Objevování Marrákeše - (foto)reportáž z výletu

V září 2018 jsem prokrastinoval u vyhledávače levných letenek. A vida: Bratislava-Marrákeš, leden, zpáteční, cca 1500Kč, úterý až sobota. Nikdy jsem nebyl ta daleko. Začíná mě to zajímat…

Přípravy

Jaké tam má být v lednu počasí? Internet říká, že příjemných 18 stupňů přes den. Ubytování? Procházím Booking.com. Kdybych se spokojil se společným pokojem, našel bych i 5 euro za den, ale já chci místo, kde za sebou můžu zavřít dveře. Nacházím pokoj za 12 eur za den. Čtu recenze. Nu, žádnej Hilton, ale dobrá snídaně v ceně, klid a umístění přímo v centru dění. Inšalláh. Impulsivně kupuju letenku a zamlouvám pokoj v Riadu 63.

Pak mi průběžně vrtá hlavou, jestli to byl dobrý nápad a snažím se o tom místě něco zjistit. Mezitím se mi Ryanair vnucuje se službami za příplatky. Pozor, pozor, vážený cestovateli, za tuhle cenu můžete mít jen příruční zavazadlo 40x20x25! Připlaťte si za druhé větší zavazadlo. No need to pack light, add more bags! Nezájem. Žebradlo stačí. Pozor, pozor, vážený zákazníku, můžete si připlatit za místenku. Jo, to mě dostali. Poletím poprvé v životě, a tak si zaplatím místo u okénka. Plus 300Kč tam i zpátky. Ryanair spamuje docela vydatně, ale to je třeba přežít, protože může přijít i důležité oznámení. Například, ale to jsem si zjistil nezávisle, že při odletu z Maroka potřebujete letenku vytištěnou, nestačí ji mít v mobilu, protože tam mají nutkavou potřebu ji orazítkovat.

Když někam cestuji, zajímají mě místa uctívání. Mešity jsou v Maroku bohužel pro nemuslimy nepřístupné (s výjimkou mešity v Casablance), ale zjistil jsem, že v Marrákeši jsou dvě synagogy, jeden katolický kostel a jeden malinký protestantský sbor. To mě zaujalo, tak jsem těm protestantům napsal. Ozvala se mi Jayme, Američanka, která se na vedení sboru podílí (jejich pastor byl právě mimo Maroko), a domluvili jsme si setkání.

Před cestou si ve směnárně koupím 134 eur, zabalím si pár kousků spodního prádla, zubní pastu a kartáček, knížku, powerbanku, dárek pro Jayme (oficiální nástěnný kalendář Českobratrské církve evangelické a pohlednice s Červeným kostelem), dva tabáky a dvě hrsti proteinových tyčinek. Na sebe jsem si vzal tři trička s krátkým rukávem, jednu mikinu a bundu. Do žebradla jsem si dal smotanou igelitku.

Den první

V úterý 15. ledna vyrážím ráno Flixbusem do Bratislavy. Destinace: Autobusová stanica Nivy. Koupím si tam v automatu jízdenky a hldám zastávku běžných autobusů. Poněkud oříšek, je to tam nyní celé vzhůru nohama kvůli stavebním pracím, ale místní poradí. S jedním přestupem se dostávám na letiště.

Pak formality, vzhledem k tomu, že jsem cestoval nalehko, to nebylo těžké. Koupil jsem si v duty free shopu dva Budvary na cestu, vystál si frontu pro ty, co si u Ryanairu nezaplatili přednostní odbavení a vlezl do Boeingu 737.

Krátká odbočka: V jakési anketě byl Ryanair vyhodnocen jako nejhorší dopravce. Nemůžu srovnávat. Za mě dobrý. Potřeboval jsem se dopravit u jednoho místa na druhé, a tak se i stalo. Ano, v letadle vám nabízejí předražené jídlo, pití, a dokonce třeba i parfémy, ale to můžete ignorovat. Nic vám k letence zadarmo nedají, ale proč by za tu cenu také měli? Místa pro nohy je tak akorát, rozhodně jsem si nepřipadal nepohodlně. Je to takový Flixbus s křídly…

Při odletu krátké zdržení, protože letadlo bylo třeba z nějakého důvodu osprchovat. Zajímavé pokoukání:

A pak už, poprvé, opouštím pevnou zem. Musím říct, že jsem byl prakticky celou dobu přilepený k okénku a koukal na tu krásu. Jak je to všechno maličké z té výšky. Dokonce i Alpy…

Přelet mezi Evropou a Afrikou jsem vnímal zvláště intenzivně. Vzpomněl jsem si na něj o dva dny později, když jsem v Exupéryho knize Kurýr na jih (právě tu jsem si vzal s sebou) četl: „A pak zatáčka vlevo, k Tangeru, odpoutá od Bernise Evropu, obrovskou kru unášenou proudem. Ještě pár měst živených hnědou zemí a pak Afrika. Ještě pár měst živených hnědou hmotou, a pak Sahara.“

Po cca třech hodinách letu přistáváme v Marrákeši. To už mám na sobě jen jedno tričko a bundu, zbytek je v igelitce.

