"Vidíte, dobrozláčci, to se nám to krásně motá!"

Když vztek, jak pára v kotli bez ventilu vře a napíná se potají, přijde muž – má v mlze zahalenou tvář a tisíc jmen. I Landa mu říkají.

Recepce Daniela Landy českým publikem, a mám na mysli nejen jeho uměleckou tvorbu, ale celý jeho životní zápas, je, zdá se, v současné české společnosti poznamenána neochotou, či snad nedostatkem času, k přemýšlení. A protože právě teď čas k zamyšlení mám (a jsem k němu ochoten), rád bych na toto téma, ač jsem levicový intelektuál, napsal něco jiného, než co obvykle levicoví intelektuálové o Landovi píší.¨

Samozřejmě tuto skutečnost, tedy že se Landa vzdálil současným „lidovým masám“, dokládá mimo jiné i fakt, že v jedné populární, leč z uměleckého hlediska naprosto bezvýznamné, anketě nahradil Daniela Landu v roli nacionalistického barda Tomáš Ortel, který navíc zcela přímočaře a bez jakékoli sebeironie a nadsázky (jež byly ostatně myslím přítomny už v Orlíku) naplňuje lépe než kdo jiný ideu „Bílého jezdce“. Na tom není nic překvapivého – Landa je pro současné zhysterizované „češstvo“ prostě příliš sofistikovaný a přemýšlivý a jeho aktivity v Afghánistánu a deklarované přátelství s muslimy rozhodně nejsou v souladu s černobílou ideologií mnoha Landových (bývalých?) fanoušků. Takový vývoj však nemohl autora muzikálu Krysař, díla, které se zabývá především problematikou radikalizace společnosti, nikterak překvapit – a předpokládám navíc, že Zlatý slavík je Landovi s prominutím u prdele, což je jedině dobře.

Pomiňme nyní otázku, jak to vlastně je s Landovým afghánským angažmá a jeho bojem proti militantním islamistům po boku afghánských vládních a bezpečnostních špiček, protože sám Landa je v tomto směru zatím velice vágní, pro což ovšem může mít pádné důvody. Jen podotknu (možná se pletu), že mám takový dojem, že se Daniel Landa konečně stal členem tajné společnosti, která stojí za řeč.

Podstatné je, že na rozdíl jak od jeho fanoušků na jedné straně, tak i jeho kritiků z levicových pozic na straně druhé, mne vůbec nepřekvapilo, že v tolik diskutovaném facebookovém postu zveřejnil svoji fotku, na níž stojí mezi modlícími se muslimskými přáteli. V té době jsem nevěděl o tom, že se jedná o výsledek Landovy dlouholeté spolupráce s těmito lidmi (mohlo a mělo mě to ovšem napadnout – lidé ve vysokém postavení by se asi takto nefotili s nějakým zpěvákem z Česka, pokud by ho viděli poprvé v životě), ale věděl jsem dvě podstatné věci, které hodlám znovu a znovu zdůrazňovat bez ohledu na to, že to pak z různých stran „schytám“: Daniel Landa není zlý člověk a je to hledající člověk využívající k sebevyjádření značnou míru ambivalence (což chápu - někdy realitu ani jinak uchopit nelze).

Daniel Landa není zlý člověk. Není zlý programově a není ani zapšklý, jako třeba Aleš Brichta. Landa – a u umělce to nijak nepřekvapuje – je jistě fanfarónský, má sklon k rozmáchlým gestům atd., ale zlý rozhodně není – a to bez ohledu na to, že ideově vyrůstá ze zcela jiných kořenů než třeba já (k tomu se ještě dostanu). Navíc je to velkorysý člověk – to umím docela dobře vycítit a velkorysost pokládám, spolu s odvahou a úsilím o dobro, za jednu z nejdůležitějších lidských ctností.

Daniel Landa také není primitiv. Landa rozhodně nevnímá svět dle do krajnosti zjednodušených ideologických šablon, má smysl pro „člověčinu“ a dovoluje jí, aby korigovala jeho světonázorové postoje. Co se jeho tvorby týče, je podobně záměrně ambivalentní jako třeba slovinská skupina Laibach: Nikdy není úplně jasné, co myslí vážně, co je nadsázka či dobře utajený žert. Není pro mě překvapivé, že se spřátelí s lidmi islámského vyznání, pakliže pozná, že tito konkrétní muslimové jsou dobří lidé a mají dobré záměry (aniž by popíral, že existují muslimové, jejichž záměry jsou ohavné – právě naopak). Landa, zdá se mi, k sobě prostě více, než by jiní očekávali, pouští realitu takovou, jaká je – samozřejmě i on, stejně jako já a kdokoli jiný (snad vyjma zenových mistrů), používá nějaký interpretační filtr, ale tento filtr je výrazně citlivější, strukturovanější, schopný odlišit různé odstíny, než jak je tomu u filtrů lidí, kteří jsou zcela posedlí nějakou ideologií.

