Ťiang Žung: Totem vlka (recenze)

Ťiang Žungův Totem vlka je nejúspěšnějším a nejkontroverznějším současným čínským románem, který četly desítky milionů Číňanů a který získal zasloužený ohlas i za čínskými hranicemi. V roce 2010 vyšel i u nás v nezkrácené, tj. téměř šestisetstránkové, verzi ve skvělém překladu sinoložky Zuzany Li.

Četl jsem jej poměrně dlouho, neboť se jedná o knihu, která čtenáře přímo vyzývá, aby nespěchal a zamýšlel se. O některá ze svých zamyšlení bych se nyní rád podělil.

Ťiang Žung, vlastním jménem Lu Ťia Min, je kontroverzní postavou sám o sobě. V roce 1967 dobrovolně odešel do stepi mezi pastevce ve Vnitřním Mongolsku (součást Číny) poblíž hranice s Mongolskou lidovou republikou. Posléze jej, už nedobrovolně, následovali další čínští intelektuálové, kteří tam byli v době Maovy Kulturní revoluce (1966-1976) posláni na "převýchovu". Strávil tam jedenáct let během nichž byl svědkem postupného podrobení mongolské menšiny, jež tehdy stále ještě žila tradičním způsobem, Číňany. S nomádskou kulturou se hluboce sžil a ve svém románu, který je zároveň antropologickou výzkumnou zprávou, studií o přírodě, politickou filosofií i politickou výzvou a v neposlední řadě také brilantní psychologickou studií, se vyrovnává jak s vlastními chybami, tak s chybami, jichž se dopustili čínští revolucionáři, a které vedly k zániku jedinečné, s přírodou spjaté kultury. Je to však především kniha o svobodě a o touze po svobodě, jíž se autor nikdy nevzdal a dočkal se v pozdějších letech i perzekuce coby čínský disident. To, že se mu podařilo právě tuto knihu v Číně vydat, byl vpravdě husarský kousek! Autorova pravá identita byla dlouho úspěšně utajována (kdyby chtěl knihu vydat pod svým pravým jménem, jistě by román pozornosti cenzorů neušel) a poté, co byla odhalena, bylo už na cenzuru pozdě.

Jaké jsou tedy hlavní motivy Totemu vlka? Kniha začíná jako beletrizovaná antropologická zpráva popisující tradiční způsob života mongolských pastevců, který je jen velmi povrchně ovlivněn čínským komunismem. Skutečnou moc a autoritu zde nemají funkcionáři, ale lidé, kteří si ji vydobyli svými schopnostmi a zkušenostmi. To se však postupně mění s tím, jak do stepi přicházejí další a další Číňané a počínštělí Mongolové, kteří s sebou přinášejí "revoluční" myšlenky a aktivně bojují proti "zaostalosti" původních obyvatel, aniž by se snažili porozumět jak jim, tak zákonům fungování křehkého stepního ekosystému. Veškerý odpor, reprezentovaný především dědem Biligem, starým, moudrým a zkušeným pastevcem, je marný. Postupně sledujeme úpadek Biligovy autority tváří v tvář aroganci moci a autor precizně líčí stupňující se bezmoc někdejšího přirozeného vůdce nomádské komunity. Není to v tomto směru příliš radostné čtení.
S tím souvisí další rovina románu, kterou by bylo možné označit za studii ekologickou, zabývající se fungováním stepního ekosystému a lidského vlivu na něj. Žung je dobrý pozorovatel i posluchač a jeho detailní postřehy o tom, jak jsou ve stepi na sobě vzájemně závislé jednotlivé rostlinné i živočišné druhy (včetně člověka) a jak vlčí smečky zastávají úlohu nenahraditelných "ochránců stepi", jsou velmi hodnotné samy o sobě a myslím, že by uspěly i jako samostatná studie.