Vylézám ven. A venku, venku je jaro! Krásné evropské jaro, které mám tak rád a kterého se mi v mnoha posledních letech u nás, zjevně v důsledku klimatické změny, nedostává.

Místní policisté nás spořádaně vedou moderním čistým letištěm vstříc formalitám a razítkům. Potřebujete vyplnit formulář o tom, kdo jste, odkud letíte, kde budete bydlet atd. Ten dostanete už v letadle. Formalit je dost. Je to vůbec zajímavý kontrast – marocká až pedantská úředničina na supermoderním a čistém letišti versus chaos Marrákeše… Ale o tom později.

Vyměním eura za dirhamy ve směnárně a koupím si místní Orange simkartu s 5 giga dat za 50 dirhamů (aktuální kurz je necelých 2,50Kč za 1dh). Hned dvě chyby jsem udělal: Ta simka, to byly vyhozené peníze. Někdy data fungovala, většinou ne, i když signál byl… nepochopil jsem žádný systém. Příště si ji určitě nekoupím. Pokud jde o směnárnu, měl jsem trvat na tom, ať mi dají kromě stodirhamovek také drobnější peníze.

Vycházím před letiště, zhluboka se nadechnu a pevně rozhodnut, že na místo určení dorazím pěšky, vyrážím vstříc neznámu…

Vlastně to nebyl až tak špatný nápad vydat se z letiště do centra pěšky. Byl to jenom průměrně špatný nápad. Je to dlouhá, nezajímavá a úmorná cesta, na druhou stranu jsem si díky ní uvědomil, že Marrákeš není jen životem bující město, ale i město, kde jsou odlehlé oblasti žijící vlastním životem.

A potkal jsem na té cestě svou první Marrákešskou kočku:

Příště si objednám odvoz z letiště pomocí GetTransfer.com, nechám se dovézt ke Carrefouru, tam si nakoupím a místním žlutým taxíkem se nechám dovézt do centra. Když už jsme u toho Carrefouru – je to úplně klasický obchoďák, kde sežene všechno podstatné a lze tam platit kartou. Alkohol se prodává ve speciálním oddělení ve spodním patře a tam ho taky zaplatíte (místní pivo Flag Spéciale za cca 16dh je nejlevnější a za mě OK). Zbytek platíte nahoře u klasické kasy. Mně se osvědčilo dostat ráno snídani v hostelu, odpoledne si zajít někde na oběd a k večeři si dát už doma něco ze zásob zakoupených v Carrefouru. Mimochodem: Vezměte si s sebou (nebo na místě kupte) zásobu papírových kapesníků. Na přítomnost toaletního papíru na záchodech není v Maroku úplně spoleh, jeden den chyběl i v riadu, kde jsem bydlel.

Pokud pojedete do Marrákeše poprvé a budete bydlet v riadu schovaném někde v uličkách Medíny, není od věci domluvit si přepravu z letiště přímo u ubytovatele. Sice to vyjde trochu dráž (cca 15EUR), ale pokud nepatříte k dobrodruhům a máte více zavazadel, ušetří někdo, kdo vás doveze a následně dovede až na místo, spoustu zbytečných nervů.

Ale to předbíháme. Nakonec jsem dorazil do centra, k mešitě Kutubíja, která je největším svatostánkem ve městě a dobrým orientačním bodem:

Trochu jsem se zorientoval a vyrazil do vlastní Medíny, historické spleti uliček, lidí a naprostého chaosu. Už jsem promeškal dobu, kdy jsem se měl hlásit ve svém riadu (tj. místním hostelu) a byl jsem nervózní. Mapy.cz mě sice navigovaly, ale nemohl jsem se pořádně soustředit. Navíc se mi roztrhla igelitka s šatstvem. Místní obchodník mi dal jinou. Jen tak. To bylo fajn. Posléze si ale mého zmatku všiml jeden z místních „ochotných dobráků“, tj. nelicencovaných průvodců, kteří loví turisty a nabízejí jim své služby. V zásadě jsem věděl, že mě oškube, ale byl jsem příliš unavený na to, abych situaci vzdoroval. Dovedl mě k Riadu 63 a vytáhl ze mě stovku, což bylo fakt MOC, ale neměl jsem nic drobnějšího. Dobrá zkušenost do budoucna. Na druhou stranu – kdybych dopravu z letiště řešil před GetTransfer, pod 10eur bych se stejně nedostal, takže co už. V každém případě je to něco, co se stane jen jednou. Příště už k Mustafovi trefím.

