Edward O. Wilson: Konsilience – jednota vědění (recenze)

Kniha s podtitulem "O nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd" mne nemohla nezaujmout. Zvláště proto, že vím, jak na sebe tyto dva tábory odborníků často nevraží. A také proto, že sám tuto nevraživost pociťuji jako stav, jenž by bylo více než záhodno nějak překlenout.

Edward O. Wilson (1929), známý jako průkopník sociobiologie (u nás pak především jako autor knihy O lidské přirozenosti) patří k těm přírodním vědcům, kteří jsou – a to je ovšem moje interpretace – poněkud nešťastni z faktu, že značná část filosofů, sociálních vědců a pochopitelně i vědců humanitních, tápe z jejich hlediska v temnotách a řeší pseudoproblémy. Což pak nutí přírodovědce, aby začal filosofovat, protože co si člověk sám neudělá, to obvykle nemá. Nutno dodat, že názor přírodovědců na „humanities“ je zčásti oprávněný, nicméně mám tu zkušenost, že nejen filosofové mají problémy s poznatky přírodních věd, které občas pohříchu a ke své vlastní škodě i bagatelizují, ale je tomu i obráceně a přírodovědci často nemají jasnou představu o tom, čemu se vlastně věnují filosofové a občas také oni dávají najevo ostentativní nezájem.

Patrně se zde jedná o oboustranný problém v komunikaci, jenž podle všeho skutečně existuje, i když jsem měl dlouho s uznáním této skutečnosti problém, neboť jsem studoval v Brně na Filozofické fakultě a tam jsem se s ničím takovým nesetkal – právě naopak: Brněnští filosofové měli a mají k přírodním vědám povětšinou velmi kladný vztah, nehledě na to, že filosofie a metodologie vědy obecně tvoří spolu s evoluční etikou důležitou součást práce Katedry filosofie. Pohleďme však nyní na to, kterak se z pozice přírodovědce pokouší tento „příkop“ překonat Wilson.

E. O. Wilson se ve své knize usiluje o to, aby byla propast mezi přírodními vědami na jedné straně a společenskými a humanitními obory na straně druhé překlenuta, protože takové sjednocení, jež nazývá konsiliencí (z latinského consilīre – "skočit dohromady"), může pomoci vyřešit nejen množství důležitých otázek o člověku a jeho místu v přírodě, ale také může nabídnout praktické podněty k vypořádání se s palčivými problémy současnosti, jako jsou ekologická problematika, mezilidské konflikty či přelidnění. Jedním z kroků, jak toho dosáhnout, je dle autora co možná největší měrou přeměnit filosofii v přírodní vědu. (str. 16)

Autor se nejprve věnuje "dělostřelecké přípravě", kdy zdůrazňuje důležitost překonání úzce zaměřených odborných specializací a odvolává na ideály osvícenství, zdůrazňuje roli redukcionismu a má zde také jeden pozoruhodný postřeh týkající se role Boha v případě zrodu novověké vědy, který pokládám za důležitý (v tom smyslu, že i Bůh udělal pro vědu něco důležitého): "Proč se žádný Descartes nebo Newton neobjevil v Říši nebes? (…) [Č]ínští učenci opustili myšlenku existence nadpřirozené bytosti s osobními a tvůrčími schopnostmi. V jejich vesmíru neexistoval žádný racionální tvůrce přírody, a proto ani předměty, které přepečlivě popisovali, se neřídily obecnými principy a místo toho existovaly v rámci určitých pravidel kosmického řádu. Pokud chyběla naléhavá potřeba znát pojem ‘obecně platné zákony‘ – jinak řečeno, znát představy v mysli Boha -, pak existovala jen malá nebo vůbec žádná snaha po nich pátrat." (str. 37). Na tom možná něco bude. Mimochodem, co se Boha týče, sám Wilson se kloní k deismu, ale k tomu se ještě dostaneme.

Autor dále čtenáře seznamuje s úžasnými objevy přírodních věd, tyto pasáže působí jako apoteóza a a po pravdě řečeno pokládám tyto části textu za spíše slabší, což ale možná plyne z faktu, že jsem tam, coby člověk zajímající se o přírodní vědy a jejich dějiny, nic nového nenašel.

