Anton S. LaVey: Satanské rituály (recenze)

Zatímco "Satanská bible", prvotina zakladatele novodobého satanismu Antona Szandora LaVeye (1930-1997), poprvé vyšla česky v roce 1991, na jeho další knihu museli čeští zájemci o jeho dílo čekat celých 19 let. "Satanské rituály" vyšly v roce 2010, nepočítáme-li ovšem nepříliš zdařilý a pouze soukromě vydaný překlad nestora českého satanismu Jiřího "BigBosse" Valtera. Jak se vyvedl překlad nový? K tomu se dostaneme, nejprve však pojednám o knize jako takové.

Satanské rituály vyšly poprvé v roce 1972 a kromě rituálů samotných nabízejí také prohloubení teoretických myšlenek laveyánského satanismu – především v Úvodu a první kapitole O rituálech. Z hlediska porozumění LaVeyově satanismu a celé této knize považuji za klíčová tyto pasáže:

“Postatou satanského rituálu a samotného satanismu je, pokud se k němu připojíme z logických důvodů a nikoli ze zoufalství, objektivně vstoupit do subjektivního stavu.” (str. 17)

“Satanista si také dokáže vymýšlet pohádky, které se mohou měřit s čímkoli, co je obsaženo v Písmu svatém, protože jeho zázemím je přímo dětský věk fikce – nesmrtelné mýty všech lidí a všech národů. A on přiznává, že jsou to pohádky. Křesťan neumí – ne, neodváží se – přiznat, že jeho dědictvím jsou pohádky, ale přitom je na nich závislý kvůli svému nábožnému živobytí. Satanista má k dispozici celou studnici neskrývané fantazie shromážděné ze všech možných kultur a ze všech věků.” (str. 32)

LaVey klade důraz na logiku, objektivitu, rozum a jasné vědomí, ale uvědomuje si také důležitost subjektivity, emocí a prožitků a – narozdíl od jiných ateistů – se odvažuje tyto potřeby naplnit monumentálními rituály. Podstatná je myšlenka, jež se objevuje již v Satanské bibli, že vstupem do rituálního prostoru satanista vědomě odkládá běžný rozum a dovoluje si po omezenou dobu rituálu věřit v ty bohy či démony, které si pro danou příležitost zvolil. Užije si to, naplní své iracionální potřeby, a následně se vrátí zpět do stavu objektivního, do světa rozumu a logiky. Tím se liší od lidí, kteří propadli víře v toho či onoho boha nebo bohy, případně víře v magii, natolik, že se jejich subjektivita smísila s objektivitou, výsledkem čehož je z pohledu laveyánského satanismu nevyhnutelně blud.

LaVey vytyčuje zřetelnou hranici mezi subjektivním a objektivním světem, hranici, která spočívá na výše zmíněném vědomém vkročení do subjektivity. Zde si dovoluji podotknout, že, navzdory této teorii, se mnoha satanistům (LaVeye nevyjímaje) nevyhnula jistá míra prolnutí těchto dvou světů, nicméně je to míra významně menší než jak je tomu v případě jiných nauk, které mají co do činění s magií (s výjimkou chaosmagie, která rovněž obsahuje mechanismy bránící propadnutí dogmatickým bludům).

Vraťme se však k Satanským rituálům. Kniha jich nabízí deset (přičemž dva z nich jsou satanský křest dospělého a dítěte). Nalezneme zde inspiraci pocházející z mnoha různých zdrojů, přičemž realita se zde volně prolíná s fikcí a autorskou licencí. Každému rituálu předchází teoretické pojednání a zde musím čtenáře této knihy důrazně upozornit, že má i těmto pojednáním přistupovat spíše jako k nástroji rozvíjejícím jeho imaginaci než jako k seriózním odborným pramenům, jimiž tyto "předmluvy" opravdu nejsou.

LaVey prostě vzal z různých zdrojů to, co se mu líbilo, zkolážoval to, doplnil vlastními nápady a vytvořil tak soubor docela působivých rituálů či sakrálních dramat. Satanské rituály tedy rozhodně nejsou hodnotným zdrojem objektivních informací o templářích, jezídech či ruských heretických sektách a slovanském pohanství. Autor navíc neuvádí, z jakých zdrojů čerpal, a coby odborná kniha by Satanské rituály jednoznačně propadly. Knihu lze tedy posuzovat pouze na základě míry její estetické hodnoty, případně její praktické hodnoty pro laveyánské satanisty.

Co se estetického hlediska týče, musím říci, že jsem byl s knihou (jíž jsem ovšem četl poprvé už v anglickém originálu) spokojen. Nalezneme zde "klasický" rituál černé mše, (údajně) templářský rituál znovuzrození do světa tělesnosti, bajkovité Zvířecí drama, v němž dochází ke komunikaci božské, lidské a zvířecí stránky člověka, půvabnou slovansky laděnou Poctu Čortovi, kontemplativní rituál založený na jezídísmu či rituály inspirované H. P. Lovecraftem. Je to samozřejmě trochu kýč, ale rituál či sakrální drama musí být "trochu kýč", aby vyvolal žádoucí účinek na psychiku. 

