Člověk jako mezibytost (filosofická kontemplace)

Znovu a znovu setrvávám v němém úžasu nad tím, jací my lidé jsme. Jsme "mezibytosti". Mosty, jak psal Nietzsche, nikoli však jen k nadčlověku. Nejsme však, jak se občas říkává, stvoření na půl cesty mezi zvířaty a anděly.

Angels and Demons Zdroj: http://www.barryhurtmusic.com/Whatsnew.html

Dokážeme tvořit nadčasovou, byť nikoli nepomíjející krásu, a dokážeme být i sami takovým způsobem krásní. Jsme schopni lásky a oddanosti, jež přesahuje biologickou danost příbuzenského či recipročního altruismu, o tom jsem přesvědčen. Dokážeme však také páchat zvěrstva, jež se, a o tom jsem rovněž přesvědčen, vymykají animálnímu pragmatismu bezpochyby kruté živočišné říše. Přesahujeme zvíře v nás oběma směry. Pakliže se v tomto ohledu člověk nachází někde mezi, pak je to mezi andělem a démonem, nikoli mezi zvířetem a andělem, neboť dokážeme být mnohem lepší, ale i mnohem horší než kterýkoli jiný živočich.

Ale možná, že jsme ve středu ještě vzdálenějších protikladů, než jsou andělé a démoni. Domnívám se, že v určitých případech dokážeme být lepší než andělé, ti se ostatně v mýtu museli před Adamem sklonit, ale i horší než ti nejhorší démoni. V určitých případech lidství osciluje mezi Bohem a Nebytím, mezi to on a to me on. Ano, i sám Satan, a to i v té nejčerněji vylíčené podobě, je proti Věcem z podzemních rozměrů (tj. z meonu), jež čas od času přivádíme na tento svět, naprostý břídil. A na druhou stranu se člověk stal Kristem, pravým Bohem a pravým člověkem.

Nicméně skutečně jsme současně mezistupněm mezi zvířetem a něčím dalším, to další je Nietzscheho nadčlověk. Zde je možná evoluce, směřování k překonání omezení spjatých s říší přírodní nutnosti. Bude i nadčlověk co se dobra a zla týče ve stejné situaci jako člověk? Bude i on stále bude oscilovat mezi andělem a démonem, a někdy i mezi Bohem a Nebytím? Nebo bude schopen na základě poznání dobrého a zlého vyvodit to, co Adam s Evou nedokázali? 

Co vlastně znamená milovat člověka? Milujeme-li, musíme milovat se vším všudy, jak však milovat člověka coby původce holocaustu, člověka mučitele a masového vraha, člověka zrůdu? Protože milovat člověka jen v jeho dobrotě je snadné, nicméně poloviční. A zatratit člověka a chovat jej v nenávisti pro všechno to zlo je rovněž poloviční; pakliže ovšem má nenávist a zatracení vůbec nějaký smysl, o čemž pochybuji, protože si myslím, že láska, coby překonání duality protikladů, nemá skutečné opozitum.

Zdá se mi, že jedinou možnou cestou je začít ve vlastním nitru, poctivě prozkoumat vlastní duši a sjednotit vlastního anděla s vlastním démonem a posléze i vlastní bytí s vlastním nebytím. Člověk, který tak učiní, správně pochopí Ježíšovo "Nesuďte, abyste nebyli souzeni."

Jenže, jak říkají zenoví buddhisté, skutečně trvalého míru dosáhne člověk až s perspektivou blízké smrti. Celý život je nacházením a ztrácením, celý život se probouzíme a opět usínáme, a – jsme-li důslední – ve chvílích bdělosti vždy urazíme nějaký kousek cesty. Představa některých křesťanů, že člověk, který ztratil víru, nikdy skutečně nevěřil a nebyl spasen, je dle mého názoru zásadním nepochopením dynamiky duchovního života…

Záblesky Vědomí…

Tato úvaha nemá konec.

O této úvaze můžete diskutovat jak přímo pod ní,

tak i anonymně a bez registrace, ale též bez trollování, ZDE.