Podstatně důležitější je kapitola nazvaná "Lidská mysl", v níž už autor směřuje ke svému vytyčenému ideálu, tedy ke konsilienci přírodních a humanitních věd o člověku. Na vlastní parketě se pak ocitá v kapitole "Od genů ke kultuře", kde v započatém trendu pokračuje: "Abychom mohli uchopit tajemství lidské existence, musíme porozumět genům i kultuře, a to ne odděleně, podle tradičního způsobu věd a humanitních oborů, ale dohromady, s vědomím skutečnosti lidské evoluce." (str. 184).

Stejně dobře sleduje autor svůj záměr i v dalších kapitolách týkajících se genetické způsobilosti lidské přirozenosti, kde se zabývá mimo jiné zajímavou problematikou kulturních univerzálií coby epigenetických pravidel s genetickým základem, které lidi predisponují zavedení určitých univerzálně rozšířených zvyklostí a institucí (jedná se vlastně o myšlenku na pevnější půdu postavených archetypů), přičemž velký důraz klade na problematiku vytváření smlouvy.

V deváté kapitole se zaměřuje na kritiku společenských věd, přičemž hlavní problém vidí v tom, že "[s]polečenští vědci vcelku odmítají myšlenku hierarchického uspořádání poznání, které je pojítkem a motorem přírodních věd." (str. 205)

Společenští vědci nejsou schopni "zasadit své příběhy do rámce fyzických reálií biologie člověka a psychologie, přestože kultura vznikala právě tam a ne v nějakých hvězdných dálavách." (str. 206) Společenské vědy se pohybují horizontálně a chybí jim vertikalita a hierarchie, proto mají problém s převodem individuálního chování na skupinové.

V dalších kapitolách se věnuje umění a jeho interpretaci, přičemž nabízí množství podnětů, jak fenomén zkoumat z evolucionistického hlediska, a dále pak etice a náboženství, kde obhajuje naturalistický a empirický pohled na etiku proti pohledu transcendentálnímu, což čtenáře jistě nepřekvapí. I zde nabízí množství námětů k plodnému výzkumu.

Zajímavý je Wilsonův pohled na náboženství, jemuž připisuje schopnost poskytovat evoluční výhodu a které dává do souvislosti s tribalismem (Wilson je znám tím, že zastává spíše problematickou a nikoli většinovou teorii skupinového výběru). Přestože je na jednu stranu naturalista a náboženství pokládá za přirozené fenomény, jež se rodí a umírají, vyjadřuje se na toto téma s jistými sympatiemi jako k neodmyslitelné součásti lidského života. Uvědomuje si však i rozpor mezi náboženským myšlením a racionalitou:

"Pokud nás přesto historie a věda něčemu naučila, pak tomu, že vášeň a touha nejsou to samé, co pravda. Lidská mysl dospěla ve svém vývoji k víře v bohy. Nedospěla k tomu, aby uvěřila biologii. Souhlasné přijetí nadpřirozena bylo velmi prospěšné v průběhu prehistorie, kdy se vyvíjel mozek. Proto stojí v tak ostrém kontrastu k biologii, která se vyvinula jako produkt moderní doby a není stvrzena genetickými algoritmy. Znepokojující skutečností je to, že tyto dvě víry nejsou fakticky kompatibilní. Ze stejného důvodu i ti, kteří prahnou jak po intelektuální, tak po náboženské pravdě, nikdy nezískají obojí v plném rozsahu." (str. 294).

Zdá se, že autor vkládá jisté naděje do výdobytků moderní teologie, zmiňuje například Paula Tillicha a procesní teologii. Dawkins by mu zřejmě odpověděl, že to je sice hezké, ale běžní věřící takto neuvažují, ale to je téma na jinou diskusi.

Wilson sám pochází z baptistického prostředí Alabamy a má k náboženství sentimentální vztah, který se snaží smířit s vědeckou racionalitou, snad také proto se kloní k deismu. "Náboženství si udrží svůj vliv, pokud trvalou a poetickou formou utřídí a zpracuje ty nejvyšší hodnoty lidstva v souhlase s empirickým poznáním. Je to jediný způsob, jak si zajistit přesvědčivé morální vedení. Slepá víra, bez ohledu na to, jak vášnivě je vyjádřena, nebude postačovat." (str. 298)

