ještě dostanu, nicméně ta audiovizuální přidaná hodnota stojí za pozornost sama o sobě.
Druhá věc, které si hned všimnete, jsou “hlášky“. Jeden brilantní a k diskusi pobízející postřeh za druhým. Myslel jsem si, že jsem cynik. Nejsem. Houellebecqův cynismus je tak sarkastický, že je místy až neuvěřitelný a působí jako póza, jíž také zřejmě je. A přesto nutí k zamyšlení. Víceméně totéž platí o ději, který je pitoreskní směsicí různých situací a karikuje mnohé jevy naší společnosti – včetně Houellebecqova zhnusení postmoderní evropskou civilizací. To vše navíc rafinovaně odvádí pozornost od toho, co je opravdu důležité. Divákovi to dojde poté, co v druhém dějství past sklapne.
Po celé první jednání jsem se dobře bavil a současně si uchovával jistý nadhled. A tím se dostáváme k dalšímu, zcela zásadnímu, aspektu představení: Druhému dějství. A teď budu muset něco naznačit a tím vás možná připravím o moment překvapení. I když to pohnutí pak asi ucítíte stejně. Pokud bych měl celou hru vystihnout jednou větou, zněla by: Poté, co skončí fraška, nastane tragédie. Teprve druhé dějství, v kontrastu k prvnímu, totiž dává tomu všemu velmi neradostný smysl. Naznačuje, že pokud se rozhodneme postavit se absurditě života a prožít něco skutečného, něco, v čem se budeme opravdu angažovat, pokud se rozhodneme opustit bezpečí cynického odstupu, můžeme nakonec ztratit vše. Je to to, čeho se Houellebecq bojí a co jej nutí skrývat se za depresivně-sarkastickou pózou? Možná. V každém případě citlivějšího diváka druhé dějství celkem spolehlivě odrovná.
Postřeh: To, jestli se zapíšete do dějin jako jeden z nejvýznamnějších velikánů lidstva nebo zda se v nich ztratíte jako zcela bezvýznamná figurka, nevypovídá nic o vašem lidství a nikterak to nesouvisí s kvalitou vašeho života.
Nakonec všichni umřeme. Smrt a ztráta patří k nejdůležitějším tématům hry. Stejně jako existenciální úzkost z promarněného života, ze stáří, ze stavu nemilovanosti. Život je příliš krátký a promeškáme-li vhodnou chvíli, můžeme pak už jen litovat. A to je všechno?
Srovnám-li představení s knižní předlohou, dospívám k závěru, že každé dílo má své přednosti. V knize se dočteme množství pozoruhodných úvah, na než ve hře logicky není místo a jsou vypuštěny nebo nahrazeny uměleckou zkratkou. Na druhou stranu kniha postrádá sevřenost a údernost představení. Za sebe mohu říci, že doporučuji jak knihu tak představení, přičemž je dle mého názoru lepší začít divadelním představením.
Přistupme k hereckým výkonům. Jsou výborné. Jmenovitě je třeba vyzvednout oba hlavní protagonisty v podání Jiřího Vyorálka (Bruno) a Václava Vašáka (Michel). Hrají s nasazením a zcela přesvědčivě. Zde bych poznamenal: Jiří Vyorálek je skvělý, ale Bruno je mnohem vděčnější postava, než autistický Michel. Václav Vašák mne dokázal přesvědčit o tom, že se uvnitř Michela něco děje i když to nedává najevo, to vření syrových emocí doplňujících hyperracionalitu tam bylo cítit. Výborná je i Petra Bučková (Annabelle), která dojemným způsobem pojala bezradnost, kterou Annabelle prožívá, spojenou s narůstajícími pocity marnosti. Stejně tak uvěřitelná je i Christianne v podání Evy Novotné, zvláště mě zaujal přerod Christianne z vyhaslé ženy v ženu, která se ještě jednou rozhodne opravdu žít. Ostatní postavy ve hře vystupují více stylizovaně a umožňují tím zmíněným čtyřem hlavním postavám vyniknout – což ovšem neznamená, že by jejich role nevyžadovaly velkou dávku kumštu. Nicméně, a nejsem jediný, kdo na to poukázal, poněkud ruší mládí herců – aby bylo učiněno věrohodnosti zadost, měli by být představitelné hlavních rolí o cca 10 let starší. Ale nelze říci, že by tento fakt nějak významně rušil.
Co dodat? Elementární částice jsou strhujícím představením, jež v divákovi zanechá stopu a rozhodně stojí za vidění.

Česká premiéra divadelní adaptace Houellebecqova románu Elementární částice, kterou napsali Jan Mikulášek a Dora Viceníková a kterou režíroval Jan Mikulášek, byla v brněnském Divadle Reduta 26. 2. 2010.

Děj: Na pozadí příběhu dvou nevlastních bratrů – suchého vědce Michela a sexuálního štvance Bruna – Houellebecq výstižně a se suchým humorem vykresluje život střední generace. Síla textu spočívá především v jeho hyperrealistické rovině, autorově smyslu pro detail a pro humor, vypravěčské gradaci stejně jako v urputnosti, s níž karikuje dnešní svět.

