O modle zvané "Křesťanské hodnoty"

Často slýchávám a čtu o „křesťanských hodnotách“ či „zásadách“, o „křesťanské civilizaci“ a různých podobných věcech, které je prý třeba HÁJIT. Kdepak hájit! Spálit, rozdrtit a do vody vysypat bychom je měli!

Nejprve si ale objasněme otázku modloslužebnictví. Bible, především ta její část, které křesťané říkají „Starý zákon“, je plná zápasů s uctíváním model a bezesporu nejpříslovečnější je v tomto směru příběh o „zlatém teleti“. Přečtěme si z něj kousek:

Když lid viděl, že Mojžíš otálí sestoupit z hory, shromáždil se proti Áronovi a řekl mu: Vstaň a udělej nám bohy, kteří půjdou před námi. Vždyť o tom Mojžíšovi, muži, který nás vyvedl z egyptské země, – nevíme, co se s ním stalo. Áron jim odpověděl: Strhněte zlaté kroužky, které jsou na uších vašich žen, vašich synů a vašich dcer a přineste mi to. Všechen lid strhl zlaté kroužky, které měli na uších, a přinesli to Áronovi. Vzal to od nich, odlil to do formy a udělal slité tele. Nato oni řekli: Izraeli, toto jsou tvoji bohové, kteří tě vyvedli z egyptské země. Když to Áron viděl, postavil před ním oltář. Pak Áron zvolal: Zítra bude Hospodinův svátek. Příštího dne časně vstali, obětovali zápalné oběti a přinesli pokojné oběti. Pak se lid usadil, aby jedli a pili; načež vstali, aby dováděli. Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Jdi, sestup dolů, neboť tvůj lid, který jsi vyvedl z egyptské země, propadl zvrácenosti. (Exodus 32, 1-7)

Oč tu vlastně běží? Musíme si uvědomit, že býček, kterého si izraelský lid zhotovil, byl v té době standardním způsobem, jak zobrazit (mužské) božstvo, a potřeba mít boha, který půjde před putujícím lidem, byla v dané situaci zcela pochopitelná (možná na rozdíl od té netrpělivosti Izraele). Poněkud zneklidňující na tomto příběhu je skutečnost, že lid ve chvíli, kdy si nechával zhotovit býčka, ještě nebyl Mojžíšem obeznámen s pokynem „Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit“ (Exodus 20,4-5), i když tento příkaz již byl v té době vyhlášen (Mojžíšovi na hoře Sinaj). To ale nyní pomiňme.

Podstatné je, že lid si nechal zhotovit boha a to doslova, zpodobení boha bylo ve starověku (často) skutečně bohem v tom smyslu, že božstvo v daném zpodobení doopravdy přebývalo, některé sochy bohů byly například i rituálně krmeny a jinak „po lidsku“ opečovávány, přičemž se zde naskýtala možnost s božstvem různě magicky manipulovat za účelem získání nějaké výhody. Ostatně i dnes se setkáme s národy, které pečují o své fetiše a dokonce, když bůh nedělá to, co by měl, do něj třeba zatloukají hřebíky a jinak jej trestají. Fetiš, modla, tedy není symbolem, který odkazuje k „něčemu za“, ale je magickým artefaktem sloužícím k uspokojování světských potřeb.

Přečtěme si, co o modlách píše žalmista:

Jejich modlářské zpodobeniny jsou stříbro a zlato, dílo lidských rukou. Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nos, a necítí, mají ruce, a nehmatají, mají nohy, a nechodí, hrdlem ani nehlesnou. Ti, kdo je zhotovují, budou jako ony, všichni, kdo v ně doufají. (Žalm 115, 4-8)

O modloslužbě tedy můžeme hovořit kdykoli, kdy se ze symbolu stává fetiš. O modloslužbě bylo řečeno a napsáno mnohé. Podstatné je, že pokud se někdo hlásí k biblické tradici (ať již je židem nebo křesťanem), musí modloslužbu odmítnout, to opravdu nelze okecat. Jako uctívání model bylo v minulosti označeno, tu větším, tu menším právem, ledacos. Samozřejmě „pohanské“ uctívání (ale ne vždy právem – existovala i zpodobení božstev, která sloužila jako symboly odkazující k „Tomu za“), uctívání obrazů v křesťanství (někdy právem, například pravoslavné ikony často slouží věřícím jako magické artefakty), a také nahrazování Boha falešnými božstvy, jako jsou Mamon, Úspěch, Národ, Rasa... či třeba nějaký člověk uctívaný jako Bůh, ať už jde to politickou, kulturní či sportovní osobnost, nebo třeba o objekt zájmu zamilovaného člověka. Takové rozšíření pojmu „modla“ směrem od zhotovovaných věcí, je zcela legitimní. Stále znovu se zde setkáváme se záměnou božího a pozemského a smyslem modly je uspokojování světský potřeb (kam patří i potřeby emocionální).

