Ateismus a afilatelie aneb Je či není ateismus náboženství?

Je ateismus také náboženství, jak občas zaznívá? A je správná argumentace ateistů, kteří na takové prohlášení reagují analogií o nesbírání známek?

„Ze všech náboženství lze nejsnáze trollovat ateismus,” zatrollil si na Twitteru Martin Wefail. A přestože většina čtenářů ten vtip pochopila, poměrně záhy se objevil rozhořčený výkřik, že ateismus není náboženství - stejně, jako nesbírání známek není koníček. Tento argument se objevuje často a já hodlám dokázat, že je to špatný argument. Pokračovat budu vymezením toho, co ateismus doopravdy je. Následně ukážu, že ateismus, alespoň v rámci smysluplné diskuse, skutečně není náboženství a předložím validní argument. Také se zamyslím nad tématem slovního fetišismu.

Nuže: Máme zde argument z analogie, který zní na první poslech docela smysluplně, ale jen do té chvíle, než si položíme otázky: Existuje nějaké občanské sdružení afilatelistů? Existují nějaké publikace či webové stránky nesběratelů známek, které kritizují či dokonce zesměšňují sběratele známek? Apelují nesběratelé známek na veřejnoprávní média s tím, že je jich rozhodně více než sběratelů známek, a tudíž si zaslouží vysílací prostor?

Pochopitelně nikoli, protože nesbírání známek opravdu není koníček, zájem, aktivita. Argument s „afilatelisty” je platný pokud jde o lidi nábožensky lhostejné, tedy o lidi bez víry, kteří necítí žádnou potřebu se k náboženské problematice jakkoli vyjadřovat, protože je to prostě nezajímá. Tyto lidi můžeme klidně označit za ateisty, respektive za podmnožinu ateistů, podstatné je, že tito lidé neargumentují odkazem na nesbírání známek, protože z podstaty věci v tomto směru neargumentují vůbec. Současně přesně tito lidé opravdu nepotřebují žádný přidělený vysílací čas, protože absence zájmu o téma žádné téma nezakládá (jak argumentují veřejnoprávní média). Neboli: Nemůžete používat argumentaci založenou na analogii s nesbíráním známek a současně apelovat na média, aby zohlednili váš zájem! To není konzistentní.

Ti ateisté, kteří zakládají občanská sdružení, píší publikace a články na web, zapojují se do diskusí apod., díky svým vlastním aktivitám vypadávají z analogie o nesběratelích známek. A je asi poněkud problematické, pokud se zaštiťují nábožensky lhostejnými lidmi, aby vyvolali dojem, že jejich zájem podporuje významná část populace. Opravdu by se měli činit lépe a poctivě zmapovat, jaká část populace opravdu sdílí jejich zájem, jímž je kritika náboženství, a pak teprve lobbovat.

Ateismus v tom smyslu, jak jej prezentují jeho proponenti, není náboženská lhostejnost, je to zjevně angažovaný zájem o problematiku náboženské víry z pozice člověka, který nemá náboženské přesvědčení libovolného druhu. Tento zájem je obvykle spojený s kritikou a někdy i se zesměšňováním náboženství. Jedná se o legitimní světonázorový postoj založený na odmítnutí víry v Boha, bohy a nadpřirozeno všeho druhu. Tento postoj pak může nabývat různých filosofických i lidských odstínů, může být laskavý, moudrý, ale i výsměšný, ba dokonce i směšný. Tak či onak je to nějak reflektovaný postoj, není to tedy lhostejnost.

Stejně tak můžeme používat třeba pojmy „negativní ateismus” (pro náboženskou lhostejnost) a „pozitivní ateismus” (pro reflektovaný ateismus) apod.  Samozřejmě, že ve skutečnosti existuje škála, na jejímž jednom konci je člověk nábožensky zcela lhostejný a na straně druhé pozitivní ateista, nejedná se o dvě oddělené skupiny. Přesto má smysl tuto distinkci používat, protože umožňuje přesněji popsat realitu a lépe si vzájemně porozumět, například v rámci zmíněné komunikace s veřejnoprávními médii.