Mustafa, který Riad 63 provozuje, mi ukázal můj kutloch (pokoj bych tomu neříkal), terasu, kde se dá kouřit, a dal mi klíče. Na terase jsem si dal pivo a cigáro, pomlčel s tajemným hostem, který nemluvil anglicky, nebo mluvit nechtěl, poslechl si muezzina z nedaleké mešity, připojil se na wi-fi a posdílel pár fotek a postřehů, a šel spát.

První dva důležité postřehy. Základní místní dopravní předpis zní, že motorka je chodec. Z toho logicky plyne, že cyklista je chodec a oslí povoz je chodec. Poněkud matoucí je, že, že za jistých okolností je chodec i auto. Silnější klakson má přednost. Kupodivu trvalo jen den a v podstatě jsem se na tento způsob fungování místního provozu adaptoval. Jak mi posléze řekl jeden z místních: „Drž se po pravé straně ulice, poslouchej, co se děje za tebou a dívej se, co se děje před tebou.“ Přechod pro chodce není pro místní řidiče zjevně vůbec závazný, takže opravdu doporučuji obezřetnost při přecházení a to i na místech, kde je světelná signalizace. V každém případě: Už NIKDY nebudu nadávat na české řidiče! ;-)

Postřeh druhý: Po západu slunce se v lednu v Marrákeši prudce ochladí, skoro až k nule. Domy jsou zde stavěny tak, aby držely teplo venku, ne uvnitř, takže když jsem si šel lehnout, byla opravdu ukrutná zima. Spal jsem ve všech tričkách, mikině i bundě… Ne, nebyla tam kamínka (druhý den jsem si vyprosil druhou deku a hned to bylo veselejší). Příště si možná vezmu zimní spacák. Znovu upozorňuji, že referuji o nejlevnějším samostatném pokoji, který jsem v Marrákeši sehnal. Nepochybuju o tom, že za víc peněz dostanete více muziky! Možná i kamínka! Nabídek všech cenových relací je na Booking.com nepřeberně.

Den druhý

Ráno mě probudila vůně snídaně. Tradiční chléb, máslo, marmeláda, sladká omeleta, vaječná omeleta, sladká buchta, konvička mátového čaje, sklenička čerstvého džusu. Fakt dobré to bylo! Pak cigárko na terase a sebrat odvahu na první výpravu.

Rozhodl jsem se zajít do Carrefouru a nakoupit si tam. Cestou jsem udělal pár streetfotek a dal si espresso v kavárně. Bylo dobré (standardní cena 15dh) a připojil se na wi-fi.

Postřeh k wi-fi: Je skoro všude. Někam si sednete, dáte si čaj nebo kafe, vyžádáte si heslo a připojíte se. Opravdu není třeba řešit místní sim kartu, i kdyby jiná (od jiného operátora) byla spolehlivější. Mám odzkoušeno, že wi-fi u Mustafy v Riadu 63 bez problémů zvládne i hlasový hovor přes messenger.

Postřeh ke streetfotkám: Už předem jsem věděl, že místní jsou foceni neradi a reagují na to obvykle velmi nepřívětivě. Takže pokud neumíte fotky tohoto druhu dělat diskrétně, nedělejte je raději vůbec. Je možné se místních dotázat, zda se nechají vyfotit. To je doporučováno. Pro mě to už ale není regulérní pouliční fotogtafie a navíc - určitě za to budou chtít nějaké peníze.

Cestou jsem se zastavil v jednom zapadlém parčíku a na chvíli si sedl. Přišla za mnou fenka a nechala se pohladit. Byla úplně v pohodě. Určitě někomu patřila, vypadala zdravě a spokojeně. Bylo to milé...

Podle mapy jsem pak pokračoval k obchoďáku a odmítal pomocnou ruku „ochotných dobráků“. Teď už jsem měl spoustu času na případné bloudění. Ale uvědomil jsem si další dvě věci:

Postřeh ohledně náramkového kompasu: Báječná věc! Já mám docela drahý od Marathonu, je ale velmi spolehlivý. Dají se sehnat i levnější. Proč je tak užitečný ve městě jako je Marrákeš? Často stačí znát přibližně směr, kterým máte jít, ale ten snadno v tom zmatku ztratíte. Koukání do mapy přitahuje výše zmíněné „průvodce“ a celkově zdržuje. Ověření směru pohledem na zápěstí je rychlé a diskrétní. Na mapu se podíváte na nějakém vhodném, klidnějším místě.

Postřeh ohledně etnicity: Plně jsem prožil, jaké to je, když se člověk ocitne ve společnosti, kde je pro svou barvu kůže nápadný. Jak přitahuje pohledy a vyvolává v okolí úvahy. Není to, alespoň zpočátku, úplně příjemné. Na druhou stranu místní se na mě dívali jako na potenciální zdroj příjmů, nikoli jako na nebezpečného cizáka či dokonce potenciálního teroristu. Myslím, že etnicky odlišný cizinec u nás musí mít ještě nepříjemnější pocit než já tam. Ale to byly pocity toho druhého dne. Už třetího dne jsem se cítil zcela v pohodě.