Daniel Landa jde životem cestou hledání, není to člověk, který by někdy v minulosti poznal nějakou definitivní Pravdu s velkým „P“ a tu pak hlava nehlava hlásal. To neznamená, že by snad názorově lítal z rohu do rohu – Landův světonázorový vývoj je ve skutečnosti celkem konzistentní, vyrůstá z nacionálně-konzervativních a romantických kořenů, prošel si obdobím mladistvého okouzlení extrémismem (nicméně myslím, že Landa v době Orlíku byl mnohem menší „fašoun“ než lidé tvořící jeho tehdejší publikum), posléze své myšlení propojil s českou (následně pak i keltskou atd.) národní mytologií a symbolikou, různými formami novopohansky laděného mysticismu a podobně, přičemž v tomto postupném utváření a korigování postojů bral Landa zjevně ohled na skutečnost, že svět je vždy složitější než jak je prezentován různými ideologiemi – a byl vždy ochoten vykročit z vlastního konceptuálního rámce do nezmapovaného území, například když v muzikálu Krysař zkritizoval černobílé vidění etnického a třídního konfliktu (nejsem si ovšem jist, zda to jeho fanouškům došlo).

Takové cestě rozumím, protože se podobá cestě, jíž sám kráčím – kořeny mého pojetí světa jsou sice zapuštěny zcela jinde, konkrétně v Marxově a Engelsově emancipační ideji komunismu a internacionalismu (k většině pozdějších snah o realizaci těchto idejí v praxi, se ovšem stavím kriticky až velmi kriticky), ale nikdy nedaly vyrůst nějakému „jedinému pravému světonázoru“ neschopnému vnímat pozitivní přínosy jiných postojů, pakliže tyto nejsou prosazovány fanaticky. I proto jsem ke svým východiskům přibral evangelijní a kantovskou etiku a Čapkův humanismus. Upřímně řečeno si vždy raději popovídám s rozumným nefanatickým konzervativcem než s fanatickým levičákem, protože ten první mě má čím obohatit, druhý obvykle nikoli.

Věřím, že potřebujeme poctivé, přemýšlivé, druhé respektující a sebekritické nositele různých světonázorových a politických hodnot, protože žádný konkrétní postoj není sám o sobě schopen plně obsáhnout složitost sociální reality. Hranice mezi dobrem a zlem ostatně obvykle není totožná s hranicemi světonázorů, ale prochází jimi samotnými. Boj, který je třeba vést, je boj s fanatismem a intolerancí, ať již se vyskytnou kdekoli, a žádný světonázor nelze zavrhnout, pakliže nutně fanatismus a intoleranci neimplikuje, pakliže fanatismus a intolerance nejsou neoddělitelnými součástmi jeho esence (příkladem takového světonázoru je nacismus).

Problém naší (české a nejen české) současnosti však spočívá v tom, že rozumným a uvážlivým nositelům těch či oněch hodnot vskutku nepřeje. V módě jsou jednoduchá schémata, bouchání do stolu, jednoduchá řešení a v případě druhé strany pak zabarikádování ve vlastních pozicích, místy malá ochota přemýšlet o tom, kde se všechna ta nenávist v lidech bere, a hlavně neschopnost oslovit širší vrstvy společnosti. Otázka ovšem zní, zda vůbec existuje možnost oslovit zfanatizované lidi, když ani Daniel Landa nebyl schopen přesvědčit své fanoušky, že existují muslimové, jichž je třeba si vážit a s nimiž je správné spolupracovat. Jaké šance pak může vůbec mít levicový intelektuál?

Za sebe musím říci, že i když leccos vidím jinak než Landa, mám například pochybnosti o smysluplnosti jungiánského novopohanského mysticismu a jako zcela překonanou záležitost 19. století vnímám nacionalistický a válečnický romantismus, jež v Landových písních zaznívá, a nejsem zarytým fanouškem jeho hudby (něco se mi líbí, nad něčím rozpačitě krčím rameny, něco pokládám za vyložený kýč), vážím si jej a odmítám zjednodušené až primitivní hodnocení jeho osobnosti a tvorby, jaké lze najít u levicových intelektuálů.