Otázkou je, koho přesně za tyto ritály ocenit. LaVey se obvykle jen velmi vágně zmiňuje o svých zdrojích, takže často není jasné, co opsal (a odkud) a co sám dotvořil. Ze Satanské čarodějky víme, že uměl uvádět a citovat zdroje, takže si myslím, že ona vágnost je v tomto případě záměrná. Možná nechtěl oslabit působivost rituálů tím, že by uvedl odkaz na ty či ony pochybné prameny. V každém případě jeho rituály působivé jsou a mají svou nespornou estetickou hodnotu. V tom se podobají takzvanému Simonovu Necronomiconu, jenž je koláží mezopotámských mýtických textů, některých představ H. P. Lovecrafta, středověkého a novověkého hermetismu atd., a přesto má své zvláštní kouzlo a pěkně se čte.

Co se praktické realizace jednotlivých rituálů týče, domnívám se, že poněkud na překážku může být jejich náročnost – mnohé vyžadují specifická prostředí a mnoho různých rekvizit; nicméně laveyánský satanismus z podstaty věci není rigidní “grimoárová” magie a neurčuje nějaké neměnné, dogmaticky ukotvené, rituální formy  a autor knihy nikde nehrozí jakýmikoli katastrofickými scénáři, jež by měly nastat v případě, že rituál nebude proveden přesně dle jeho návodu.

Satanské rituály jsou zajímavou knihou, jež určitým způsobem ovlivnila mé myšlení, i když se k satanismu nehlásím. Nyní se podívejme, jak dopadly ve svém prvním oficiálním českém vydání.

Řeknu to na rovinu – žádná sláva to není. Už první dojmy jsou značně rozpačité – obálka s kýčovitým ukřižovaným Satanem (sic!) a lebkami je poměrně odpuzující, kniha je brožovaná, vytištěná na tuctovém papíře a vůbec působí dojmem laciného paperbacku. Jenže laciná zrovna není. Nevím, jestli vydavatelé chtěli podpořit satanský dojem z knihy její nekřesťanskou cenou, ale 239Kč mi vzhledem k provedené knihy připadá jako suma dosti nemístná.

Přistupme však k důležitějšímu faktoru, jímž je překlad. I z něj jsem měl poněkud rozpačitý dojem. Tedy, aby bylo jasno, Jan Nemejovský je o několik tříd lepší překladatel než Jiří “BigBoss” Valter. Už proto, že se mu nestane několikrát na jediné stránce, že by něco přeložil ve zcela opačném smyslu než jak je tomu v originálu. Přesto jeho překlad nemohu hodnotit vyloženě kladně. Některé rituály jsou přeložené velmi slušně, u jiných to skřípe – zvláště pak tam, kde dojde na poesii. Jako ukázku krásného originálu, nepříliš hezkého, ale aspoň přesného, překladu pana Nemejovského a nepřesného i nehezkého překladu Valtrova uvedu následující verš Jamese Thomsona, jehož dlouhá báseň tvoří významnou část ritálu nazvaného Ceremonie dusné atmosféry:

Originál:

The world rolls round for ever like a mill:

It grinds out death and life and good and ill;

It has no purpose, heart or mind or will.

Překlad Jana Nemejovského:

Svět točí se po věky jako mlýn: pomele

smrt i život dobro a zlo; nemá svůj cíl,

srdce či ducha či vůli.

Překlad Jiřího Valtra:

Svět se provždy točí jako mlýn;

semílající smrt a život a dobro a zlo;

je to nesmyslné, jako srdce nebo mysl či vůle.

Je zjevné, že autor chce říci, že svět nemá srdce, mysl či vůli, nikoli že srdce, mysl a vůle jsou nesmyslné. Nemejovský to pochopil, ale dokázal krásný verš přeložit jen otrocky – opravdu si nedovedu dost dobře představit, že bych jeho překlad recitoval v rámci majestátního rituálu. Nicméně překládat poesii je obtížné, takže jsem Nemejovskému vděčen alespoň za to, že čtenáři správně zprostředkoval obsah sdělení.

Nicméně někdy se překladatel dopouští i faktických chyb, jimž by mohl snadno zabránit, kdyby používal Google či Wikipedii a zjistil si, jak se ten či onen výraz v češtině používá. Jeden příklad za všechny: Hovoříme o zednářích toho či onoho "ritu" a nikoli "rituálu".

A takových rušivých, i když nikterak závažných chyb je tam spousta. Snad nejlegračnější faux pas nalezneme na straně 146, kde se dočteme: “Perun, mocný hromovládce, jehož marťanská image dodávala bojovníkům sílu a moc…” (zdůrazněno mnou). Musím říci, že jsem si v té chvíli říkal, že pokud tu má někdo marťanskou image, je to rozhodně pan Nemejovský, nicméně je také možné, že mu to tak přeložil nějaký program a on to přehlédl (a “odpovědná” redaktorka rovněž…). Přesto jsem však neskřípal při četbě zuby tak často jako v případě Valterova překladu, nicméně čtenáři, který zvládá četbu náročnějších textů v angličtině, doporučuji spíše originál.

Jak jsem již uvedl, jsem rád, že Satanské rituály vyšly, neboť je pokládám za důležitou knihu. Jejich české vydání mohlo dopadnout mnohem lépe, kdyby mu byla věnována skutečná péče, především ze strany odpovědné redaktorky (Daniela Čermáková), a pro zájemce nabízím vlastní opravenku chyb, které jsem při četbě zaznamenal. 

LAVEY, Anton, Szandor. Satanské rituály. Praha: Baronet, 2010. 240 stran.

Pokud vás problematika satanismu zajímá, přečtěte si také můj esej 

Mýtus a rituál novodobého satanismu.

* * *

Své připomínky, polemiku, podněty a náměty můžete také adresovat na autorův e-mail [e-mail]