Nakoupil jsem v Carrefouru jogurtová mléka (báječná!), lahvovou vodu a místní pivo a vyrazil zpět do riadu. Už jsem pomalu začínal chápat systém. Nakoupené jsem dal do lednice a zašel si na oběd do Henna Café kousek od mého dočasného bydliště.

Tento podnik vřele doporučuji! Je součástí vzdělávací nadace, je určen pro cizince, domluvíte se tam anglicky, pokud přijedete na delší dobu, můžete využít jimi poskytovaného kurzy marocké arabštiny (darija) a nabízejí, jak název napovídá, i tetování hennou. Můžete zde načerpat užitečné informace. Celkově na mě Henna Café působila coby „přechodová komora“ mezi Evropou a Marokem. A je tam, samozřejmě, wi-fi.

Po obědě (dobrý falafel), čaji a kořeněném kafi jsem vyrazil jen tak do ulic, nic dalšího neřešil, dělal fotky a sžíval se s atmosférou.

Večer jsem si vyprosil extra deku, rozjímal na terase a četl Exupéryho, poslouchal volání muezzina a pak šel spát. Adhan má opravdu cosi do sebe, je to taková táhlá varianta našich zvonů a když se člověk ocitne v pravou chvíli na pravém místě, je slyšet z různých mešit najednou jako kánon.

Dvě deky pomohly. Už jsem nemrznul a poprvé po dlouhé době jsem se opravdu moc těšil na následující den. Tam moc, že jsem ani usnout nemohl!

Den třetí

Rozhodl jsem se, že konečně navštívím také nějakou pamětihodnost, tak jsem se vydal pěšky k Ben Youssefově madrasse, tradiční koránské škole.

Cestou jsem šel kolem jakési kavárny s terasou, ale nevypadalo to, že ji někdo obsluhuje. Tak jsem už chtěl jít dál, ale místní člověk mě oslovil a řekl, že můžu jít dál a nabídl mi hašiš. Ten jsem zdvořile odmítl, řekl jsem si o kafe a vylezl nahoru s vědomím, že to asi není úplně seriózní místo, ale risknu to. Risk se vyplatil. Tedy – kafe nic moc, ale výhled na střechy Medíny stál rozhodně za to. Po střechách běhaly kočky, byly na nich odložené věci, byla to prostě syrová realita za pozlátkem, která k tomuto městu neodmyslitelně patří.

Kafe mělo stát 15dh, dal jsem majiteli dvacetidirhamovku. Když dlouho nešel, už jsem si říkal, že se na mě asi s vracením vykašlal, ale pak dorazil jeho kamarád, přinesl mi 5dh, zapálil si tabák s hašišem a dal se se mnou do řeči. Líbilo se mu mé jméno, já to jeho pohříchu zapomněl. Uměl docela slušně anglicky, popovídal mi o své zemi, o tom, že pochází z Casablancy, že tady pracuje jako číšník v jedné restauraci. Marrákeš je ale nejlepší. Tedy kromě léta, to je lepší být v některém z přímořských měst. Taky mi dal tu výše zmíněnou radu ohledně chození vpravo. Já jsem mu řekl něco o Česku. Česko samo o sobě velké asociace nevzbuzujete, ale když řeknete „Prague“, většina lidí se chytí.

Také přišla řeč na náboženství, když jsem řekl, že se mi líbí volání k modlitbě. Řekl jsem, že jsem křesťan, ale chovám respekt k islámské víře. On na to řekl, že chová respekt ke každé víře a shodli jsme se na tom, že Bůh je jeden.

Zmínil se také, že madrassa, kam jsem měl namířeno, je zavřená, protože tam probíhají nějaké opravy. Tím můj původní záměr padl. Kam dál?

Odbočka: Nabídky drog je třeba odmítat. Dočetl jsem se, že je občas nabízejí i policejní provokatéři. Také pokud jste v přítomnosti někoho, u koho byly nějaké drogy nalezeny, můžete mít problém se zákonem. No, jsem rád, že na tu terasu žádní policisté nevrthli. Ilegální drogy za riziko problémů prostě nestojí. Co se těch legálních týče: Pití alkoholu na veřejnosti je zakázané. Povolené je v certifikovaných restauracích a v soukromí (tj. třeba v riadu, kde bydlíte). Speciální pravidla platí pro Ramadán (jíst, pít a kouřit na veřejnosti je zakázané).

Rozloučili jsme se a vydal jsem se opět do ulic. Krátce poté jsem narazil na Musée de Marrakech, tak jsem zaplatil 50dh vstupné a šel dovnitř. Je to krásný palác, jsou tam vystaveny různé artefakty a staré fotky.