Za svou, občas špatně čitelnou, vnitřní poctivost Daniel Landa nicméně platí nevyhnutelnou daň – společenské síly jej tlačí do vakua mezi dvěma oddělenými tábory, přičemž ani jeden z nich není ochoten Landu přijmout – a Landa naopak není, a ani nemůže být, ochoten stát se součástí jedné nebo druhé škatulky. Ve vakuu se však, jak známo, zvuk nešíří – a tak každý „tábor“ poslouchá jen sám sebe a ty, kdo jsou mimo, neposlouchá skoro nikdo.

To je ovšem pořád mnohem lepší pozice než být špatně pochopeným prorokem. Daniel Landa často zdůrazňuje kontext: kontext koncertu, kontext písně, kontext výroku atd., což je v pořádku, ale nejsem si jist, zda si plně uvědomuje, že nejen jeho kritikové nemají v dnešní uspěchané době čas uvažovat v jím předestřených, často rozsáhlých, kontextech, ale neuvažují tak ani mnozí jeho fanoušci. Obávám se, že Landa „vychoval“ nejméně jednu generaci lidí, kteří nikdy skutečně nevnímali druhý plán jeho tvorby, nikdy nechápali jeho nadsázku, jeho jinotaje, jeho osobní hledání vnitřní autenticity, lidi, kteří nyní ochotně přeběhnou k hudebně i textově zcela primitivnímu, zato však nekomplikovanému Tomáši Ortelovi poté, co se člověk, v němž viděli svého gurua, v jejich očích „naprosto zbláznil“.

Landa by si měl s pokorou uvědomit, že tvůrčí člověk nese jistou zodpovědnost – a to i za to, že nebude pochopen. Ať už to kupříkladu v éře Orlíku Landa myslel jakkoli (viz třeba jistý konflikt mezi skladbami Bílej jezdec a Faschos), musí přijmout zodpovědnost za to, že na jeho tehdejší skupině vyrostla celá řada neonacistů nejhrubšího zrna. Nutno dodat, že dal veřejně najevo, že tato část jeho života je minulostí,  a myslím, že s tímto svým životním obdobím vede hudební i textový dialog v muzikálu Krysař, kde jednak poukazuje na ambivalenci dobra a zla, spravedlnosti a bezpráví, na ničivou a nevybíravou energii zradikalizované společnosti. Hlavní postava zde působí jako katalyzátor, Krysař iniciuje pozdější pogrom. Není přitom jasné, zda a nakolik bere do úvahy, že etnické a sociální násilí postihne i jeho lásku Agnes. Možná nepředpokládal, že dav bude zabíjet i ženy, nedoceňoval tragické důsledky "prolomení hráze", a nakonec mu, chce-li Agnes zachránit, nezbývá nic jiného, než zabít i ty, jež k násilí podnítil.

„Do propasti strhnu všechny s sebou...“ Jde snad o Landův vnitřní dialog na téma, zda se nakonec nebude muset obrátit i proti svým věrným? Jde o sebereflexi pokud jde o rizika spojená s působením kontroverzního umělce? Chápu, že Daniel Landa vnímá různé etapy své minulosti jako součásti běhu života, jež jej utvářely,  ale řekl bych, že by se měl jednoznačněji vyjádřit k faktu, že se spolupodílel na radikalizaci lidí, z nichž někteří se následně dopouštěli brutálních rasově motivovaných útoků na jiné lidské bytosti.

Muzikál Krysař je provázen vypravěčem – Osudem a docela by mě zajímalo, zda a nakolik Landa věří v nějaké předurčení, v osudovou nevyhnutelnost životní role, kterou sehrává a kterou nemusí nutně zcela chápat. Takové přesvědčení je vlastní především řecké antice, jejímu klasickému dramatu. Osobně si myslím, že pokud jde o dva proudy tradic, jež spoluutvářely naši identitu, tedy antický a židovsko-křesťanský, je lepší v tomto směru vsadit na ten druhý, tj. na motiv osobní zodpovědnosti a svobody. Antický fatalismus má jisté chmurné a fascinující kouzlo, ale neodpovídá současnému stavu lidského ducha.

Dnes se zdá, že Landa již přestává být zjednodušeně nebo špatně chápaným prorokem extrémistů, což je z mého pohledu dobře bez ohledu na to, že extrémisté si snadno najdou jiné guruy.

Vidím svět v mnohém jinak než Landa, nebo spíš z výrazně jiného úhlu, neodsoudil jsem ho však v minulosti a už vůbec jej nesoudím dnes. Cením si toho, že hodlá jít svou cestou bez ohledu na zdivočelé masy, jichž by v dnešní době mohl snadno využít k získání ohlušujícího potlesku a v neposlední řadě i značných peněz. Stačilo by jim říkat a zpívat to, co chtějí slyšet.  Jsem ohromně zvědav, kam jej jeho cesta životem nakonec zavede.