Tolik oficiální materiály (viz také web hry). A teď slíbená reflexe:

První, co mne na představení upoutalo (a co mne upoutávalo celou dobu), byly scéna, kostýmy a hudba, které mi (režijně spojeny v dokonalou jednotu) evokovaly filmy Davida Lynche. “Lynchovský“ symbolismus ve spojení s autorovým hyperrealismem: kombinace vpravdě dechberoucí! Nebudu popisovat, co je na scéně k vidění, vyznělo by to příliš suše. Je třeba to vidět a zažít. Scéna je oživena precizní a vpravdě hypnotizující choreografií – zvláště během těch částí hry, které zobrazují děj nikoli popisnou, nýbrž symbolickou formou. Pokud jste četli knihu a myslíte si, že nepotřebujete vidět představení, mýlíte se. Ke srovnání se ještě dostanu, nicméně ta audiovizuální přidaná hodnota stojí za pozornost sama o sobě.

Druhá věc, které si hned všimnete, jsou “hlášky“. Jeden brilantní a k diskusi pobízející postřeh za druhým. Myslel jsem si, že jsem cynik. Nejsem. Houellebecqův cynismus je tak sarkastický, že je místy až neuvěřitelný a působí jako póza, jíž také zřejmě je. A přesto nutí k zamyšlení. Víceméně totéž platí o ději, který je pitoreskní směsicí různých situací a karikuje mnohé jevy naší společnosti – včetně Houellebecqova zhnusení postmoderní evropskou civilizací a jejím přehnaným a neurotizujícím důrazem na individualismus, seberealizaci a hedónismus. To vše navíc rafinovaně odvádí pozornost od toho, co je opravdu důležité. Divákovi to dojde poté, co v druhém dějství past sklapne.

Po celé první jednání jsem se dobře bavil a současně si uchovával jistý nadhled. A tím se dostáváme k dalšímu, zcela zásadnímu, aspektu představení: Druhému dějství. A teď budu muset něco naznačit a tím vás možná připravím o moment překvapení. I když to pohnutí pak asi ucítíte stejně. Pokud bych měl celou hru vystihnout jednou větou, zněla by: Poté, co skončí fraška, nastane tragédie. Teprve druhé dějství, v kontrastu k prvnímu, totiž dává tomu všemu velmi neradostný smysl. Naznačuje, že pokud se rozhodneme postavit se absurditě života a prožít něco skutečného, něco, v čem se budeme opravdu angažovat, pokud se rozhodneme opustit bezpečí cynického odstupu, můžeme nakonec ztratit vše. Je to to, čeho se Houellebecq bojí a co jej nutí skrývat se za depresivně-sarkastickou pózou? Možná. V každém případě citlivějšího diváka druhé dějství celkem spolehlivě odrovná.

Postřeh: To, jestli se zapíšete do dějin jako jeden z nejvýznamnějších velikánů lidstva nebo zda se v nich ztratíte jako zcela bezvýznamná figurka, nevypovídá nic o vašem lidství a nikterak to nesouvisí s kvalitou vašeho života.

Nakonec všichni umřeme. Smrt a ztráta patří k nejdůležitějším tématům hry. Stejně jako existenciální úzkost z promarněného života, ze stáří, ze stavu nemilovanosti. Život je příliš krátký a promeškáme-li vhodnou chvíli, můžeme pak už jen litovat. A to je všechno?

Srovnám-li představení s knižní předlohou, dospívám k závěru, že každé dílo má své přednosti. V knize se dočteme množství pozoruhodných úvah, na než ve hře logicky není místo a jsou vypuštěny nebo nahrazeny uměleckou zkratkou. Na druhou stranu kniha postrádá sevřenost a údernost představení. Za sebe mohu říci, že doporučuji jak knihu tak představení, přičemž je dle mého názoru lepší začít divadelním představením.

Přistupme k hereckým výkonům. Jsou výborné. Jmenovitě je třeba vyzvednout oba hlavní protagonisty v podání Jiřího Vyorálka (Bruno) a Václava Vašáka (Michel). Hrají s nasazením a zcela přesvědčivě. Zde bych poznamenal: Jiří Vyorálek je skvělý, ale Bruno je mnohem vděčnější postava, než autistický Michel. Václav Vašák mne dokázal přesvědčit o tom, že se uvnitř Michela něco děje i když to nedává najevo, to vření syrových emocí doplňujících hyperracionalitu tam bylo cítit. Výborná je i Petra Bučková (Annabelle), která dojemným způsobem pojala bezradnost, kterou Annabelle prožívá, spojenou s narůstajícími pocity marnosti. Stejně tak uvěřitelná je i Christianne v podání Evy Novotné, zvláště mě zaujal přerod Christianne z vyhaslé ženy v ženu, která se ještě jednou rozhodne opravdu žít. Ostatní postavy ve hře vystupují více stylizovaně a umožňují tím zmíněným čtyřem hlavním postavám vyniknout – což ovšem neznamená, že by jejich role nevyžadovaly velkou dávku kumštu. Nicméně, a nejsem jediný, kdo na to poukázal, poněkud ruší mládí herců – aby bylo učiněno věrohodnosti zadost, měli by být představitelné hlavních rolí o cca 10 let starší. Ale nelze říci, že by tento fakt nějak významně rušil.