Na mě největší dojem ale udělala postranní expozice moderního marockého umění. Ta opravdu stojí za vidění. Zachytil jsem jen obrazy, které nebyly zasklené, je jich tam mnohem víc.

Expozice moderního marockého umění v Musée de Marrakech

Potom jsem našel další podnik s terasou, tentokrát výrazně noblesnější než ten předchozí, a dal si tam čaj. A pak ještě jeden. Udělal jsem pár fotek:

A pak jsem jen seděl, četl Exupéryho, sdílel fotky, a nakonec jen tak líně mhouřil oči a kouřil. Bylo to hypnotizující. Orientální hudba v nekonečné smyčce, tlumené ruchy z ulic pode mnou, polední slunce nade mnou… Cítil jsem se, po dlouhé době, opravdu krásně a bezstarostně.

Asi po hodině se nahoru přiřítila rodina s dětmi a začali se polsky hádat, jestli sedět na slunci nebo ve stínu. Tak jsem dopil čaj a šel dál. Pomalu jsem vyrazil uličkami do Henna Café na domluvené setkání s Jayme ve 14:00 a fotil...

Byl to zajímavý rozhovor. Jayme se podílí na vedení malého protestantského sboru spadajícího pod International Protestant Church. V Marrákeši je od září 2018, předtím působila v Jordánsku. Jejich sbor určen pro expaty a pro křesťanské migranty z rovníkové Afriky, kteří zde hledají práci, nebo doufají, že se jim podaří dostat do Evropy. Je také v kontaktu s místními konvertity od islámu. Ti se většinou scházejí po domech. Obvykle se snaží být nenapadní, ale někteří se k tomu hrdě hlásí (například symbolem ryby na autě). Nemají to snadné, hrozí jim odsudek ze strany jejich příbuzných, problémy v práci (mohou o ni přijít) a tak podobně. Nezdá se ale, že by kvůli tomu měli nějaký problém se zákonem. 
Hodně místních dle jejího pozorování praktikuje islám smíšený s prvky animismu. Je to specifická tradice. Obyvatelé Marrákeše většinou nejsou nějak extrémně zbožní. Žijí v proudu tradic, které nějak zásadně konceptuálně nereflektují. Obvykle participují na svátcích a náboženském životě prostě proto, že se to tak dělá. Jinověrci odjinud pro ně nejsou vůbec problém (jen konverze vlastních je pro ně špatně stravitelná). Panuje zde mírný rasismus vůči lidem z rovníkové Afriky (tedy těm tmavším, než jsou místní).
Pokud jde o tu hroznou vraždu těch dvou dívek, k níž v okolí došlo, všichni jsou tím extrémně pobouřeni, a zdá se, že povětšinou opravdu ne kvůli tomu, že se bojí o kšefty. Označují to za naprosto "nemarocké".
Jayme nezmínila, že by zde měla coby bílá křesťanka nějaký problém kvůli své víře, pohlaví nebo původu.

 Já jsem Jayme povídal o Česku, zajímalo ji, jaké to bylo u nás za minulého režimu. Trochu jsem poreferoval o české protestantské a katolické tradici a jak ty staré animozity už pomalu vyhasínají. Jayme byla v minulosti v Praze v době husovských oslav a ráda by se k nám někdy opět podívala. Řekl jsem jí, že Brno je také fajn a pokud přijede, rád ji zde provedu.

Mimochodem k té bezpečnosti ve městě: Ano, musíte si dávat bacha na dopravu. Všude jsou policisté na různých místech i vojáci se samopaly, a nezdá se, že by cokoli řídili. Tedy policisté místy usměrňují dopravu, ale úplně bych na ně nespoléhal. Nicméně jsou zde zjevně hlavně proto, aby dohlíželi. Což je asi dobře, otázkou je, na co všechno dohlížejí... V každém případě v tom děsném mumraji by bylo asi snadné někoho okrást, nicméně kapesní krádeže zásadní problém nejsou. Zřejmě proto, že - jak jsem se dočetl - chycený zloděj dostane takovou čočku, jakou si u nás vůbec neumíme představit. Takže se místní povětšinou snaží turisty připravit o peníze legálním způsobem. Jistě, je třeba dávat si pozor na své věci a nechovat se jako úplný idiot (nenosit tašku či drahý foťák jen tak přes rameno, nemít cenné věci a už vůbec ne peněženku v batohu na zádech apod.), jako kdekoli jinde, ale v zásadě je to město vcelku z mého pohledu "visitor friendly". Pro srovnání je na tom, co se zločinnosti týče, Marrákeš lépe než Londýn, Paříž nebo Řím. Nicméně ve srovnání třeba s Prahou je na tom samozřejmě hůř.