A tím se dostáváme k vlkům coby leitmotivu celé knihy. Ti zde fungují rovněž na několika úrovních: Jako ekologický faktor, jako symbol kultury, jako vzor hodný následování a konečně také jako důležitá součást každodenního života pastevců, kteří s nimi vedou neustálý boj, jenž má však svá tradicemi daná pravidla. Totem vlka je totiž mimo jiné kniha silně darwinistická, místy i překračující do roviny darwinismu sociálního (k tomu se dostanu ve své kritice dále). Autor se neustále v různých obměnách vrací k myšlence přežití těch nejschopnějších a přisuzuje právě vlkům roli faktoru, který se podílel například na vysoké kvalitě mongolských koní, z nichž přežili vždy jen ti, kteří se dokázali vlkům ubránit. Vlci však tříbí i lidské bytosti. Žung v nich vidí odvěké učitele, kteří tím, že s lidmi bojují, lidi současně učí svou dokonalou válečnou strategii, jíž nomádské společnosti v minulosti mnohokrát úspěšně uplatnili v boji se stonásobně početnými nepřáteli. Tím se stali "totemem", symbolem hrdé a nepoddajné mongolské kultury, který autor klade do protikladu ke společnostem zemědělským, jejichž "totemem" je čínský drak, coby archetyp císaře, před nímž zemědělec přirovnávaný k ovci padá tváří k zemi.

Žungovy, někdy poněkud rozvláčné, politické teorie dávající do souvislosti vlky, svobodu, demokracii, úspěch západních národů a poddajnost Číňanů-ovcí patří k těm částem knihy, jež vyvolaly nejvíce kontroverzí a někteří kritikové psali dokonce o autorově fašistickém myšlení. Osobně pokládám Žungovu "politickou filosofii", jak je v Totemu vlka vykreslena, za zidealizovanou a jednostrannou. Je poznat, že autor je sice skvělý pozorovatel přírody, ale není politolog ani historik. Opravdu jsou "vlčí totem" a "vlčí mentalita" tak účinné, když jsou to právě ovce-Číňané, kdo si podrobuje vlky-Mongoly a totálně ničí jejich způsob života? Autor navíc ve své glorifikaci vlky vyškolených nomádů disponujících dokonalou znalostí svého ekosystému pomíjí skutečnost, že tito nomádi, kteří si v minulosti podrobili velké říše, tak učinili za cenu obrovských krveprolití a bezohledného drancování dobytých území. A naskýtá se také otázka, zda mají “svobodu milující“ nomádi vůbec právo zotročovat “ovčí” národy. Stejně tak mi připadá poněkud naivní Žungova analýza západních společností. Žung pochopitelně polemizuje především s čínským pohledem na stát, a to rozhodně ne jen s pohledem čínských komunistů, ale i – možná i především – s Konfuciem. Jeho jednostrannost je samozřejmě vzhledem k okolnostem jeho života pochopitelná, nicméně bych si zřejmě nepřál, aby měl možnost svůj pohled na společnost zrealizovat v praxi, nejspíše by to dopadlo podobně tragicky, jako Maův “Velký skok vpřed“.
Nicméně už sám fakt, že tyto úvahy vyvolaly v Číně i za jejími hranicemi bouřlivou diskusi, nasvědčuje tomu, že se autorovi podařilo otevřít důležité a citlivé téma, a navíc v zemi, kde je otevírání citlivých témat poněkud ošemetnou záležitostí. Zda však bude mít knihou vyvolaná diskuse nějaký reálný dopad na čínskou společnost, Bůh suď.

Důležitým momentem knihy je i duchovní aspekt. Jak se autor sžívá s mongolskou kulturou, začíná vnímat vlky jako bytosti zasvěcené bohu nebe Tengrimu, k němuž se stále častěji obrací tváří v tvář vlastní bezmoci. Bůh však jakoby také ztratil svoji moc – nebo se snad rozhodl, že umožní lidem, aby ochutnali trpké plody svých činů.