Přejděme k závěru knihy, výstižně nazvaném "Kudy dál?". Zde autor nejprve rekapituluje svou myšlenku sjednocení věd: "Ústřední myšlenkou světového názoru konsilience je, že veškeré konkrétní jevy, od vzniku hvězd až po činnost společenských institucí, jsou založeny na materiálních procesech, jejichž podstatu lze vždy nakonec převést do podoby fyzikálních zákonů." (str. 299) a konstatuje, že v odpovědi na otázky "Kdo jsme? Odkud pocházíme? Jakým způsobem se rozhodneme, kam půjdeme?" teologie selhala a západní filosofie nenabízí žádnou slibnou náhradu a kvůli jejím komplikovaným konstrukcím a profesionální váhavosti moderní kultura postrádá smysl. (str. 302)

Dále se pak věnuje současné situaci světa, především ekologické problematice a rostoucímu přelidnění, které vnímá jako klíčový problém. Kritizuje ekonomii, že tuto problematiku dosud nevtělila do svých kalkulací, odmítá přílišný optimismus ohledně technického pokroku jako řešení všech problémů, ale kritizuje i odmítání vědy a techniky, protože už jsme zašli příliš daleko a na stromy se vrátit nelze. Zaujímá tedy realistické a vyvážené stanovisko a snaží se být tváří v tvář hrozivým faktům mírným optimistou.

"Vstupujeme do nového období existencialismu, ne do původního absurdního existencialismu Kierkegaarda a Sartra, který poskytoval jedinci úplnou autonomii, ale do ideového plánu, podle něhož sjednocené, všeobecně sdílené poznání poskytuje možnost přesného úsudku a rozumné volby." (str. 335)

Osobně na ní velmi oceňuji autorův solidní přehled v oblasti filosofie a společenských a humanitních věd; rozhodně jej nelze považovat za nějakého filosofického nevzdělance, který fušuje do věcí, o nichž nic neví, nicméně se svou knihou přichází v době (konec 90. let), kdy už na mnoha úrovních k přírodovědecko-humanitní interdisciplinaritě začalo docházet, především v oblasti evoluční etiky a neuroetiky. Konec konců už v polovině devadesátých let byla Wilsonova sociobiologie součástí výuky na brněnské Filozofické fakultě. Dnes již spolupráce humanitních a přírodovědných oborů není ničím šokujícím, i když se asi najdou lidé, kteří to stále považují za mesalianci.

Poněkud mne zaráží, že autor nikde nezmiňuje Poppera, s nímž by se bezpochyby shodl jak v myšlence metodologického monismu, tak i v obavách z přelidnění či v sympatiích k osvícenství. Ostatně myslím, že Popperovi by se Wilsonova kniha jistě zamlouvala. Wilson se občas pouští do úvah, jež se mně osobně zamlouvají, ale které by naopak mohly znít jako blasfémie uším „hardcore“ scientistům, například jeho úvahy o náboženství. Osobně si myslím, že jakákoli snaha "svázat" filosofii, například snahou udělat z ní v co největší míře přírodní vědu, není správná. Filosofie je mimo jiné geniální nástroj k průzkumu nových teritorií i slepých uliček, k problematizaci samozřejmého a k lecčemu dalšímu, a měla by si proto zachovat co největší míru svobody a to i za tu cenu, že se bude věnovat věcem, jež se z hlediska přírodních věd jeví třeba jako pitomosti. Totéž platí i o humanitních vědách - například bych vnímal jako škodu, kdybychom propříště redukovali recepci umění jen na evolučně-biologická bádání atp.

Odříznout od humanitních oborů vše, co nelze propojit s přírodovědou, by dle mého názoru nevyhnutelně vedlo k jejich ochuzení. Ostatně u nás a v dalších zemích bývalého Východního bloku již takovou zkušenost máme - tedy nikoli se "scientizací" filosofie a společenských věd, ale s jejich, často až křiklavě násilnou, "marxleninizací". Myslím, že jedním z darů postmoderny myšlenkovému světu je otřesení vírou v jakýkoli "jediný správný světonázor" a toho bychom se, navzdory snahám některých scientistů, měli držet. Přesto však zcela souhlasím s tím, že spolupráce s přírodními vědami by měla být jednou z priorit společenských a humanitních věd a filosofie, protože pakliže tyto obory mají reflektovat realitu, musejí tak či onak do dialogu s přírodními vědami vstoupit.

Celkově vzato pokládám Wilsonovu Konsilienci za sympatickou knihu, jež by byla úžasná a prorocká, kdyby vyšla o deset, dvacet let dříve. I tak se ale jedná o stále aktuální a podnětné dílo mimo jiné už proto, že nabízí četné podněty budoucím „konsilientně“ zaměřeným výzkumníkům.

WILSON, E. O. Konsilience. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 379 stran.