Poté, co Jayme odešla, jsem v kavárně zůstal na to jejich dobré kořeněné kafe a přisedla si ke mně kočka:

Kočky v Marrákeši jsou fenomén. Jsou všude, vypadají, že jsou dobře živené, zdravé a nestrádají. Dvakrát jsem viděl místního člověka, jak je krmí. Navíc je zde jistě i spousta zbytků z pouličního občerstvení. Spousta místních koček je přátelská a nechá se pohladit. Což jsem samozřejmě činil, protože mám extrémně silný zvířatohladící instinkt, otázkou je, nakolik je to bezpečné. Na marockém venkově se prý objevuje vzteklina. No, osobně považuji riziko za nízké, ale…

Když už jsme u těch zdravotních rizik: Nepřevařená místní voda pro Evropany není doporučována. Ale místní to vědí, takže třeba ke kafi vám dají vodu v malé petce s neporučeným víčkem. Je dobré si nějakou koupit na večer. Před den dostanete všude ten jejich tradiční mátový čaj… Čištění zubů jsem riskl s kohoutkovou vodou a žádný problém u mě nenastal.

Odpoledne jsem se vypravil do kostela. Vzal jsem to přes centrální náměstí Jamaa El Fna, kterému vládne životem kypící tržiště. Koupil jsem tam v krámku s knihami dárek kamarádovi, u něhož bydlívám v Praze, když mám studijní víkend. Protože mě nepříjemně rozbolela levá noha, dospěl jsem k závěru, že nastal pravý čas vyzkoušet místní žluté taxi. Parkuje jich tam spousta.

„Essalam alajkum. Église catholique, please. Twenty dirhams, OK?“

„OK.“

A jeli jsme. Řidič troubil, vyhýbal se chodcům, nebo oni jemu, a motorkám, často zcela chaoticky měnícím směr. Bavili jsme se o tom, že doprava v Marrákeši je zážitek, a o tom, odkud jsem.

„Czech republic,“ řekl jsem. „Central Europe… Capital is Prague.“

„Ah, Prague!“

Jo, Praha tu z nějakého důvodu vždycky nějak zacinká… Ptal se, jestli v Česku mluvíme německy. Řekl jsem že ne, že máme vlastní slovanský jazyk.

„Slavic?“

„Yes, Slavic, like Polish or Russian.“

„Ah, Russian!“

Nejsem si úplně jist, nakolik jsme si rozuměli…

Dorazili jsme na místo ve čtvrti Gueliz postavené v evropském stylu.

"Šukran." (to je děkuji).

Pěkné místo. Naproti sobě na Rue de Imam Ali stojí mešita De Guéliz a katolický kostel Svatých mučedníků (Église des Saints-Martyrs de Marrakech), založený místními Evropany v roce 1928. Kostel je zasvěcen pěti františkánským mučedníkům, kteří zde byli ve 13. století zabiti. V současné době tam slouží tři františkánští kněží. Ta mešita naproti byla postavena později a samozřejmě s minaterem vyšším než kostelní věž. Falické symboly se holt musí poměřovat všude! ;-)

Před kostelem se neustále poflakovaly nějaké divné existence, jak jsem posléze zjistil, jsou to policisté v civilu, dohlížející na bezpečnost kostela. A zřejmě také na to, kdo tam chodí...

Exkurz: Maroko není, dle evropských měřítek, demokratická země. Mezi islámskými zeměmi patří k těm nejliberálnějším, nicméně, až je to oficiálně konstituční monarchie, král má pravomoci odpovídající prezidentskému systému. Státním náboženstvím je islám a je trestné muslimy konvertovat na jinou víru (či nevíru). Mimochodem - je dokonce zakázáno vozit do Maroka Bibli v arabštině a jakékoli publikace, které by mohly být shledány jako misijní. Což je v době, kdy si každý může stáhnout do mobilu Bibleworks a Bibli ve všech existujících překladech (jakož i originálu samozřejmě) docela anachronismus... Takže nepochybuji o tom, že ony policejní existence dohlížejí i na to, co se v tom kostele děje a kdo tam chodí. Jako turista tomu samozřejmě nemusíte věnovat pozornost. Když už jsme u toho, co je v Maroku trestné: Nesmíte mluvit škaredě o králi, jsou za to až 3 roky vězení. 

Vešel jsem dovnitř a obestřel mě klid a štěbetání ptáčků. Bylo to velmi františkánské! Poseděl jsem tam, rozjímal, modlil se, a tak vůbec.

Mše dle vývěsky měla začít v 18:30. Dostal jsem žízeň, tak jsem se vrátil na ulici, dal si čaj za neturistickou cenu 7dh, prošel se po okolí a vrátil se na tu bohoslužbu. Ta byla ve francouzštině, ale protože katolický ritus znám, víceméně jsem se orientoval. Mše probíhala v boční lodi kostela, předpokládám, že v hlavní lodi probíhá v neděli a to tam bývá i více lidí. Účastníci byli půl na půl bílí Evropané a černí Afričané (včetně dvou milých jeptišek). Zajímavé bylo, že na mši měl kratší promluvu druhý kněz v polštině. Při pozdravení pokoje jsem si s věřícími popřál „la paix“.