Podstatné je, že modla mlčí, nevidí, neslyší, je strnulá a bez citu, a – jak píše žalmista – ti, kdo ji uctívají, se jí nakonec připodobní. Jejich hlas je pak vskutku jen hlasem dutého sudu či nějakého kolovrátku, jejich oči vidí jen to, co, chtějí vidět, jejich uši slyší jen to, co chtějí slyšet. Jakýkoli přesah je vyloučen, jakákoli argumentace je marná. Modla je jen kus dřeva, kovu či kamene (někdy skutečně, někdy metaforicky), ale je dutá: Neobsahuje žádné vnitřní bohatství, žádný přesah, její obsah je dán pouze projekcemi těch, kteří modlu uctívají. Jaké vnitřní bohatství obsahuje třeba zbožštěný národ těch, kteří křičí „Nic než národ!“? Jaké vnitřní bohatství skýtají popkulturní či sportovní modly? Je to všechno jen povrch bez hloubky.

Podívejme se na současné české nacionalistické modly jako je husitství (kdo z těch, co se odvolávají na tuto epizodu našich dějin skutečně ví, oč husitům vlastně šlo?) či třeba (dnes už tolik ne, řekl bych) Masaryk (kdo dnes ví, že usiloval o socialismus, či třeba to, že byl hned dvakrát – za svůj postoj k hilsneriádě a k Rukopisům – prohlášen zrádcem národa?) – pro mnohé to jsou dnes jen prázdné formy bez obsahu, svaté obrázky, kýče.

A totéž platí i o „křesťanských hodnotách“, jichž má dnes kde kdo plnou hubu, aniž by dokázal smysluplně sdělit, co tím vlastně myslí. Přečtěme si, jak o „křesťanských zásadách“ breptá další z mluvících hlav zaštiťujících svou rádoby autoritou morální paniku těchto dnů:

(…) Pokud to nezarazíme, Evropa to brzy shledá. Protože za chvíli tu budete, dámy, nosit burky, přestaneme dělat zabíjačky a jíst vepřové maso. A nebudeme smět chodit do kostela.

LN: Co byste od politiků očekával?

Já bych očekával, že prostě udělají tomu exodu razantní přítrž. Protože ti lidé přijíždějí bez dokladů, my vůbec nevíme, kdo jsou. To je, jako by mi někdo cizí vlezl do baráku a já ho vítal s otevřenou náručí, aniž bych věděl, kdo to je. To nejde. Naši předkové a my jsme Evropu přece nebudovali proto, aby sem teď někdo přišel a rozvrátil ji. Křesťanství je staré dva tisíce let a od samého počátku se musely ty ideje lásky, obětavosti a pomoci, z nichž křesťanství vychází, hájit. Myslím si, že zase přišla doba, kdy je nutné křesťanské zásady hájit. A jestliže politici nebudou konat, dřív nebo později se najde nějaký výmluvný vůdce. Selhání politiků velice nahrává extremistickým názorům. Mimochodem, vím o člověku, který se teď přihlásil do kurzů střelby a připravuje se cílevědomě na to, aby mohl svoji rodinu hájit se zbraní v ruce. Je to seriózní, vysokoškolsky vzdělaný muž, který zkrátka chce být připraven. (Kardiochirurg Pirk: Lidé se bojí, je čas hájit křesťanské zásady)

Co přesně těmi „křesťanskými zásadami“ vlastně pan Pirk míní? Mluví o idejích lásky obětavosti a pomoci a jedním dechem o razantní přítrži, co se lidí potřebujících lásku, obětavost a pomoc týče. Nebo má snad na mysli, že „křesťanské zásady“ platí jen pokud jde o našince? Jenže to pak přece nejsou žádné křesťanské zásady, protože tak to činí i hříšníci, jak pravil ten, o jehož zásadách by měl pan Pirk mluvit, ale ve skutečnosti nemluví. Srovnejme nyní páně Pirkovy „křesťanské zásady“ se Ježíšovými slovy:

„Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav i druhou a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili. Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět. Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jakou máte zásluhu? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. A jestliže činíte dobře těm, kteří činí dobře vám, jakou máte zásluhu? I hříšníci dělají totéž. A půjčíte-li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“

„Nesuďte, a zajisté nebudete souzeni. Neodsuzujte, a zajisté nebudete odsouzeni. Promíjejte, a bude vám prominuto. Dávejte, a bude vám dáno; dobrou míru, natlačenou, natřesenou, překypující vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno.“ (Lukáš 6, 27-38)

A hle, jeden zákoník povstal a zkoušel ho: „Učiteli, co mám učinit, abych získal věčný život?“ On mu řekl: „Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ On odpověděl: „ Budeš milovat Pána, svého Boha, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a svého bližního jako sebe samého. “

Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

On se však chtěl ospravedlnit, a řekl Ježíšovi: „A kdo je můj bližní?“

Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičům; ti ho svlékli, zbili, nechali ho tam polomrtvého a odešli. Náhodou sestupoval po té cestě jeden kněz, ale když ho uviděl, obešel ho. Podobně se tam objevil i levita; když přišel k tomu místu, uviděl ho a vyhnul se mu. Ale jeden Samařan na své cestě přišel k němu, a když ho uviděl, byl pohnut soucitem. Přistoupil, na jeho rány nalil olej a víno a obvázal je, položil ho na svého mezka, zavezl do hostince a postaral se o něj.

Druhého dne vyjmul dva denáry, dal je hostinskému a řekl: ‚Postarej se o něj, a co bys vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se budu vracet.‘ Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“

On řekl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“

Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“ (Lukáš 10, 25-37)

„Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni svatí andělé s ním, tehdy se posadí na trůn své slávy; a budou před něj shromážděny všecky národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Potom řekne Král těm po své pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte do dědictví království, které je pro vás připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít, byl jsem cizincem a ujali jste se mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.‘

Tehdy mu spravedliví odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě spatřili hladového a dali jsme ti najíst, nebo žíznivého a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě spatřili jako cizince a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě spatřili nemocného nebo ve vězení a přišli jsme za tebou?‘

Král jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.‘“

„Potom řekne i těm po levici: ‚Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, který je připraven pro Ďábla a jeho anděly! Neboť jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, žíznil jsem, a nedali jste mi napít, byl jsem cizincem, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mne, byl jsem nemocný a ve vězení, a nenavštívili jste mne.‘

Tu mu odpovědí i oni: ‚Pane, kdy jsme tě spatřili hladového, žíznivého, jako cizince, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?‘

Pak jim odpoví: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili.‘

A tito půjdou do věčného trápení, ale spravedliví do věčného života. “ (Matouš 25, 31-46)

Je zjevné, že Křesťanské hodnoty či zásady, o nichž hovoří pan Pirk a mnozí další, nemají s Ježíšovými slovy zhola nic společného, že jsou jen bezobsažnou modlou nahrazující skutečnou evangelijní zvěst, modlou sloužící k ukájení potřeb (emocionálních a v případě politiků i mocenských).

A nejen to: Vyznavači kultu Křesťanských hodnot se Ježíšovi vyloženě otevřeně vysmívají, když jeho zvěst překrucují v pravý opak. Vskutku pravoslavná babička modlící se k zázračné ikoně místo k Pánubohu nebo pohan sklánějící se před svým božstvem hřeší neskonale méně než pokrytecký vyznavač modly zvané Křesťanské hodnoty!

A proto: Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese dobré ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom dobré ovoce. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Poznáte je tedy po jejich ovoci.“

„Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. (Matouš 7, 15-21)

S „křesťanskými hodnotami“ či „zásadami“ páně Pirka a jemu podobných, a stejně tak i s modlou zvanou „křesťanská civilizace“, je tudíž třeba (obrazně) učinit to, co učinil Mojžíš se zlatým teletem:

Vzal tele, které udělali, spálil ho ohněm, drtil ho, až ho rozdrtil, rozsypal ho na hladinu vody a dal pít synům Izraele. (Exodus 32, 20)

---

Pozn.: Biblické citáty byly převzaty z Českého studijního překladu bible