Co dodat? Elementární částice jsou strhujícím představením, jež v divákovi zanechá stopu a rozhodně stojí za vidění.

Autor: Jaroslav A. Polák | čtvrtek 9.2.2012 15:19 | karma článku: 9.74 | přečteno: 1075x

Další články blogera

Jaroslav A. Polák

Jak bude vypadat svět, až budu umírat?

Myslím, že 42 let je poměrně příhodný věk pro kladení existenciálních otázek. A stejně tak doba, v níž žijeme.

25.5.2017 v 17:11 | Karma článku: 13.08 | Přečteno: 443 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Hodnota věcí a budoucnost kapitalismu

V březnu mi dorazilo do schránky vánoční číslo časopisu Chip. Kdysi jsem jeho vydavateli sdělil svou adresu a od té doby mi čas od času pošlou nějaký ten přebytek doufajíce, že mě přesvědčí k objednávce...

9.5.2017 v 7:30 | Karma článku: 21.67 | Přečteno: 807 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Nepřekonatelná partie

Mám babičku v LDNce a chodím ji několikrát týdně navštěvovat. A už dřív jsem si tam všiml jedné moc sympatické sestřičky.

6.5.2017 v 19:04 | Karma článku: 32.73 | Přečteno: 4975 | Diskuse

Jaroslav A. Polák

Computer Chess – pozvání do subžánru numblecore

Mám rád podivné a bláznivé filmy, zvláště pokud jsou inteligentní a rafinované. Snímek Computer Chess (2013) k nim bezesporu patří jak svým námětem, tak zpracováním.

17.1.2017 v 18:37 | Karma článku: 11.13 | Přečteno: 393 | Diskuse

Další články z rubriky Brno

Jaroslav Dittrich

V Brně hoří cirkus a ohrožuje město!

Tentokrát bych si dovolil začít můj článek krátkým pohledem do historie, leč pro město Brno a jeho polozelenou vládnoucí koalici je tento pohled aktuální a zároveň je důrazným varováním před jejím dalším působením na radnici.

26.6.2017 v 21:00 | Karma článku: 17.93 | Přečteno: 732 | Diskuse

Lucie Gavendová

Není už černá a bílá. Jen šedá.

. Už je to chvíle, kdy jsem byla přesvědčená o "pravdě" a realitě. Zrodilo se spoustu nových životů a spoustu toho zemřelo. Stejně, jako se ve mě probudila nekonečná láska. A bariéry slov a pocitů zmizely v zapomnění.

26.6.2017 v 15:31 | Karma článku: 5.72 | Přečteno: 173 | Diskuse

Igor Tesařík

Řešení sociální péče o seniory ?

Nedávno jsem zde psal o tom, jak se náš stát "stará o seniory". Zde jen dodatek, kterým bych rád vyjádřil své pocity a poděkování

7.6.2017 v 17:23 | Karma článku: 21.14 | Přečteno: 800 | Diskuse

Jiří Šebek

Bude hlas lidu vyslyšen?

Architekti Města Brna sdělili plánované projekty pro nadcházející roky. Lidé vznášeli dotazy a hledali řešení pro současné problémy v jejich okolí.

31.5.2017 v 10:45 | Karma článku: 8.88 | Přečteno: 769 | Diskuse

Igor Tesařík

Pečujeme o naše seniory... Opravdu ?

Potřebujete osobu blízkou umístit do domova pro seniory se speciální péčí? Potom se připravte na kolečko, které ve vás může vzbudit, smutek, bolest, vztek a beznaděj... Pořád se mluví o "sociálním" státu, ale jak je to doopravdy

26.5.2017 v 12:51 | Karma článku: 32.34 | Přečteno: 1080 | Diskuse
Počet článků 580 Celková karma 22.49 Průměrná čtenost 1168

Narodil jsem se 5. března 1975 v Brně, kde také žiji. Zajímám se o filosofii, religionistiku, fotografování a literaturu. Jsem sluníčkář a pravdoláskař. Politicky se hlásím k neautoritářské marxistické levici, duchovně k liberálnímu křesťanství, inspirují mě ale také směry jako judaismus či zen. Z historických osobností ctím najmě proroka Zarathuštru, Sókrata, Ježíše Nazaretského, Immanuela Kanta, Karla Marxe, Karla Čapka a Carla Sagana.

Jsem členem Českobratrské církve evangelické. Nejsem členem žádné politické strany.


Kontakty:
- jaroslavpolak1975@gmail.com
- Twitter
- Facebook
- Flickr (fotografie)

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.