Chtěl jsem si s knězem popovídat, ale ten hned po mši zmizel a ostatní se rozešli. Tak jsem šel také, chytil taxíka a nechal se dovézt zpátky na Jamaa El Fna k mešitě Kutubíja.

Setmělo se s tak jsem bloudil žárovkami ozářenou Medínou a velice mi pomohl kompas na ruce. Odchytil si mě místní malíř a ukazoval mi své obrazy. Rovnou jsem mu řekl, že nebudu nic kupovat, ale nevadilo mu to. Pyšně mi ukázal svá díla, která byla docela pěkná. Samozřejmě jsem mu je pochválil. Když mi ukázal obraz, který namaloval pro zákazníka z Dánska, bylo to pět jezdců, byla moje poklona upřímná. Ten se opravdu povedl. Škoda, že jsem ho nevyfotil…

Nakonec jsem dorazil na známou ulici a pak už jen zahnout doprava a spatřit malou místní mešitu, kterou jsem měl ze všech nejraději, protože jsem věděl, že u ní zahnu doprava a jsem „doma“.

Byl to krásný den a měl jsem z něj dobrý pocit. Pak jsem ještě chvíli poseděl u piva na terase, nasdílel pár fotek na Instagram a šel spát. Čekal mě poslední den a bylo mi trochu smutno z toho, že je to poslední den v Marrákeši, na který se mohu těšit…

Čtvrtý den

Dobrá snídaně jako vždy a pak do prostoru. Už nebylo třeba odvahy. Jak rychle si člověk zvykne! Zašel jsem na kafe a rozhodl se, že z místních pamětihodností chci rozhodně vidět alespoň jednu synagogu. Synagoga Slat Lazama je blízko dalšího zajímavého místa, jímž jsou ruiny paláce Badi.

Noha mě pořád bolela, tak jsem našel taxi a řekl: „Palais Badi. 20 dirham. OK?“

A jeli jsme. Moc jsme toho nenapovídali. Vlastně jen ten první řidič, který mě vezl, uměl anglicky víc než počítání. Když už jsme u domluvy: Našel jsem v Marrákeši lidi, kteří byli schopni komunikovat anglicky, ale běžné to není. S francouzštinou člověk pochodí mnohem lépe. Darija, místní forma arabštiny, je hodně specifická a nerozumí jí ani Arabové odjinud. Místní ale klasické arabštině rozumí. Já neumím francouzsky ani arabsky, takže jsem měl celkem smůlu. Co tady však umí anglicky každý obchodník, jsou čísla. Dohadovat se o ceně v angličtině jde snad s každým…

Dorazili jsme k Palais Badi a vešel jsem do palácového komplexu. Vstupné je 70dh a rozhodně je to dobrá investice. Palas Badi byl nejluxusnější palác západního islámu. Nechal jej postavit v 16. století sultán Ahmed al-Mansour. Dle legendy jeho dvorní šašek řekl „Z toho bude krásná ruina!“ Po 75 letech byl palác vyrabován. Šašek měl pravdu. Je to krásná ruina!

V rámci komplexu je několik expozic místních artefaktů, místnost, kde je ve smyčce přehráván film o historii paláce (v angličtině), a je zde také vystaven historický minbar (zvýšený prostor v mešitě z něhož vede imám páteční modlitbu), který byl v mešitě Kutubíja. Je to velmi vzácný artefakt! Tedy vlastně jsou to takové pěkné dřevěné schůdky s rytinami z dvanáctého století, ale místní si toho minbaru velmi cení.

Když jsem se na to všechno díval, nemyslel jsem na sultána, který to nechal postavit, ale na ruce těch, kteří dávali hmotě, kameni a dřevu, tvar, ruce, které se už dávno obrátily v prach stejně, jako většina toho, co vytvořily. Ruce lidí, jejichž jména neznáme a jejichž mizející stopa je uchovávána jako relikvie minulosti. O čem má také člověk přemýšlet, když si na cestu do Maroka vezme Exupéryho?

Ale možná nejvíc se mi líbili čápi, kteří v areálu hnízdí.

Pak jsem zašel do restaurace s terasou a dal si čaj. Pak ještě jeden. Byl dobrý. "C'est Moroccan whisky!" komentoval moje ocenění žoviální číšník.

A pak jsem se vypravil do staré židovské čtvrti (Mellah) k synagoze. Tam si mě odchytil místní Berber a řekl mi, že mě provede a že za to nebude chtít peníze. Bylo mi jasné, oč tu půjde, ale byl jsem v Marrákeši poslední den, měl jsem posledních pár peněz na útratu (peníze na vstup do synagogy a na taxi jsem si dal bokem), tak jsem souhlasil. Skutečně mi podal celkem informovaný výklad, a dokonce se nechal vyfotit:

Poté, co většina místních Židů emigrovala do Izraele, začali ve čtvrti žít Berbeři. To místo má atmosféru lehce odlišnou od Mediny a rozhodně stojí za prozkoumání. Samozřejmě mě pak místní průvodce zavedl ke krámku svého kamaráda.