Vynechme nyní náboženskou lhostejnost, která z podstaty věci opravdu nemůže být náboženstvím (platí zde argument s nesběratelstvím známek), a položme si otázku: Je (angažovaný) ateismus druhem náboženství?

Správný argument proti takové tezi vychází z úvahy o definici náboženství. Mohl bych zde uvést desítky různých definic (neexistuje žádná všeobecně přijímaná, žádný „etalon”) a ukázat, že naprostá většina z nich neumožňuje chápat ateismus jako náboženství, ale vtip je v tom, že to vůbec není třeba. Podstatné je, že aby definice byla smysluplná, nesmí být tak široká, že pojme i kritiku jevu, který definuje. Čím více toho definice zahrne, tím méně použitelná je, protože nám znemožňuje domluvu, co se významu daného pojmu týče.

Klidně můžeme vytvořit definici náboženství tak, aby zahrnula i ateisty a spolu s nimi třeba i filatelisty, zahrádkáře, politické strany, sportovní fanoušky... Ale taková definice je k ničemu - nic nevyjasňuje, jen zamlžuje a ústí do planého blábolení. Dokonce nepomůže ani poukaz na to, že někteří ateisté vykazují ve svém chování určité religiózní rysy: Jejich osvětová činnost má až rysy evangelizace, jejich vidění světa jako manichejského bojiště mocností světla (rozumu, vědy...) a temnoty (náboženství, pověr, pseudovědy...) vykazuje určité mýtické rysy atd. Podobné věci bychom našli i u některých příznivců politických stran, ideologií atd. Nemůžeme vytvořit dobrou definici náboženství, pokud do ní zahrneme všechno, co obsahuje nějaký náboženský rys, protože nějaký náboženský rys obsahuje skoro všechno.

Tudíž: Pokud někdo tvrdí, že ateismus je náboženství, jeho definice náboženství je podle všeho tak široká, že ji prostě můžeme smést ze stolu jako zbytečnou. Ateisté (a nejen ateisté) by se měli vyvarovat slovního fetišismu, tedy magického myšlení pokud jde o slova. Pokud ateistu rozhořčí, že je ateismus označen jako „náboženství”, dost možná (aniž by si to plně uvědomoval) pověrečně věří, že to slovo má nějakou jednou provždy danou esenci či dokonce magickou moc schopnou znehodnotit jeho světonázor. Ale vždyť je to ve skutečnosti pouhé slovo, slovo, jehož význam si můžeme nadefinovat jakkoli. Ostatně stejně jako slovo „ateismus” - Římané například označovali za „ateisty” první křesťany.

Pokud už se tedy ateista chce přít s někým, kdo prohlásí ateismus za náboženství, měl by se především dobrat toho, jak dotyčný náboženství tedy definuje, pokud mu mezi náboženství spadne i odmítání víry v Boha/bohy/nadpřirozeno a kritika takové víry. V následujícím kroku by pak už mohl snadno demonstrovat, že ta definice stojí za starou bačkoru, protože vede k závěru, že náboženství je skoro všechno a tedy nijak nepomáhá k tomu, abychom si v dialogu správně rozuměli.

Stejně tak by si měli věřící lidé (ať už to znamená cokoli) uvědomit, že používání extrémně široké definice sice může fungovat jako trolling, nikoli však jako součást smysluplného rozhovoru.

Slova nad námi mají jen takovou  moc, jakou jim sami udělíme, a je vždy lepší se přít o podstatu sdělení, ne o slova. A platí to nejen o slovu „náboženství”, ale i o mnoha jiných, z nichž si vytváříme modly a dovolujeme jim, aby ovládala naše myšlení a kalila náš úsudek.

---

EDIT: V případě teze "Ateismus je víra." by byla argumentace velmi podobná. Opět by to vyžadovalo tak širokou definici "víry", že by tento pojem ztrácel použitelnost, respektive by pojem "víra" splýval s pojmem "přesvědčení" (pod který lze zahrnout víru i nevíru v Boha/bohy/nadpřirozeno). Problém je, že pojem "víra" je ještě mnohem hůře uchopitelný, než pojem "náboženství", takže jsem se rozhodl raději psát o pojmu "náboženství".