Poté, co jsme probrali "teoretické" aspekty knihy, se vrátíme k příběhu samotnému, jímž se jako červená nit vine snaha hlavního hrdiny odchovat na řetěze mládě mongolského vlka, neboť touží porozumět podstatě "vlčího totemu". Jedná se o hluboký, dojemný a tragický příběh, příběh, který zanechal na autorově duši velikou jizvu, ale také jej skutečně mnohé o vlčí duši naučil. Kromě faktu, že jde o autobiografický motiv, má toto vyprávění i velkou symbolickou hodnotu a brilantně ilustruje všechny výše zmíněné autorovy úvahy o vlcích, jejich mentalitě a jejich touze po svobodě, jíž si cení více než vlastního života. A tak, jako v závěru vlče ztrácí sílu žít, ztrácí sílu žít i znásilněná step měnící se vlivem necitlivých zásahů (především kvůli zdecimování vlčí populace) v poušť. Se stepí vadne a umírá i mongolská duše a symbolickou tečkou je pak písečná bouře sužující daleký Peking.

Totem vlka je skvěle napsaná kniha. Některé části jsou možná poněkud rozvláčné, ale to bohatě vynahrazují barvité popisy života ve stepi a dramatických bojů nejen s vlky, ale třeba také s přemnoženými komáry. Charaktery jsou dobře vykreslené, čtenář pozná silné stránky i slabosti jednotlivých hrdinů, bude úpět nad umanutostí nových držitelů moci, kteří věří, že dokáží sami řídit stepní ekosystém, dojme se nad snahou jednoho z hrdinů ochránit divoké labutě před bezohlednými čínskými lovci i nad vztahem hlavního hrdiny a jeho vlčete.

V souvislosti s touto knihou mi přišly na mysl cestopisné knihy V. K Arseňjeva, v nichž tento velký cestovatel mimo jiné popisuje vůči životnímu prostředí bezohlednou mentalitu Číňanů, kteří svou zemi vyrabovali a na počátku dvacátého století nevybíravým způsobem plundrují sibiřskou tajgu. Jedná se skutečně o hluboce zakořeněnou součást čínské národní povahy? Dokáží se Číňané tváří v tvář ekologickým katastrofám ve své vlastní zemi změnit? Jaká je vlastně "čínská povaha"? To jsou otázky, které jsem si při četbě Totemu vlka spolu s autorem kladl, a i když si myslím, že odpovědi nejsou tak schematické ("ovčí nátura"), jak je autor prezentuje, děkuji mu tímto, že mi dal příležitost o těchto věcech přemýšlet, a stejně tak o problematice sociálního inženýrství a snahy o změnu společnosti shora a za každou cenu. Mimochodem: Žungem popisované necitlivé intervence odporují i myšlenkám samotného Mao Ce-Tunga, který v roce 1944 napsal: “Lenin říká, že konkrétní analýza konkrétní situace je to, 'v čem je sama podstata, v čem je živá duše marxismu'. Mnozí naši soudruzi analyticky myslet nedovedou; ke složitým věcem přistupují tak, že je nechtějí opětovně a hluboce analyzovat a zkoumat, ale rádi dělají zjednodušené závěry – buď absolutně kladné, nebo absolutně záporné. ... V budoucnu to musíme napravit.“ (Citáty z díla předsedy Mao Ce-Tunga, Kolín : Beth-Or, 2011. s. 261.) 

Tragédií samozřejmě je, že významné množství projektů čínských komunistů, včetně Žungem popisované proměny Vnitřního Mongolska, se v tomto duchu neneslo. [pozn. Mao sám sobě v tomto smyslu odporoval i při leckterých svých dalších nešťastných rozhodnutích.]

Čína je a bezpochyby i nadále bude důležitým hráčem na mezinárodním poli a snaha porozumět její duši není pouhou intelektuální libůstkou, je důležitou součástí komplexního chápání světa na počátku nového tisíciletí. Pouhou četbou Totemu Vlka čínské duši porozumět nelze, ale jako důležitý střípek celkové mozaiky je tato kniha velice užitečná, ne-li neocenitelná.

ŽUNG, Ťiang. Totem vlka. Praha : Rybka Publishers, 2010. 584 stran.