Byl to obchod s kořením a prodejce mi předvedl excelentní představení svého zboží sestávajícího z různých zajímavých věcí (zaujal mě třeba krystalický mentol, surové kadidlo či černý kmín, k němuž se čichá při nachlazení). Nabídl mi čaj. Prostě klasický scam na turistu.

Pak jsem si něco vybral a handrkovali jsme se o ceně. Původní cenu jsem snížil na polovinu, což dozajista znamenalo, že mě natáhl, ale koupil jsem malé pozornosti pro přátele, kteří se mi postarali o kočky. A vlastně jsem se ani necítil ošizen, jako v případě toho „dobráka“ první den.

Pak mě Mustafa zavedl k té synagoze:

Slat Lazama je jednou ze dvou stále sloužících synagog v Marakéši, kde v současné době žije cca 150 praktikujicích židů. Byla založena židovskými uprchlíky ze Španělska a Portugalska po rekonkvistě.

Synagoga Slat Lazama

Ač křesťan, pomodlil jsem se tam Šema. Dlouho jsem rozjímal, asi hodinu a půl. Krásné místo. Živé. Vlídné... Uvědomil jsem si, jak mám Pána Boha rád. Škoda, že tady nemuslimy nepouštějí do mešit. I tam bych Nejvyššího rád pozdravil... 

Překvapilo mě, že v aktivní synagoze nemají pro návštěvníky připravené jarmulky, cítil jsem se bez ní v synagoze trochu nepatřičně. A pojedu do Marrákeše příště, musím si nějakou vzít! Nedaleko je také rozsáhlý židovský hřbitov, ale ten jsem už nestihl. Příště!

Blížil se večer a tak jsem vyrazil zpět k paláci Badi nechal se dovézt k mešitě Bab Doukkala, kousek od Riadu 63.

A pak jsem šel relaxovat u posledního piva, bylo mi smutno, že výlet už končí a trochu jsem se bál, že ráno ve čtyři nevstanu (odvoz jsem měl před GetTransfer domluvený na 4:30). Sbalil jsem svých pět švestek a kupodivu jsem docela rychle usnul. Všechno vyšlo tak akorát - zbyly mi tři dirhamy…

Návrat

Ráno jsem vstal bez problémů, ubalil si cigáro, vyčistil zuby a vyrazil do ztemnělé Mediny na místo odvozu.

V tom vylezl z vedlejšího riadu chlapík s oranžovou vestou s nápisem Securité, poprosil mě o cigáro a pokecali jsme. Doprovodil mě na domluvené místo. Velmi ocenil, že cestuju nalehko a ne jako jiní turisti. Pak samozřejmě nastalo to, co jsem věděl, že přijde - zeptal se, jestli mu dám nějaké peníze za to, že mě v tu noční hodinu tak pěkně pohlídal. S úsměvem jsem mu řekl, že mu dám úplně všechno, co mám, kromě půldirhamu, který si nechám na památku. Takže dostal dva a půl dirhamu. Tvářil se pobaveně a vzal to sportovně. Přemýšlím, jestli tam takhle v noci číhává na odjíždějící turisty...

Odvoz na letiště byl bez problémů, odbavení taky. Jen je třeba počítat s tím, že ty procedury mohou trvat i hodinu. První kontrola je při vstupu na letiště, pak orazítkování letenky, orazítkování pasu, klasická kontrola a tak.

Pak máte čas přečíst si v klidu slovo „SLEVY“ ve všech možných jazycích:

A taky si koupit něco v duty-free shopu.

Já si tam pořídil vodu a krabičku pěti tabáků Amber Leaf za v přepočtu 750Kč, tj. 50granů za 150Kč a je fakt vynikající! Pokud trpíte tabakismem a rádi si svou drogu balíte, mohu jedině doporučit!

V letadle jsem se pak díval na východ slunce nad Saharou (nádherné, ale fotograficky nezachytitelné) a pak jsem dočetl toho Exupéryho.

No – a pak přistání v Bratislavě:

Co dodat? Bylo tam chladno a dopravní situace mi připadla najednou neskutečně nudná. V Brně to samé…

Říká se „Všude dobře, doma nejlíp!“. Nu, na to, abych toto rčení řádně docenil, jsem v Marrákeši nebyl dost dlouho. Stýská se mi od chvíle, kdy jsem vystoupil na evropskou půdu. Příště – a příště určitě bude, dá-li Bůh – alespoň na 10-14 dní!

Nemám potřebu vidět všechna místa na světě, spíš chci mít pár míst, kam se budu rád vracet, a Marrákeš k nim rozhodně patří.